Zemřel Michal Demjan, jeden z posledních bojovníků od Sokolova a Dukly

 

 

29. května 2019 zemřel Michal Demjan, vězeň gulagu, voják čs. armády na východní frontě, po válce bachař, dělník a tiskař. Dožil se 97 let.

 

Osmnáctiletý Čechoslovák, Rusín Michal Demjan utekl z okupované Pokparpatské Rusi do Sovětského svazu, protože uvěřil, že v „zemi sovětů“ na něj čeká život v zemi zaslíbené. Soudruzi ho ale poslali do gulagu, ze kterého se dostal až po útoku Hitlera na SSSR. V řadách československých jednotek utrpěl zranění, po válce pracoval jako bachař na Pankráci.

 

Narodil se 19. listopadu 1921 v Československu na Podkarpatské Rusi v obci Vyšný Verecký, která se dnes jmenuje Verchni Vorota. Na začátku války území obsadili Maďaři, spojenci nacistického Německa. Demjanovi stejně jako většina sousedů hospodařili.

 

"Moc mě to nebavilo. Tátovi jsem řekl, že se chci stát automobilistou, profesionálním šoférem. To byl můj sen. Táta to hned zamítl a dělal si z toho legraci. A to mě štvalo. Tak jsem si řekl, že až budu dospělý, tak uteču," vzpomíná Michal Demjan, který jedné březnové noci utekl s osmi asi stejně starými kluky do Sovětského svazu.

 

Někde u lesa za čárou si zakouřili a dopili vodku, kterou si koupili na posilnění. Netušili, že je sleduje dvojice rudoarmějců. Jeden voják zvolal na druhého: "Zastřel je!"

 

Poděšení kluci prosili, ať to nedělají, že hledají jen práci. Jejich přání jim lidový komisař NKVD, který je odsoudil na tři roky do lágru, vlastně vyplnil.

 

DOZORCI SE HŘÁLI, VĚZNI UMÍRALI

Demjan se ocitl v sibiřské Tolokňance. Dvanáct hodin denně rubal stromy. Jeho norma činila sedm kubíků na den, ke splnění normy musel pokácet minimálně deset stromů, oklestit je a stáhnout k řece, po které se splavovaly dál.

 

V táboře přežil více než dva roky. Denně měl nárok na sedmdesát gramů chleba. Za dvanáct hodin porazit až patnáct stromů, čímž získal chleba navíc – 110 gramů, což jsou zhruba dva krajíce. Kromě chleba vězni snídali a obědvali vodovou polévku, k večeři bramboru, za odměnu dostávali kousek ryby.

 

Onemocněl. Horečky sice ustoupily, ale zeslábl natolik, že ho velitel pracovní čety nechával v táboře. Mátožil se kolem kuchyně, kde hledal mezi odpadky syrové rybí hlavy, kterými se živil.

 

Všiml si ho postarší běloruský kuchař, který mu řekl, že doma na něj čeká stejně starý syn a on mu ho připomíná. Demjan byl zachráněn. Stal se pomocníkem v kuchyni, drhl kotle. Po čase dokonce vařil a vydával ostatním vězňům polévku.

 

MATKY SKONČILY VE VĚZENÍ

Když se ráno osm chlapců z vesnice nevrátilo, jejich vystrašené matky se společně vypravily hledat je na hranice. I s nimi to špatně dopadlo. Sovětští vojáci je odvlekli do věznice, kde se svými dětmi shledaly, ale ne na dlouho. Lidoví komisaři NKVD je nechali transportovat na otrocké práce do textilních továren.

 

Demjanova otce zatím okupační úřady odvedly do maďarské armády, později rukoval po boku wehrmachtu na východní frontu.

 

Michal Demjan se z lágru dostal díky československé diplomacii, která vyjednala vznik vojenské jednotky v Buzuluku. Demjan se stal pomocníkem u lehkého kulometu. V bitvách v Rusku netušil, že útočí proti vlastnímu otci:

 

V noci na 9. března 1943 ho během útoku přes zamrzlou řeku Mža na Sokolovo zranili. Němci ho povrchově zasáhli ve tváři, druhá rána mu prostřelila pravou ruku. Po několika měsících ho z nemocnice v Mičurinsku odeslali k 44. gardové divizi Rudé armády.

 

Obsluhoval těžký kulometu Maxim, který připomíná malé dělo na kolečkách. Na severu Kurského oblouku u běloruské Rečice ho znovu Němci málem zabili. Střepina ho zasáhla do nohy. Po zotavení na začátku roku 1944 se vrátil zpátky k čs. armádě, která se formovala v Rovně.

 

Při prvních bitvách na Dukle se mu udělalo špatně od žaludku, zvracel a trpěl malátností. Polní doktor diagnostikoval žloutenku a opět ho odeslal do nemocnice. Na frontu se už nevrátil.

 

ZPÁTKY DOMŮ? TO BYCH BYL BLÁZEN

Po válce se v Praze hlásil na úřadech. K jeho velkému údivu mu sdělili, že je alespoň podle červeně přeškrtnutých dokumentů mrtev. Když pomocí dokladů, které získal při propuštění z gulagu, dokázal, že je živý a zdravý, přidělili ho do malého strážního oddílu, který doprovázel vlaky UNRRA. Procestoval kus světa, ale žádní bandité na vlak nezaútočili.

 

V srpnu 1947 Michal Demjan svlékl uniformu a zařekl se, že s armádou už nechce mít nic společného. Domů na Podkarpatskou Rus za rodiči se vrátit rozhodně nechtěl.

 

"To už byl Sovětský svaz. To bych byl blázen. Chtěl jsem zůstat v Praze. Nikoho jsem tu neměl, nebylo to jednoduché. Kamarádi z války mi poradili, abych šel na ministerstvo spravedlnosti a přihlásil se ke Sboru vězeňské stráže. Musel jsem projít vědomostním pohovorem, pamatuju se, že se ptali, jaké znám řeky v Číně. Vzpomněl jsem si na Jang-c'-ťiang a Žlutou řeku a jim to stačilo," směje se Demjan.

 

Požadoval místo na pražské Pankráci. Přijali ho, ale odeslali do Valdic, kde hlídal převážně tzv. retribuční vězně, mezi nimi nacističtí kolaboranti:

 

"To byli vesměs slušní lidé. Až na výjimky. Dalo se s nimi mluvit. Odeslali mě s vězni na tři týdny na statek kousek od věznice, kde museli pracovat během sklizně na poli."

 

Tady se mu prý poprvé připomněl gulag. Proto se k vězňům choval shovívavě.

 

MEZI VĚZNI MĚL KAMARÁDY Z FRONTY

Hodně se prý změnilo po únoru 1948. Všechny bachaře staré gardy, kteří nastoupili před únorovým komunistickým pučem 1948, rozstrkali po všech možných věznicích. Jeho poslali do okresní věznice v Mikulově, kde se plnily cely útěkáři, kteří se pokusili přejít hranice do Rakouska.

 

Na konci roku 1948 dostal k svému překvapení výzvu, aby nastoupil v Praze na Pankráci.

 

Do pankráckých cel se mimo jiné dostávali političtí vězni, kteří procházeli těžko popsatelnými vyšetřovacími metodami StB inspirovanými nacistickými a sovětskými způsoby.

 

Komunističtí oponenti, odbojáři, ale i lidé, které komunisté považovali za potenciální hrozbu - politici, profesoři, umělci, vojáci a mnoho dalších zažilo mnohaměsíční samovazby, týráním hlady, nespaním, ve vyšetřovnách je estébáci svazovali a tloukli do bezvědomí. Vězni se učili osnovy vykonstruovaných procesů, kde se k údajné velezradě dobrovolně přiznávali.

 

Svěřovali se dozorci Demjanovi s tím, co prožili? Prosili ho o pomoc? Stěžovali si na zacházení? "Ale ano, stěžovali, někteří. Ale asi protože museli poslouchat. Neviděl jsem, že by někoho mlátili. Tedy párkrát jo. Fackovali je. Ale odůvodňovali to," hájí se Demjan, který měl sám strach, že by mohl dopadnout jako jeho přátelé z války.

 

O tom, co prožil v sovětském gulagu, mluvil jen s nejbližšími přáteli z Podkarpatské Rusi a Volyňáky, kteří už před válkou zažili sovětskou kolektivizaci a řada z nich stejně jako Demjan i gulag: "Párkrát jsme se o tom bavili. Říkali jsme, že je to tady stejné jako u nás doma."

 

Po tom, co ho v roce 1949 vyhodili z bachařského sboru, hlásil se na pracovním úřadu. Do kladenských hutí, kam ho úřad poslal, raději nenastoupil: "To se mi pochopitelně nechtělo, ale ptal jsem se veteránů, kde se má cenu poptat."

 

Na doporučení vzal místo v pražských papírnách, kde jako tiskař obalů pro máslo vydržel až do důchodu. Dožil se 97 let, zemřel 29. května 2019.

 

 

Zdroj: