Zrádce a diktátor, či oběť dějin? Edvard Beneš byl plný rozporů

Prezident Edvard Beneš. Vytýkat se mu dá ledacos, ale naivní nebyl

Autor: Jan Bureš



Prezident Edvard Beneš byl a dodnes je rozporuplnou postavou. Vedle nesporných zásluh při budování nové republiky v roce 1918 a po ní tu na něm však leží mnohé stíny, především ty spojené s mnichovskou dohodou a poválečným vývojem, směřujícím k únoru 1948. Jsou však všechny tyto kritiky Edvarda Beneše, jenž byl přesně před 90 lety zvolen druhým československým prezidentem, spravedlivé?

V posledních měsících můžeme sledovat snahy některých publicistů upravit dosavadní interpretace některých aspektů naší moderní historie. Máme na mysli zejména texty Jana Urbana a Petra Pitharta, jež vyšly v knize České průšvihy 1945–1948 (Ústav nezávislé žurnalistiky, 2025).

Naposledy Petr Pithart opakuje svá tvrzení v rozhovoru s Janem Gazdíkem zveřejněném na serveru Seznam Zprávy 9. října 2025 (Češi si nepřiznali, že je Beneš zradil už před Mnichovem, říká Petr Pithart). Některé Pithartem prezentované teze však postrádají vědeckou uměřenost, a tak například tvrdí, že Edvard Beneš byl fakticky zrádce, který po roce 1945 přenechal republiku komunistům, nebo se hlásí k tezi Jana Urbana, že třetí republika byla fašistickým státem.

Ve skutečnosti byl Benešův vliv na politiku poválečného Československa malý. Dokonce i zahraniční politiku dělal Jan Masaryk víc ve shodě s komunisty než s Benešem.

Ani v nejmenším nejsem nekritickým obdivovatelem Edvarda Beneše. Myslím, že jako každá historická postava měl své klady a zápory, určitě se mu dají vyčítat mnohá politická rozhodnutí. Problém ale je, když tak činíme bez ohledu na politickou a historickou realitu doby, o které píšeme. Petr Pithart a někteří další publicisté dnes označují Beneše za diktátora a viní jej z průšvihů, které u nás po roce 1945 nastaly: nástup komunistů, vyhnání Němců, všeobecné násilí a neúcta k právu, znárodnění, podlehnutí Stalinovi, odmítnutí Marshallova plánu, únor 1948 a likvidace demokracie.

Měli bychom ale být schopni vnímat skutečnou podobu ústavního systému poválečné, třetí republiky a roli prezidenta jako jednoho z aktérů tohoto systému. Beneš byl nepochybně veřejností nejuznávanější autoritou ze všech tehdejších politiků. Nikdo neměl takový respekt a důvěru občanů jako on, byl vnímán jako symbol kontinuity s první republikou i jako ztělesnění znovuobnovení státu, zničeného v roce 1938 mnichovskou dohodou a následnou okupací nacistickým Německem.

Volba menšího zla
Problém je ale v tom, že Benešův vliv na reálnou politiku byl po válce spíš malý a rozhodující slovo u nás měly politické strany, respektive jejich vůdci. Tedy jinak řečeno, za vše, co se u nás v letech 1945–1948 dělo, by se měli zodpovídat primárně vůdci klíčových politických stran – a z nich nejvíc komunisté, kteří si hned po osvobození uzmuli největší díl moci, znásobený jejich volebním vítězstvím v roce 1946.

16. květen 1945. Edvard Beneš s chotí Hanou a dalšími členy doprovodu projíždí Prahou ke Staroměstskému náměstí.
Edvard Beneš (1945)
Na konci září 1938 přišla osudová mnichovská konference a 5. října Edvard Beneš abdikoval. Jen pár týdnů poté manželé společně emigrovali. Přes Londýn se dostali do USA, ale nakonec se vrátili zpět do Londýna, kde Beneš založil exilovou vládu. Ani v době exilu během druhé světové války Hana Benešová nerezignovala na svůj styl. I přes omezené možnosti zachovávala důstojnost – nosila jednoduché vlněné kostýmy, které byly v té době v módě, a měla vždy pečlivě upravený účes.

Beneš na těchto událostech určitě částečný podíl nesl, třeba jen tím, když už od roku 1943 připouštěl, že v osvobozené republice budou muset mít komunisté podíl na moci. To bylo součástí jeho širší strategie, založené na myšlence, že obnovu republiky nebude možné realizovat proti vůli Sovětů (a tedy Stalina) v situaci, kdy západní politici (Churchill a Roosevelt) vzdali myšlenku vylodění na Balkáně, a tím nejen Balkán, ale i střední Evropu přenechali Stalinově armádě. V tomto kontextu se Beneš domníval, že má jako vůdce odboje pouze dvě varianty domácího poválečného uspořádání. Mohl trvat na tom, že poválečná vláda bude složena pouze z prvorepublikových demokratů, a tedy bude bez komunistů, bylo mu však jasné, že pokud Sověti vojensky obsadí většinu československého území včetně Prahy, tuto variantu nepřipustí.

A tak jakmile se na přelomu let 1944 a 1945 ukázalo, že sovětská vojenská dominance bude na území Československa realitou, rozhodl se pro variantu druhou: vytvořit vládní koalici svých londýnských demokratů s Gottwaldovým moskevským vedením KSČ. Věděl, že takovou vládu Sověti akceptují, a zároveň tím chtěl dát demokratům alespoň nějakou šanci podílet se na moci.

Beneš mohl volit pouze mezi strategiemi, které měl k dispozici, ne mezi ideálními světy. Dnes se nám důvěra ve Stalina nebo v to, že se Gottwaldovi komunisté nechají převychovat na demokraty, může jevit jako naivní. Kdo je tady ale viníkem? Ten, kdo takto naivně věřil, nebo ti, kdo československou demokracii v únoru 1948 reálně zničili?

Podpis bez moci
Petr Pithart tvrdí: „Už v letech druhé světové války je Beneš okouzlen Moskvou, stejně jako nejidiotštější evropští intelektuálové, a všechno, co mu Stalin ukazuje a říká, prostě žere. Stalin je pro něj miláček a moudrý člověk, jenž spěje k demokracii.“ Beneš ale nebyl žádný obdivovatel Stalina a sovětský režim vnímal jako totalitní, který pro nás neměl být vzorem. Nicméně žil ve světě, ve kterém volil menší zlo, jako byla vláda demokratů s komunisty, před větším (čistá vláda komunistů). Zřejmě věřil, že bude na československých demokratech, aby dokázali Gottwalda udržet na uzdě. Dopadlo to špatně, ale Benešova vina to byla jen částečně.

Proč však tento Benešův přístup nazývat zradou a klást ho tím naroveň Emanuelu Moravcovi nebo Jozefu Tisovi? Beneš byl v tomto svém postoji k Sovětům ovlivněn zkušeností s pozicí polské exilové vlády v Londýně, která vytrvalým odporem vůči myšlence dohody se Stalinem nakonec ztratila podporu i Churchilla a v poválečné polské vládě získala zanedbatelný vliv. Domníval se proto, že pokud se bude stavět proti Sovětům, nebude se ani on, ani jeho londýnští demokraté nejspíš vůbec moci vrátit domů, natož mít nějaký podíl na moci v nové republice.

A je důležité si uvědomit, že výrazný podíl na tom, jak celá třetí republika nakonec skončila, měli hlavně po absolutní moci bažící komunisté na jedné straně a do určité míry též politicky nezkušení vůdci nekomunistických stran, kteří prostě nedokázali nástup komunistů zastavit tak, jako se to povedlo demokratům ve Francii, Itálii nebo Finsku. Beneš v tom mohl udělat jen málo. Petr Pithart či Jan Urban ve svých textech ztotožňují celou třetí republiku s Benešem a skoro ignorují roli ostatních politiků. Ve skutečnosti byl Benešův vliv na domácí i zahraniční politiku poválečného Československa malý, rozhodně mnohem menší než před válkou.

Dokonce i zahraniční politiku dělal ministr zahraničí Jan Masaryk víc ve shodě s komunisty než s Benešem. Beneš řadu jeho prosovětských veřejných vystoupení kritizoval, ale marně. Stejně tak Benešovy dekrety byly Benešovy jen potud, že je prezident podle ústavy podepisoval. Připravovala je však jednotlivá ministerstva, schvalovala je vláda a teprve pak je podepisoval prezident. Sám Beneš během léta 1945 kritizoval příliš velký rozsah znárodnění, připravovaný v textu znárodňovacích dekretů na ministerstvu průmyslu, které řídil sociální demokrat Bohumil Laušman ve skryté shodě s komunisty.

Z historického hlediska je to ale Benešovi málo platné: jeho podpisem se z vládních dekretů navždy staly „Benešovy dekrety“. Kvůli „moci“ podepisovat dekrety, již mu dávala prvorepubliková ústava jako nástroj řízení státu v nouzi při neexistenci parlamentu, bývá Beneš dnešními autory obviňován z toho, že po válce vládl jako „neomezený diktátor“. To je ale ahistorický přístup, který nerespektuje podstatu fungování ústavního systému třetí republiky, kde dominantní silou byla vláda a lídři politických stran, kteří o všem rozhodovali.

Petr Pithart představuje Beneše jako autokrata, který sám rozhodl Mnichov a skoro sám také únor 1948. Ovšem právě tyto dvě klíčové a největší krize Benešovy dlouhé politické kariéry byly od veškeré jeho ostatní politické praxe odlišné právě v tom, že v těchto krizích Beneš neurčoval běh dějin, ale naopak tahal za kratší konec provazu.

Ve skutečnosti Beneš musel dvakrát spolknout prohru, způsobenou přesilou jeho protivníků: v roce 1938 to byl Hitler, který mu společně s Mussolinim a britským a francouzským premiérem v Mnichově vnutil svou vůli. A v únoru roku 1948 to byli jednak komunisté, podporovaní zfanatizovanými davy v ulicích a krytí zahraniční podporou Stalina, a také neochota západních demokracií cokoli udělat pro záchranu naší demokracie. Benešova role je v těchto dvou krizích (a to už od doby bezprostředně následující po těchto událostech!) záměrně přeceňována – úměrně tomu, jak je naopak podceňována role vnějších faktorů, proti kterým v těchto krizích Beneš stál.

Byla to likvidace?
Petr Pithart v citovaném rozhovoru dále tvrdí, že Beneš „zlikvidoval premiéra Milana Hodžu, velvyslance ve Francii Štefana Osuského, ministra Jaromíra Nečase“. Milan Hodža vedl československou vládu, která rezignovala 22. září 1938 poté, co propukly velké veřejné demonstrace proti ochotě vlády akceptovat francouzskou nótu, nařizující Československu odevzdat Německu pohraniční území, na nichž více než 50 % obyvatel tvořili Němci. Z hlediska politické taktiky bylo logické, že se Beneš při budování svého protinacistického odboje nemohl spojit s politikem s takovouto zátěží, byť nám to připadá neetické. Důvěryhodnost exilové vlády, v níž by Hodža zasedal, by pro obyvatele protektorátu, trpící nacistickou okupací, byla velmi nízká.

Štefan Osuský se po Mnichovu a po vyhlášení protektorátu snažil v Paříži strhnout pozornost na sebe a převzít vedení odboje místo Beneše, ale neměl žádnou koncepci, neměl podporu domácího odboje a pro světové politiky byl coby pouhý kariérní diplomat nesrovnatelně menší autoritou než Beneš jako bývalý československý prezident a jedna z nejdéle aktivních osobností mezinárodní politiky 20. a 30. let.


Beneš nepochybně byl mocichtivý politik a ambiciózního Osuského se zbavit potřeboval. Mělo to svůj důvod: Beneš se jednoduše obával, že pokud by Osuský stanul v čele odboje, celá odbojová akce by se marginalizovala a nemusela dopadnout úspěšně a tím by došlo k poškození zájmů Československa.

A proto když Beneš po Mnichovu odjel do Anglie, v první řadě přemluvil britské, americké, francouzské a sovětské politiky, aby nejednali s Osuským, ale aby za hlavu odboje uznali jeho. Můžeme v takovém případě mluvit o „likvidaci“?

Beneš vs. Nečas
Jinak tomu samozřejmě bylo s Jaromírem Nečasem. Předválečný ministr práce a sociálních věcí a Benešův důvěrník byl prezidentem pověřen známou misí do Paříže 15. září 1938, kde měl tlumočit Benešovu ochotu vzdát se části pohraničního území. Tady s Petrem Pithartem nelze než souhlasit, že po neúspěchu této mise bylo Benešovou snahou především to, aby se svět nedozvěděl, s čím Nečase do Paříže poslal. Celá Nečasova mise je už v historické literatuře dostatečně popsána, přesto myslím, že i zde se Petr Pithart dopouští určitých zkreslení. Jaromír Nečas byl v letech 1940–1942 ministrem londýnské exilové vlády, což se určitě nedá nazvat „likvidací“. Samozřejmě v rozhodování, zda mít Nečase na své straně, mohlo významnou roli hrát vědomí, že Nečas stále měl u sebe onen pro Beneše nepříjemný dokument.

Připomínám, že když Beneš posílal Nečase s „tajnou misí“ do Paříže, vlastnoručně mu popsal jeho úkol na papír, na jehož konci stál Benešův důrazný pokyn: „Tyto papíry zničit!“

V 90. letech jsem měl tu čest pracovat s profesorem Milanem Haunerem na vydání kritického vydání Benešových pamětí, kde tento dokument i jeho osudy podrobně analyzujeme. Je pravda, že v době londýnského exilu chtěl Beneš tento dokument od Nečase získat zpět a zničit ho, ale Nečas mu ho nikdy nevydal. Ministr se totiž obával, že by po válce mohl být doma pohnán před soud a obviněn z velezrady v době Mnichova, a proto chtěl mít důkaz, že autorem myšlenky dobrovolného předání části československého území Hitlerovi nebyl on, ale Beneš. Sám Beneš se ve svých pamětech o této akci nikdy nezmínil, protože by poškodila jeho obraz odhodlaného bojovníka proti Hitlerovi.

Nicméně Nečasova mise samotná je nejen v historické obci, ale díky řadě publikací i vzdělávacích pořadů dobře známá, není to žádná nově objevená senzace. Poprvé ji zveřejnili komunističtí historici už v roce 1958 na konferenci k 20. výročí Mnichova, tehdy samozřejmě s cílem vykreslit Beneše jako zrádce. Je mi trochu s podivem, že Petr Pithart jinými argumenty činí něco podobného. Nečasova mise se Benešovi nepovedla, to je zřejmé. Byla to však prostě strategická chyba, ne vlastizrada.

Jak to tedy bylo?
Když Beneš z hlášení Jana Masaryka 15. září 1938 z Londýna zjistil, že Chamberlain je ochoten dát Hitlerovi všechna československá území, na nichž více než 50 % obyvatel tvoří Němci, a to bez vědomí a souhlasu československé vlády, prostě se rozhodl pro riskantní krok – vyslal do Paříže svého emisara a pověřil ho, aby v tajnosti Francouzům (a přes ně Angličanům) vyřídil tento vzkaz: Beneš sice doma v Československu veřejně tvrdí, že nedáme Hitlerovi ani kousek naší země, ale tady vám tajně říkáme, že jsme ochotni nakreslit určité území, které bychom Hitlerovi dali.

Stručně řečeno, Beneš si představoval, že se z celých Sudet na Chebsko přestěhuje většina (asi 1,5–2 miliony) českých Němců a takto i s nimi pak Hitlerovu Německu Chebsko odevzdáme. Beneš to Francouzům a Angličanům navrhl v téměř zoufalé snaze získat alespoň nějaký vliv na rozhodování o tom, kolik a jaké území bude Československo muset nacistům odevzdat. Krátce předtím totiž zjistil, že Angličané jsou ochotni přenechat Hitlerovi československé území o rozloze asi 41 tisíc km2, zatímco Beneš ve svém plánu počítal s odstoupením necelých šesti tisíc kilometrů čtverečních.

Je dobré také připomenout ještě další cíle tohoto plánu: Beneš počítal s tím, že v Československu zůstanou němečtí demokraté, socialisté a Židé, kteří by se ve třetí říši okamžitě stali oběťmi. Beneš v textu pro Nečase výslovně napsal: „Chtějí nás dostat do situace, aby president Beneš vydal několik set tisíc demokratů, socialistů a Židů do masakru, jaký byl v Rakousku a jinde, do barbarství antisemitského vraždění a hanobení a do koncentračních táborů. To on nikdy neudělá.“

Je toto zrada?

Moci se rozhodovat
Nic z toho samozřejmě nemění na tom, že Beneš by byl (opět) naivní, pokud si myslel, že na to Hitler skočí a spokojí se s Chebskem, přeplněným Němci, kteří se tam navíc logicky přestěhují bez svého majetku. Nejspíš ale ani tak naivní nebyl. Beneš asi nečekal, že Hitler tento plán přijme. Zřejmě prostě chtěl dát západním politikům najevo, že i Československo je ochotno udělat vůči Němcům nějaký vstřícný krok, něco jim dát, aby se Hitler uspokojil a přestal hrozit celé Evropě válkou kvůli „zemi, o které nic nevíme“, jak se vyjádřil britský premiér Chamberlain.

Beneš samozřejmě dobře věděl, že Hitler nechce dostat do Německa české Němce, ale že naopak chce získat co nejvíc československého území, protože Československo bylo jedním z nejprůmyslovějších států Evropy, plným zbrojních závodů s vyspělou výrobou.

Byla to však nakonec Benešova chyba, protože Francouzi a Angličané si jeho krok vysvětlili tak (jak Pithart správně píše), že Beneš je ochoten změnit dosavadní přístup k německé otázce – přestat tvrdit, že Němcům žádné území nedáme, a připustit, že jim nějaké dáme. Avšak Benešovi šlo o to, aby to byla československá vláda, kdo rozhodne o tom, kolik a které území bude Němcům odevzdáno. Tedy mu šlo o to, aby to nedopadlo tak, jak to nakonec dopadlo: že na konečné rozhodnutí nebudeme mít žádný vliv.

Dodejme, že Jaromír Nečas sice skutečně nakonec zemřel těsně před koncem války osamocen v ústraní ve Velké Británii. Důvodem jeho předčasného skonu byla nejspíš rána, z níž se už nevzpamatoval: dozvěděl se totiž, že jeho žena i dcera zahynuly v nacistickém koncentráku, a tak zemřel žalem. Vyčítal si, že je nestihl z protektorátu zachránit a odvézt je do Anglie. Za to ale Beneš fakt nemohl.

Spojená linka s marxismem
„Beneš se navíc netajil názorem, že k politice je nutné přistupovat jako k vědě. Takhle ji ale chápali i marxisté,“ napsal Petr Pithart.

Edvard Beneš s manželkou Hanou na procházce se psem na Pražském hradě v roce 1938.

To však není úplně fér tvrzení. Pokud spojíme Benešovu víru, že politici se mají rozhodovat také na základě vědeckých poznatků, s tím, že toto tvrdili i marxisté, tak jako sociálního inženýra málem bolševického typu snadno dehonestujeme kohokoli. Jenže Edvard Beneš byl celoživotním odpůrcem komunistické (a sovětské) verze marxismu, tedy zejména principu diktatury a totalitního režimu, který Lenin se Stalinem vytvořili. A jak se pak vyrovnáme s tím, že i Tomáš Garrigue Masaryk jako univerzitní profesor a praktikující politik tuto tezi zastával také? Také jeho označíme za marxistu?

Bez touhy válčit
Mylné je Pithartovo tvrzení, že Beneš „odmítal do jakékoli strany vstoupit, protože nechtěl, aby se o jeho názorech hlasovalo či diskutovalo“. Edvard Beneš byl do roku 1935 členem národně socialistické strany a vystoupil z ní až po zvolení do čela státu, aby mohl být nadstranickým prezidentem a nebyl podezírán z nadržování.

Petr Pithart také spolu s dalšími Benešovými kritiky říká: „Benešova koncepce (zahraniční politiky), založená na kombinaci smluvních vztahů a garancí, představovala hustou síť slibů a závazků (…) naprosto selhala.“ To ale není Benešova vina. To je vina Hitlera a západních politiků, kteří mu nedokázali čelit a místo toho mu ustupovali v rámci strategie appeasementu. Benešovi kritici však nedokážou říct, co mělo být alternativou jeho politiky – spojenectví s Německem a Maďarskem, které vnímaly versailleský systém jako obrovskou chybu, rozbít ho a vzít si kusy československého území zpátky? Anebo spojenectví s Polskem, které se bálo sovětského Ruska, tak radši uzavřelo spojeneckou dohodu s Hitlerem?

Ještě jedno Pithartovo tvrzení je sporné: „Nechápu, že Beneš, který velmi miloval Francii a léta v ní také žil, nepochopil, že Francie nebude po utrpení z první světové války válčit, a nepřijde nám tedy navzdory smlouvě v roce 1938 na pomoc.“ Beneš ale od 20. let vnitřní francouzskou politiku velmi intenzivně sledoval a pozoroval, že ve Francii sílí pacifismus, strach před Hitlerem a neochota bránit své spojence. A právě proto ve 30. letech podepsal spojeneckou smlouvu se Sověty, aby v případě ohrožení státu Hitlerem vyvážil francouzskou neochotu nám pomoci silným spojencem na východě – chtěl tak odradit Hitlera od případného útoku na ČSR. I v době Mnichova Edvard Beneš samozřejmě viděl, že nám Francie nechce pomoci, ale snažil se ji k tomu dotlačit, i když neúspěšně.

A konečně ještě jedno tvrzení Petra Pitharta: „Parlament ani vláda, ve které se nehlasovalo, vlastně neexistovaly – o všem zkrátka rozhodoval jen Beneš. Podřídili se mu jako vrchnímu veliteli nakonec i generálové, kteří s odstoupením pohraničí a vydáním pevností bytostně nesouhlasili. Chtěli bojovat.“

Jenomže tato tvrzení jsou také problematická, zčásti nepravdivá a zčásti zkreslená. Parlament se scházel a jednal, na jednotlivých výborech se až do konce září jednalo o různých aspektech československé politiky, schvalovaly se zákony. Vláda se pravidelně scházela a jednala, v září 1938 dokonce několikrát jednala i celou noc právě vzhledem k napjaté situaci. Vláda to byla, kdo schvaloval mobilizaci armády a další kroky. A i 30. září to byla vláda, kdo odhlasoval akceptaci mnichovské dohody s dovětkem, že jsme k ní byli donuceni násilím, ale že se v zájmu zachování míru ve světě podvolujeme vůli mocností, které dohodu podepsaly. Byť samozřejmě je fakt, že rozhodnutí vlády o změně státní hranice bez parlamentu bylo protiústavní.

Pokud je o generály československé armády, situace byla maličko složitější, než aby ji šlo takto zjednodušit. Beneš po podepsání mnichovské dohody 30. září ráno svolal vládu, předsedy všech politických stran a členy armádního generálního štábu na Hrad, kde chtěl, aby se všichni vyjádřili, jak na Mnichov zareagovat. A první nechal promluvit generály, jejichž stanovisko klíčově ovlivnilo celé další jednání: generálové jasně řekli, že pokud nám proti Hitlerovi nepomůže Francie ani Anglie, pokud nám nepomůžou Sověti a pokud je proti nám Polsko, nemáme šanci válku proti Německu vyhrát. Po krátké poradě Beneš uvedl, k jakému závěru dospěl, totiž že nevidí možnost odmítnout mnichovskou dohodu: „Kdybychom nepřijali, udělali bychom čestnou válku, ale ztratili bychom samostatnost a národ by byl vyvražděn.“

Premiér Syrový a ministr vnitra Černý sdělili, že vláda došla „z chladného rozumu“ ke stejnému závěru. Beneš znovu zdůraznil, že stát by čelil válce nejen proti Německu, ale i proti Polsku a Maďarsku. S pomocí SSSR se nedalo počítat. Všichni označili dohodu za diktát, ale nevzepřeli se jí; hlavním důvodem podvolení se mnichovskému diktátu bylo selhání nejdůležitější československé spojenecké vazby, tedy smlouvy s Francií.

Následně 30. září ve 12.30 sdělil ministr zahraničí Kamil Krofta velvyslancům Velké Británie, Itálie a Francie, že se Československo podrobuje „rozhodnutí, k němuž došlo v Mnichově bez nás a proti nám. Vláda Republiky československé, činíc toto usnesení, tlumočí zároveň světu svůj protest proti tomuto rozhodnutí, učiněnému jednostranně a bez naší účasti.“.

Sochy a cedulky
Jsem přesvědčen, že stejně jako problematika Mnichovské konference je jednou z nejsložitějších otázek české (československé) historie, i Edvard Beneš je jednou z nejrozporuplnějších postav našich moderních dějin. O to více bychom ale měli o těchto tématech diskutovat seriózně.

Pokud stavíme význačným postavám naší historie pomníky a sochy, děláme to proto, že si jich vážíme, byť víme, že kromě prospěšných činů na nich najdeme i jevy negativní. Na jedné straně postavit Benešovi sochu za jeho nesporné zásluhy (vznik státu v roce 1918 a jeho znovuobnovení po druhé světové válce) a na druhé straně pod sochu umístit cedulku, v níž budeme Beneše vlastně hanit, mi přijde poněkud schizofrenní.

Když už, tak by mi přišlo užitečnější umístit na onu ceduli pod Benešovu sochu (například formou QR kódu) seznam všech hlavních odborných prací o Benešovi, ať si každý tyto knihy přečte a udělá si svůj názor sám.

Autor je historik a politolog, působí na Metropolitní univerzitě Praha.

zdroj: 
https://www.lidovky.cz/orientace/edvard-benes-mnichovska-dohoda-nemecko-vlada-komuniste.A251217_094122_ln-orientace_lval