Čtyřdenní boje o Podkarpatskou Rus skončily, když už byli nacisté dávno v Praze

PRAHA - Zaměstnanec finanční stráže Jaroslav Baudyš sloužil na nádražním celním úřadě v Kolčině u Mukačeva a doprovázel vlaky jedoucí přes maďarské území. Ráno 14. března 1939 spal po noční službě, když jej vzbudila rusínská bytná, že Maďaři útočí. Ulicemi již pobíhaly rojnice honvédů. Použili taktiku „trojského koně“, když na československé území přijeli přeshraničním peážním vlakem.

Finančník se plížil hlubokým příkopem a narazil na opuštěný lehký kulomet. Za silničním mostem do Kolčina zaujal palebné postavení, a když k němu přiběhl další příslušník finanční stráže, začali dávkami z kulometu narušovat postup Maďarů k Činaděvu.

Podkarpatská Rus – chudá zemička o rozloze 12 628 km², která se v roce 1919 stala součástí Československé republiky, byla od října 1938 místem četných teroristických útoků, iniciovaných maďarskou a polskou zpravodajskou službou, a v březnu 1939 dokonce o zemi s červeným medvědem v erbu proběhla čtyřdenní válka. 

Vzpomínka na „létající učitele“
Tyto boje, které se staly důkazem kvality výcviku a především vysoké morálky československých vojáků, jsou už u nás víceméně zapomenuty stejně jako třeba příběh „létajících učitelů“ – fotbalového klubu SK Rusj Užhorod, který k zápasům v ligovém ročníku 1936/37 létal letadlem. Jeho brankář Alexa Bokšay byl právě učitel jako řada jeho spoluhráčů a v další sezoně vystřídal v brance pražské Slavie zraněného Františka Pláničku.

Spíš než urbanistický počin předních českých architektů při výstavbě užhorodské čtvrti Malé Galago se mnoha Čechům při představě východního koutu předválečné republiky vybaví Olbrachtovým románem notně idealizovaná legenda o banditovi Nikolu Šuhajovi. Místní v Šuhajově rodné Koločavě udržují dodnes jeho kult hlavně kvůli českým turistům.

Byla to země nádherné přírody, podmanivého folklóru, byl to i ráj českých trampů, ale také místo velké chudoby a rázovitý svět početné židovské komunity (přes 12 procent obyvatel), která za druhé světové války zmizela v plynových komorách vyhlazovacích táborů.

Po vídeňské arbitráži a ztrátě Užhorodu a Mukačeva závisela tehdy životaschopnost Podkarpatské Rusi, přejmenované po vyhlášení autonomie na Karpatskou Ukrajinu, zcela na armádní dopravě, kdy na 600 nákladních vozů dopravovalo z Prešova až do Chustu po bídných silnicích na trase dlouhé 274 km nejnutnější potraviny, léky a další materiál. Během zimy 1938/39 vojenská auta dopravila do země 23 000 tun zásob. Také veškeré poštovní zásilky z východu do zbytku republiky šly touto cestou. 

Podkarpatská Rus přišla tehdy i o letiště v Užhorodu a přistávat se dalo jen na malém armádním letišti ve Slatinských Dolech u rumunských hranic. Tehdy nacistické Německo začalo hrát i zde s ukrajinskou kartou a z dosud mírumilovných Rusínů se snažilo udělat horlivé bojovníky za „Velkou Ukrajinu“ (viz článek níže). Zuby si však na zbytek země brousilo hlavně horthyovské Maďarsko.

Neporažená armáda
V neděli 12. března 1939 vyzval v Berlíně Adolf Hitler maďarského vyslance, aby maďarská armáda v co nejkratší možné době vojensky obsadila Podkarpatskou Rus. Budapešť si Hitlerovo přání vzala za své, přestože její generální štáb nebyl na akci připraven a musel improvizovat. Útok začal u Mukačeva již 14. března v 5.00 hodin ráno.

Jednotky části československé 12. divize (6 pěších praporů na polovičních mírových stavech!) a dva pohraniční prapory Stráže obrany státu s podporou roty tanků, několika děl a obrněných vozů pod velením bývalého legionáře generála Olega Svátka se postavily na houževnatý odpor a dokázaly několik maďarských útoků úspěšně odrazit. Vše zkomplikovalo až vyhlášení slovenské samostatnosti a následná okupace zbytku českých zemí, kdy se obrana musela změnit v organizovaný ústup bojem na Slovensko a do Rumunska.

Existuje mnoho příkladů velkého hrdinství československých vojáků a hraničářů (bodákový protiútok 3. roty pěšího pluku 36 u Činaděva, obrana Podmonastyru, Sasova, domanínského mostu, soutěsky u Kamenice nad Uhom…) v hodinách rozpadu republiky. Tito muži bojovali i ve chvílích, kdy už se Adolf Hitler díval z oken Hradu na Prahu.

Konflikt trval čtyři dny a až 18. března 1939 v 1.30 hodin opustila poslední československá jednotka – 10. rota pěšího pluku 36 pod velením poručíka Karla Staňka – území Podkarpatské Rusi. Na československé straně padlo asi 40 mužů a na 120 jich bylo zraněno. Maďarské ztráty byly mnohem vyšší. Když se Svátkovi muži probili na Slovensko, odevzdali zbraně vznikající slovenské armádě, většinu z nich ale uzmuli příslušníci Hlinkovy gardy. Vojáci, kteří ustoupili do Rumunska, tam byli přátelsky přijati. Podplukovník (a pozdější generál) Antonín Zeman vzpomínal na rumunského generála, který, když kolem něj pochodovali vojáci pěšího pluku 45 a jednotek SOS, řekl: „Toto není poražená armáda…“


Střelba, která vyděsila konzula Hofmanna

V chustském hotelu Koruna byl nejen štáb bojůvek Karpatské Siče, ale bydlel zde i německý konzul – legační rada JUDr. Hamilkar Hofmann. Když se zde při potlačování sičského puče v noci z 13. na 14. března 1939 začalo střílet, lehl si Hofmann na zem a nehnul se ani tehdy, když na jeho ochranu československá armáda poslala obrněné auto, protože se ještě stále ozývaly výstřely. Když boj zcela ustal, vyšel německý diplomat z Koruny totálně vyděšený.

Vzpomínka bývalého velitele chustského praporu SOS podplukovníka Antonína Zemana paradoxně ukazuje, jak nepříjemný to byl zážitek pro konzula, který tyto boje pomáhal vyprovokovat...

Kolečko výkonného stroje

Dvaatřicetiletý diplomat Hofmann předtím působil jako legační tajemník německého vyslanectví v Praze. Vedení konzulátu v Chustu, po vídeňské arbitráži hlavním městě Karpatské Ukrajiny, sice převzal až 9. února 1939, ale snaze přeměnit mírumilovné Rusíny na agresivní Ukrajince se věnoval již dříve. Byl významným „kolečkem“ výkonného stroje německé diplomacie, která po Mnichovu rozehrála hru o likvidaci Česko-Slovenska, a to pomocí slovenské, maďarské, polské, ukrajinské i rusínské karty.

Když 24. listopadu 1938 německá vláda pokrytecky protestovala proti teroristickým akcím na Podkarpatské Rusi a prohlásila, že nestrpí, aby Polsko a Maďarsko zasahovaly do vnitřních věcí Podkarpatské Rusi, projížděl Hamilkar Hofmann naoko pobouřeně kontrolovat místa incidentů. To si předseda chustské autonomní vlády, řeckokatolický duchovní a pedagog Augustin Vološin naivně vyložil, že se Německo stává upřímným ochráncem jeho zemičky, a vyhlašoval, že „svět již počítá s ukrajinským národem a jeho úsilím vytvořit ukrajinský stát“…

Ve skutečnosti za vším stála dlouholetá německá podpora banderovské Organizace ukrajinských nacionalistů, která byla namířena dosud hlavně proti Polsku i tehdejšímu Sovětskému svazu. O vytvoření Velké Ukrajiny však Hitler nikdy nestál.

********
Němci na pomoc nepřišli

Konzul Hofmann podpořil i vznik Karpatské Siče, tvořené z velké části emigranty z polské Haliče, která dostala z Vídně tak trochu operetní uniformy Fliegerkorpsu, a nic nenamítal proti jejímu nepromyšlenému pokusu převzít v zemi moc. Když začaly maďarské jednotky útočit na Chust, sliboval zpočátku sičovcům, že jim přijde německá armáda na pomoc. Nikdo však nepřišel. Neblahým důsledkem této lži byl i masakr vojensky nevycvičené a nedostatečně vyzbrojené rusínské mládeže u Velké Kopaně, kam ji na obranu „Velké Ukrajiny“ nahnali sičovci do zoufalého boje s maďarskou armádou.

Pocházel z česko-německého pomezí. Narodil se 22. dubna 1915 v Holasovicích u Opavy, ležících na tehdejší říšskoněmecké hranici. Vyučil se pekařem. Dne 1 .října 1937 nastoupil prezenční vojenskou službu. Pohnuté dny květnové i zářijové mobilizace jej zastihly v řadách elitního hraničářského pluku 4 v Hlučínském výběžku. Pro službu u těchto jednotek byli vybíráni vojáci „zvláštního určení“ – fyzicky zdatní mladí muži, dobří střelci, kteří absolvovali poměrně náročný výcvik v pevnostním pásmu. Nejdůležitějším předpokladem však byla jejich naprostá spolehlivost státu. V polovině prosince 1938 byl, jako řada dalších, odeslán na Podkarpatskou Rus, kde se situace radikalizovala každým dnem.

Během bojů prokázal velkou osobní odvahu a zachránil život několika kamarádům, když odhodil zpátky maďarský ruční granát, který dopadl do jejich postavení. Sám byl však velmi těžce zraněn na hlavě. Ještě poté střílel, až do chvíle, kdy jej opustily síly. Dostal se do maďarského zajetí av kritickém stavu byl převezen do nemocnice v Mukačevu. V agonii křičel: „Já jsem Čech!“ Vědomí již nenabyl a krátce nato zemřel. V roce 2009 mu byl „in memoriam“ udělen Kříž obrany státu. Tak jako další čs. vojáci padlí v letech 1938–1939 na území dnešní Zakarpatské oblasti Ukrajiny ani on již nemá hrob.

*******

S HLAVOU VZTYČENOU: Brigádní generál Oleg Svátek.

Brigádní generál Oleg Svátek byl po narození 3. února 1888 v obci Domoradice u Vysokého Mýta pokřtěn jako Josef a jméno Oleg přijal až později pod vlivem pobytu v ruských legiích, do kterých se přihlásil v srpnu 1915 v zajetí jako nadporučík rakousko-uherské armády. Prošel celou legionářskou anabází, kdy velel nějaký čas 6. střeleckému pluku a pak důstojnické škole. Do vlasti se vrátil v únoru 1920 v hodnosti podplukovníka. Doma absolvoval Válečnou školu a v červenci 1929 byl povýšen do hodnosti brigádního generála. V říjnu 1935 se stal velitelem 12. divize na Podkarpatské Rusi.

Po bojích s maďarskou armádou v březnu 1939 odešel do Prahy, kde se záhy zapojil do odboje v ilegální vojenské organizaci Obrana národa. Podílel se na obstarávání zbraní a střeliva a jejich ukrývání. Později vytvořil rámcové krajské velitelství Obrany národa „Praha-jihozápad“. Jeho rozsáhlá odbojová činnost však nezůstala nacistům utajena, a tak byl 4. září 1941 přepaden na zahradě před svým domem zatýkacím komandem gestapa a odvlečen do Petschkova paláce. Zde byl nelidsky mučen, ale své spolupracovníky neprozradil.

Po příchodu Heydricha do Prahy byl 1. října 1941 odsouzen stanným soudem k smrti a ještě téhož dne večer zastřelen v jízdárně ruzyňských kasáren.

********

Autor: Jiří Plachý

Zdroj:
https://www.lidovky.cz/domov/2-valka-o-cerveneho-medveda-dnes-jiz-zapomenute-ctyrdenni-boje-o-podkarpatskou-rus.A190810_153724_ln_domov_ele


Foto: Situáčna mapka
autor: Eva Semotanová a kolektív


Poznámky k  mapke:

22. listopad 1938
Národní shromáždění přijalo ústavní zákony o autonomii Slovenskej krajiny a o autonomii Podkarpatské Rusi (č. 328/1938 Sbírky zákonů a nařřzení). Oficiální název státu nyní zněl Česko-Slovensko. Reprezentanti proukrajinského směru se snažili prosadit změnu dosavadního názvu na nový (Karpatská Ukrajina), což se jim však nepodařilo. Byl ponechán původní ústavní název - Země Podkarpatoruská (Podkarpatská Rus). Ústavní zákon zrušil úřad guvernéra a viceguvernéra, kancelář guvernéra a guberniální radu Podkarpatské Rusi. Do pěti měsíců od vyhlášení zákona měly být vypsány volby do sněmu Podkarpatské Rusi. První zasedání sněmu měl svolat prezident republiky do jednoho měsíce ode dne konání voleb. Členy vlády Podkarpatské Rusi měl jmenovat prezident republiky na návrh předsednictva sněmu. Autonomní vláda byla za svou činnost odpovědná autonomnímu sněmu Podkarpatské Rusi.

30. prosinec 1938
Autonomní vláda vydala nařízení o názvu, jež stanovovalo, že „do definitivního určení názvu Podkarpatské Rusi sněmem... se může používat také název Karpatská Ukrajina". To bylo další porušení ústavního zákona č. 328/1938 ze strany autonomní vlády.

zdroj:
prof. Ivan Pop, Dějiny Podkarpatské Rusi v dátech