Ivan Pop: BENEŠ EDVARD

BENEŠ Edvard (* 28.5.1884 - †13.9.1948), český a československý politik a diplomat,  ministr zahraničí ČSR (1918-35), prezident ČSR (1935-38), prezident v exilu (1940-45), prezident ČSR (1945-48). O problémy Podkarpatské Rusi se zajímal od vzniku ČSR. Jako zástupce ČSR na mírové konferenci v Paříži v roce 1919 se věnoval Beneš problému Podkarpatské Rusi a má značnou zásluhu, že v mírových smlouvách o „území jihokarpatských Rusínů" bylo rozhodnuto podle přání podkarpatských a amerických Rusínů zastoupených Ruskou komisí v čele s A. Beskidem a G. Žatkovičem.

V memorandu rozpracovaném Benešem na toto téma (Memoire 6) se zdůrazňovalo, že „území obývaná Rusíny nikdy nepatřila k čs. území, avšak v současnosti není jiné alternativy než jejich připojení k Československu". V řešení této otázky ve prospěch ČSR i podle přání Rusínů Beneš využil nechuť velmoci podporovat poražené Maďarsko, či umožnit, aby bolševické Rusko, nebo bolševizovaná Ukrajina pronikly připojením rusínského území až na jih od Karpat. Otázka Podkarpatské Rusi byla zakotvena v mírových smlouvách s Rakouskem a Maďarskem signovaných za ČSR E. Benešem. Smlouva s Rakouskem byla podepsána 10. září 1919 v zámku Saint-Germain-en-Laye nedaleko Paříže. Hlavní byl článek 53, kde „Rakousko uznává, jak již učinily mocnosti spojené a sdružené, úplnou nezávislost státu československého, zahrnujícího území Rusínů na jih od Karpat".

Mírová smlouva s Maďarskem byla podepsána v zámku Trianon 4.6.1920. V článku 48 této smlouvy uznávalo Maďarsko existenci ČSR stejnými slovy jako Rakousko v článku 53 své smlouvy V roce 1920 E. Beneš diplomatickou cestou dosáhl stažení rumunských okupačních jednotek z území Podkarpatské Rusi.

Poprvé navštívil E. Beneš Podkarpatskou Rus v posledních dnech prosince 1921 jako ministerský předseda. Jeho návštěva byla spojena s politickou krizí v kraji po rezignaci guvernéra G. Žatkoviče a jeho odjezdu do USA na protest proti centralizační politice Prahy E. Beneš se pokusil zažehnat krizi a vytvořit provládní seskupení podkarpatských stran, avšak bezúspěšně. Připravil alespoň některé vstřícné kroky se snahou získat část Rusínů na svou stranu. Po druhé se zastavil v Užhorodu na pozvání Čs. obce legionářské při svém návratu z Temešváru 11.2.1926. Podkarpatskou Rus vidě! jako „typickou zemi přechodu mezi západem a východem a mezi různými orientacemi loiltumími, zemi dualismů kulturních a národních, zemi, v níž se národní vědomí lidových mas teprve pozvolna tvoří". Velkou pozornost vyvolala návštěva E. Beneše na Podkarpatské Rusi na začátku května 1934. Svou cestou chtěl ministr zahraničí demonstrovat radikální změnu názorů vlády na východní provincii republiky. V Užhorodě pronesl E. Beneš dlouhý projev, vlastně krátký výklad dějin Podkarpatské Rusi s důrazem na dobrovolné připojení země k Československu. Velkou pozornost věnoval vymoženostem kraje, dosažených za uplynulých 13 let. Na rozdíl od těch českých politiků, kteří považovali připojení Podkarpatské Rusi k ČSR pouze za dočasné (K. Kramář, V. Klofáč aj.), E. Beneš prohlásil, že „o osudu Podkarpatské Rusi je rozhodnuto na celá staletí: toto území patří podkarpatskému lidu a Čs. republice". Slíbil, že Československo „toto území bude hájit krví a železem, bude-li to třeba". O autonomii se zmínil jako o věci budoucnosti, pro jejíž uskutečnění „je podmínkou politická a kulturní zralost". Trvalé kontakty E. Beneš jako prezident udržoval s podkarpatskými politiky rusínského směru.

Po zániku Československa se Podkarpatská Rus objevuje v úvahách exprezidenta E. Beneše už v roce 1939 jako území, které bude spojovat obnovené Československo se Sovětskym svazem jako jeho součást. Právě tehdy se Beneš dopustil pro Podkarpatskou Rus osudového omylu. Při prvních kontaktech se sovětskými diplomaty v nových, válečných podmínkách nabízel hotovou splátku, a to ve velkém - část území státu, jen aby se v Moskvě u Stalina co nejlépe zapsal. Při dalších jednáních se sovětskými diplomaty E. Beneš zdůrazňoval, že po válce bude mít rozhodující úlohu ve střední Evropě Rusko, s nímž bude mít Československo společné hranice. O poválečném osudu Podkarpatské Rusi Beneš tentokrát přemýšlel alternativně v tom smyslu, že Podkarpatská Rus může patřit Československu, nebo SSSR. 12. prosince 1943 byla v Moskvě podepsána v přítomnosti Beneše Československo-sovětská smlouva o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci. Při jednáních v Moskvě prezident Beneš Podkarpatskou Rus Sovětskému svazu přímo nabídl, ale Stalin jeho návrh ještě nepřijal, ačkoliv v zákulisí Moskva už připravovala anexi Podkarpatska.

Na jaře 1944 už E. Beneš o přípravách k anexi východní provincie ČSR věděl. V úzkém kruhu přátel poznamenal, že konečné řešení problému Podkarpatské Rusi vidí „v jejím splynutí se Sovětským svazem". Přesto v prosinci 1944 odmítl uznat pravoplatnost Manifestu o opětovném sjednocení Zakarpatské Ukrajiny se sovětskou Ukrajinou, schváleného na sjezdu národních výborů v Mukačevu. Celou válku vedl zápas o obnovení ČSR v předmnichovských hranicích, a hned na začátku osvobozování republiky měl tuto zásadu opustit. Rozpadala se tak celá jeho koncepce o poválečném uspořádání střední Evropy Přesto jeho důvěra ve Stalina stále ještě zůstávala pevná. Postup sovětských úřadů na Podkarpatské Rusi vysvětloval „... tlakem ukrajinských nacionalistů na Stalina"! Studenou sprchou byl pro E. Beneše Stalinův dopis (23.1.1945), v němž sovětský diktátor vyslovil „údiv nad zkreslenou představou československé vlády o pozici SSSR v otázce Zakarpatské Ukrajiny". Opakoval známou tezi svých diplomatů, že SSSR nemohl zakazovat tamním obyvatelům, aby vyjádřili svou svobodnou a národní vůli. Zároveň připomněl Benešovi jeho ochotu odevzdat Podkarpatskou Rus, vyslovenou i přímo jemu. Ve své odpovědi E. Beneš navrhl řešit záležitost po skončení války dohodou mezi oběma státy. Výměna dopisů mezi Stalinem a Benešem byla faktickou tečkou za problémem Podkarpatské Rusi. Beneš bez reptání uznal sovětskou anexi.

Za svého pobytu v Moskvě ve dnech 21. až 24. března 1945 potvrdil prezident E. Beneš eště jednou písemně svou ochotu odevzdat Podkarpatskou Rus SSSR. 29, června 1945 byla uzavřena smlouva mezi ČSR a SSSR o odstoupení Podkarpatské Rusi - Zakarpatské Ukrajiny Sovětskému svazu. O Rusínech se jednalo podle hesla, které i českým uším zní od Mnichova 1938 po Moskvu 1968 jednoznačně: „O nás - bez nás". Anexe Podkarpatské Rusi, uskutečněná koncem roku 1944, byla konečně posvěcena diplomatickým dokumentem, který je také často označován jako „rusínský Mnichov". V srpnu 1945 prezident Beneš podepsal ústavní dekret č. 60/1945, který prohlašoval obyvatele Podkarpatské Rusi, Rusíny za zbavené československého státního občanství. Dekret vyvolal pobouření především mezi příslušníky 1. čs. armádního sboru rusínského původu. Pozdější dodatek k dekretu tedy aspoň dovoloval vojákům a jejich rodinným příslušníkům optovat pro československé státní občanství. E. Beneš byl vysloveně levicový člověk, toužil po sociální revoluci. Podporován českými nekomunistickými stranami rozbil sérií znárodňovacích dekretů produktivní, majetnou vrstvu české společnosti, která se formovala dlouhých 150 let. Na závěr svým podpisem a setrváním ve funkci legalizoval komunistický převrat v ČSR.

prof. Ivan Pop

foto: 
Edvard Beneš a Antonín Rozsypal pred hotelom Korona v Užhorode, rok 1934
zdroj: Fond ZOM T. Lehockého v Užhorode