Ivan Pop: ŽATKOVIČ GRIGORIJ IGNATIJ (Zsatkovich Gregory)

(2. 12. 1886 Holubynoje, dnes Ukrajina – †26. 3. 1967 Pittsburgh, Pensylvánie, USA)
Americký právník, rusínský politik.

V pěti letech se s rodiči vystěhoval do USA. Vyrůstal v rodině vedoucího představitele rusínského emigrantského spolku Sojedinenije greko-katoličeskych russkich bratstv. Absolvoval vyšší odbornou školu sv. Vincence v New Yorku a sv. Ducha v Pittsburghu, poté vystudoval práva na Pensylvánské univerzitě. Do roku 1918 působil jako právník korporace General Motors. Na podzim téhož roku byl pozván do vedení Americké národní rady Uhro-Rusínů (ANRUR), která mu uložila vypracovat memorandum pro prezidenta USA Woodrowa Wilsona o postavení Podkarpatské Rusi v nové Evropě.

Žatkovič považoval Rusíny za svébytný národ a na tomto základě koncipoval program ANRUR. V jím vypracovaném memorandu bylo hlavním požadavkem „přiznání Rusínům statutu samostatného, a bude-li to možné, plně nezávislého národa, který by mohl vytvořit vlastní stát. Nebude-li to možné, lze uvažovat o autonomním spojení s některým sousedním slovanským státem.“

Dne 21. října 1918 se Žatkovič setkal s prezidentem Wilsonem, který doporučil připojení k některému slovanskému státu a účast ve vznikající Středoevropské demokratické unii. O dva dny později ANRUR vstoupila ve Filadelfii do unie středoevropských států, přičemž Žatkovič jménem rady podepsal Deklaraci všeobecných cílů nezávislých středoevropských národů. Při podpisu prohlásil: „Naše činy v Americe jsou nezávislé, oddělené od ukrajinských. Ukrajinci mají svou cestu rozvoje, své vlastní organizace. My máme své dějiny, jiné než Ukrajinci.“

Ve Filadelfii se Žatkovič poprvé setkal s T. G. Masarykem a společně projednali otázku připojení Podkarpatské Rusi k Československu. Masaryk slíbil, že v případě připojení Rusíni získají autonomní území.

Dne 12. listopadu 1918 se ve Scrantonu (Pensylvánie) konal sjezd ANRUR, který pod vedením Žatkoviče přijal usnesení, že nejvhodnější variantou pro Podkarpatskou Rus je připojení k Československu. Na jeho návrh byl proveden plebiscit mezi americkými Rusíny – v prosinci 1918 hlasovalo 67 % účastníků pro připojení k Československé republice.

Z iniciativy prezidenta Masaryka se delegace amerických Rusínů vedená Žatkovičem zúčastnila mírové konference v Paříži. Žatkovič informoval o rusínské otázce plukovníka E. M. Housea, vedoucího americké delegace, a jednal také s francouzským diplomatem A. Tardieem. Spolu s A. Beskidem vytvořili Russku komisiju, která zastupovala všechny Rusíny.

Na radu prezidenta Masaryka odjel Žatkovič s delegací amerických Rusínů do Užhorodu. V Praze předal prezidentovi memorandum ve formě svých Čtrnácti bodů – podmínek připojení Podkarpatské Rusi k ČSR. Tyto body formuloval podle vzoru amerického federálního systému, avšak jejich aplikace nebyla v podmínkách střední Evropy tehdy reálná.

V Bratislavě jednal s ministrem pro Slovensko Vávrou Šrobárem o hranici mezi Slovenskem a Podkarpatskou Rusí, v Prešově pak s představiteli Karpatoruské národní rady, která zmocnila americkou delegaci k práci na sjednocení prešovské, užhorodské a chustské rady na základě jeho návrhu.

Po maďarském komunistickém převratu a expanzivních záměrech Bély Kuna se Žatkovič vrátil do Paříže, kde žádal mírovou konferenci o souhlas s obsazením území Podkarpatské Rusi československou armádou. Na jaře 1919 se mu podařilo sjednotit rusínské rady a definitivně prosadit myšlenku připojení Podkarpatské Rusi k ČSR jako autonomního území.

Dne 8. května 1919 Centrální ruská národní rada v Užhorodu schválila usnesení o připojení k ČSR a doporučila Žatkoviče jako zplnomocněného ministra. Československá vláda však rozhodla jinak – do čela správy postavila administrátora (J. Brejchu) a vytvořila Prozatímní direktorium v čele se Žatkovičem.

Direktorium mělo omezené pravomoci a faktickou moc v zemi držel československý administrátor a vojenské velení. Žatkovič, zvyklý na americké pojetí kompetencí a odpovědnosti, se s tímto stavem nemohl smířit, což vedlo k otevřenému konfliktu mezi direktoriem a státní správou. Na začátku února 1920 podalo Direktorium demisi, která však nebyla přijata.

Po schválení Ústavní listiny ČSR vydala vláda nové nařízení o statutu Podkarpatské Rusi. Dne 5. května 1920 jmenoval prezident Masaryk Žatkoviče dočasným guvernérem Podkarpatské Rusi (sám používal i titul „prezident Rusínie“). Skutečná moc však zůstala v rukou československého viceguvernéra P. Ehrenfelda.

Po deseti měsících ve funkci podal Žatkovič demisi na protest proti centralizační politice vlády a nerespektování autonomie Podkarpatské Rusi. Po dlouhých jednáních prezident Masaryk jeho rezignaci 16. května 1921 přijal. Zklamaný Žatkovič poté opustil Podkarpatskou Rus a vrátil se do USA, čímž region ztratil svého nejdůslednějšího obhájce autonomie.

Po návratu do USA se stal významným kritikem československé politiky. Napsal rozsáhlou zprávu Otkrytie–Exposé bývšeho gubernatora Podkarpatskoj Rusi o Podkarpatskoj Rusi (1921) a brožuru The Rusin Question in a Nutshell (1923), kde analyzoval připojení Podkarpatské Rusi k ČSR a neúspěšné snahy o její autonomii.

V letech 1920–1945 vykonával advokátní praxi v Pittsburghu a působil jako právní poradce tamní řeckokatolické diecéze. Za druhé světové války se opět zabýval rusínskou otázkou v souvislosti s obnovou Československa, stýkal se s exilovými představiteli (E. Beneš, J. Masaryk) a stál v čele Americké karpatoruské ústřední konference, která vydávala noviny Carpathian podporující zachování Podkarpatské Rusi v rámci ČSR.

V letech 1944–1945 protestoval proti sovětské anexi Podkarpatské Rusi.

foto:
Gregorij Žatkovič (1886-1967),  prvý guvernér Podkarpatskej Rusi
Autor neznámy - Viedenské ilustrované noviny XV/51 (December 16, 1920), p. 6