Partyzán Viliam Žingor se komunistům nevzdal, tak ho popravili

S chamradí nejdu

Byl zakladatelem jednoho z prvních partyzánských oddílů na Slovensku za druhé světové války, velitelem jedné z nejdéle vzdorujících povstaleckých brigád během Slovenského národního povstání a mimořádně silnou osobností netající se svými postoji. Třebaže Viliam Žingor těsně po válce vstoupil do komunistické strany, už v roce 1947 se členství veřejně vzdal. V roce 1950 ho komunisté popravili.

„Nikdy nebuďte vůči vládnoucí moci absolutně loajální. Pokud tato moc začne potlačovat vaše hodnoty a názory, mějte odvahu vystoupit z řady a jít proti proudu.“

Takový prý byl životní postoj Viliama Žingora, slovenského vojáka a legendárního partyzánského velitele, jehož brigáda během Slovenského národního povstání mimo jiné bránila Turec a Rajeckou dolinu. Od jeho narození uplynulo právě 110 let.

Hrdinská obrana Turce, jíž se německým vojskům podařilo prorazit až 25. září 1944, tedy bezmála měsíc po vypuknutí povstání, se dostala dokonce i do někdejšího slovenského socialistického seriálu Povstalecká historie. Jméno brigádního velitele Viliama Žingora ale v tomto seriálu nikde nezaznělo. Jako kdyby nikdy neexistoval. Komunisté chtěli vymazat každou vzpomínku na něj, protože samorostlý a nezdolatelný voják se nepoddal ani jim. A tak ho popravili.

Předválečné osudy
Viliam Žingor se narodil 30. července 1912 v Bystričce u Martina, kde také vychodil lidovou školu. Po absolvování martinského gymnázia studoval dva roky v Brně na Vysoké škole zemědělské (dnešní Mendelově univerzitě) a nabyté znalosti později zúročil při práci na rodinném statku v Bystřičce.

Tam se také oženil a narodily se mu čtyři děti (dcera Jela a synové Viliam, Dušan a Radomír). „Otec byl velmi hodný člověk, ale i přísný. Hodně se nám věnoval, rád mi četl knížky, učil mě hrát na harmoniku a na housle. Byl to takový všeumělec,“ vzpomínala na něho v roce 2014 v měsíčníku Obrana Ministerstva obrany Slovenskej republiky jeho dcera Jela Zajacová, tehdy osmdesátiletá, která byla ze všech čtyř dětí nejstarší. Její bratři Viliam a Dušan už v té době nežili, Radomír ano a podobně jako Jela na otce často vzpomínal.

Od roku 1937 pracoval Viliam Žingor jako úředník Rolnické vzájemné pokladny v Martině, od roku 1939 se věnoval výrobě a prodeji bryndzy. Mezitím si také odsloužil dvouletou základní vojenskou službu u dělostřeleckého pluku v Žilině. K uniformě měl poté blízko i nadále, protože v Bratislavě absolvoval sedmiměsíční kurz pro záložní důstojníky. 

Brzy na to se dostal v uniformě Slovenského štátu do prvních bojů, paradoxně ovšem proti dalšímu státu z hitlerovské koalice, a sice proti Maďarsku. Vztahy mezi Maďary a Slováky byly napjaté prakticky od vzniku Československa v roce 1918, protože Maďarsko se s odtržením svých Horních Uher a s jejich připojením k Československu nechtělo smířit. Na jaře a v létě 1919 proto musely československé legie vybojovat na Slovensku s Maďarskem vítěznou územní válku, kterou Maďarsko nezapomnělo a po Mnichovské dohodě v roce 1938 získalo na základě Vídeňské arbitráže část území zpět.

Po vyhlášení samostatného Slovenska v březnu 1939 vypukl mezi tímto státem a Maďarskem opět ozbrojený konflikt, takzvaná Malá válka, protože ve hře bylo i další území. „Žingor v tomto období bránil Spišskou Novou Ves, vyznamenal se a byl povýšen na poručíka,“ vzpomínal před časem v pořadu Českého rozhlasu slovenský publicista Ján Bábik.

Svým způsobem se dá říci, že i na straně nedemokratického režimu bojoval v tu chvíli Žingor za správnou věc, protože bránil svou zemi vůči vnější agresi. Nacistické Německo nicméně nepotřebovalo mezi svými satelity rozbroje, takže do sporu vstoupilo jako autoritativní prostředník, který donutil obě strany k zastavení bojů s tím, že nejvýchodnější část východního Slovenska připadla Maďarsku. 

Začíná válka
V září 1939 napadla německá vojska Polsko a začala druhá světová válka. Vpádu do Polska se zúčastnily kromě německých jednotek také slovenské - došlo dokonce k paradoxní situaci, že polský Ternopil (dnes na území Ukrajiny) bránili před slovenskými stíhači vojáci československé exilové armády, kteří se narychlo formovali v Polsku k boji proti Němcům.

V důsledku polské porážky získalo Slovensko zpět území na Spiši, které Polsko několik měsíců předtím obsadilo, a také ty části Oravy a Spiše, jež ke Slovensku náležely do roku 1920. Žingor do bojů v Polsku osobně nezasáhl, ale působil v logistickém zázemí armády.

Po kapitulaci Polska usilovali někteří slovenští politici o vyhlášení neutrality, ale tyto snahy ukončilo připojení Slovenska k Paktu tří, tedy spojenecké smlouvě mezi Německem, Itálií a Japonskem, v listopadu 1940. Když potom v létě 1941 napadlo Německo Sovětský svaz, účastnili se útoku také slovenští vojáci.

To už byla věc, kterou si Žingor bral velmi osobně a podle historiků ji vnímal velice negativně, protože dobyvačnou a útočnou válku ze zásady odmítal. Jako velitel dělostřelecké čety byl přesto na východní frontu nasazen. Jeho povolávací rozkaz se však Němcům v dlouhodobém měřítku nevyplatil, protože právě na okupovaných územích se Žingor seznámil se způsoby partyzánského boje, rozpoznal jejich efektivitu a neváhal si je osvojit. 

V září 1941 byl odvelen zpátky na Slovensko a zařekl se, že už se na východní frontu nevrátí. Současně začala jeho nová kariéra: protinacistického bojovníka a povstalce.

V ilegalitě
Záhy po návratu na Slovensko začal vyrábět a distribuovat letáky o zvěrstvech a masových zločinech páchaných na východě okupační armádou a současně se pustil do budování tajných skladišť zbraní, jež by se daly použít proti Němcům. Když mu v červenci 1943 přišel další rozkaz k nástupu na východní frontu, uprchl do hor.

Jeho děti jej od té chvíle už prakticky neviděly, mohly se jen domýšlet, zda se u nich někdy nezastavil. „Chodil domů po nocích, ale jen za mámou, když jsme spali. Pro jistotu ani neříkal, kde se ukrývá, abychom ho ze strachu neprozradili,“ vzpomínala Jela Zajacová ve starším rozhovoru pro titul My Turiec.

Žingor zatím s bratrem Bohušem a dalšími muži přebýval ve vlastnoručně vybudovaném bunkru v horách nad Bystričkou, kde začal na jaře 1944 formovat první slovenskou partyzánskou skupinu. Jídlem ho zásobovaly jeho tety. Vlastní rodina mu bohužel příliš často pomáhat nemohla, protože žila pod dohledem slovenských četníků, kteří se na něj pravidelně vyptávali.

Začátkem srpna 1944 se, nyní již coby partyzánský velitel, setkal s dalším odbojářem Piotrem A. Veličkou, který mu navrhl přesunout skupinu do Kantorské doliny, kde vznikla rozsáhlá partyzánská základna se zásobami potravin i zbraní, v níž probíhal výcvik dalších partyzánů. Žingor tam mimo jiné získával pro připravované povstání francouzské utečence z maďarských zajateckých táborů.

Po vzniku 1. československé partyzánské brigády M. R. Štefánika pod Veličkovým velením se stal velitelem jednoho z jejích oddílů. Z tohoto období pochází asi nejspornější kapitola jeho vojenského životopisu: „Před vypuknutím Slovenského národního povstání byl spoluzodpovědný za partyzánský teror ve Sklabině a podílel se i na odsouzení k trestu smrti takzvaných zrádců,“ uvádí slovenský Vojenský historický ústav v publikaci Vojenské osobnosti dějin Slovenska 1939-1945.

Podle přispěvatele titulu My Turiec Ondreje Kučery nicméně nelze ani tuto věc hodnotit jednoznačně negativně, protože prý šlo o zřízení partyzánského stanného soudu, který soudil podle československého zákona na obranu republiky. Partyzáni totiž ve Sklabině vyhlásili obnovení Československé republiky. Lidé odsouzení jako zrádci byli sice skutečně popraveni, ale podle Kučery nešlo o uplatnění principu kolektivní viny ani o to, že by se soud nezabýval jejich obhajobou: pokud se prý u někoho prokázala nevina, byl údajně propuštěn.

V povstání a po válce
Po vypuknutí Slovenského národního povstání se Žingorův oddíl výrazně rozrostl, takže se oddělil od Veličky a vytvořil vlastní partyzánskou brigádu, nazvanou 2. československá partyzánská brigáda M. R. Štefánika. S tou pak opravdu hrdinně bránil Rajeckou dolinu i Turec, který padl až koncem září 1944 po velmi tvrdých bojích. Žingor se tu vyznamenal nejenom osobní odvahou, ale také mimořádnými organizačními schopnostmi, v nichž zřejmě zúročil zkušenosti, jež nabyl od partyzánů na území Sovětského svazu.

Po porážce Slovenského národního povstání se Žingorova brigáda stáhla do hor a přečkala zimu v oblasti Malé Fatry. Poté, co na slovenské území vstoupily sovětské, československé a rumunské osvobozenecké jednotky, se Žingor se svými muži znovu zapojil do boje a jako velitel bojujícího partyzánského útvaru se také dočkal osvobození.

Těsně po válce vstoupil pod vlivem válečných zkušeností do komunistické strany, brzy se však začal dostávat kvůli své přímočarosti a nepoddajnosti s komunisty do sporů. Nesnášel například, že se za partyzány začali prohlašovat oportunisté, kteří se vyrojili až po válce a reálně se nikdy žádných bojů nezúčastnili. S opovržením k nim se nijak netajil, jenže tito lidé často představovali významné komunistické funkcionáře.

„Věřil, že stát by měli řídit ti, kdo se během povstání skutečně zasloužili o jeho osvobození. A Žingorovi bylo jedno, jestli to jsou komunisti, nebo jejich úhlavní nepřátelé, členové Demokratické strany. Když viděl, co za chamraď se tlačí do komunistické strany a do Svazu slovenských partyzánů, kde byl předsedou, vystoupil z obojího,“ napsal o Žingorovi ve slovenských Aktualitách Zolo Mikeš.

K tomuto Žingorovu kroku došlo v roce 1947. I když to v té době asi nemohl tušit, podepsal si jím svůj vlastní budoucí rozsudek smrti.

Nepřítelem komunistů
Nezávislé, kritické a svobodomyslné vystupování komunisté nenáviděli, takže ze Žingora, donedávna obdivovaného hrdiny, se stal rázem nepřítel a po únoru 1948 doslova štvaná zvěř. Byl zbaven mandátu poslance Slovenské národní rady, do níž byl zvolen ještě jako komunista v roce 1946, a stal se terčem nepřetržité šikany. Ať si našel jakékoli zaměstnání, téměř okamžitě jej čekala zase výpověď. Během několika měsíců musel vystřídat práce skladníka, pomocného účetního, dělníka v konzervárně, ale všude měl v patách Státní bezpečnost.

Nakonec se uchýlil ke kamarádovi do horské chaty, kde zřejmě hodlal žít tiše v ústraní, ale estébáci si ho našli i tam. A jeho útěk do hor jim posloužil k vykonstruovanému obvinění, že bývalý partyzán odešel do hor připravovat státní převrat. V listopadu 1949 byl zatčen.

„Vykonstruovaně ho obvinili z protistátní činnosti a odsoudili ho k trestu smrti. Doma jsme plakali, ale věřili jsme, že to dobře dopadne. Psali jsme i prezidentu Gottwaldovi. S mámou a dědou jsme ho viděli naposledy pár dní před smrtí. Říkal, že bude všechno dobré, že se odvoláme. Ale že máme držet spolu a pomáhat mamince,“ vzpomínala po letech jeho dcera na poslední setkání.

Žingor měl v té době za sebou už nesmírně kruté estébácké výslechy spojené s mučením, které se silně podepsaly na jeho zdraví i vzhledu. „Jinak vysoký a silný muž se změnil ve vyhublou, kůží potaženou kostru. Museli ho týrat, jakkoli nám tvrdil, že ne. A co jiného mohl říkat, když kousek od nás stála stráž?“ uváděla Jela Zajacová.

Žingorův proces byl první z vykonstruovaných monstrprocesů s partyzány, k nimž po nástupu komunistů k moci došlo, a skončil stejně jako podobné monstrprocesy s politickou opozicí, s československými vojáky a s příslušníky odboje. Partyzánský velitel byl lživě obviněn s přípravy povstání s cílem provést na Slovensku kapitalistický převrat a dostal nejvyšší trest.

Dne 18. prosince 1950 byl popraven spolu s dalšími dvěma partyzány Samuelem Bibzem a Ladislavem Nosákem. Všichni popravení byli pohřbeni do bezejmenných hrobů, Žingorově dětem se podařilo otcovo tělo převést na rodinný hřbitov v Bystřičce až po osmnácti letech.

V roce 1968 byl Viliam Žingor posmrtně částečně rehabilitován, plnou rehabilitaci však přerušil vpád pěti vojsk Varšavské smlouvy. Slavný velitel partyzánské brigády se jí tak dočkal až v roce 1991, kdy jej prezident Václav Havel posmrtně povýšil na generálmajora in memoriam, a udělil mu Řád Milana Rastislava Štefánika III. třídy. 

Viliam Žingor, Wikipédia: https://sk.wikipedia.org/wiki/Viliam_%C5%BDingor

Jaroslav Krupka, redaktor

zdroj: https://www.denik.cz/ze_sveta/viliam-zingor-slovenske-narodni-povstani-velitel-1944-rudolf-viest-jan-golian.html

foto: Bývalého povstaleckého veliteľa Viliama Žingora odsúdili na trest smrti
zdroj: Archív múzea SNP Banská Bystrica