KOMENTÁŘ: Mnichovský podraz století 

Dozvuky má podvědomě stále

Tento víkend bychom neměli zapomenout na jedno temné výročí. Před pětaosmdesáti lety byl v bavorském Mnichově sepsán ostudný diktát. A nebyl to žádný nevinný školní test ze znalostí gramatiky, píše ve svém komentáři historik a předseda Společnosti Edvarda Beneše Pavel Carbol.

Diktát z 30. září 1938 se týkal mezinárodních vztahů a ověřoval odolnost evropských demokratických velmocí vůči nacistickému režimu Adolfa Hitlera. Svými důsledky nasměroval Evropu a svět ke 2. světové válce. Už 85 let si tak opakovaně klademe otázku, zda se mělo Československo tehdy bránit následně očekávané invazi Hitlerova Německa a zjevně i dalších dvou sousedů, Polska a Maďarska.

Ono mnichovské setkání, které by se možná ani nemělo nazývat konferencí v pravém slova smyslu, určitě patří do učebnic mezinárodních vztahů. Na Hitlerovo pozvání dorazily tři delegace. K domácí německé přibyla italská v čele s fašistickým diktátorem Benitem Mussolinim. Další dvě vedli národní premiéři, Francouz Édouard Daladier a britskou Neville Chamberlain.

Důsledkem Mnichova bylo i následné spojenectví Hitlera se Stalinem.
Zástupci Československa, o němž se mělo „jednat“, nebyli na jednání vpuštěni. Diplomaté Hubert Masařík a Vojtěch Masný si na výsledky museli počkat. Samotné jednání, charakterizované jako „o nás bez nás“, se pak konalo v mnichovském Führerbau, sídle nacistické strany, v noci z 29. na 30. září roku 1938.

Menšina proti většině
Československo se ve druhé polovině 30. let 20. století snažilo najít s německými spoluobčany nový model soužití. Českoslovenští Němci měli mezi světovými válkami v Praze svou univerzitu, jejich politici byli členy vládních koalic, rozvíjeli se v rámci občanské společnosti. Po nástupu Hitlera k moci v Německu a propuknutí světové hospodářské krize se však politicky radikalizovali a na podporu svých ambicí založili novou stranu v čele s Konrádem Henleinem. Ten začal provádět, ve spolupráci s Hitlerem, vůči Československu politiku nepřijatelných ústupků. Čili dělali vše pro to, aby mezi Československem a Němci v pohraničí nedošlo k žádné dohodě.

Hitler ohnivě řečnil o československých Němcích jako o „mučených stvořeních“ a o tom, že „na nich páchané bezpráví musí skončit“. Této rétorice přizvukoval britský appeasement neboli politika ústupků, které byly po meziválečném Československu postupně vyžadovány Velkou Británií a Francií. Vše časem dospělo do situace, kdy vedení země, přes protesty občanů, kývlo ve vyhrocené mezinárodní situaci 21. září 1938 na ultimátum Francie a Velké Británie plnících německé požadavky. Republika měla dát autonomii pohraničním územím, kde podle sčítání lidu z roku 1910 žilo více než 50 procent německy mluvícího obyvatelstva. To vše bylo vedení Československa ochotno akceptovat, aby nedošlo k válce. I to však bylo Hitlerovi málo. Chtěl Československo rozbít a ráno 30. října 1938 byl podepsán zmíněný diktát.

Edvard Beneš v situaci, kdy neexistovalo pro republiku žádné ideální řešení, spoléhal na to, že v Evropě i kvůli diktátu z Mnichova dojde k válečnému konfliktu. Československo nebude jeho příčinou, naopak bude mít možnost se do něj posléze zapojit a po porážce hitlerovského Německa usilovat o svou obnovu. Nevěřil nadšení britského premiéra, že „zajistil mír pro naši dobu“ tím, že jeho země nebude bojovat „kvůli sporu ve vzdálené zemi mezi lidmi, o nichž nic nevíme“, a naopak musel vzít na vědomí konstatování francouzského velvyslance v Praze ohledně porušení mezinárodních smluv, závazků i práva, že „časy se mění“.

Československá republika byla tímto zcela zmrzačena. Přišla o svá historická území podél hranic s Německem a Rakouskem, která náležela zemím Koruny české již od středověku. Jednalo se o zhruba 30 tisíc kilometrů čtverečních a 3,8 milionu obyvatel, z nichž 850 tisíc bylo Čechů. Ti byli obratem vyháněni ze svých domovů bez náhrady, a inspirovali tak nevědomky dobu po skončení druhé světové války. Na své si poté územně přišly i Polsko a Maďarsko.

Zmýlená neplatí
Můžeme se zasnít, co by se stalo, kdyby premiéři Daladier a Chamberlain nechali změnit kurzy svých letadel a přistáli 29. října 1938 v Praze, ne v Mnichově. A to nikoliv kvůli poruše či špatné povětrnostní situaci, ale proto, aby podpořili Československo a demonstrovali svou připravenost mu politicky i vojensky pomoci, pokud by jej německý kancléř vojensky napadl. Oba státy by tak dostály své cti a smluvním závazkům v síti mezinárodních vztahů, které pomáhaly po 1. světové válce v Evropě vybudovat. Je otázkou, zda by pak Německo skutečně zaútočilo, nebo by evropské dějiny kličkovaly v časoprostoru trochu jinak.

Současný Mnichov je spojován se spoustou bohulibějších aktivit. Je hlavním městem bohaté spolkové země, hostil letní olympijské hry, v uplynulých dnech předváděl svůj každoroční Oktoberfest a tamní fotbalový klub Bayern, mimochodem plný cizinců, bude zase v průběhu podzimu bojovat ve fotbalové Lize mistrů. Leckdo si možná vybaví jiná mnichovská lákadla, avšak pro nás je nadále i synonymem zrady. V budově někdejší pseudokonference je dnes, možná trošku ironicky, Vysoká škola hudební a divadelní.

Diktát z Mnichova nepřinesl mír, nýbrž válku, kterou si stále připomínáme jako odstrašující memento. Ukázalo se, že pravdu měl Edvard Beneš, nikoliv Adolf Hitler a další „Mnichované“. Britové se museli záhy bránit německému bombardování a kůži jim přitom na nebi zachraňovali, mimo jiné, hrdinové právě z oné „neznámé země“. Francie se sesypala pod německou invazí jako domeček z karet a po skončení války sáhli Francouzi k sebemrskačství v podobě zřízení parlamentní vyšetřovací komise. Jak efektivně tyto komise fungují, nechejme fantazii.

Důsledkem Mnichova 1938 bylo i následné spojenectví Hitlera se Stalinem v předvečer 2. světové války. Naopak po ní do střední a východní Evropy dorazila Rudá armáda nejen jako osvoboditel, ale i jako předzvěst následné rudé diktatury, střídající tu hnědou.

Mnichovské dozvuky
Mnichov podvědomě inspiruje i mnohé pohledy Čechů skrz prsty směrem na západ. Když se třeba nadnárodní koncerny snažily vylhat z toho, jak šidí v našem regionu kvalitu potravin tím, že respektují pouze regionální odlišnosti. Nabízela se paralela, zda to tak nebylo a není ve všem, třeba i v dodržování mezinárodních smluv a závazků. I s ohledem na aktuální mezinárodní situaci, kdy si zase v Evropě poměřují velmoci svůj vliv a snaží se vymezit patřičná teritoria. Práva menších zemí by proto ani dnes neměla být opomíjena, protože jsou zranitelnější jednak většími sousedy, ale i svými národnostními menšinami.

Když se píše ve škole diktát, mívají v něm jeho pisatelé chyby. Ten výše zmíněný se však neměl psát vůbec. Špatné svědomí by z něj proto měli mít i po 85 letech zejména jeho spoluautoři, tj. Francie a Velká Británie, nikoliv ten, koho se týkal. Jinak hrozí, že se může podobná situace někdy opakovat. Diktáty se zkrátka hodí spíš do školy než do mezinárodních vztahů.

Pavel Carbol

zdroj: 
https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/komentar-pavel-garbol-mnichov-vyroci-zrada-hitler.A230929_160322_domaci_kori

foto: ilustrační