Zastávka Olbrachtova: ano, či ne? 

Životopis Ivana Olbrachta nabízí argumenty pro i proti

Česká historie




Příští zastávka, Olbrachtova
Projektanti, kteří pracují na projektu nové linky pražského metra, používají pracovní seznam názvů budoucích stanic. Ten vznikl již v roce 1987 a dodnes obsahuje stanici Olbrachtova. Pojmenování stanice podle spisovatele Ivana Olbrachta dávalo v osmdesátých letech jistě smysl, v roce 2025 je to ale poněkud kontroverzní. Přesto teprve nyní městská část Praha 4 „kousla do kyselého jablíčka“ a veřejně vyzvala k přejmenování této zastávky.

Argument má Praha 4 vcelku jasný: Ivan Olbracht byl představitelem té skupiny umělců, která nekriticky obdivovala komunistický režim a minimálně částí svojí tvorby jej jednoznačně podporovala. Měl by tedy někdo takový mít vlastní zastávku? Nabídne nám podrobnější pohled na jeho život jednoznačnou odpověď?

Kdo byl Ivan Olbracht?
V roce 1882 se Antalu Zemanovi narodil syn Kamil Albrecht Zeman. Ten první používal pseudonym Antal Stašek, ten druhý bude zase známý jako Ivan Olbracht. Po svém otci Ivan Olbracht zdědil spisovatelské vlohy a převzal i jeho silné sociální cítění a citlivost k sociálním tématům. Olbracht měl kvůli tomu problémy již na začátku století, kdy plnil svoji vojenskou službu v rakouské armádě. Přes zákaz se účastnil nepovolených demonstrací.

Po vojně začal pracovat jako novinář. Psal do Dělnických listů a Práva lidu. V roce 1920 dostal možnost cestovat do Sovětského svazu a po návratu v roce 1921 vstoupil do KSČ, přičemž začal působit i v Rudém právu. Servítky si rozhodně nebral, neboť v době První republiky jej jeho politické aktivity dostaly dvakrát až do vězení.

V roce 1929 podepsal i přes svoji náklonnost k Sovětskému svazu a komunismu tzv. Manifest sedmi. Spolu s Helenou Malířovou (Olbrachtova partnerka), Stanislavem Kostkou Neumannem, Josefem Horou, Jaroslavem Seifertem, Marií Majerovou a Vladislavem Vančurou tím vyjádřili protest proti bolševizaci komunistické strany. Za to byl z KSČ vyloučen.

I proto odcestoval Ivan Olbracht na Podkarpatskou Rus, kde byl ze strany úřadů přece jen méně sledován. V nejzaostalejší části republiky ale nejen psal o sociální spravedlnosti a sounáležitosti všech lidí, ale také pro ně něco dělal. Založil ve vesnici Koločava školu, pořádal přednášky, vzdělával místní rusínské obyvatele. A kritikou tehdejších poměrů nešetřil. Současně si ale prezidenta Masaryka vážil. Během svého pobytu na Podkarpatské Rusi napsal několik děl, z nichž nejznámější je Nikola Šuhaj loupežník, mimochodem předloha slavné Balady pro banditu. V té době už měl ale za sebou třeba i knihu Anna proletářka. Zkušenost z Podkarpatské Rusi se projevila i v knihách Golet v údolí nebo O smutných očích Hany Karadžičové. Jedno je jisté: Ivan Olbracht psát uměl!

Válka a poválečná léta
V době socialismu se vždy uvádělo, že válečná léta prožil v obci Stříbřec na Třeboňsku, kde se skrýval před gestapem jako komunista i syn židovky, byť takové, která konvertovala ke katolicismu. V poslední době se ale objevují indicie, že s oním skrýváním to mohlo být jinak. Některá jeho korespondence naznačuje, že se naopak neskrýval. Otázkou pak je, proč nebyl zatčen. Toto období jeho života bude třeba ještě prozkoumat.

Již v průběhu války se vrátil do KSČ a po ní se stal dokonce členem Ústředního výboru KSČ a od roku 1946 byl i poslancem Ústavodárného národního shromáždění, samozřejmě za KSČ. V této funkci vydržel do roku 1949, poté odešel do penze. Ještě předtím ale působil na Ministerstvu informací. A právě zde se podílel na cenzurních zásazích, v jejichž rámci byly vyřazovány i knihy se zmínkou o T. G. Masarykovi. V důchodu potom nestrávil příliš mnoho času a zemřel v roce 1952.

Závěr
Ivan Olbracht nikdy neseděl v žádné vedoucí stranické funkci, v níž by mohl přímo rozhodovat o osudech lidí. Ale přesto byl součástí onoho obludného aparátu v době, kdy se již roztáčela kola politických procesů. Veřejně podpořil rozsudek nad Rudolfem Slánským, reálně napomáhal cenzuře…

Jistě to byl spisovatel vysokých uměleckých kvalit, stejně tak lze věřit jeho upřímnému sociálnímu cítění. Jeho propojení s komunistickou stranou a osobní aktivita v ní v té nejhorší a nejméně omluvitelné době je ale příliš zřejmé. Mělo by jej diskvalifikovat z toho, aby mu byly udělovány pocty typu pojmenovávání stanic hromadné dopravy podle něj. Uvidíme tedy, jak rozhodne příslušná místopisná komise při pojmenovávání nových stanic metra D.

Foto: Ivan Olbracht
zdroj: Wikipedia