Just: V Rusku žádná krize nepanuje. Kolik padlo lidí, si neuvědomují

Novinář, politolog a rusista Jiří Just žije v Moskvě šestnáct let. Nedávno vydal knihu, v níž líčí, jak se Rusko, Moskva a Rusové za uplynulou dobu změnili. Jak dnes vlastně žijí, zatímco vojáci umírají na frontě a jejich generálové nechávají vraždit obyvatele sousedního slovanského národa? Nevědí o tom, anebo si to nepřipouštějí?
Just ve své knize 15 let v Rusku i v rozhovoru vysvětluje, jak tam vnímají válku, které nesmějí říkat válka, jak funguje ruská propaganda, proč tolik Rusů podporuje Putinův režim a jak se změnil jejich pohled na Česko.

Co vám odpoví Rus, když se ho zeptáte, jak se má?
Řekne vždycky charašó. Nebo že to stojí za prd. Rusové se nepouštějí do podrobností, zvlášť když se nebaví s nejbližšími.

Máte v Rusku kamarády, se kterými jezdíte do přírody nebo chodíte do hospody?
Ano, zrovna se chystáme ke známým na chalupu. Tady se spíš než chození do hospod praktikují šašliky, což je opékačka masa v přírodě, na dače nebo klidně přímo ve městě. Fascinuje mě, že jsou tu maso schopni opékat kdekoliv. Kus od baráku máme park, kam berou grily, a od prvního květnového dne jich tam je plno. Ježdění na chatu je taky oblíbené, většinou je spojené s konzumací jídla a alkoholu, což je v podstatě ožíračka. V Rusku se nepije, v Rusku se chlastá. To není předsudek, ale skutečnost.

Vůbec jim nepřijde na mysl, že je to něco hrůzostrašného, prostě si podle nich vojáci vydělávají na živobytí. Manželka přišla o muže, dvě holky o tatínka, ale ty prachy jsou.
Řešíte při takové grilovačce politiku nebo mezinárodní situaci?
Politiku řešíme jen s těmi, co jsou na jedné lodi. S manželkou máme kamarádku, která pracuje ve státní struktuře, a s ní se o politice nebavíme, protože je jasné, že by to byl problém, zasekli bychom se a jen by byl zkažený večer. Nicméně máme pár známých, kteří ještě loni uvažovali o emigraci, a s nimi se bavíme otevřeně o všem, co se v Rusku děje a co se nám nelíbí. Když jsou v kolektivu lidé protiválečně i proválečně naladění, politika jde stranou, jen by to vyvolalo konflikt. Navíc patnáct měsíců po vypuknutí války už nemají emotivní diskuse cenu, protože každý už zaujal nějakou pozici a je marné je o čemkoliv přesvědčovat. Mohl bych argumentovat sebelépe, ale už nepřesvědčím ani své známé.

Loňská policejní akce nedaleko Kremlu proti odpůrcům „speciální vojenské operace“, jak Rusko svoji válečnou agresi nazývá. Tehdy se ještě občas někde demonstroval.
Moc se toho nezměnilo… tak vypadají prvomájové oslavy v centru Moskvy tři desetiletí po pádu bolševismu.

Ani tu zmíněnou kamarádku?
Ne. Přitom je to chytrá holka, která vidí, co se děje, a navíc může jednoduše získat informace třeba na Radiu Free Europe. Jenže nemá potřebu, má víru v režim a nelze ji přesvědčit, že ta válka je špatně.

A takhle „zabejčená“ je většina ruské společnosti?
Velká většina. Jediný zásadnější pohyb nastal loni na podzim, když ruská vláda vyhlásila mobilizaci. Stovky tisíc Rusů se zvedly a uprchly do zahraničí. Ale to byl jediný moment. Nějaký společenský pohyb tu jinak neuvidíte a ke změně názorů opravdu nedochází, protože lidi se snaží žít svým životem.

To nepociťují důsledky války, kterou Rusko vede?
V Rusku žádná krize nepanuje, co si budeme namlouvat. Rusové nepociťují hlad, existenční problémy, mají práci a nezaměstnanost je natolik nízká, že je nedostatek pracovníků v mnoha oborech. Válku vnímají spíš jen prostřednictvím médií, a to jak opoziční menšina, která sleduje telegramové kanály nebo poslouchá „západní“ rádia, tak jasná většina, která konzumuje ruskou propagandu. Aby nastal názorový pohyb, muselo by se stát něco zásadního. Útoky dronů v Moskvě či boje v Bělgorodské oblasti, což už je území Ruska, s tím nijak nehnuly.

Co by to muselo být?
Ekonomický krach nebo zásadní vojenská prohra. Pak by Rusové mohli válku začít vnímat jiným způsobem.

A to s nimi nehne ani víc než sto tisíc mrtvých ruských vojáků?
A proč by mělo? Tu otázku chápu, ale musíme si uvědomit, jak moc velké Rusko je. Rusy moc nezajímá, kolik padlých se vrátilo do nějaké Irkutské oblasti nebo Zabajkalského kraje, což je od Moskvy dva tisíce kilometrů. Nebo někam na Kavkaz. To v Moskvě skutečně nikoho nezajímá. Například ze Zabajkalského kraje je asi pět set padlých za patnáct měsíců. Větší počet lidí tam zemře při dopravních nehodách za rok, takže si to Rusové ani neuvědomují. Navíc jim stát dává to, co vždycky požadovali – paternalismus, tedy péči. Když ve válce někdo padne, stát skutečně vyplácí rodinám pozůstalých miliony, stejně jako regionální vlády.

A ty peníze jim vynahradí zbytečnou smrt člověka?
Asi ano. Zrovna jsem se bavil s bývalým bachařem, který mě učí v autoškole, jehož kolega se dobrovolně přihlásil do Wagnerovy skupiny kvůli prachům. Vydělal si tam víc než jako bachař.

A jak dopadl?
Na frontě u Bachmutu vydržel dva měsíce, než padl. Poslali zpátky jeho mrtvolu, měl velkolepý pohřeb, kde ho ruští vojáci pohřbívali se všemi poctami. Rodina je zabezpečená a těm lidem nedojde, že wagnerovci páchají na Ukrajině válečné zločiny a že tam vůbec nemají co dělat. Vůbec jim nepřijde na mysl, že je to něco hrůzostrašného, prostě si podle nich vydělávají na živobytí. Manželka přišla o muže, dvě holky o tatínka, ale ty prachy jsou.

To je šílené.
Jenže jim to jako nějaký zásadní problém, proti němuž by snad měli protestovat, nepřipadá. Takže je to věc velikosti Ruska, ruského paternalismu a tradiční ruské lhostejnosti. Proč se starat o politiku a o to, co se děje u sousedů?

Starají se sousedi, co se děje u vás jakožto cizáka z liberálního Západu?
Bydlíme v moskevském paneláku. Z Trutnova jsem byl zvyklý, že lidé v paneláku znali každého na patře, ale tady je to naprosto anonymní. Lidé se o sebe vůbec nestarají, vlastně ani nevím, kdo vedle nás žije.

Nikdo neřekne ani slovo?
Párkrát ve výtahu mi nějaká paní říkala: „Já vás znám z té televize.“ A tipovala mě na nějakého herce. To byla jediná komunikace, co mezi námi proběhla. Nevím, kdo tu bydlí, což je pro Rusy, a pro Moskvany zvlášť, zcela typické. Chtějí žít v té své pevnosti a nestojí o to, aby na ně někdo třeba zazvonil, chtěl se bavit, kamarádit nebo jim nosil koláče, co upekl.

A jak si tedy sháníte kamarády?
Jinde a jinak a často do toho vstupuje alkohol, jímž Rusové opravdu nešetří, a pak je to jednoduché. A existují třeba zájmová sdružení, kde potkáte stejně naladěné lidi. Například se po Moskvě pořádají procházky, kde se vypráví o architektuře. Ale hledat si kamaráda v sousedství by asi šlo hodně těžce.

V Rusku se nedá koupit západní zboží, uvažuje se o zavedení pracovních sobot, vše je dražší než před dvěma lety… Ani to lidem nevadí?
Mně určitě, protože nemůžu používat svou českou platební kartu, přičemž si vydělávám v Česku. Pro mě je teď zásadní problém, že nemůžu jen tak odletět do Česka, navštívit svou mámu, babičku, přátele. A vadí mi, že tu nejsou potraviny, na jaké jsem zvyklý. Ale to hovořím pouze o sobě. Rusové se na to dívají jinak, zvláště ti, co žijí na východ od Moskvy. Často ani nemají cestovní pasy, nepotřebují se dívat na Netflix, a tak jim to ani nedochází. Mezi Moskvou a zbytkem Ruska, který na svět pohlíží ještě úplně jinak, je velký rozdíl.

Existuje něco jako moskevská kavárna?
Existovala kolem let 2010 až 2012, kdy liberální Rusové protestovali a vznikalo velké množství iniciativ prosazujících svobodu a demokracii, ale se zpřísněním režimu a s příchodem brutálních represí moskevská kavárna zmizela. Jsou tady stále liberálně smýšlející Rusové, ale že by prováděli nějaké výraznější akce, se říct nedá. Cokoliv, co se vymyká oficiálnímu trendu, je z pohledu státu na hraně zákona a může být postihováno. Nevzpomenu si na jedinou lidskoprávní akci, která by v posledních letech prošla bez postihu – ať už během ní, nebo potom. Hodně zajímavých akcí tu pořádala organizace Memorial nebo Sacharovovo centrum, ale ty už v Rusku působit nemohou. Podobně už nic takového nemohou pořádat ani velvyslanectví.

Cítíte se svobodně?
Mě se vždycky ptají, jestli se cítím bezpečně, na což odpovídám, že ano. Ale svobodně rozhodně ne. Cítím omezení jako novinář i v rámci toho, že se nemůžu volně pohybovat a odjet si jen tak domů. A také si musím dávat pozor, když hovořím s neznámými lidmi, kteří mě třeba zastaví na ulici s tím, že mě znají z televize. Přemýšlím, jestli to není provokace, jestli to jsou skutečně diváci propagandistických show, kde se jako oponent objevuju, nebo to jsou nějací fízlové, co mě chtějí na něčem dostat.

Putin a Rusko chtějí žít jako v SSSR. Sankce mu k tomu pomůžou, míní Just

To se děje až poslední dobou?
Ne, stalo se mi to už v roce 2014 nebo 2015, když začala první válka na Ukrajině, kam jsem jezdil dělat reportáže. Z neznámého čísla mi volal nějaký údajný ruský kolega novinář, který se mě velice detailně ptal, jakým způsobem se dostávám do Doněcka na Ukrajině a s kým jsem tam v kontaktu. Pozornost věnovaná zahraničním novinářům je však dnes asi mnohem větší, než byla před rokem a půl.

A nepřeložili si třeba už vaši knihu, která je na člověka žijícího v Rusku hodně otevřená?
Nevím, jestli nějací tajní, ale mám tady známou, která je politoložka na Ústavu Evropy ruské Akademie věd. Ta o mou knihu projevila zájem, aniž ji četla. Uspořádala seminář, kde jsme si o knížce hezky popovídali, ale poté, co si ji přečetla, jsme kontakt nějak ztratili. Přitom nemyslím, že bych tam psal něco vyloženě kontroverzního.

Nicméně v knize popisujete střeva ruské propagandy i útroby obrovitých moskevských paneláků protkaných rourami, kam se hází odpad, a Rusko vidíte jako „dějiště bizarních a tragických příběhů“ a jako „zemi, která místo do budoucnosti hledí do minulosti a hledá tam svůj smysl“. Zamlčel jste něco?
Mohl bych tam zmínit i jiné věci, ale v rámci bezpečnosti mojí a mé rodiny jsem některé záležitosti pominul.

Ale v ruštině by to asi nevyšlo, ne?
To ani náhodou. Když ode mě chtěla zmíněná známá do vědeckého časopisu úryvek z knížky, dlouho jsem přemýšlel, co jim můžu poskytnout. Cokoliv se tady totiž dá interpretovat jako „rusofobie“, takže jsem vybral to nejměkčí, co v knize najdete, a to je reportáž z cesty na Jamal. A z ní jsem ještě pro její bezpečnost vyškrtal pasáže o tom, kdo tam byl vězněný a jak tam makali muklové za Stalina, což by jí dali asi pořádně sežrat.

Jiří Just (39)
Rusista, politolog a publicista. Pochází z Trutnova. Dlouhodobě žije v Rusku, kde působí jako novinář. Je dopisovatelem Lidových novin a spolupracovníkem CNN Prima News, dlouho působil jako přispěvatel Aktuálně.cz.
Jeho texty a vystoupení se objevují v českých, slovenských a ruských médiích.
Byl svědkem opozičních protestů v Moskvě, Putinova pláče, války na Donbasu i ruského vojenského tažení do Sýrie.
Jeho kniha 15 let v Rusku: Zápisník zpravodaje byla od vydání koncem minulého roku již několikrát dotiskovaná.

Takže v Rusku se dnes velebí masový vrah Stalin?
Neřekl bych, že dnešní režim je prostalinistický. V ruské společnosti sice návrat stalinského kultu vidíte, objevují se jeho sochy, výroky a tak dále, ale Lev Gudkov, sociolog z ruské nezávislé výzkumné agentury Levada-Center, mi říkal, že to není státem podporovaný kult. Stalin je totiž vnímán jako revolucionář, jako antisystémový bojovník, který je vlastně opakem systému, jaký dnes panuje v Rusku. Komunisti obnovit stalinský kult chtějí, což však nepodporuje Putinova státostrana Jednotné Rusko ani Kreml. Oni nechtějí slyšet ty, kdo říkají: „Za Stalina bylo líp – lepší sociální systém, větší bezpečnost, země byla skutečná velmoc, byli jsme nejlepší. A podívejte se, co se dneska děje.“ Kupodivu je tu Stalin dnes pro mnohé spíš za Jánošíka nebo Che Guevaru.

Nicméně v anketách figuruje mezi třemi nejoblíbenějšími Rusy všech dob, byť byl tedy Gruzínec.
Rusové si totiž projektují vzpomínky i naděje často právě do Stalina, kterého si idealizují jako efektivního manažera, jako vládce, za něhož stát vzkvétal.

Je dnes v Rusku cítit silněji nacionalismus?
Je tu značný už od roku 2014, tedy od anexe ukrajinského Krymu. Je zjevné, že okupace ukrajinských oblastí kolem Doněcka, Luhanska, Záporoží či Chersonu je vydávána za navracení ruského území a osvobození Rusů na území, které Rusku vždycky patřilo. A na takové národní akcenty Rusové slyší.

Píšete, že zatímco jsme pro Rusy ještě před pár lety byli takoví neškodní šmoulové, dnes nás líčí jako pomahače nacistů. To bychom měli pomáhat jim?
Oni to berou jako zradu. Byli jsme zemí, kam Rusové rádi jezdili, Karlovy Vary byly skoro jejich, a najednou si nějak musí vysvětlit tu zradu, kterou jsme jim údajně provedli. Prodali jsme se podle nich Spojeným státům, které nás teď ovládají. Zase se na to dívají skrz druhou světovou válku, kterou vysvětlují kdeco. Pro Rusy je to zásadní moment. Já jim říkám, že když mluví o tom, jak jsme kolaborovali s Němci, proč zároveň nezmiňují První československý armádní sbor a Ludvíka Svobodu, který s nimi bojoval bok po boku. A to už jim myšlenky přeskočí a začnou vzpomínat na to, co mají najeté z dob Sovětského svazu nebo z rodinných vyprávění, tedy že jsme společně osvobozovali Charkov, Kyjev a tak dále, a už musí připustit, že jejich pohled je předpojatý. Jenže to jde vysvětlit jen při osobním kontaktu, jinak si opravdu skrze válku, která skončila téměř před osmdesáti lety, vysvětlují i naše aktuální vztahy a postoje.

Mají v sobě ublíženectví?
Mají. A opravdu velké. Rusku všichni ubližují od samých počátků dějin. A hlavně ten Západ, který ubližoval vždycky a ubližuje i dnes. Tenhle komplex je v Rusku přítomen u hodně lidí a hlásá ho i ruská propaganda. Je zvláštní, že na jedné straně vyzdvihuje velikost a sílu Ruska, a na druhé podporuje tohle ublíženectví, které má ovšem také podporovat svébytnost a jednotu.

Dobře je to vidět na sportu. Jakmile zakážete účast ruskému týmu nejen kvůli válce, ale třeba i kvůli dopingu, už je to šílená nespravedlnost a křivda.
Je to všude, v politice, ekonomice, sportu, kultuře, ve společenské sféře. Když začal po útoku Ruska na Ukrajinu mezinárodní tlak na Rusko, propagovala se tu myšlenka, že Rusové jsou noví Židé, že proti nim Západ páchá něco na způsob holokaustu. To mi přijde velice divoké, ovšem tahle myšlenka tu byla skutečně několik měsíců docela silná. Přitom to je hodně velká zhůvěřilost.

Ostatně zmiňujete, že propagandu cpou i na sportovní kanály.
Oni sport vnímají skrze politiku, takže diskuse o zákazech účasti jejich sportovců na mezinárodních akcích jsou záležitostí politiky i propagandy. Když mě do těch pořadů zvou, tématem třeba bývá, že by mezinárodní atletická federace mohla Rusy vrátit do mezinárodních soutěží. A oni vezmou výrok nějakého sportovce, který proti tomu vystoupil, hned se do toho zaplete politika a už to jede.

Takže třeba vytáhnou Dominika Haška, který proti účasti Rusů vystupuje.
No samozřejmě. Já ho obhajuju, a oni mi dávají nakládačku.

A co vás na tom baví, když tam jdete vždycky s tím, že z vás udělají záporáka?
Mě nebaví být tam za fackovacího panáka, ale zajímá mě zjišťovat, jak funguje jejich propaganda, a hlavně jsou pro mě důležité kontakty a zákulisní rozhovory s účastníky. Píšu pro známé české deníky či weby, ovšem v Rusku to nikomu nic neřekne, takže když jsem dřív chtěl nějaký rozhovor, byl to problém. Ale vzhledem k tomu, že se tam pohybuji před kamerami, lidé mě znají a už mám větší možnost získat interview nebo komentář.

Když přijdete oponovat do jejich propagandistických show, považují vás za naivu, nebo za zavilého imperialistu?
Jak kdo. Někteří si skutečně myslí, že jsem evropský hlupáček, co nerozumí ruské duši, nebo jsem označen nálepkou zahraniční agent, který vede podvratnou činnost, je až příliš chytrý a využívá různé historické paralely a současné události k tomu, aby pomlouval Rusko.

Proč vám dávají prostor a v těch svých ideologických pořadech vůbec chtějí oponenta?
Aby to nevypadalo blbě. Ruské propagandě je to úplně jedno, ale oni chtějí, aby ty pořady měly drajv, aby byly zajímavé a nedopadlo to tak, že bude řečnit nějaký poslanec půl hodiny o úspěších Ruska, přičemž jim diváci u televize usnou.

Je to připravené tak, abyste vždycky prohrál?
Samozřejmě. Když vezmeme Vremja pokažet, tedy Čas ukáže, což je pořad na prvním kanálu ruské televize, kam chodím asi nejčastěji, jsou tam dva liberální oponenti a proti nim zbytek včetně moderátora, což je třeba pět lidí. A právě na tom ukazují ruskou dominanci, správnou pozici Ruska a to, že vždycky zvítězí nad oponenty či protivníky.

Válka to nějak změnila?
Ano, bývají tam teď často jiné dvě strany – do pořadů bývají zváni jestřábi a proti nim stojí umírnění zastánci války či vládní politiky. A mezi nimi dochází ke střetu, kde se objevují i prohlášení, jako že je potřeba vyhladit nejen Ukrajinu, ale i Londýn a Paříž, jak nedávno pronesl televizní moderátor Vladimir Solovjov. Tohle říká záměrně, aby mu někdo oponoval s tím, že to zase tak drsně nejde, že se musí dodržovat mezinárodní právo a podobně. Dramaturgie těch show je sofistikovaná, to není hloupé oblbování diváků. Mají jasný scénář a myšlenku, podle nichž se jede tak, aby se diváci bavili a zároveň dostali informaci, jakou dostat měli.

Máte šanci jako oponent zabrnkat na struny pochyb aspoň části publika?
Bezesporu. Nezřídka se setkávám s lidmi, kteří mě potkají a říkají: „Vy jste byl dobrej, vy jste řekl pravdu, my vás rádi sledujeme.“ Před časem jsem v obchodě potkal jednu babičku a ona, že se jí líbí, jak hezky vždycky hovořím, a tak dále. Ve skutečnosti to však nemá žádnou relevanci, protože ty, kteří jsou přesvědčeni, už o opaku nepřesvědčíte, a ti, kdo dokážou události nahlížet aspoň trochu objektivně a racionálně, přesvědčovat nepotřebují. Ti možná sledují podobné pořady právě kvůli lidem, kteří mají alternativní postoj k tomu, co hlásá ruská propaganda, ale to je naprosté minimum z lidí, co se na to dívají.

A co od toho očekávají ti přesvědčení?
Drtivá většina diváků se chce utvrdit ve svém postoji, chce žít ve svém mentálním pohodlí, aby jim tam řekli: „Ano, vy máte pravdu, proti Rusku jsou všichni a Rusko je nejlepší.“

Řeknou vám, co v takových pořadech nesmíte ani jako oponent pronést?
Občas to padlo. Před válkou se mi nic takového nestávalo, ukrajinští kolegové tam dokonce chodili v ukrajinském národním kroji a zdůrazňovali svoji ukrajinskost, ale po vypuknutí války mě prosili, abych nezmiňoval slovo válka, což jsem odmítl respektovat, protože válka je válka.

A co se stalo?
Pak si mě do těch pořadů nezvali, protože si nechtějí dovolit, aby tam někdo porušoval ruské zákony. Teď se vždycky radši poptám, kde jsou ty hranice. Například jestli se může hovořit o ústupu ruských vojsk, a oni, že ne, že o tom se mluvit nebude. Nebo jsem se ptal, jestli můžu citovat šéfa wagnerovců Jevgenije Prigožina, který neustále slovně útočí na vedení ruské armády. A oni, že v žádném případě.

Prigožin se dokonce pokusil neúspěšně táhnout na Moskvu. Oslabila jeho akce Putina?
Na první pohled by se mohlo zdát, že nikoliv. Putin konsolidoval okolo sebe všechny politické elity i oligarchy. Někteří mu veřejně vyjádřili podporu, další mlčeli a nepřipojili se k Prigožinově vzpouře. To je pro Putina bezesporu úspěch. Jeho neúspěch však spočívá v tom, že Rusové, ale vlastně i celý svět, mohli sledovat v přímém přenosu slabost ruského státu. Když vám soukromá jednotka napochoduje do štábu řídícího válku, který během této války chrání jen vojenská policie, pak to skutečně nesvědčí o síle státních orgánů a jejich možnostech. Z širšího hlediska vychází z Prigožinova povstání Vladimir Putin oslaben. Ruské elity to vidí. Byť nic nepodnikají. Jsou zatím stále příliš závislé na Putinově režimu. A propaganda si stále jede své.

Proč vás vlastně v těch pořadech chtějí i po vypuknutí války?
Výběr hostů je sofistikovaný. Vybírají určité psychotypy, aby to mělo grády, a experty, kteří zaujímají postoj, jaký se jim zrovna hodí do jejich dramaturgie. Například když se dnes hovoří o nějakém problému spojeném s Polskem, občas si mě zvou, protože Poláci v Moskvě nejsou. Ptají se mě třeba, jaký je můj postoj k polským nárokům na reparace vůči Rusku a vůči Německu. Kdybych řekl, že to je nesmysl, pak si mě tam nepozvou, protože chtějí slyšet, že to je správně a že Rusko má vyplácet peníze Polsku, což se jim hodí, aby to mohli rozcupovat.

Není psychicky devastující účinkovat v pořadu, kde běsní třeba zrovna propagandista Solovjov, který mi až příliš připomíná nacistického ministra propagandy Goebbelse?
Pro ty, kdo to poslouchají neustále, musí jít o pořádný nápor na hlavu. Dobře je to vidět při komunikaci s lidmi, kteří v tom propagandistickém světě žijí. S některými moderátory se opravdu znám a jsou mi schopni to, co hlásají před kamerami, říkat i v soukromí, což je velice smutné. Jsou to často lidé, kteří mají za sebou novinářskou kariéru, ale od propagandy už se oprostit neumějí.

Asi je to i případ Solovjova.
Pokud Rusko prohraje, on bude první, kdo oznámí, že Vladimir Putin je zločinec a že se musí potrestat. On je manipulátor, politický a mediální podnikatel, který má čuch na vývoj událostí. Pokud rok před anexí Krymu mohl veřejně prohlašovat, že to je zbytečné, že ho Rusko nepotřebuje, a že kdo zaútočí na Ukrajinu, je šílenec, pak o rok později úplně otočil. Jsem stoprocentně přesvědčený, že pokud Putinův režim padne, bude říkat, že vedl zákeřný boj uvnitř putinovské propagandistické mašinerie a svým expresivním projevem se snažil parodovat ruskou propagandu.

Je možné, že v Rusku tomuhle režimu věří snad 85 procent obyvatel? Proč?
To je zcela adekvátní číslo. A na druhou otázku vždycky odpovídám: A proč by nemělo? Propaganda jim vytváří skutečně ideální svět, kde Rusko neustále vítězí a osvobozuje a vrací se k odkazu druhé světové války, kdy – jak tvrdí – osvobodili svět od nacismu. A všechny chyby se vysvětlují tím, že za nimi stojí ten zlý Západ, že ti Anglosasové jim ubližují a bez toho by bylo všechno lepší. Ruská propaganda prostě jen hlásá a vysvětluje, co uchu většinového ruského člověka zní až nádherně. On nepotřebuje přemýšlet o tom, že mu vedení státu slibovalo, že Kyjev dobude za tři dny, jenže válka najednou trvá patnáct měsíců, a dokonce se už objevila na ruském území.

A když mu to přece jen bleskne hlavou?
Vysvětlení je jednoduché – za to může Západ. A Rusové tomu věří a nemají důvod to zpochybňovat, protože by tím přišli o mentální stabilitu a vůbec o psychické zdraví. Rusovi odmala říkají: „Ty jsi syn vítězů, ty jsi potomek těch, kteří porazili nacismus, ty jsi představitel velkého národa, jenž nikdy nezačínal válku, naopak všechny války vítězně ukončoval a všechny osvobozoval…“ A teď by se měl dozvědět, jaká zvěrstva páchá jeho armáda na Ukrajině? Že je Rusko agresor a že právě kvůli této válce je na tom Rusko špatně? To by byla pro hodně Rusů velice citelná rána.

Věří tomuhle i vzdělaní lidé?
Ano, protože je to nejjednodušší vysvětlení a protože mentální pohoda je pro lidi důležitá. A dokonce i málokterý chytrý a vzdělaný člověk si chce připustit, že je nepřímo zodpovědný za válečné zločiny. Na začátku jsem zmiňoval naši kamarádku, což je opravdu chytrá, hodná holka, která si ráda užívá západního stylu života, jezdí na surfu a tak dále. Ale Putin je pro ni všechno.

Proč?
Protože to je ta stabilita. A jak jinak to vlastně dělat?

Mohl byste v Moskvě dnes jako novinář fungovat a vůbec tam zůstat, kdybyste pozvání do takových pořadů odmítal?
Domů mě jen tak odeslat nemůžou, protože mám v Rusku dlouhodobý pobyt a ruskou manželku. To už by si museli najít opravdu nějakou legislativní obezličku, aby mě mohli nějakým způsobem vyhnat. Je tedy pravda, že žiju v Rusku, takže to možné je, ale spíš bych čelil nějakému přestupkovému nebo trestnímu řízení a zkoušeli by to touhle cestou.

Co by mohli použít?
Například že jsem porušil zákon o dezinformacích o ruské armádě a tak dále.

I za slovo válka se posílá do vězení údajně až na patnáct let, takže by s tím asi neměli moc práce, ne?
To je pravda, to se opravdu posílat může. Ale v Rusku neexistuje nic takového jako spravedlivý právní systém, je selektivní. Takže většina těchto represivních zákonů je namířena proti předním představitelům ruské opozice.

A ostatním to tedy může, ale taky nemusí projít?
Ano, když někoho potrestat chtějí, pak jim to samozřejmě stačí. Ilja Jašin, což je přední ruský opozičník, dostal několikaletý trest vězení jen za to, že pronesl, co je přitom naprosto jasné. Veřejně řekl, že za masakrem v Buči stojí ruští vojáci. Na internetu také najdete řadu lidí, kteří to zpochybňují, ale vzhledem k tomu, že oni chtějí trestat ty, kdo by mohli vyvolat protesty, využívají legislativní možnosti k tomu, aby potrestali hlavně je. Já si například v televizi u témat, která se týkají války, počínám takhle: „Je to, jak se u vás říká, speciální vojenská operace, ale u nás se říká válka.“ Každopádně slovo válka tam chci vždycky zdůraznit.

Změní se jednou situace natolik, abyste se v Rusku cítil svobodně?
Spíš předpokládám, že se změní tak, že budu nucen vrátit se domů. Situace tu rozhodně lepší nebude a já tu neplánuju zůstat do osmdesáti let, abych viděl, jak bude Rusko vzkvétat a stane se demokratickou a ekonomickou mocností. Obávám se spíš sestupné tendence. Pokud dojde k nějaké zlomové události, vezmu manželku a miminko a vrátíme se do Čech.

zdroj: 
https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/rusista-novinar-jiri-just-rusko-putin-valka-spolecnost-propaganda.A230703_170006_zahranicni_rodi

foto:
Loňská policejní akce nedaleko Kremlu proti odpůrcům „speciální vojenské operace“, jak Rusko svoji válečnou agresi nazývá. Tehdy se ještě občas někde demonstroval.
autor: MAFRA