Ivan Pop: SAVATIJ, arcibiskup čs. pravoslávne cirkve

SAVATIJ (vlastním jménem Antonín Jindřich Vrabec) (* 3.2.1880, Praha - †14.11.1959, Praha), arcibiskup čs. pravoslavné církve, významný čs. církevní činitel. Maturitu složil na reálném gymnáziu a v letech 1900-03 absolvoval pravoslavný duchovní seminář v Ufě na Uralu. V letech 1903-07 studoval na Duchovní akademii v Kyjevě. Po ukončení studia byl vysvěcen na hieromonacha (řeholní kněz) a poslán jako misionář do volyňskí eparchie mezi tamní Čechy Od roku 1909 působil na duchovním učilišti v Klevani na Volyni (zástupce ředitele, ředitel). V roce 1919 se stal představeným kláštera v Mělcach na Volyni a v roce 1920 administrátorem v Kovelském újezdě (okresu) a současně rektorem duchovního semináře v Cholmu.

Po obnovení organizace pravoslavných v Praze odešel v roce 1921 zpět do vlasti. V červnu 1922 jej Česká náboženská obec pravoslavná (ČNOP) zvolila biskupem. Po neúspěšném pokusu zajistit svěcení u srbské církve se obrátil do Cařihradu a tam přijal v roce 1923 chirotoníi patriarchy Meletia jako první čs. pravoslavný biskup. Savatijovo působení v čs. meziválečném pravoslavném hnutí bylo ovlivněno jurisdikčními boji. Savatij byl zastáncem jurisdikce cařihradského patriarchátu, a proto se dostal do střetu se zastánci jurisdikce srbské pravoslavné církve, kteří byli podporováni čs. státní administrativou, zejména MZV v čele s E. Benešem. V roce 1925 byl Savatij vytlačen z pozice ve vedení ČNOP a nahradil jej biskup Gorazd.

Od poloviny 20. let se Savatij soustředil na organizaci právoslavné církve na Podkarpatské Rusi, avšak jeho snaha prosadit výhradně cařihradskou jurisdikci vyvolala v pravoslavném hnutí ve východní provincii ČSR tzv, Savatijův rozkol, Srbská pravoslavná církev protestovala proti porušení svého kanonického práva ve vztahu k podkarpatské pravoslavné obci. Tato otázka se stala předmětem jednání mezi ministry zahraničí Království SHS (pozdější Jugoslávie) a Československa na konferenci Malé Dohody. Ostře vystoupila proti činnosti Savatije na Podkarpatsku skupina kolem A. Gerovského (Komitét spasení pravoslavných), která označovala Savatije za „zrádce a Jidáše pravoslaví".

V roce 1926 přešel zápas o získání vlivu na Podkarpatské Rusi mezi Savatijem a Gorazdem do nové fáze. Vrcholem protisavatijovské kampaně se stala Gorazdova agitační cesta na Podkarpatskou Rus v dubnu 1926 a jeho vystoupení na schůzi pravoslavného kněžstva v Mukačevu. Savatijovou odpovědí byly jeho tři agitační cesty z Prahy na Podkarpatskou Rus v roce 1926.

Státní správa Podkarpatska za této situace viděla jedinou naději v příchodu biskupa srbské církve Damaskina, jehož organizační aktivity by Savatijovu pozicí oslabily. Další kolo tohoto boje se odehrálo na počátku 30. let v souvislostí s přípravou nástupu biskupa Damaskina, Představitelé srbské církve za podpory čs. úřadů zorganizovali přísahu věrnosti duchovenstva a klášterů srbské církve a suspendovali kněze hlásící se k Savatíjovi. Odezvou na tento tlak byly stížnosti duchovních Savatijovy frakce a samotného arcibiskupa adresované prezidentu republiky, předsedovi vlády a podání k nejvyššímu správnímu soudu, které však byly odloženy ad acta. Státní orgány kvalifikovaly činnost Savatijovy frakce jako podvratnou,  „která není nic než úmyslný odboj proti pravoslavné církevní vrchnosti vládou uznané, vyvolávání zcela zbytečných zmatků na uzemí, [...] na kterémžto nemá Antonín Vrabec [...] nejmenší právní legitimace k jakémukoli zasahování do věci pravoslavné eparchie karpatoruské",

Savatijova skupina v této době v úředních dokumentech figuruje dokonce jako nositel ruské jurisdikce na podkarpatoruském území. V polovině 30. let požadovala Savatijova skupina od státu oficiální uznání Pravoslavné archíepískopie československé jako samostatné náboženské společnosti, která si vybudovala vnitřní organizační útvary na Podkarpatské Rusi a opírala se o 7 církevních obcí ve Volovském a Chustském okruhu a 3 kláštery. Státní orgány na tuto žádost nereagovaly. Koncem 30. let vliv Savatije na Podkarpatské Rusi rapidně klesl, V roce 1938 se k Savatíjovi hlásilo ze 112 pravoslavných duchovních působících v kraji jen 18 knězi.

Avšak po odchodu biskupa Damaskina z Podkarpatské Rusi po jeho zvolení v červenci 1938 biskupem americko-kanadské pravoslavně eparchie a následných státoprávních změnách (Mnichov, Vídeňská arbitráž, vznik druhé Č-SR) Savatij vzniklé situace ihned využil. V listopadu 1938 přijel do nového hlavního města Podkarpatské Rusi Chustu, navázal kontakty s předsedou autonomní vlády A. Vološinem a podal žádost o uznáni své pravoslavné církve. Proti tomuto pokusu směřujícímu k paralelnímu působení dvou pravoslavných církví v zemi ostře vystoupilo jak pražské MŠNO, tak srbská církev, která zvolila novým biskupem podkarpatoruské pravoslavné církve Vladimíra Rajiče.

Vývoj událostí ukázal, že Savatij velmi dobře odhadl správný okamžik k novému pokusu o zvrat ve svém postavení.  Předseda autonomní vlády odmítl zakročit proti Savatíjovi, neboť podle jeho názoru prý atktivity Savatije sledují pouze náboženské cíle a mají kultovní ráz, neohrožují mravnost ani veřejný pořádek, a vyhradil si exkluzivní právo rozhodovat o takovýchto záležitostech samostatně. Ve skutečnosti A. Vološin jako řeckokatolický duchovní uvítal možnost rozkolu (u pravoslavné církve v kraji a její následné oslabení). Podle některých údajů plánoval vytvoření ukrajinské pravoslavné církve za pomoci Savatije na území tzv. Karpatské Ukrajiny.

Proti novým aktivitám Savatije ostře vystoupila srbská církev. V prosinci 1938 absolvoval srbský biskup Josif, z pověření patriarchy Gavrila a provázen biskupem V. Rajičem, inspekční cestu do Podkarpatské Rusi, v jejímž rámci jednal s A. Vološinem, předal mu dvě memoranda srbské církve a žádal ochranu proti novým Savatijovým aktivitám a materiální zajištěni existence pravoslavné církve. Po obsazení Podkarpatské Rusi Maďarskem v březnu 1939 došlo k novému zvratu. Podkarpatské pravoslavné duchovenstvo pod vedením archimandrity Alexíje (Kabaljuka), za asistence maďarských úřadů, se na poradě v Chustu od jurisdikce srbské církve odklonilo a přijalo jurisdikci Savatijova směru.

Počátkem října 1940 pražského arcibiskupa navštívila delegace podkarpatoruských pravoslavných, která žádala jmenování nového administrátora eparchie, jímž se stal ruský emigrant, protojerej (církevní hodnost v pravoslavné církvi) M. Popov, tyto snahy směřovaly k založení autokefální pravoslavné církve v Maďarsku. V letech protektorátu Savatij se pokusil pomáhat Židům. Po udání gestapu byl v květnu 1942 zatčen a poslán do vězení, Zbytek války strávil v koncentračním táboře Dachau. Do Prahy se Savatij vrátil koncem roku 1945. V roce 1946 oficiálně předal správu církevních obcí na Podkarpatské Rusi (Zakarpatské oblastí Ukrajinské sovětské republiky), jež mu zůstaly věrny, do rukou mukačevského a užhorodského biskupa Nestora. V roce 1948 se vzdal všech církevních hodnosti ve prospěch ruského arcibiskupa Jelefterije.

prof. Ivan Pop