Ivan Pop: KOLOMACKÝ Vsevolod Vladimirovič

07.02.2024


KOLOMACKÝ Vsevolod Vladimirovič (archimandrita Andrej) (*8.2.1896, Soročinskoje u Kyjeva, dnes Ukrajina - †13.2.1980, Rumburk), významný církevní pravoslavný činitel na Podkarpatské Rusi, východním Slovensku, v Čechách a na Moravě ve 20.-70. letech 20. století. V letech 1906-14 studoval v kyjevo-podolském duchovním učilišti a kjjevském duchovním semináři. Jeho studium však bylo přerušeno vypuknutím 1. světové války. Hlásí se do armády jako dobrovolník, ale pro silnou zrakovou nedostatečnost je odmítnut. Od 1. září 1915 do 31. prosince téhož roku studoval na Kyjevském vojenském učilišti a 1. ledna 1916 se stává dobrovolníkem 127. putilovského pěšího pluku československých legií.

Tak se životní cesta Vsevoloda Kolomackého poprvé protíná s ještě neexistujícím Československem. V bojích byl několikrát raněn a obdržel řadu válečných vyznamenání. Při léčení jednoho zranění se v Kyjevě seznamuje a posléze zasnubuje s ošetřovatelkou Jelisavetou Vlasenkovou. Revoluce a občanská válka donutily čs. legie stáhnout se z Ruska přes Sibiř a Dálný východ do vlasti. Vsevolod Kolomacký chce bojovat proti bolševikům a vstupuje do Dobrovolnické armády generála Děnikina. Téměř 5 let života v bojích skončilo tragickou evakuací zbytků bílé armády z Krymu roku 1920 do Gallipoli v Turecku. Kolomackému se odtud podařilo dostat díky dokladům čs. legií do Rumunska a dál na Podkarpatskou Rus, která v té době už byla východní provincií Československa. Jako bývalému legionáři mu bylo ihned uděleno čs. občanství a vroce 1922, po krátkém důstojnickém kurzu v Košicích se stává důstojníkem 119. polního pluku v Mukačevu.

Po usídlení v Mukačevu usiluje o vycestování své snoubenky ze sovětské Ukrajiny. Po mnoha měsících úsilí se s pomocí Mezinárodního červeného kříže a Banky čs. legií podařilo snoubence Jelisavetě vycestovat. 31. května 1923 byli Vsevolod Kolomacký a Jelisaveta Vlasenková oddáni v provizorním pravoslavném chrámu ve Velikých Lučkách. V. Kolomacký se pak odhodlává ještě k jednomu důležitému životnímu kroku: opouští slibnou a finančně dobře zajištěnou kariéru důstojníka a vstupuje na nejistou cestu pravoslavného duchovního. K tomuto kroku ho vedla i situace v pravoslavném hnutí na Podkarpatsku. Madarizace řeckokatolické církve koncem 19. a začátkem 20. století vedla k její diskreditaci a vzniku hnutí za obnovení původní pravoslavné církve, která zanikla v kraji v době rekatolizace v 17. století. Účastníci hnutí byli uherskými úřady označováni za ruské agenty a tvrdě pronásledováni.

V demokratickém Československu - na Podkarpatsku a východním Slovensku - Rusíni začali masově přecházet od řeckokatolické církve k pravoslaví. Avšak chybělo vzdělané duchovenstvo a chrámy. Několik málo kněží nepobíralo žádnou podporu od státu. Kolomacký si byl vědom této situace, přesto se rozhodl pro své původní životní poslání, vždyť vojákem se stal shodou tragických událostí. V lednu 1924 byl vysvěcen (rukopoložen) na diákona a ustanoven do obce Ruskoje mezi Mukačevem a Užhorodem. Přes odpor místních řeckokatolických duchovních a potíže s čs. úřady ve vsi postavil svůj první chrám (dřevěný). V roce 1927 jeho rodinu postihla velká tragedie, nejprve umírá na meningitidu dcerka a o několik měsíců později na tuberkulózu manželka Jelisaveta. V. Kolomacký tak zůstal sám s tříletým synem. Pověst o knězi, který dokonce postaví chrám, se na Podkarpatské Rusi a východním Slovensku rychle rozšířila. Brzy byly s jeho pomocí a podle jeho projektů postaveny chrámy v Rakošinu, Červeněvu, Davidkově, Velikých Lučkách, Barbově.

Šíření pravoslaví napomáhá misijní středisko, později klášter ct. Jova Počajevského v Ladomirově na východním Slovensku, jehož opatem (igumenem) byl o. Savva, vlastním jménem Kirill Petrovič Struve, syn ruského revolucionáře, legálního marxisty Petra Struveho, oponenta V. Lenina. Tento klášter proslul vydavatelskou činností. Vznikla potřeba založení pravidelného časopisu. Avšak nikdo z bratrstva neměl čs. občanství a časopis nemohl být zaregistrován. Zaregistroval ho Kolomacký, občan ČSR a stal se de iure prvním vydavatelem a zakladatelem časopisu Pravoslavná Karpatská Rus (1928) (od roku 1934 Pravoslavná Rus, dnes oficiální časopis Ruské pravoslavné církve vzahraničí). V roce 1929 vstoupil do občanského manželství s Magdalenou Vajnmerovou z šlechtického rusko-německo-francouzského rodu.

Toto manželství se stalo nejproblematičtější epizodou v životě Kolomackého. Druhý sňatek duchovních odporoval ustanovením pravoslavně církve. Jen díky nepostradatelnosti Kolomackého, jak srbský biskup Serafím, tehdejší exarcha srbské církve pro Podkarpatskou Rus, tak později český biskup Gorazd, tento stav trpěli a nechali otce bez zákazu sloužení. Manželství nebylo šťastné, Magdalena byla zvyklá na vysokou životní úroveň a způsob asketického života o. Vsevoloda nechápala.

Vrcholem působení Kolomackého na Podkarpatské Rusi byla stavba katedrálního chrámu Pokrov přesvaté Bohorodičky v Užhorodě, který byl zároveň prohlášen památníkem ruským vojákům padlým v bojích 1. světové války v Karpatech (1930-32). V roce 1933 přichází český biskup Gorazd za vladykou Serafímem s prosbou, aby byl o. Kolomacký uvolněn také pro stavbu chrámů v eparchii české a moravskoslezské. Tato eparchie postavila v letech 1921-33 pouze dva chrámy, v Jaroměři a v Brně.

Formálně o. Kolomacký je ustaven kaplanem v Brně, ale ve skutečnosti je jeho život životem kočovníka od stavby ke stavbě. Sám vybíral pozemek, navrhl projekt, sestavil rozpočet, sehnal materiál, řídil stavbu, účastnil se jí jako dělník, vyhotovil ikonostas, maloval ikony, vztyčoval kříže, světil chrám. Několik měsíců v roce tráví v Čechách nebo na Moravě, několik na Podkarpatské Rusi. Na Podkarpatsku postavil chrámy v Bílkách, Huklivem, Svaljavě, Velikých Lučkách, Tereblje, Kanoře, Saldoboši, Haňkovicích, klášterní budovy a chrám v Dombokách, biskupskou rezidenci v Mukačevu. Celkem do roku 1938 postavil na Podkarpatsku 18 církevních staveb. Na Moravě postavil chrámy v Řimicích, Chudobíně, Střemenicku u Bousova, katedrálu v Olomouci, Třebíči a Čelechovicích na Haně, pomáhal s přestavbou chrámu v Dolních Kounicích, vyzdobil chrámy ve Vilémově a Štěpánové.

V květnu 1942 prováděl o. Kolomacký úpravy v katedrálním chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Praze. Začátkem června se katedrála v Ressiově ulice stala centrem tragických událostí spojených s atentátem na říšského protektora Reinharda Heydricha. Ihned po atentátu poslal biskup otce Kolomackého služebně do Brna, a tím mu zachránil život. Biskup Gorazd, duchovní katedrály a další osoby byly zatčeny a popraveny, všichni pravoslavní duchovní včetně o. Kolomackého posláni na nucené práce do Německa. Jako jediný ze zatčených byl o. Kolomacký poslán domů kvůli „nepoužitelnosti" (vzhledem ke špatnému zraku).

Po návratu do Prahy se otevřela další originální stránka jeho života. Práci našel v ateliéru AFIT jako anímátor kresleného filmu, podílel se na vzniku prvního českého animovaného filmu Svatba v Kordlovém moři. V ateliéru spolupracoval se zakladatelem českého kresleného a loutkového filmu Jiřím Trnkou. V soukromém bytě konal tajné bohoslužby Každý týden se musel hlásit na gestapu, kde byl surově vyslýchán. Konec války prožil v řadách bojovníků na barikádách v Praze. Hned po skončení bojů začal opravovat zdevastovanou katedrálu v Ressiově ulici.

Rok 1945 se stal dalším mezníkem v jeho životě. Česká pravoslavná církev požádala o vyvázání z jurisdikce srbské církve a o přijetí do jurisdikce Moskevského patriarchátu (MP). Exarcha MP pro Československo Jelevferij hned po svém příjezdu do Prahy předvolal o. Kolomackého a postavil před něho jednoznačnou volbu: bud odchod z nekanonického manželství a přijetí mnišství, nebo vzdání se kněžství. Záležitost se dostala až k patriarchovi. Kolomacký volil první možnost a 13. prosince 1945 byl v Ladomírové archimandritou Savvou postřižen se jménem Andrej. Jako igumen Andrej byl poté krátce ustaven představeným chrámu Zesnutí na Olšanech v Praze a poté duchovním nové otevřeného pravoslavného semináře v Karlových Varech. Když byl seminář přestěhován do Prešova, otec Andrej se stěhoval s ním. Roky působení v prešovském semináři (1947-52) byly vrcholem života otce Kolomackého. Působí jednak jako duchovní semináře, přednáší liturgiku, v mnoha záležitostech zastupuje jako archimandrita archijereje exarchátu a od roku 1950 autokefální církve, rediguje ladomírovský Veliký Sborník, staví chrám v Kroměříži, podílí se na stavbě chrámů v Jihlavě, Opatové, Přerově, Opavě, celkem tedy 13 chrámů na Moravě. Staví chrámy na východním Slovensku: chrám sv. Ducha v Medzilaborcích (1947-50), dokončuje katedrálu v Prešově, chrám v Uliči-Krivém, Daře, ikonostas fakulty v Prešově, ikonostas v biskupské rezidenci nové michalovské eparchie, chrám v Stakčíně.

V dubnu 1952 náhle končí kariéra otce Andreje, duchovního studentů a pedagoga. Bez jakéhokoliv vysvětlení je odstraněn z vrcholných funkcí církve a přeložen do oblasti severních Čech vylidněné po odsunu Němců. Otec Andrej byl oblíben mezi věřícími i studujícími, avšak měl i mnoho nepřátel. Kritizoval státní zásahy do církevních záležitostí, zvlášť likvidaci řeckokatolické církve a násilnou pravoslavizaci. Pro šíření pravoslaví uznával jen cestu misijní. Byl láskyplný v evangelickém smyslu, a když se jej ptali, je-li na světě někdo, koho opravdu nenávidí, odpovídal: Lenina!

Těm, kdo ho poslal do vyhnanství, se to zdálo málo. Šířili pomluvy o údajném spojení otce Andreje s NKVD a StB. Přidělená farnost už měla jiného kněze. Neměl chrám, 5 let prožil po domech věřících. Opravené a adaptované opuštěné katolické chrámy znova ničily bojůvky fanatické komunistické mládeže.

Teprve v roce 1957 se podařilo najít pro farnost stálý chrám. Byl to zdevastovaný poutní katolický kostelík sv. Jana Předchůdce s malou farou, skrytý v lesílcu 1 km vzdáleném od německých hranic. Odsud také vyjížděl a z posledních sil opravoval chrámy po celém Československu. V roce 1973 mu bylo poprvé od srpna 1920 dovoleno navštívit vlast, Moskvu a Oděsu.

Archimandrita Andrej (Vsevolod Kolomackij) zemřel 13. února 1980. Je pohřben na rumburském městském hřbitově. Prošel třemi válkami, ve 24 letech musel navždy opustit vlast, ve 31 letech ovdověl, sám pohřbil vlastní rodinu, vytrpěl mnoho tělesných bolestí, zakusil mnoho trpkého i v církevním životě, pronásledovalo ho gestapo i StB. Postavil nebo opravil  téměř 90 chrámů, které považoval za své duchovní dětí, namaloval bezpočet ikon, postavil desítky ikonostasů. Výkon, který ve 20. století nemá obdoby.

prof. Ivan Pop

zdroj: PODKARPATSKÁ RUS, osobnosti její historie, vědy a kultury


Chrámy, které navrhoval a realizoval archimandrita Kolomacký:

Podkarpatská Rus

Russkoje, 1926, dřevěný
Rakošino: chrám Zesnutí přesvaté Bohorodice, 1926–27 první zděný chrám.
Červeněvo, 1927, dřevěný
Davydkovo u Mukačeva, 1927, dřevěný
Barbovo u Mukačeva, 1928
Užhorod, 1930–32, Kolomackého vrcholné dílo karpatského období
Svaljava, 1935–36
Mukačevo, 1936–38, zděný chrám s budovou residence episkopa
Veliké Lučky, 1937–38, katedrální chrám


Morava
Řimice: chrám svaté Ludmily, 1933–34
Chudobín: chrám sv. Cyrila a Metoděje, 1934–36
Střemeníčko: chrám sv. Václava, 1936–39
Olomouc: katedrální chrám svatého Gorazda, 1937–39
Dolní Kounice, 1937–39
Třebíč: chrám svatého Václava a svaté Ludmily, 1939–40
Kroměříž: chrám svatých Cyrila a Metoděje, 1946–48
Čelechovice na Hané, 1941–42


Slovensko
Medzilaborce: chrám svatého Ducha 1947–1950
Stakčín: chrám svaté Trojice, 1947–1950
Prešov: chrám svatého Alexandra Něvského, 1946–50
Osadné: chrám Nanebovstoupení Páně s kostnici vojáků z 1. světové války (posvěcen původně jako chrám sv. archanděla Michaela), 1929-1930

Aktuality

Zobraziť všetky
30.04.2024

2% z Vašich daní

Uchádzame sa o Vašu priazeň... Uveďte naše o.z. do svojho daňového priznania resp. vyhlásenia a my Vás potešíme knižným darom. Notársky centrálny register určených právnických osôb Informácie o určenej právnickej osobe Evidenčné čí…
Kategória: Aktuality
Čítať ďalej
29.02.2024

Ryžkov měl spasit SSSR, ale nepochopil funkci peněz

Uplakaný bolševik.  Ve věku 94 let v Moskvě zemřel bývalý sovětský premiér Nikolaj Ryžkov. Rodák z Ukrajiny byl posledním žijícím předsedou sovětské vlády, ve skomírajícím komunistickém impériu se pokoušel zavádět ekonomické reformy. Před des…
Kategória: Aktuality
Čítať ďalej
29.02.2024

Seriál STALO SA PRED 105 ROKMI (d)...

1. januára 1919 Rusínska delegácia z Užhorodu (A. Vološin, P. Legeza, I. Kontratovič) jednala v Budapešti so splnomocnencom čs. vlády M. Hodžom o možnosti pripojenia Podkarpatskej Rusi k Republike československej. Hodža vedel o promaďarskej ori…
Kategória: Aktuality
Čítať ďalej
28.02.2024

Smysl Československa a jeho zmizení

Tento text neusiluje o přesnou rekonstrukci procesů, které se odehrály v minulosti, nebo komplexní výčet událostí a postav, které v příběhu Československa sehrály svou roli, je „pouze“ krátkým a možná trochu provokativním zamyšlením nad tím, co …
Kategória: Aktuality
Čítať ďalej
28.02.2024

Dva pruhy už nestačia

Na rýchlocestu R4 do Poľska sa robí ďalšia štúdia za stovky tisíc. Štát zatiaľ nerozhodol ani o forme financovania autostrády z Prešova na severnú hranicu. Štát stále nevie, ako sa bude stavať a financovať výstavbu rýchlostnej cesty R4. Še…
Kategória: Aktuality
Čítať ďalej
27.02.2024

Rozhovor. Bolí ma, keď vidím, koľko Slovákov je ochotných veriť ruskej propagande

Gréckokatolícky kňaz z Užhorodu  O dvoch rokoch vojny a jej dosahoch na Zakarpatie a Mukačevskú eparchiu sme sa rozprávali s protosynkelom Petrom Berešom. Po rannej liturgii v gréckokatolíckej Katedrále Povýšenia Svätého kríža v centre Užh…
Kategória: Aktuality
Čítať ďalej

Naše obce

Zobraziť galérie

Ujko Vasyľ


Prychodyť Vasyľ pjanyj domiv o druhi hodyňi v noči. Paraska bars nahňivana.
-Iď soj tam, odkaľ jes pryšov...!
Vasyľ vyberať telefon, naberať nomer i pomalym holosom hvaryť:
-Petre, všytko v porjadku, už jem sja opravdav, vertam sja...!
Zobraziť viac
Náhľad publikácie

Československý svět v Karpatech

Československý svet v Karpatoch

Čechoslovackyj svit v Karpatach

Reprezentatívna fotopublikácia
Objednať