Jelena Mandičová, mladá Rusínka, které pózoval sám prezident Masaryk

O prezidentu Masarykovi bylo známo, že dokázal ocenit mladé nadějné umělce, obzvláště když se jednalo o mladé a hezké talentované umělkyně. A Jelena Mandičová mezi takové patřila. Když totiž v roce 1927 vyhrála soutěž na realizaci pomníku T. G. Masaryka pro město Užhorod, nebylo této absolventce Akademie výtvarných umění ještě dvacet pět let.

Dala si ale podmínku či spíše vyslovila přání. Sochu v nadživotní velikosti odmítla vytvořit jen na základě fotografií a v podstatě si tak trochu vynutila, aby jí TGM stál či seděl několik dní modelem… Ten s přáním Jeleny Mandičové souhlasil a obětoval jí několik, jak se sám později vyjádřil, pěkných dnů. Musela ho okouzlit už svým zjevem, když ji v Lánech galantně přivítal se slovy: „Jestliže je tak pěkná dívka už vyhlášenou sochařkou, znamená to, že k vám příroda byla asi velmi štědrá.“  Nebyl daleko od pravdy.

Jelena Mandičová (za svobodna Sinályová) přišla na svět v roce 1902 v sedmihradském městečku Gyulafalva v tehdejších Velkých Uhrách, které dnes patří Rumunsku a nese název Giulesti. Narodila se do rodiny venkovského učitele, který byl rusínské národnosti a pocházel z malé vesničky u Bardejova.

Jelena (často se uvádí i jako Ilona, Helena či Olena, také příjmení má variantu Mondičová) studovala gymnázium v Košicích a v Budapešti. To už bylo po vzniku ČSR v roce 1918, kdy se rodina ze Sedmihradska odstěhovala. Po maturitě odjela studovat do Prahy Vysokou školu uměleckoprůmyslovou a brzy poté přestoupila na prestižní Akademii výtvarných umění, kterou jako první Rusínka absolvovala. Na obou školách měla výtečné učitele – Josefa Mařatku, Helenu Johnovou a Jana Štursu.

Její současníci ji charakterizovali jako krásnou ženu. Hnědovlasou a neobyčejně temperamentní. Byla nejen talentovaná, ale také nesmírně pracovitá a stala se první československou sochařkou vytvářející monumentální díla. Ve známost vešla ještě jako mladinká studentka portréty a sochami významných rusínských osobností.

Po dokončení pražských studií absolvovala studijní pobyty v Itálii, Mnichově a Paříži. V roce 1926 se provdala za právníka Ivana Mandiče, který byl rovněž Rusín, s nímž střídavě žila v Praze, Prešově a Mukačevě. Děti neměli.

Když se Podkarpatská Rus stala po vzniku ČSR její součástí, chtěla její metropole Užhorod vzdát hold svému prezidentovi, který tam byl velice populární. Užhorod navštívil ale pouze jednou - a to v roce 1921. Už tehdy se uvažovalo o Masarykově pomníku. Soutěž pak byla vyhlášena v roce 1926. Z mnoha návrhů vybrala odborná porota ten Jelenin, ta podepsala smlouvu a zavázala se, že socha bude hotová k desátému výročí vzniku republiky, tedy do 28. října 1928.

Bronzová socha měla dosáhnout výšky 3,2 metru a k tomu měl být ještě čtyřmetrový podstavec. Sezení se odehrávalo na zámku v Lánech a stalo se začátkem přátelství mladé umělkyně s obdivovaným prezidentem. I po dokončení sochy byla Jelena Mandičová občasným hostem v Lánech prakticky až do Masarykovy smrti - ovšem k velké nelibosti prezidentovy dcery Alice.

Socha, vztyčená v Užhorodu na Masarykově náměstí 28.  října 1928, se stala prvním monumentálním pomníkem TGM a byla vysoce ceněna odborníky i laickou veřejností. Jelena Mandičová se i přes své mládí okamžitě zařadila mezi naše nejlepší sochaře a byla doslova zaplavena zakázkami. Celková odměna, kterou za pomník obdržela, byla 160 tisíc korun. Využila to s manželem k cestování po západní Evropě a k delšímu pobytu v Paříži, kde měla ateliér na Montmartru.

V dalších letech pak Jelena vytvořila několik monumentálních soch, především rusínských buditelů. Poslední její prací, kterou stihla dokončit, bylo Okřídlené kolo, znak československých železnic, které je dodnes k vidění na staré budově bratislavského vlakového nádraží (a rovněž i na nádraží v Olomouci).

Sochařka jako by prožila dva životy – jeden na výsluní a druhý v samotě a zapomnění. Její umělecký život byl totiž až příliš spjat s naší první republikou. Po jejím zániku a mnichovských událostech vzaly zasvé i její umělecké možnosti a ambice. Tehdy měla Jelena v úmyslu emigrovat do Jugoslávie a dále do Francie, kde měla řadu uměleckých přátel a kde chtěla tvořit. Tyto plány se však nepodařilo realizovat.

V době války se z Podkarpatské Rusi, která byla součástí hortyovského Maďarska, přestěhovala s manželem do Budapešti. Město bylo několik měsíců obléháno a bombardováno, což mělo pro sochařku tragické důsledky. Dny i noci strávené ve studených a vlhkých protileteckých krytech přinesly krutou daň. Jelena dostala ke konci války do rukou revma. Pro sochařku tragédie, konec její tvůrčí dráhy! Postupně se přidaly i další nemoci, které jí znemožnily pracovat.

Když se po válce manželé vrátili do Prahy, našli svůj byt zničený po náletu a ateliér si mezitím zabral někdo jiný. Přišli tedy prakticky o všechno, a tak Prahu opustili a přestěhovali se do Košic. Manžel se tu stal řadovým úředníkem na železnici, brzy onemocněl a zanedlouho zemřel. Jelena pracovala jako prodavačka v obchodě s oděvy a účetní, jednu dobu prý dokonce zametala chodníky… Tato výjimečná a tak obdivovaná sochařka, která coby mladá dívka dokázala přesvědčit prezidenta Masaryka, aby jí věnoval několik dní a stál jí modelem, zemřela v naprostém zapomnění v roce 1975…

A jaké byly osudy její nejslavnější sochy?
Rovněž mimořádně komplikované, a tak trochu záhadné! V roce 1938 po odstoupení části Podkarpatské Rusi s Užhorodem a Mukačevem, dvou největších podkarpatských měst, ve prospěch Maďarska v důsledku Vídeňské arbitráže se stal pomník doslova trnem v oku maďarským nacionalistům. Nějaký nadšenec navlékl na záda sochy turistický batoh. Co tím „chtěl básník říci“? Že by měl Masaryk zmizet. Což se vzápětí stalo. Socha byla demontována, nikoli však zničena. O to se postarali „soudruzi“ až o mnoho let později. Zatím putovala do Michalovců, kde byla další roky uskladněna na nádraží v odstaveném vagonu. Na konci války se záhadně objevila v Bratislavě, odkud pak byla na začátku roku 1945 lodí po Dunaji dopravena do Pasova.

Po příchodu americké armády ji poslali zpět do Bratislavy. Do Užhorodu se už vrátit nemohla. Podkarpatskou Rus (nesprávně nazývanou Zakarpatská Ukrajina) v roce 1945 anektoval SSSR a TGM se stal ideologickým nepřítelem.

O sochu ale projevilo zájem město Hranice, kde ji odhalili na tehdejším náměstí Rudé armády. I když byl Masaryk v těžké nemilosti už od počátku padesátých let, socha tam prý vydržela až do roku 1963. Tehdy bylo rozhodnuto, že musí zmizet. A tak se octla v místní pískovně, kde byla v písku zahrabaná až do roku 1968, kdy ji odhalili znovu – už potřetí.

Tehdy žila v Hranicích neteř Jeleny Mandičové, která netušila, že se jedná o dílo její tety. Když jednou svou tetu žijící v Košicích pozvala do Hranic, sochařka své dílo okamžitě poznala a byla nesmírně dojatá. Ani nedoufala, že by sochu ještě někdy mohla spatřit.

Bohužel v době normalizace se stal Masaryk znovu nežádoucí. Přesto socha na náměstí vydržela až do roku 1974, kdy ji demontovali potřetí a naposled. Tentokrát to soudruzi dotáhli „do vítězného konce“! Po krátkém uložení ve Vlastivědném muzeu v Tovačově sochu definitivně sprovodili ze světa. „Masaryka“ roztavili v Moravských železárnách a vyráběli z něj kancelářská těžítka…

Zdroj:
https://zena-in.cz/clanek/jelena-mandicova-mlada-rusinka-ktere-pozoval-sam-prezident-masaryk

Foto: Jelena Mandičová a Tomáš Garrigue Masaryk
Archív V. Grešlíka