Dějiny Rusínů (b)

SLOVANSKÉ OSÍDLENÍ A PŘÍCHOD MAĎARŮ DO KARPAT (6.-10. století)

Období nazývané stěhování národů ukončily po pádu říše Hunů slovanské kmeny, které překročily Karpaty a vstoupily na území Horního Potisí. Osídlování střední Evropy slovanskými kmeny bylo ukončeno na přelomu 6. a 7. století. Tehdy, už v roce 567, do karpatské kotliny vtrhli noví asijští nomádi, Avaři. Obsadili Podunají a založili tu raně středověký protostát (kaganát), zahrnující vládnoucí nomádskou vrstvu Avarů, zbytky místního románského a romanizovaného obyvatelstva, germánských kmenů a slovanských zemědělců. Vojsko Avarů pak podnikalo kořistnické výpravy do Itálie, Porýní i proti Byzanci. Hegemonie Avarů v karpatské kotlině přetrvala až do konce 8. století. Jejich moc byla definitivně vyvrácena útokem vojsk císaře Karla I. Velikého na přelomu 8. a 9. století.

Výrazným způsobem do dějin Slovanů střední Evropy ve stejnou dobu zasáhly kmeny Bílých Chorvatů a Srbů; ti byli součástí tažení íránojazyčných Alanů. V 6. století si Bílí Chorvaté podmanili slovanské kmeny na území od horního toku Dněstru podél severních a jižních svahů Karpat až do východních Čech. Díky této zeměpisné poloze přestálo kmenové sjednocení pod nadvládou Bílých Chorvatů nájezd Avarů a zrodil se další raně středověký protostát, Bílé Chorvatsko. Svůj mocenský vliv Bílí Chorvaté rozšířili i na jižní svahy Karpat, osídlené v tu dobu již delší čas slovanskými kmeny, předky jihokarpatských Rusínů. Případ soužití neslovanských a slovanských kmenů není ojedinělý. Bílí Chorvaté se usadili mezi slovanskými kmeny jako vládnoucí vojenská vrstva stejným způsobem jako turkičtí (turkotatarští) Bulhaři (Bolgaři) mezi jižními Slovany a později Vikingovéo (Varjagové) mezi východními Slovany. Dali jim své jméno, nebyli však kvůli svému omezenému počtu schopni ovlivnit jejich etnický a jazykový vývoj. Bílí Chorvaté se zúčastnili válek proti Avarům jako spojenci Byzantské říše (626-627). Poté byli vděčným císařem usídleni v osvobozené ilyrské provincii, která zahrnovala severní Balkán a Potisí. Oslabení Avarů zároveň Bílým Chorvatům dovolilo důsledněji uplatňovat politický vliv na jihokarpatské slovanské kmeny. Víme již, že moc Avarů byla definitivně vyvrácena až na přelomu 8. a 9. století útokem vojsk císaře Karla I. Velikého na středním Dunaji a souběžným vpádem Bulharů do Potisí.

Po zániku státu Avarů a oslabení moci Franků po smrti císaře Karla I. Velikého († 814) vzniklo ve střední Evropě určité mocenské vakuum. Toho využily slovanské kmeny k definitivnímu ovládnutí Potiské nížiny a karpatského předhůří. Začaly zde pak hrát významnou roli ve sféře hospodářské i politické. Jednotlivé kmeny a kmenová sjednocení budovaly svá centra, opevněná hradiště (Solotvino, Vary, Užhorod, Nevycké). Ve většině případů Slované využívali opuštěná hradiště svých předchůdců - Keltů a Traků. Obnovovali jejich opevnění podle svých zvyků a zkušeností.

V 9. století mezi slovanské kmeny karpatské kotliny přicházejí křesťanští misionáři z německých oblastí, ze severní Itálie i z Byzance. Činnost misionářů byla zaměřena především na velmože a knížata. Vesnické obyvatelstvo zůstávalo ještě dlouho věrné svým pohanským zvykům. Svůj vliv rozšiřuje křesťanská církev na širší vrstvy slovanského obyvatelstva až ve druhé polovině 9. století. Šíření křesťanské víry mezi podkarpatskými Slovany tradice spojuje s misií vedenou byzantskými věrozvěsty, soluňskými bratry Konstantinem (Cyrilem) a Metodějem. Pravděpodobnější je však domněnka o dočasném působení Metodějových učedníků na Podkarpatsku poté, co je v roce 885 vyhnal kníže Svatopluk z Velké Moravy. V době největšího rozmachu Velké Moravy (871-894) Svatopluk připojil ke svému státu západní a střední část Horního Potisí. Údolí Tisy a Marmaroš zase ovládl bulharský car Simeon I. Důsledkem toho bylo území Podkarpatské Rusi v poslední třetině 9. století mocensky rozděleno mezi Velkou Moravu a Bulharsko. Koncem 9. století pak překročily Karpaty maďarské kmeny vedené vůdcem Arpádem z Atelkuzu (tj. z území mezi Donem a dolním Dunajem) a vstoupily do Potiské nížiny jako foederati (spojenci) Moravanů.

Velká Morava, oslabená bojem o moc mezi Svatoplukovými syny, ohrožovaná jak Východofranskou říší, tak Bulharskem, naléhavě potřebovala pomoc a spojence. Zpočátku nebyly zaznamenány žádné konflikty mezi Uhry (Maďary) a místním slovanským obyvatelstvem, budoucími Rusíny a Slováky. Po příchodu dalších maďarských kmenů se však stalo Potisí příliš malé pro takové množství nomádů. Ve snaze získat další území maďarské družiny zaútočily ze sídel v Potisí proti Velké Moravě a začátkem 10. století definitivně porazily vojsko moravského knížete Mojmíra II. Maďarské družiny podnikaly nájezdy i na Bílé Chorvatsko, které se odtrhlo od Velké Moravy po smrti knížete Svatopluka podobně jako Čechy. Ničivé maďarské nájezdy v té době sužovaly stejně tak severní Itálii i Německo. Teprve v roce 955 maďarské družiny utrpěly těžkou porážku v bitvě na řece Lechu v Německu od spojených vojsk německého krále Oty I. a českého knížete Boleslava I. Nájezdy Maďarů na Balkán pak ukončila bitva u Adrianopole (970), v níž byzantské vojsko porazilo spojené síly Maďarů a kyjevského knížete Svjatoslava. Bitvy u Lechu a Adrianopole byly přelomovými událostmi v dějinách Evropy. Zvláštní význam měly pro její střední část, karpatskou kotlinu. Maďarská společnost definitivně vyměňuje nomádský způsob života za usedlý, pohanské obyčeje za křesťanství (knížete Štěpána podle tradice pokřtil asi roku 995 sv. Vojtěch) a zařazuje se do společenství evropských křesťanských národů. Zájem maďarských vůdců se soustředil na vnitřní konsolidaci moci a vztahy se západem. Podkarpatská Rus určitou dobu zůstává ve stínu těchto závažných událostí. Družiníci z řad Bílých Chorvatů vstoupili už do služeb významného maďarského panovníka knížete Gejzy. Spolu s vikinskými, bulharskými a ji nými žoldnéři vytvořili jeho elitní jízdu, využívanou knížetem pro upevnění centralizované moci ve vznikajícím uherském státě.