Ivan Pop: Osobnosti našich dějín: Alexander Duchnovič

 
DUCHNOVIČ Alexandr (* 24.4.1803, Topoľa, dnes Slovensko - †29.3.1865, Prešov, dnes Slovensko), řeckokatolický kněz, karpatorusínský obrozenecký činitel, buditel, básník, spisovatel, novinář, vydavatel, historik.

Studoval na užhorodském gymnáziu 1813-20, košické akademii 1821-27, užhorodském duchovním semináři 1823-27. Už jako student užhorodského semináře napsal dvě ódy, velebící ruského cara Mikuláše (Nikolaje) I., vítěze nad Turky a „osvoboditele" balkánských Slovanů (Na triumf Nikolaja, carja Rossiji i jegda turkov vojeval, Na vzjatie Varny 12-go oktjahrja 1827 goda). Ódy Duchnovič napsal „slovano-ruským" jazykem, kterému rozuměli, jak uvažoval autor, i samotní Rusové. Byl to však omyl, jazyk Duchnovičových ód byl podkarpatskou variantou církevněslovanského jazyka. V době studií byl Duchnovič jako básník ovlivněn maďarským romantismem, psal maďarsky ódy, sentimentální tyrické verše. Po návratu do Prešova sloužil v kanceláři řeckokatolického biskupa H. Tarkoviče (1827-33). Pro neshody s konzervativně naladěným biskupem byl jmenován farářem ve vzdálených horských vesnicích Komloša a Beloveža (1833-38). Dostat se z tohoto vyhnanství mu pomohl užhorodský biskup, rusínský osvícenský činitel Vasil Popovič, který ho jmenoval sekretářem užhorodské biskupské kanceláře.

Po smrti biskupa Tarkoviče (1843) se Duchnovič vrátil do Prešova, byl jmenován kanovníkem Prešovské řeckokatolické diecéze (eparchie) a stal se ústřední figurou národního obrozeneckého hnutí podkarpatských Rusínů. V roce 1847 sestavil a na vlastní náklady vydal první učebnici pro lidové školy Knižica školnaja dlja načinajuščych. Byla napsána lidovou hovorovou rusínštinou. Učebnice ovšem nebyla schválena školskými úřady pro vyučování, přesto se dočkala několika vydání a byla velmi populární nejen na Podkarpatsku, ale i v Haliči. V době revoluce 1848-49 Duchnovič aktivně působil ve skupině rusínských obrozeneckých činitelů v čele s A. Dobrjanským, i když nesdílel jeho radikální protimaďarské názory. V dubnu 1849 Ivovské noviny Zorja Halycka uveřejnily rozsáhlý článek A. Duchnoviče Situace Rusínů v Uhrách. Účelem článku bylo nejen informování haličských Rusínů o postavení podkarpatských Rusínů, ale i teoretické zdůvodnění plánu skupiny Dobrjanského na vytvoření jednotné rakouské rusínské provincie jako záruky jejich dalšího úspěšného vývoje. Duchnovič zdůraznil, že tragédie Rusínů je vtom, že jsou rozděleni v desítce komitátů, v nichž dominantní postavení zaujímají Maďaři. Důsledkem toho Rusíni nemají vlastního zástupce ani v komitátním, ani v celostátním sněmu, ani ve státních úřadech.

Z ekonomického hlediska jsou chudí, půdy mají málo, což může vést v brzké budoucnosti k jejich zániku. Jedinou nadějí podkarpatských Rusínů je podle Duchnoviče souhlas panovníka se sjednocením Rusínů v jednotné rakouské rusínské provincii. 27. dubna 1849 byl Duchnovič zatčen v Prešově a eskortován do Košic. Důvodem jeho zatčení byla skutečnost, že se odvážil vydat několik knih v rusínštině. Toto zdůvodnění znamenalo, že uherské úřady nic nevěděly o existenci protimadarské skupiny A. Dobrjanského v Prešově a o účasti Duchnoviče v této skupině a ani o jeho článku, publikovaném v Zorji Halické. Tyto činy a postoje mohly být podle tehdejších maďarských revolučních právních kritérií totiž kvalifikovány jako vlastizrada. Avšak nic se nestalo a A. Duchnovič byl propuštěn. Vládní komisař ve svém hlášení o tomto incidentu napsal, že z celého prešovského kléru má Duchnovič nejlepší vztah k událostem v Uhrech, proto bylo jeho zatčení neopodstatněné a trapné. O tom, že sympatie Duchnoviče byly někde jinde, svědčí jeho vztah k intervenci ruských vojsk v Uhrách v červenci 1849. Seznámení z ruskými vojáky, vznik pocitu příbuznosti zanechaly hlubokou stopu v rusínském prostředí, vyvolaly vznik zvláštního fenoménu, který postihl Čechy o 40 let dříve při napoleonských válkách, tzv. lidového rusofilství. S nadšením vítal ruské vojáky v Prešově i A. Duchnovič - „byla to, řeknu vám, ta první a možná i poslední radost mé duše a zůstala navždy v paměti". V roce 1850 založil v Prešově kulturní spolek Litěraturnoje zaveděnije Prjaševskoje (1850-53). Jeho úkolem bylo sjednotit rusínskou literárně činnou inteligenci, zřídit tiskárnu s cyrilicí, vydávat literární časopis a založit muzeum rusínské kultury. Toho roku vydal taktéž první rusínský literární almanach ve formě kalendáře Pozdravlenije Rusínov nagod 1850. V něm publikoval svou slavnou báseň Vručanije, jejíž slova „Ja Rusín byl, jesm i budu, Ja rodyl sja Rusínom" se stala svérázným krédem Rusínů. V té době Duchnovič napsal i druhou báseň, kterou později Rusíni uznali za svou hymnu - Podkarpatskije Rusíny ostavte hlubokij son.

V březnu 1853 byl nařízením císaře zrušen Duchnovičův spolek Litěraturnoje zaveděnije Prjaševskoje. Spolek vydal 12 rusínských knih, včetně dvou literárních almanachů (Pozdravlenije Rusinov nagodl85l, 1852), Duchnovičovu učebnici zeměpisu Kratkij zemljepis dlja molodych Rusínov (1851), katechismus Liturgičeskij katechyzys (sestavený rovněž Duchnovičem), modlitební sborník Chlib duši ili nabožnyja molitvy i pjesni vostočnyja cerkvy pravoslavnych chrystian (1851), který se stal nejpopulárnější modlitební knihou rusínských věřících, a také modlitební sborník pro rusínské děti Molytvennyk dlja ruských ditej. Spolek, založený Duchnovičem, současníci srovnávali s Maticí českou, Maticí slovenskou a Maticí srbskou. Členy literárního spolku byli rusínští činitelé A. Dobrjanský, V. Dobrjanský, A. Rubij, A. Pavlovic, A. Balugyanský, M. Nagy, ale i významní představitelé slovenského národního hnutí B. Nosák-Nezabudov, B. Nosák, P. Kellner-Hostinský, J. Andraščik.

V roce 1857 Duchnovič vydal teoretickou práci z oboru pedagogie Narodna pedagogija v poľzu učylyšči učytelej seľskych. Byla to významná práce, v níž autor vyložil své názory na přípravu učitelů pro rusínské školy a zároveň předložil ucelený návrh systému výuky na základní lidové škole. Napsal také latinsky dějiny Prešovské řeckokatolické diecéze (knižně vydána v Petrohradu v roce 1877 v překladu K. Kustodieva, anglický překlad pak A. Pekarem v roce 1971). Pokusil se napsat ucelený přehled dějin podkarpatských Rusínů Istinnaja istorija Karpato-Rossov ili Uhorskych Rusinov, Moskva, 1914; Novi Sad, 1981). Vlastní knihovnu věnoval klášteru v Krásném Brodě s podmínkou, že bude přístupna pro širokou veřejnost. Tím vznikla na Podkarpatské Rusi první veřejná knihovna. Obnovení ústavního režimu začátkem 60. let Duchnovič využil pro aktivizaci kulturního života v rusínském prostředí.

V září 1862 spolu s básníkem A. Pavlovičem, za podpory prešovského biskupa Gagance založil rusínskou kulturně osvětovou společnost Obščestvo sv. Ioanna Krestitelja. Předsedou společnosti byl zvolen A. Dobrjanský, jeho náměstkem A. Rubij, tajemník královského místodržitelství v Budíne. Členy společnosti byli významní rusínští činitelé na východním Slovensku, slovenští spisovatelé a novináři, významní ruští slavisté M. Rajevskij (v té době pravoslavný kněz ruské diplomatické mise ve Vídni), V. Lamanskij, G. Slavjanskij. Ruští členové podporovali společnost finančně, doplňovali knihovnu společnosti ruskými publikacemi. Společnost zřídila v Prešově kolej pro studenty z nemajetných rodin - Alumneum.

Duchnovič nedokázal řešit otázku rusínského spisovného jazyka, i když se o to jako hlavní postava rusínského národního obrození pokusil. Ve své tvůrčí činnosti používal hovorovou rusínštinu („nízký styl") v literárních dílech „pro lid". Své teoretické práce psal uměle vytvořeným jazykem „vysokého stylu", tzv. slovánoruským, ve skutečnosti směsicí velkoruského, církevněslovanského a rusínského jazyka. Jeho nepřátelé z řad ukrajinofilů tento jazyk opovržlivě pojmenovali jako Jazyčije". Na oplátku Duchnovič neuznával literární ukrajinštinu haličských ukrajinofilů, ani existenci svébytného ukrajinského národa. Snaha nynějších ukrajinských literárních vědců zařadit Duchnoviče do skupiny „raných ukrajinských spisovatelů", „buditelů zakarpatských Ukrajinců" je proto absurdní.

prof. Ivan Pop