Zemřel Juraj Jakubisko

Říkalo se mu filmový básník nebo Fellini východu. Právem. Básník to byl (kromě toho činný i  literárně a  výtvarně), a  s  Federicem Fellinim se přátelil. Oba významní filmaři se vzájemně ctili. A  Fellini dokonce „půjčil“ Jakubiskovi svoji manželku, herečku Juliettu Masinu. Samozřejmě pouze do  filmu. Juraj Jakubisko přežil svého přítele o  třicet let, jeho ženu téměř na  den o devětadvacet roků.

Významný slovenský (či spíše československý) režisér pocházel z východoslovenského Kojšova. Do svého rodiště se vždycky rád vracel – za příbuznými i přáteli. Na svůj východoslovenský původ byl celý život hrdý. „Všechny magické věci, které se odehrávají v mých filmech, jsou z Kojšova,“ říkával. Šlo o  kostýmní krojové prvky, lidovou hudbu nebo mytologické záhady. Své krajany, Kojšovany, obsazoval režisér i  do  komparsů. Nádherný kraj a  jeho obyvatelé jsou také častými náměty jeho výtvarných prací.

A za všechny režisérovy vzpomínky na kojšovské příbuzné namátkou jedna, jak zazněla v povídání pro Český rozhlas Vltava: „O době, ve které jsme museli žít, můj dědeček říkával: idea socialismu je nádherná, je lepší než náboženství. Škoda, že v praxi to znamená zločin.“ Přes Jakubovce a Chmeľovou se na konci druhé světové války dostala rodina Jakubisků do Košic. To už byl velký svět, kde se mohl rozvíjet umělecký i poetický duch malého Juraje, pozdějšího světového režiséra. Jeho snímky Nejasná zpráva o  konci světa, Kristove roky, Sedím na konári a je mi dobre, Perinbaba, Tisícročná včela, Zbehovia a pútnici, Vtáčkovia, siroty a blázni, Do videnia v pekle, priatelia a  Postav dom, zasaď strom obletěly svět. Za svoji tvorbu pak režisér obdržel zhruba sto dvacet cen! Po  Listopadu 89 přišel Jakubisko s  filmem Lepší je být bohatý a zdravý než chudý a nemocný, který úžasně vystihuje atmosféru divokých devadesátek u nás. Dvě hlavní role snímku si střihly Deana Horváthová Jakubisková a  Dagmar Veškrnová (později Havlová). Vytvořily skvělou filmovou dvojku, je radost je sledovat.

Deana Jakubisková stála za  několika filmy svého manžela coby producentka. Platí to i o zatím posledním Jakubiskově uvedeném filmu Bathory. Do kin se ovšem ještě chystá pokračování slavné Perinbaby (Perinbaba a  dva světy), ve  kterém režisér „oživil“ dvě už nežijící herečky – Juliettu Masinu jako Perinbabu a Valerii Kaplanovou jako Smrtku. Film by měl být hotový, Jakubisko ho, jak bylo ostatně jeho zvykem, nechtěl do poslední chvíle pustit z  ruky, neustále ho opravoval a  vylepšoval. Kvůli svým zdravotním problémům si byl současně vědom, že jde o jeho poslední opus, a po jeho vypuštění do světa se nechtěl ocitnout ve vzduchoprázdnu.

Film byl jeho život. V  osobnosti Juraje Jakubiska jsme ztratili velkého umělce. Jeho poetické vidění světa, které vkládal do  filmových obrazů, je pověstné. Jakubisko spoluzakládal slavnou československou novou filmovou vlnu – spolu s takovými kolegy, jakými byli třeba Miloš Forman, Věra Chytilová, Drahomíra Vihanová, Ivan Passer, Hynek Bočan, Dušan Hanák, Jiří Menzel, Pavel Juráček, Jan Němec, Ladislav Helge, Ján Kádár, Elmar Klos, Vojtěch Jasný, Ello Havetta, Jan Schmidt, Karel Kachyňa či Jaromil Jireš. Ve  druhé polovině 60. let 20. století se na  našem filmovém poli skutečně mimořádně urodilo, a  Jakubisko byl nepřehlédnutelnou součástí této úrody. „Když dělám film a píšu scénář, chci být nejlepší scenárista na  světě. Když stříhám, chci být nejlepší střihač. Když kameruju, chci být nejlepší kameraman. A když režíruju, chci být nejlepší režisér na  světě. A pak se stane, že jdu točit to, co jsem napsal, a na place si říkám: který idiot to napsal?! Ale od  toho jsem režisér, abych přišel na  to, jak to udělat,“ usmíval se Jakubisko v roce 2018 před mikrofonem Českého rozhlasu stanice Vltava.

Do své práce se vždycky nořil tak, že byl celý pod hladinou. Podle toho taky jeho filmy vypadají: jsou poetické, přitom duchaplné, trefné, s dobrými hereckými výkony. A už navždy zůstanou ve zlatém fondu československé kinematografie. Vlastně – zdaleka ne pouze československé; Jakubiskovy snímky byly a  jsou ceněné po  celém světě. „Dám vám dvacet zaručených návodů, jak udělat špatný film. Ale nemám jeden jediný, jak udělat dobrý film. Film je dílo, a dílo se vyvíjí. Po  třech týdnech střihu přijdu na  to, co jsem měl udělat už dávno. Ptám se: proč jsem to takhle nestřihl už před těmi třemi týdny? No právě proto, že i ten střih prochází vývojem, jako všechny další složky filmu,“ dodal v  rozhlasovém rozhovoru. A přidal i důležitou zásadu, kterou se celý svůj tvůrčí život řídil. „Jediné, co nedokážu odpustit filmu, ani žádnému jinému umění, je nuda. Na  prvním místě je vždycky nápad, na  druhém snaha zaujmout diváka, naplnit ho úžasem. Nuda je něco, co do filmu nepatří.“

Další Jakubiskovo tvůrčí motto znělo: „Chci, aby obrazy v  mém filmu nebyly jen obrazy, které divák vidí. Byl bych rád, aby vyvolávaly další obrazy v  jeho duši. Jeho vlastní obrazy,“ řekl pro Vltavu. Ač měl Jakubisko po  okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy potíže, deset let mohl točit pouze dokumenty, nikdy nezahořkl. „Zažil jsem nejenom druhou světovou válku a  pak přechod od  komunismu ke kapitalismu, ale dokonce i přelom tisíciletí! A to je vzrušující. Někdo se nedožije ani přelomu století, a já hned tisíciletí!“ pochvaloval si. Mimochodem – více než deset let žil s transplantovaným srdcem. Stejně jako jeho původní, i tohle bylo obrovské. V jeho díle, ať už filmovém, literárním nebo výtvarném, je to znát.

TOMÁŠ PILÁT