Rok1924: Fotbal v Užhorodě se stal sportem č. 1!

Sportovní klub Rusj Užhorod byl založen na samém konci roku 1924 a řádně zaregistrován podle platných československých zákonů od počátku roku 1925. Na ustavující valné hromadě se jeho členové (byly jich tři desítky) dohodli o klubových barvách – červené a zelené. Mezi zakladateli najdeme i jméno rusínského agrárního politika Edmunda Bačinského. Ten se už zakrátko stal v Praze poslancem i senátorem (1929–1939). Pro autonomní území Podkarpatské Rusi zastával i pozici ministra vnitra a vedl vydávání časopisu Russkij narodnyj golos. Sportem číslo 1 se stal v klubu pochopitelně fotbal.

První hráči putovali za zápasy i do vzdálenějších končin. Hlavně na Slovensko, kde hráli jak s kluby ryze slovenskými, tak i maďarskými a židovskými. Ve svém okolí převyšovali soupeře z Mukačeva, Chustu či Berehova. Netrvalo ani deset let, a Rusj byla postrachem širokého okolí. Hned slavil klub vzestup mezi republikovou špičku. Už v roce 1933 lze najít červeno-zelené dresy v závěrečných kolech amatérského mistrovství Československa.

Podle územního členění patřil klub do východní slovensko-podkarpatské divize. Tu dokázal dvakrát po sobě vyhrát – 1935 a 1936 – a po druhém vítězství uspěl i v kvalifi kaci o postup do nejvyšší československé soutěže – I. ligy. V ní odehrál ročník 1936/37, ale udržet soutěž se mu nepodařilo. Ročník 1937/38 byl zase zpět v nejvýchodnější divizi republiky. Přesto se do historie zapsali „létající učitelé“ (většina hráčů byla skutečně z učitelského stavu a k zápasům do Čech výprava využívala nabídky Československých aerolinií – byla dopravována pravidelnou „kyvadlovou“ linkou spolu se státními úředníky) zejména některými jmény: vedle Bokšaye lze hovořit o bratrech Križových, Radikovi či Kobzarovi.

Není bez zajímavosti, že v té době měl užhorodský klub též silný dorost, jemuž se hráči první garnitury trenérsky věnovali. Ten dorost byl k neporažení. Představoval pestrou národnostní směsici, skutečně tu hráli borci bez rozdílu rasy i náboženství. Důkaz? Nejlepším střelcem byl střední útočník Gejza, což byl Rom, a kapitánem Čech jménem Strnadel.

A které jsou ty nezapomenutelné osobnosti? Otto Škvain-Mazal: Trenér, který mužstvo sestavil a přivedl do nejvyšší soutěže. Jako hráč působil v obou nejslavnějších klubech, tedy ve Spartě i Slavii. V údobí 1919–1923 reprezentoval. Trenérsky působil v řadě prvoligových klubů tehdejšího Československa: SK Prostějov, I.ČsŠK Bratislava (dnes Slovan), SK Pardubice či DSV Saaz (Žatec). Nejznámějším rodilým Rusínem byl v té době Gejza Kalocsay. Začínal v Berehovu, dostal se do pražské Sparty a dokonce reprezentoval ČSR. Aleksa Bokšay: Brankář, co ve Slavii nahradil končícího slavného Pláničku a byl hrdinou finálového duelu tolik ceněného Středoevropského poháru Slavia Praha – Ferencváros Budapest 2:0 (1938). V době aktivní kariéry patřil do éry Josefa Bicana, v dresech bývalých internacionálů Slavie i Československa zase později vytvořil velmi stabilní a přátelskou dvojici s Františkem Pláničkou.

Před rozdělením republiky byl kromě Bokšaye zájem i o další užhorodské hráče v předních klubech, ale už k tomu nikdy nedošlo. Celá tehdejší Podkarpatská Rus byla po skončení II. světové války postoupena Sovětskému svazu. A tak čtenáři sportovních rubrik v Československu mohli občas už jen zaznamenat, jak si v nižších soutěžích SSSR vede klub Verchovina (dříve Rusj) Užhorod.

VLADIMÍR ZÁPOTOCKÝ

Foto: Archív 
Nejvzpomínanější mužstvo Rusj Užhorod. Ligová jedenáctka ročníku 1936/37. Zcela vlevo stojí (v tehdy módních kalhotách, tzv. pumpkách) uznávaný trenér Otto Škvain. Protože tento vyučený lakýrník a malíř pokojů rád a všude kreslil, své kresby i prodával, vysloužil si přízvisko Mazal. Dokonce některé pozdější československé prameny ho uvádějí pod jménem Otto Mazal-Škvain. Bokšay je v horní řadě stojících v černém brankářském svetru. V takovém chytal i v pražské Slavii.