Ivan Pop: KOLOMACKÝ Vsevolod Vladimirovič

08.02.2021


KOLOMACKÝ Vsevolod Vladimirovič (archimandrita Andrej) (* 8.2.1896, Saražinki, dnes Ukrajina,  †13.2.1980 Rumburk), významný církevní pravoslavný činitel na Podkarpatské Rusi, východním Slovensku, v Čechách a na Moravě ve 20.-70. letech 20. Století. V letech 1906-14 studoval v kyjevo-podolském duchovním učilišti a kjjevském duchovním semináři. Jeho studium však bylo přerušeno vypuknutím 1. světové války. Hlásí se do armády jako dobrovolník, ale pro silnou zrakovou nedostatečnost je odmítnut. Od 1. září 1915 do 31. prosince téhož roku studoval na Kyjevském vojenském učilišti a 1. ledna 1916 se stává dobrovolníkem 127. putilovského pěšího pluku československých legií.

Tak se životní cesta Vsevoloda Kolomackého poprvé protíná s ještě neexistujícím Československem. V bojích byl několikrát raněn a obdržel řadu válečných vyznamenání. Při léčení jednoho zranění se v Kyjevě seznamuje a posléze zasnubuje s ošetřovatelkou Jelisavetou Vlasenkovou. Revoluce a občanská válka donutily čs. legie stáhnout se z Ruska přes Sibiř a Dálný východ do vlasti. Vsevolod Kolomacký chce bojovat proti bolševikům a vstupuje do Dobrovolnické armády generála Děnikina. Téměř 5 let života v bojích skončilo tragickou evakuací zbytků bílé armády z Krymu roku 1920 do Gallipoli v Turecku. Kolomackému se odtud podařilo dostat díky dokladům čs. legií do Rumunska a dál na Podkarpatskou Rus, která v té době už byla východní provincií Československa. Jako bývalému legionáři mu bylo ihned uděleno čs. občanství a vroce 1922, po krátkém důstojnickém kurzu v Košicích se stává důstojníkem 119. polního pluku v Mukačevu.

Po usídlení v Mukačevu usiluje o vycestování své snoubenky ze sovětské Ukrajiny. Po mnoha měsících úsilí se s pomocí Mezinárodního červeného kříže a Banky čs. legií podařilo snoubence Jelisavetě vycestovat. 31. května 1923 byli Vsevolod Kolomacký a Jelisaveta Vlasenková oddáni v provizorním pravoslavném chrámu ve Velikých Lučkách. V. Kolomacký se pak odhodlává ještě k jednomu důležitému životnímu kroku: opouští slibnou a finančně dobře zajištěnou kariéru důstojníka a vstupuje na nejistou cestu pravoslavného duchovního. K tomuto kroku ho vedla i situace v pravoslavném hnutí na Podkarpatsku. Madarizace řeckokatolické církve koncem 19. a začátkem 20. století vedla k její diskreditaci a vzniku hnutí za obnovení původní pravoslavné církve, která zanikla v kraji v době rekatolizace v 17. století. Účastníci hnutí byli uherskými úřady označováni za ruské agenty a tvrdě pronásledováni.

V demokratickém Československu - na Podkarpatsku a východním Slovensku - Rusíni začali masově přecházet od řeckokatolické církve k pravoslaví. Avšak chybělo vzdělané duchovenstvo a chrámy. Několik málo kněží nepobíralo žádnou podporu od státu. Kolomacký si byl vědom této situace, přesto se rozhodl pro své původní životní poslání, vždyť vojákem se stal shodou tragických událostí. V lednu 1924 byl vysvěcen (rukopoložen) na diákona a ustanoven do obce Ruskoje mezi Mukačevem a Užhorodem. Přes odpor místních řeckokatolických duchovních a potíže s čs. úřady ve vsi postavil svůj první chrám (dřevěný). V roce 1927 jeho rodinu postihla velká tragedie, nejprve umírá na meningitidu dcerka a o několik měsíců později na tuberkulózu manželka Jelisaveta. V. Kolomacký tak zůstal sám s tříletým synem. Pověst o knězi, který dokonce postaví chrám, se na Podkarpatské Rusi a východním Slovensku rychle rozšířila. Brzy byly s jeho pomocí a podle jeho projektů postaveny chrámy v Rakošinu, Červeněvu, Davidkově, Velikých Lučkách, Barbově.

Šíření pravoslaví napomáhá misijní středisko, později klášter ct. Jova Počajevského v Ladomirové na východním Slovensku, jehož opatem (igumenem) byl o. Savva, vlastním jménem Kirill Petrovič Struve, syn ruského revolucionáře, legálního marxisty Petra Struveho, oponenta V. Lenina. Tento klášter proslul vydavatelskou činností. Vznikla potřeba založení pravidelného časopisu. Avšak nikdo z bratrstva neměl čs. občanství a časopis nemohl být zaregistrován. Zaregistroval ho Kolomacký, občan ČSR a stal se de iure prvním vydavatelem a zakladatelem časopisu Pravoslavná Karpatská Rus (1928) (od roku 1934 Pravoslavná Rus, dnes oficiální časopis Ruské pravoslavné církve vzahraničí). V roce 1929 vstoupil do občanského manželství s Magdalenou Vajnmerovou z šlechtického rusko-německo-francouzského rodu.

Toto manželství se stalo nejproblematičtější epizodou v životě Kolomackého. Druhý sňatek duchovních odporoval ustanovením pravoslavně církve. Jen díky nepostradatelnosti Kolomackého, jak srbský biskup Serafím, tehdejší exarcha srbské církve pro Podkarpatskou Rus, tak později český biskup Gorazd, tento stav trpěli a nechali otce bez zákazu sloužení. Manželství nebylo šťastné, Magdalena byla zvyklá na vysokou životní úroveň a způsob asketického života o. Vsevoloda nechápala.

Vrcholem působení Kolomackého na Podkarpatské Rusi byla stavba katedrálního chrámu Pokrov přesvaté Bohorodičky v Užhorodě, který byl zároveň prohlášen památníkem ruským vojákům padlým v bojích 1. světové války v Karpatech (1930-32). V roce 1933 přichází český biskup Gorazd za vladykou Serafímem s prosbou, aby byl o. Kolomacký uvolněn také pro stavbu chrámů v eparchii české a moravskoslezské. Tato eparchie postavila v letech 1921-33 pouze dva chrámy, v Jaroměři a v Brně.

Formálně o. Kolomacký je ustaven kaplanem v Brně, ale ve skutečnosti je jeho život životem kočovníka od stavby ke stavbě. Sám vybíral pozemek, navrhl projekt, sestavil rozpočet, sehnal materiál, řídil stavbu, účastnil se jí jako dělník, vyhotovil ikonostas, maloval ikony, vztyčoval kříže, světil chrám. Několik měsíců v roce tráví v Čechách nebo na Moravě, několik na Podkarpatské Rusi. Na Podkarpatsku postavil chrámy v Bílkách, Huklivem, Svaljavě, Velikých Lučkách, Tereblje, Kanoře, Saldoboši, Haňkovicích, klášterní budovy a chrám v Dombokách, biskupskou rezidenci v Mukačevu. Celkem do roku 1938 postavil na Podkarpatsku 18 církevních staveb. Na Moravě postavil chrámy v Řimicích, Chudobíně, Střemenicku u Bousova, katedrálu v Olomouci, Třebíči a Čelechovicích na Haně, pomáhal s přestavbou chrámu v Dolních Kounicích, vyzdobil chrámy ve Vilémově a Štěpánové.

V květnu 1942 prováděl o. Kolomacký úpravy v katedrálním chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Praze. Začátkem června se katedrála v Ressiově ulice stala centrem tragických událostí spojených s atentátem na říšského protektora Reinharda Heydricha. Ihned po atentátu poslal biskup otce Kolomackého služebně do Brna, a tím mu zachránil život. Biskup Gorazd, duchovní katedrály a další osoby byly zatčeny a popraveny, všichni pravoslavní duchovní včetně o. Kolomackého posláni na nucené práce do Německa. Jako jediný ze zatčených byl o. Kolomacký poslán domů kvůli „nepoužitelnosti" (vzhledem ke špatnému zraku).

Po návratu do Prahy se otevřela další originální stránka jeho života. Práci našel v ateliéru AFIT jako anímátor kresleného filmu, podílel se na vzniku prvního českého animovaného filmu Svatba v Kordlovém moři. V ateliéru spolupracoval se zakladatelem českého kresleného a loutkového filmu Jiřím Trnkou. V soukromém bytě konal tajné bohoslužby Každý týden se musel hlásit na gestapu, kde byl surově vyslýchán. Konec války prožil v řadách bojovníků na barikádách v Praze. Hned po skončení bojů začal opravovat zdevastovanou katedrálu v Ressiově ulici.

Rok 1945 se stal dalším mezníkem v jeho životě. Česká pravoslavná církev požádala o vyvázání z jurisdikce srbské církve a o přijetí do jurisdikce Moskevského patriarchátu (MP). Exarcha MP pro Československo Jelevferij hned po svém příjezdu do Prahy předvolal o. Kolomackého a postavil před něho jednoznačnou volbu: bud odchod z nekanonického manželství a přijetí mnišství, nebo vzdání se kněžství. Záležitost se dostala až k patriarchovi. Kolomacký volil první možnost a 13. prosince 1945 byl v Ladomírové archimandritou Savvou postřižen se jménem Andrej. Jako igumen Andrej byl poté krátce ustaven představeným chrámu Zesnutí na Olšanech v Praze a poté duchovním nové otevřeného pravoslavného semináře v Karlových Varech. Když byl seminář přestěhován do Prešova, otec Andrej se stěhoval s ním. Roky působení v prešovském semináři (1947-52) byly vrcholem života otce Kolomackého. Působí jednak jako duchovní semináře, přednáší liturgiku, v mnoha záležitostech zastupuje jako archimandrita archijereje exarchátu a od roku 1950 autokefální církve, rediguje ladomírovský Veliký Sborník, staví chrám v Kroměříži, podílí se na stavbě chrámů v Jihlavě, Opatové, Přerově, Opavě, celkem tedy 13 chrámů na Moravě. Staví chrámy na východním Slovensku: chrám sv. Ducha v Medzilaborcích (1947-50), dokončuje katedrálu v Prešově, chrám v Uliči-Krivém, Daře, ikonostas fakulty v Prešově, ikonostas v biskupské rezidenci nové michalovské eparchie, chrám v Stakčíně.

V dubnu 1952 náhle končí kariéra otce Andreje, duchovního studentů a pedagoga. Bez jakéhokoliv vysvětlení je odstraněn z vrcholných funkcí církve a přeložen do oblasti severních Čech vylidněné po odsunu Němců. Otec Andrej byl oblíben mezi věřícími i studujícími, avšak měl i mnoho nepřátel. Kritizoval státní zásahy do církevních záležitostí, zvlášť likvidaci řeckokatolické církve a násilnou pravoslavizaci. Pro šíření pravoslaví uznával jen cestu misijní. Byl láskyplný v evangelickém smyslu, a když se jej ptali, je-li na světě někdo, koho opravdu nenávidí, odpovídal: Lenina!

Těm, kdo ho poslal do vyhnanství, se to zdálo málo. Šířili pomluvy o údajném spojení otce Andreje s NKVD a StB. Přidělená farnost už měla jiného kněze. Neměl chrám, 5 let prožil po domech věřících. Opravené a adaptované opuštěné katolické chrámy znova ničily bojůvky fanatické komunistické mládeže.

Teprve v roce 1957 se podařilo najít pro farnost stálý chrám. Byl to zdevastovaný poutní katolický kostelík sv. Jana Předchůdce s malou farou, skrytý v lesílcu 1 km vzdáleném od německých hranic. Odsud také vyjížděl a z posledních sil opravoval chrámy po celém Československu. V roce 1973 mu bylo poprvé od srpna 1920 dovoleno navštívit vlast, Moskvu a Oděsu.

Archimandrita Andrej (Vsevolod Kolomackij) zemřel 13. února 1980. Je pohřben na rumburském městském hřbitově. Prošel třemi válkami, ve 24 letech musel navždy opustit vlast, ve 31 letech ovdověl, sám pohřbil vlastní rodinu, vytrpěl mnoho tělesných bolestí, zakusil mnoho trpkého i v církevním životě, pronásledovalo ho gestapo i StB. Postavil nebo opravil  téměř 90 chrámů, které považoval za své duchovní dětí, namaloval bezpočet ikon, postavil desítky ikonostasů. Výkon, který ve 20. století nemá obdoby.

prof. Ivan Pop

Aktuality

Zobraziť všetky
26.02.2021

O Cenu európskeho občana za rok 2020 zabojovalo aj ZIRS

Laureátom Ceny európskeho občana za rok 2020 sa za Slovensko stala Olympiáda ľudských práv. Táto súťaž stredoškolskej mládeže sústredená na pestovanie demokratického občianstva sa tak ocitne v spoločenstve laureátov, ktorí vzišli z vyhodnotení v…
Kategória: Aktuality
Čítať ďalej
25.02.2021

Demograf o sčítaní: Počet veriacich sa nedá odhadnúť, vieme však, že pribudnú bezdetné ženy

Len za prvé tri dni sa sčítalo 1,3 milióna ľudí. Demograf Branislav Šprocha to považuje za výborné číslo. V rozhovore vysvetľuje, čím sa súčasné sčítanie líši od cenzu pred sto rokmi, ale aj to, prečo v sčítaniach tak výrazne kolíše počet ver…
Kategória: Aktuality
Čítať ďalej
24.02.2021

Hranicu s Poľskom zatarasili kuriózne. Veľkou kopou snehu

Z rušnej cesty sa stala pešia promenáda. PALOTA. Covid opatrenia prinútili Slovenskú republiku obmedziť pohyb na hraniciach so susednými štátmi. Situácia si vyžiadala aj uzavretie väčšiny hraničných priechodov s Poľskom, medzi ktoré patrí …
Kategória: Aktuality
Čítať ďalej
24.02.2021

Zjazdovky v Medvedí sú prázdne. O pár kilometrov ďalej sa však Poliaci lyžujú

Jednu upravili aspoň pre sánkarov. MEDVEDIE. Ani jarné prázdniny a priaznivé snehové podmienky nerozhýbali vleky v lyžiarskom stredisku Medvedie (okres Svidník), ktoré je kvôli protiepidemickým opatreniam pre verejnosť stále zatvorené. Nap…
Kategória: Aktuality
Čítať ďalej
23.02.2021

FÓRUM.  Je ruský sever bremeno či špajza?

Arktický sever je stále zaujímavý, no udržať tam ľudí sa nedarí. Ruský sever mal, oproti centrálnej Rusi, výnimočné postavenie. Na severe nevedeli, čo je nevoľníctvo. V 20. storočí tu rozbudovali sieť gulagov. V tridsiatych rokoch minulého st…
Kategória: Aktuality
Čítať ďalej
23.02.2021

Vojnové cintoríny z Veľkej vojny sú jedinečné. Neexistujú dva rovnaké

Postupne ich vyhlasujú za pamiatky. SVIDNÍK, MEDZILABORCE. Pamiatkový úrad SR na začiatku februára zapísal do Ústredného zoznamu pamiatkového fondu ďalšie dve národné kultúrne pamiatky. Ide o vojnové cintoríny vo Svidníku a v obci Palota v…
Kategória: Aktuality
Čítať ďalej

Naše obce

Zobraziť galérie

Ujko Vasyľ


-Pocholoďilo, podumav sivyj vovk
i naťahnuv soj na ušyska červenu čapočku...
Zobraziť viac
Náhľad publikácie

Československý svět v Karpatech

Československý svet v Karpatoch

Čechoslovackyj svit v Karpatach

Reprezentatívna fotopublikácia
Objednať