Osvobození, nebo okupace?

prof. Ivan Pop




V rámci propagandistické války, kterou Rusko vede jako součást své hybridní agrese proti Ukrajině, se opakovaně objevuje téma Podkarpatské Rusi (dnešní Zakarpatské oblasti Ukrajiny). Ruští propagandisté přitom předstírají starost o „karpatské Rusíny, resp. Rusy“, kterým Ukrajina upírá právo na identitu, samosprávu a regionální autonomii.

 

Avšak zapomínají, že Rusíni mají dobrou paměť. My, Rusíni, dobře víme, že nejhorlivějšími propagátory ukrajinství mezi Rusíny byli po válce právě sovětští Rusové. Pojmy Rusín a rusínský byly ihned po tzv. osvobození, které se rychle změnilo v tvrdou okupaci, přísně zakázány. Porušení tohoto zákazu se kvalifikovalo jako protistátní, protisovětská činnost a hrozilo za něj 10 až 15 let vězení. V těchto případech tvrdě zasahovalo NKVD (předchůdce KGB a FSB). V období stalinismu měly být lágry GULAGu stále zaplněné.

 

V „osvobozeném“ Podkarpatsku bylo ihned po obsazení regionu zřízeno šest těchto lágrů. Taková „národní“ politika sovětského režimu způsobila, že na Podkarpatsku vyrostly téměř tři generace, které až do rozpadu SSSR nevěděly, kým vlastně jsou. Tuší, že nejsou Maďaři, Němci, Rumuni ani Slováci. Ale kdo tedy jsou, jaké je jejich národní zařazení – to nevědí. Proč taková proukrajinská horlivost Moskvy během války, a zejména po ní? Šlo o hru namířenou na západní mezinárodní společenství, které mělo spolknout anexi východní provincie ČSR jako akt, jenž „ukončil proces soustředění ukrajinských území v jednotném státě“ – totiž v sovětské Ukrajině.

 

Západní politici, zejména Churchill, pochybovali o pravdivosti podobných zdůvodnění, ale veřejně proti anexi nevystoupili. Potřebovali totiž kremelského diktátora k ukončení války v Evropě i v Tichomoří proti Japonsku. Navíc „diplomacii“ Kremlu horlivě tleskali západní levičáci všeho druhu, Stalinem označení jako užiteční idioti.

 

 

Vraťme se ke kronice událostí v letech 1943–1944. Na jaře 1943 tvořili Rusíni 90 % záložního československého pluku v SSSR. Téměř všichni přišli do Buzuluku ze sovětských pracovních táborů, tedy de facto z vězení. V letech 1939–1940 hledali útěkem z domova, tedy z Podkarpatska, svobodu v SSSR, „vlasti všech pracujících“. Našli ji v lágrech za polárním kruhem. Právě na tyto Rusíny zaměřili svou pozornost tzv. osvětoví důstojníci – ve skutečnosti čeští a rusínští komunisté nasazení do jednotky – a rozpoutali „ukrajinskou agitaci“. Toho si ihned všiml náčelník československé vojenské mise v SSSR H. Píka a upozorňoval londýnskou vládu, že v otázce Podkarpatské Rusi se objevují tendence a úmysly na připojení této oblasti k sovětské Ukrajině.

 

Po vítězství u Stalingradu Moskva zahájila přípravu anexe Podkarpatské Rusi. Stalin, už si jistý vítězstvím, nechal v září 1943 zřídit Komisi pro otázky mírových dohod a poválečné uspořádání pod vedením zkušeného diplomata M. Litvinova. Už 9. září 1943 byla v seznamu otázek, kterými se komise bude zabývat, uvedena u Československa – Podkarpatská Rus! V listopadu 1943 rozpracovalo ministerstvo obrany spolu s československou vojenskou misí v SSSR plán bojového nasazení československé brigády v prostoru mezi Podkarpatskou Rusí a Slovenskem. Sovětské vedení však mělo zcela jiné plány.

 

Dne 12. prosince 1943 byla v Moskvě při návštěvě Beneše podepsána československo-sovětská spojenecká smlouva. Při schůzce Beneše se Stalinem byla projednávána i otázka budoucnosti Podkarpatské Rusi. Během jednání v Moskvě Beneš vyjádřil přání, aby se po válce Podkarpatská Rus kulturně a jazykově přidružila k sovětské Ukrajině. Stalin Benešovi odpověděl s náznakem neodvolatelnosti v hlase, že Podkarpatská Rus bude Československu vrácena, protože byly uznány předmnichovské hranice republiky – a tím je věc vyřešena.

 

Podle Stalinovy verze, uvedené v dopise z ledna 1945, prezident Beneš při této schůzce Podkarpatskou Rus Sovětskému svazu přímo nabídl, ale Stalin jeho návrh tehdy ještě nepřijal. Předseda Komise pro mírové dohody M. Litvinov 9. března 1944 ve svém rozboru pro V. Molotova, týkajícím se poválečného osudu Německa, zmiňuje i problém Podkarpatské Rusi: Pokud by Československo bylo ochotno odstoupit SSSR „Podkarpatskou Ukrajinu“, mohlo by za to být odškodněno určitou částí Horního Slezska.

 

Příznačný je posun v pojmenování země – v prvním seznamu hraničních úprav Litvinova (září 1943) bylo ještě užito označení Podkarpatská Rus, nyní už Podkarpatská Ukrajina. Sovětské tajné služby už také značně pokročily v přípravách anexe území. Beneš se o změně postoje Moskvy dozvěděl a v důvěrném rozhovoru s britským životopiscem C. Mackenziem prohlásil, že konečné řešení problému Podkarpatské Rusi vidí v jejím splynutí se Sovětským svazem. Dodal, že žádá pouze morální satisfakci, aby se Československa na tento krok předběžně zeptali. Touto větou Beneš ukázal, že vůbec nechápal povahu Stalina, ani že právo národů na sebeurčení vnímá jen jako prázdná slova.

 

Koncem července 1944 bylo dokončeno formování 1. československého armádního sboru v SSSR. Sbor čítal přes 16 000 lidí, z toho 3 177 Rusínů. Generál Píka požádal velení Rudé armády, aby byly jednotky co nejdříve nasazeny směrem na Užocký průsmyk v Karpatech. Sovětské velení však nespěchalo s jejich nasazením, ani s osvobozováním Podkarpatské Rusi. Agitační služba Rudé armády vydala brožuru pro sovětské důstojníky, kde byla Podkarpatská Rus označena za „Karpatskou Ukrajinu“, která prý historicky patří Ukrajině a její obyvatelé jsou Ukrajinci. Nikdo kromě Sovětského svazu nemá právo rozhodovat o jejím osudu. Až bude Karpatská Ukrajina sovětská, stane se účinnou překážkou vzniku protisovětského bloku v jihovýchodní Evropě.

 

Tím byl jasně naznačen geopolitický důvod plánované anexe. 1. československý armádní sbor byl nasazen v rámci sovětské 38. armády 1. ukrajinského frontu do karpatsko-dukelské operace, která však byla sovětským velením špatně připravená. Maršál Koněv na poradě štábních důstojníků při podepisování mapy budoucí operace prohlásil: „Nu, tam budět boľšoj bardak.“ A opravdu – nezdařená operace stála životy desítek tisíc sovětských a kolem dvou tisíc československých vojáků, zejména Rusínů a volyňských Čechů. To vyhovovalo sovětským tajným službám, které nechtěly připustit, aby se Rusíni – bývalí vězni GULAGu – vrátili do rodného kraje jako osvoboditelé. Není proto bez zajímavosti názor některých historiků, že „vykrvácení“ čs. jednotky (podobně jako u Varšavského či Slovenského národního povstání) bylo úmyslně naplánováno z nejvyšších míst SSSR.

 

Sovětská propaganda nám Rusínům desítky let vnucovala představu o velkých obětech Rudé armády při osvobozování Podkarpatska. Byla to lež. Na začátku září 1944 maďarská armáda i regent Miklós Horthy pochopili, že obrana východních Karpat na „Arpádově linii“ je beznadějná. Bojeschopné jednotky byly staženy do Chustu, posléze do Berehova, velitelství až do města Sátoralyjaújhely. To znamenalo, že Podkarpatsko opustila nejen maďarská administrativa, ale i armáda. Do Moskvy odjela maďarská vojenská delegace v čele s generálplukovníkem Gáborem Faraghó, která podepsala příměří a přislíbila otevření fronty na 250kilometrovém úseku Podkarpatska. Německá výzvědná služba tento plán odhalila a 16. října uskutečnila v Budapešti převrat. Regent byl izolován, generálové zatčeni, vládu převzali nacisté pod vedením Szálasiho. Pro Podkarpatsko to už nemělo význam – v kraji nebyla už ani maďarská správa, ani armáda.

 

18. října 1944 začala karpatsko-užhorodská operace 4. ukrajinského frontu. Sovětská armáda poměrně snadno během necelých deseti dnů obsadila Podkarpatskou Rus. Moskva slavila ohňostrojem úspěchy Rudé armády na Podkarpatsku: překročení Karpat (18. října), obsazení Mukačeva (26. října) a Užhorodu (27. října). Jednotky získaly čestná označení „karpatské“, „mukačevské“ a „užhorodské“, jako by se jednalo již o sovětské území. Československá vládní delegace v čele s ministrem F. Němcem a generálem A. Hasalem přijela 27. října do Chustu, který sovětské velení určilo jako sídlo vládního delegáta. Poradcem delegace byl osvětový podporučík I. Turjanica – podkarpatský komunista, původně kominík, agent NKVD s krycím jménem Turef. Ministr F. Němec byl nemile překvapen rozdělením země na sovětskou a československou „zónu“. Čs. delegaci byla svěřena jen třetina území, a to jeho jihovýchodní hornatá část, která navíc neměla spojení se Slovenskem. Ale ani na tomto území neměl ministr Němec plnou moc – fakticky všude vládly sovětské „komandatury“, které označovaly za „válečnou kořist“ vše, co potřebovaly: sklady, obilí, budovy. V Užhorodě byly zabrány celé čtvrti, v Mukačevu obytné domy, budova obchodní akademie, učitelský ústav, družstevní palác i zámek Rákócziů – Schönbornů; totéž v Berehovu, Sevljuši, Chustu a samozřejmě kasárna ve všech městech.

 

Šlo o hrubé porušení spojeneckých dohod, které stanovily, že válečnou kořistí může být pouze to, co zanechali němečtí nacisté. Nový mocenský systém představoval pyramidu sovětské generality, na jejímž vrcholu byl velitel 4. ukrajinského frontu generál Petrov. Ve skutečnosti nejvyšší postavení měl generálplukovník L. Z. Mechlis, představitel Stavky (Hlavního štábu) a Stalinův důvěrník. Pozice Mechlise ukazuje, jak důležité bylo pro Stalina Podkarpatsko. Ne náhodou vyvolal první telegram ministra Němce do Londýna a Moskvy, v němž použil ruský výraz „prinjal vlast“ (převzal moc) na osvobozeném území, ostrou negativní reakci Moskvy. Velvyslanec Z. Fierlinger byl „důvěrně upozorněn“, že zmínka v Němcově telegramu o převzetí administrativy, dokonce s použitím ruského výrazu, neodpovídá skutečnosti a podmínkám smlouvy.

 

Vedle problémů delegace se o prosovětskou agitaci staralo moskevské vedení KSČ. Na jeho pokyn, resp. NKVD, poslal generál L. Svoboda na Podkarpatskou Rus 36 vybraných „osvětových“ důstojníků v čele s nechvalně známým majorem Reicinem, aby agitovali proti Benešovi a Československu. 3. listopadu 1944 na shromáždění v divadle v Mukačevu poprvé zazněla výzva ke sjednocení Podkarpatska s „bratrským ukrajinským národem“. Následující den zahájila sovětská vojenská administrativa na Podkarpatské Rusi kampaň „dobrovolného“ (ve skutečnosti organizovaného) náboru do Rudé armády, což bylo porušením československé ústavy.

 

Československou administrativu v Chustu náhle opustil „poradce“ ministra I. Turjanica. V Mukačevu se 19. listopadu 1944 konala konference komunistů Zakarpatské Ukrajiny, kde byla vyhlášena Komunistická strana Zakarpatské Ukrajiny (KPZU). Jejím hlavním cílem bylo spojení se sovětskou Ukrajinou. Prvním tajemníkem byl zvolen, respektive dosazen, I. Turjanica. V noci na 19. listopadu uskutečnily NKVD a SMERŠ „velký zátah“, během něhož byly zatčeny desítky představitelů nekomunistické rusínské inteligence – senátoři, lingvisté, soudci, advokáti a další. V táboře ve Svaljavě bylo uvězněno téměř 23 tisíc osob (nejen) německé a maďarské národnosti, de iure stále československých občanů. Většina z nich byla deportována na nucené práce do Donbasu, kde mnozí zahynuli.

 

Dne 26. listopadu 1944 se konal první (a poslední) sjezd národních výborů nyní už „Zakarpatské Ukrajiny“. Byl výsledkem usilovné práce politických orgánů 4. ukrajinského frontu, generála Mechlise, jeho zástupců, plukovníka L. I. Brežněva (ano, toho Brežněva, který rozhodl o okupaci Československa v r. 1968), plukovníka I. Tjulpanova, majora NKVD Tkanka a majora NKVD Levka. Z Kyjeva přijelo komando s A. Čekanjukem, členem ÚV KS(b) Ukrajiny. V sále mukačevského kina zasedlo 663 delegátů a 126 hostů, každý delegát měl svého „patrona“ z řad sovětských důstojníků, agentů NKVD či stranických pracovníků.

 

Účastníci sjezdu přijali (v Moskvě předem připravený) Manifest o opětovném sjednocení Zakarpatské Ukrajiny se sovětskou Ukrajinou. Pokus některých delegátů zpochybnit oprávněnost několika set delegátů rozhodovat o osudu jednoho milionu obyvatel byl ihned potlačen NKVD. Pojem „opětovné sjednocení“ byl přitom zcela nepravdivý – Podkarpatská Rus nikdy nebyla spojena ani s Ruskem, ani s Ukrajinou. Na sjezdu byla ustavena tzv. Národní rada v čele s I. Turjanicou, jako vláda a zároveň dočasný zákonodárný orgán „státu“ nazvaného Zakarpatská Ukrajina. Tento loutkový státeček měl být nárazníkem mezi vládou SSSR a čs. vládou v Londýně. Následovala mezi obyvateli Podkarpatska podpisová akce, při které byly podpisy získávány všemožně – dobrovolně, nátlakem, výhrůžkami i podvodem (část obyvatel byla stále negramotná). Mnozí podepisovali třikrát i vícekrát – na úřadech, ve škole, na pracovišti, na schůzích...

 

1. prosince 1944 Turjanica osobně předal jménem Národní rady ministru F. Němcovi rozhodnutí sjezdu o vystoupení Zakarpatské Ukrajiny z Československa a ultimátum, aby čs. delegace do tří dnů opustila zemi. Vládní delegát to odmítl a upozornil, že jeho činnost je v souladu s československo-sovětskou dohodou. Generál H. Píka ve svém hlášení do Londýna konstatoval: „Obrat na Podkarpatské Rusi byl směle a násilně vyvolán sovětskými orgány NKVD, trpěn a podporován armádním velitelstvím a prakticky veden komunisty a sovětskými agitačními důstojníky.“

 

2. prosince 1944 se tzv. Národní rada Zakarpatské Ukrajiny usnesla na přerušení veškerých styků s československou vládní delegací i s velitelstvím osvobozeného území. Zároveň zaslala dopis prezidentu Benešovi, v němž ho informovala o manifestu přijatém sjezdem národních výborů 26. listopadu a vyjádřila přesvědčení, že prezident uzná jeho oprávněnost. Prezident však v této chvíli odmítl uznat právoplatnost mukačevského manifestu. Celou válku vedl zápas o uznání Československa v předmnichovských hranicích a ještě před osvobozením republiky měl tuto zásadu opustit? Rozpadala se tím celá jeho koncepce poválečného uspořádání střední Evropy. Přesto důvěřoval Stalinovi. Postup sovětských úřadů vysvětloval tlakem ukrajinských nacionalistů na Stalina a naivně soudil, že hlavní obtíže vyvolaly místní orgány. Dle jeho názoru bylo nutné trvat na stanovisku, že až do mírové konference musí platit integrita předmnichovského státu a o definitivních hranicích bude možno jednat až po válce.

 

Ministr Němec uznal, že jeho další pobyt na Podkarpatsku je zbytečný, a 8. prosince 1944 odletěl do Moskvy. Pokus o působení čs. administrativy zde tím skončil. Moskevské vedení KSČ si dříve než Beneš či exilová vláda uvědomilo, že pro Moskvu je anexe již rozhodnutou věcí. Vedle dosavadní pomoci s protičeskoslovenskou propagandou vystoupil 21. prosince Gottwald s požadavkem, aby Československo ihned a bez dalšího jednání odstoupilo „Zakarpatskou Ukrajinu“ Sovětskému svazu. Komunisté získali v této otázce podporu i od členů Slovenské národní rady, kteří prohlásili, že Zakarpatská Ukrajina je historickým problémem sjednocení všech Ukrajinců.

 

Ti, kdo nebyli komunisty, se však obávali, aby Stalin nerozšířil své „nároky“ i na Slovensko. Sověti ukrojili také 14 slovenských vesnic podél trati Užhorod–Čop i samotný Čop. Prezident Beneš na konci roku 1944 pochopil, že Podkarpatská Rus je pro Československo ztracena, a musel konkretizovat své stanovisko. Mimo důrazu na předmnichovské hranice opakoval, že prezident a vláda mohou jen konstatovat, že nemají možnost vykonávat státní svrchovanost na Podkarpatské Rusi, ale nemají právo se jí vzdávat. Stalinovi se pozice čs. vlády zdála být váhavá a nedůsledná. Rozhodl se proto zasáhnout osobně a dal se informovat Gottwaldem o názorech čs. vlády. Pozvání Gottwalda, který z hlediska protokolu byl „soukromou osobou“, nebylo náhodné – Stalin tím dával Benešovi najevo, že má v záloze i jiného československého lídra.

 

23. ledna 1945 poslal Stalin Benešovi varovný dopis, v němž vyslovil údiv nad představou československé vlády o pozici SSSR v otázce Zakarpatské Ukrajiny. Opakoval známou tezi, že SSSR nemohl zakazovat obyvatelům území, aby vyjádřili svou „národní vůli“. Zároveň připomněl Benešovi jeho ochotu odevzdat Podkarpatskou Rus SSSR, vyslovenou přímo jemu. Nakonec Beneše ujistil, že sovětská vláda nemá v úmyslu poškodit zájmy Československa.

 

Beneš odpověděl Stalinovi za týden a potvrdil, že v otázce Podkarpatské Rusi nezměnil své stanovisko. Navrhl, aby záležitost byla řešena po válce dohodou mezi oběma státy, jakmile budou obnoveny předmnichovské hranice. Dále Stalina ujistil, že věc nebude předmětem diskuse s jinými mocnostmi. Výměna dopisů mezi Stalinem a Benešem byla faktickou tečkou za problémem Podkarpatské Rusi.

 

Beneš bez protestů a zřejmě i bez většího vzrušení (možná s úlevou) uznal sovětskou anexi. Během pobytu v Moskvě ve dnech 21.–24. března 1945 potvrdil ještě jednou písemně svou ochotu odevzdat Podkarpatskou Rus SSSR. V rozhovorech se Stalinem a Molotovem mluvil o Rusínech a Podkarpatské Rusi s despektem a tvrdil, že během dvaceti let nikdy nepovažoval otázku Karpatské Ukrajiny za definitivně vyřešenou. Ve své podřízenosti vůči Stalinovi neváhal ani lhát – tvrdil například, že v roce 1919 byla „Karpatská Ukrajina“ připojena k Československu nikoliv z jeho vůle, ale na návrh Američanů. Československo prý bylo pouze pověřeno správou této oblasti a přijalo dozor Společnosti národů. Beneš ujišťoval Stalina i Molotova, že Češi jsou ti nejrozumnější a chtějí uzavřít dohodu o předání území SSSR. Sovětským představitelům však nebyl Benešův závazek dost jednoznačný. Proto Molotov 23. března pozval Beneše na další schůzku, jejímž jediným tématem byla otázka Podkarpatské Rusi.

 

Molotov měl připravenou složku s přehledem všech rozhovorů, které Beneš vedl se sovětskými představiteli. Tato demonstrace měla sloužit jako argument, kdyby Beneš váhal a nechtěl své rozhodnutí písemně potvrdit. Prezident nakonec potvrdil své dřívější rozhodnutí. Molotov však považoval toto ujištění za nedostatečné a doporučil Benešovi, aby své návrhy formuloval v dopise Nejvyššímu sovětu SSSR. Beneš to učinil. V dopise potvrdil, že připojení „Zakarpatské Ukrajiny“ k SSSR považuje za samozřejmé a zároveň opakoval, že vše bude projednáno s domácími politickými činiteli. Tím však Beneš porušil ústavní pravomoc prezidenta – jakoukoli změnu hranic mohl odhlasovat pouze parlament republiky.


*******

*******

 

V Benešově politické kariéře to nebylo poprvé (obdobně jednal po Mnichovu) a byl si jist, že v Československu se nenajde síla, která by tento svévolný čin vetovala. Pro něj to byl dobrý obchod: za Stalinův souhlas s vyhnáním Němců „daroval“ jiný národ – Rusíny. Kde zůstaly jeho proklamace o demokracii a úctě k ústavě, na kterou přísahal?

 

Československá vláda Národní fronty ve svém programu vyhlášeném v Košicích 5. dubna 1945 prohlásila, že zajistí, aby otázka Zakarpatské Ukrajiny byla řešena co nejdříve. 29. června 1945 byla uzavřena smlouva mezi ČSR a SSSR o odstoupení Podkarpatské Rusi – Zakarpatské Ukrajiny Sovětskému svazu. Smlouvu podepsali za SSSR lidový komisař zahraničních věcí V. M. Molotov, za ČSR předseda vlády Z. Fierlinger a státní tajemník ministerstva zahraničí V. Clementis. Zástupci tzv. Zakarpatské Ukrajiny pozváni nebyli, což jen potvrdilo její loutkový charakter.

 

O Rusínech se jednalo podle hesla, které i českým uším zní od Mnichova 1938 po Moskvu 1968 jednoznačně: „O nás – bez nás.“ Anexe Podkarpatské Rusi, uskutečněná koncem roku 1944, byla nakonec posvěcena diplomatickým dokumentem, často označovaným jako „rusínský Mnichov“. Marné byly i protesty rusínského exilového politika v USA G. Žatkoviče, který požadoval, aby Podkarpatská Rus zůstala součástí Československa.

 

 

( zdroj: Podkarpatská Rus č. 1–2, 2016 )