Hrdinové osvobození. Volyňští Češi zažili teror Stalina i Hitlera, pak neunikli StB

Volyňští Češi patří k opomíjeným hrdinům osvobození Československa. Právě díky nim vznikl v Sovětském svazu samostatný československý armádní sbor. Do armády Ludvíka Svobody se jich na jaře 1944 přihlásilo přes deset tisíc. V tvrdých bojích na Dukle pak tvořili největší část z 16-tisícového sboru.

Volyňáci, jak se jim také říká, bojovali proti Hitlerovi u afrického Tobrúku, jako letci v Británii a po boku spojenců obléhali v konci války francouzský přístav Dunkerque. Po spojenecké smlouvě mezi nacistickým Německem a Sovětským svazem z roku 1939 a napadení Polska Rudou armádou v roce 1939 se ovšem už tehdy stali nepohodlnými svědky kruté sovětizace.

Volyňští Češi, žijící na území dnešní severozápadní Ukrajiny a částečně i Polska, tedy lépe než kdo jiný věděl o zločinech stalinského teroru. A neměli to lehké ani po válce, kdy za nimi slídila Státní bezpečnost, aby neříkali pravdu o sovětských represích, které na ně dolehly v plné tíži. Příběh volyňských Čechů proto v letech totality téměř zapadl.

Statečnost Češi prokazovali po celou válku na západní Volyni, která byla okupována hned dvakrát - od září 1939 Sovětským svazem a od června 1941 nacistickým Německem. Volyňští Češi pomáhali všem perzekvovaným: Židům před nacistickou genocidou, sovětským vojákům před Němci, ale i Polákům ohrožovaným ukrajinskými nacionalisty. Sami přitom čelili stalinskému teroru po obsazení polské části Volyně, kdy jim Sověti zabavili hospodářství a půdu a úspěšné hospodáře posílali jako kulaky do gulagů.

V květnu 1945 dorazily do Prahy v řadách vojáků 1. československého armádního sboru v SSSR necelé čtyři tisíce volyňských Čechů, a když pak 17. května 1945 defilovali na Staroměstském náměstí na přehlídce před prezidentem Edvardem Benešem, drtivá většina z nich si přála v Česku, zemi svých předků, zůstat.

Vyjednávání jejich repatriace se Sovětským svazem trvalo přes rok. V nových domovech začali hospodařit na statcích po sudetských Němcích. Jenomže už po únoru 1948 je opět dostihl stalinismus, před nímž z Volyně prchali. Navíc se jako nepohodlní svědci stalinských praktik a kolektivizace ocitli v hledáčku StB. 

Ve dne vládli na Volyni Němci, v noci banderovci
Hned na začátku německé okupace Volyně založili volyňští Češi v červenci 1941 ilegální odbojovou skupinu Blaník, která se připravovala na vstup do československé zahraniční armády. Za rok a půl se jejím zakladatelům - učitelům Vladimíru Knopovi z Mirohoště, Josefu V. Rejzkovi z Moskovštiny a uprchlíkovi z protektorátu Jiřímu Lízálkovi - podařilo vybudovat síť podporovatelů po celé Volyni.

Jak se Češi ocitli ve Volyni
V letech 1863-1869 přesídlilo 600 českých rodin z Rakouska-Uherska do Volyňské gubernie Ruské říše. Carská vláda lákala české přistěhovalce řadou výhod, mezi nimiž bylo právo na koupi levné půdy a zakládání výrobních podniků, pětileté daňové prázdniny, zproštění vojenské služby, právo na národní školství, na vlastní samosprávu a náboženskou svobodu.
Češi se brzy stali úspěšnými hospodáři: zakládali české vesnice a v nich pivovary, mlýny a konzervárny, pěstovali chmel, obilí, ovoce a další zemědělské plodiny. V roce 1921 připadla západní Volyň Polsku, východní část Sovětskému svazu. Západní Volyň byla připojena k SSSR po napadení Polska v září 1939. V roce 1944 vstoupilo 10 500 volyňských Čechů do 1. československého armádního sboru, který se podílel na osvobození Československa.
Zdroj: Volyňáci.cz

V roce 1943 měl tak Blaník své spojky ve 37 českých vesnicích. Přispělo k tomu i vydávání ilegálního časopisu a letáků, které burcovaly k vlastenectví. Členové skupiny měli důležitý a nebezpečný úkol: shromažďovat zbraně a střelivo, o které měli zájem stoupenci Ukrajinské povstalecké armády, tzv. banderovci, kteří do českých vesnic chodili v noci pro jídlo.

"Ve dne vládli Němci a v noci banderovci," líčil vyhrocenou situaci na Volyni Bedřich Opočenský z Boratína u Lucku, který se do aktivit Blaníku zapojil jako devatenáctiletý. V rámci příprav na vstup do československé armády členové Blaníku absolvovali výcvik ve zbrani a řízení motorových vozidel. Opočenský se učil řídit na dvoře Václava Vlka, taxikáře v nedalekém Lucku. "Měl auto, ale nemohl jezdit, nebyl benzín. Nás bylo asi sedm hochů a on nás učil řídit u sebe na dvoře v autě na špalcích. Velel nám: nastartovat, přidat plyn, ubrat," popsal Bedřich Opočenský provizorní válečný "trenažér".

Boj volyňských Čechů za svobodu vlasti předků
Prostřednictvím Blaníku se volyňští Češi dozvěděli o zřízení vojenského velitelství v Rovně, které na jaře roku 1944 shromažďovalo dobrovolníky české národnosti z Rovenské a Lucké oblasti. V březnu se tedy do Rovna z Lucku vydal i Bedřich Opočenský s dalšími nadšenými mladíky. "Přijeli jsme náklaďákem, ve kterém jsme byli naskládaní jako slanečci, tolik nás bylo," vylíčil.

Markéta Bernatt-Reszczyńská, Paměť národa, Jan Gazdík

Zdroj: 
https://zpravy.aktualne.cz/zahranici/volynsti-cesi-bojovali-s-nacisty-pak-je-spiclovala-stb/r~0eda814c903111ea9c800cc47ab5f122/

Foto:
Vojáci čs. tankové brigády bezprostředně po válce. Volyňák a tankové eso v jedné osobě Karel Šerák stojí pátý zleva.
Zdroj: Paměť národa