„Jenom deset dní nepil, a ejhle! Umřel.“

K alkoholismu na Podkarpatské Rusi
 
V 19. století se začaly objevovat spolky propagující střídmost a abstinenci a došlo také k  lékařskému popsání následků popíjení alkoholu. Nepřekvapí, že mnohé oblasti a  společenské skupiny byly k těmto názorům přinejmenším skeptické, jak dokládá z Podkarpatské Rusi pocházející maďarský komunistický spisovatel Béla Illés. (Narodil se v Košicích, léta dětství prožil v Berehovu na  Podkarpatské Rusi.)
 
Ve  svém díle Karpatská rapsodie o životě na  tomto území zmínil až anekdotický smrtelný případ, kdy nadšený pijan přestal ze zdravotních důvodů konzumovat svoji lásku: „„Tak to dopadne s každým, kdo nepije,“ říkali obyvatelé berehovští. „Jenom deset dní nepil, a  ejhle! umřel.““ Marně mohl lékař namítat: „Nebožtíka Baloga nezabilo to, že deset dní nepil […]. Toho zabilo to, že celých pětapadesát let pil příliš mnoho.“
 
Láska k alkoholu mezi Rusíny byla před první světovou válkou šířena zřejmě úmyslně, neboť tamní krčmáři údajně dostávali odměny za maďarizační vliv. Pochopitelně nepili jen Rusíni, ale i Maďaři, kteří však díky celkově lepší výživě nebyli alkoholismem a konzumací tak těžce zasaženi, neboť pili pouze víno, zatímco Rusíni tvrdý alkohol. Slivovice se prodávala obvykle více než padesátiprocentní, „poněvadž zdejší sedlák ani slabší nepije a žádná práce se bez slivovice neobejde. Nedostane-li venkovský lid slivovici, nepracuje raději vůbec“, jak udávala zpráva z ledna 1922.
 
Od truhlářů a dalších se často kupoval denaturovaný líh. Stavu opilosti se údajně dosahovalo zejména doma, v hospodách pak méně. Pro jistotu však byly krčmy na  Vrchovině holé a nevybavené ničím, co by mohlo posloužit jako zbraň, a pult byl za pevnou dřevěnou mříží, neboť docházelo k častým rvačkám. Takto chráněni bohatli majitelé náleven bez ohledu na národnost a vyznání.
 
Problém byl v tom, že se vždy našel důvod, proč se napít: „Příležitostí k pití jsou svatby, pohřby, křtiny, církevní svátky, oslavy zakoupení nových zvonů, kostelních obrazů, koupě a prodej nemovitostí, dokončení staveb, volby všeho druhu, pronájmy honiteb, pastvin, lesů, koupě býků, uzavírání různých smluv, návrat z věznice, odvody a jiné“.
 
Již zmíněný rozverný Béla Illés nikoliv nadarmo ve svém textu satiricky citoval jistého podkarpatoruského představitele pronášejícího k vojenskému diktátorovi: „Jestliže Excelence zajistí rusínskému národu cla prostý dovoz ruské vodky, rusínský národ bude Excelenci uctívat jako nějakého světce“, aby vzápětí byl druhým politikem ujištěn: „Bude, strejdo Alexeji, všechno bude. Budeme pít ruskou vodku a francouzské šampaňské, plzeňské pivo a tokajské víno, jamajský rum a skotskou whisky. Nebude na  celé zeměkouli šťastnější země nad Zakarpatsko.“
 
Na rozdíl od někdejší uherské správy, vypočítavých domácích politických představitelů a obchodníků se však budovaná československá státní správa stavěla k této otázce obezřetněji. Příchozí úředníky šokovala jak hospodářská, tak sociální a zdravotní úroveň značné části obyvatel a to, co s nimi dělal alkohol.
 
V roce 1920 český cestovatel názorně popsal, co v praxi představovala láska k alkoholu: „Opravdu velikým, velikým zlem v Karpatské Rusi je alkoholism: je rozšířen stejně mezi ženami jako mezi muži. Oba pracují, dřou se do krve na svém hospodářstvíčku, ušetří několik grošů a pojednou cosi na ně sedne, zajdou k židovi, a dají se do pití. Často utopí v kořalce nejen ušetřené groše, ale obětují i kus svého hospodářstvíčka, kravku, několik ovcí a třeba i kus „pasaviny“.
 
Smutné podívání je na kořalkou zpité lidi a zejména zpilé ženy, nejhroznější však je, že těchto pitek jsou účastny i děti! Často celá vesnice dá se do pití, a pak poskytuje obraz, při němž přechází člověku mráz po zádech. U prázdné chýše vyje hladový pes, dobytek běhá mezi chalupami neošetřen, nenapojen, nenakrmen – vesnice vypadá, jako když ji navštíví mor. Jedině u žida v kořalně je živo. Pijí se nejprve sladké likéry, pak přijde rum, a když už ani rumu není, pije se pouhý líh, zředěný vodou. Ano, jsou případy, že žid nemaje kořalky, přivezl z města „Francovku“ a „Hoffmannské kapky“ – a vypilo se všechno…!“
 
Kritiku si vysloužilo i dočasné opatření finanční správy, kdy se přiděloval obcím rum. Výsledek takového zásobování? „Lidé válejí se v blátě a prachu silnic a provádějí se tam věci, že i nejdrastičtější péro zdráhá se je vypsati.“ Četnictvo si na  alkoholismus stěžovalo, protože – slovy svalavského okresního četnického velitele – „dochází následkem nesmírného požívání lihových nápojů mezi rusínským obyvatelstvem ku častým rvačkám, které končí obyčejně vážným zraněním, ne-li dokonce smrtí účastníků“.
 
S alkoholem souvisely i  další trestné činy, např. pašování, zejména denaturovaného lihu. O síle denaturovaného lihu svědčí tragická příhoda Vasila Godvana, který pracoval jako lesní dělník. „Po  práci slabě povečeřeli a jídlo zapili denaturovaným lihem. Odešli pak spát do  horské koliby, kde rozdělali oheň, kolem něhož ulehli.“ Godvan ve spánku k němu natáhl nohy, které zakrátko chytly. „Patrně byl denaturovaným lihem omámen a přiotráven, neboť nepocítil plameny a neprobudil se ani tehdy, když mu na nohou chytl oděv. Nohy mu ohořely až po kolena. Jeho soudruzi byli ze spánku probuzeni teprve pronikavým zápachem spáleniny. Godvan byl dopraven do nemocnice, kde mu obě nohy byly amputovány.“
 
Touha po  lihovině byla též spojena s lichvářstvím ze strany ziskuchtivých obchodníků. Dluhy za  alkohol se často maskovaly jako dluhy za životní potřeby či běžné půjčky. Jeden mukačevský gymnazista vyprávěl, že na výletě zjistil praxi jednoho podnikatele, majitele krčmy, krámu a lesa. Na kácení lesa najímal jenom ty dělníky, kteří u něj hojně popíjeli. Státní úřady sice zaváděly různá administrativní opatření, včetně zajištění nepitelnosti denaturovaného lihu, jenže na  podkarpatoruské alkoholiky si nepřišly, jak záhy zjistily: „Jeden náruživý piják denaturovaného lihu ujistil nás [tedy úředníky – pozn. autora], že nyní, co dává se do denaturace větší procento barvy, je lepší/silnější/mocnější a také chuť je příjemnější.“
 
Spojené úsilí státní správy i abstinenčních aktivistů mělo před sebou náročný úkol…
 
DAVID HUBENÝ

foto: Ilustračné
zdroj: NFA, Marijka nevěrnice, Československo, 1933, režie: Vladislav Vančura