Romská škola v Užhorodě: mezník v sociálních dějinách první republiky

Období první Československé republiky bylo jedním z nejpříznivějších pro kulturní a  společenský život všech částí nového státu. Je pochopitelně, že nejvýznamnější změny je třeba hledat v nejzaostalejších regionech země. Původně východní hranice Československa měla ležet na  Slovensku, ale roku 1919 byla k jádru státu přičleněna Podkarpatská Rus. Tento region vznikl na základě čtyř periferních žup na severovýchodě Uherska. Po  začlenění do  ČSR se Podkarpatská Rus stala geografickým a kulturním objevem pro celou Evropu, ale její území se po první válce nacházelo v hlubokém hospodářském a sociálním úpadku. 

Právě střet kulturních evropských hodnot s poměry izolované hornaté země umožnil vznik takového fenoménu, jakým bylo založení romské (cikánské) školy na Podkarpatské Rusi. Bylo to první zařízení tohoto druhu v celé Evropě. Pokusíme se racionalizovat tento pololegendární příběh a vsadit jej do historického rámce.

Od snů k realizaci
Především je třeba říci, že zmiňovaná škola vznikla v hlavním městě Podkarpatské Rusi – v Užhorodě. Přesněji šlo o část města s  kompaktní romskou osadou na  ulici Bercséniho na severovýchodním předměstí. Sídliště se skládalo z několika desítek domů a mělo svého starostu – Juraje Lacka. Místní Romové se historicky zabývali domácími řemesly či hudbou. Jejich děti však většinou nechodily do  školy. Mezi hlavní problémy patřila segregace, nedostatečná socializace, ekonomické a kulturní rozdíly. Pokusy československých úřadů zapojit romské děti do  výuky v běžných obecných školách selhaly. Tato skutečnost vyvolala potřebu alternativního řešení. První podnět k založení zvláštní školy pro Romy zazněl ještě roku 1923 a pocházel od  jistého učitele Fedora. Tehdejší poměry v zemi však ještě nedovolovaly realizaci projektu.

Myšlenka dostala druhý dech roku 1925 díky přednostovi školního referátu v Užhorodě Josefu Šimkovi a komisaři Hrbkovi. Jejich úsilí posunulo iniciativu na vyšší úroveň. Neméně důležité bylo přání samotných obyvatel romské osady dát svým dětem vzdělání. Idea o založení romské školy se rychle rozšířila a dostala značnou podporu v politických kruzích. Nejznámějším donátorem projektu byl prezident republiky Tomáš G. Masaryk, který věnoval na  výstavbu školy deset tisíc korun. Celkové náklady na  novou budovu měly činit kolem 65 tis. Kč. Přispívaly na  ni tedy mnohé další úřady a osoby. Například ministerstvo školství, městský úřad Užhorodu, viceguvernér Podkarpatské Rusi atp.

Důležité je, že vysokou uvědomělost projevili sami dospělí Romové: vlastními silami vyráběli cihly a účastnili se výstavby. Bylo také rozhodnuto, že budova bude umístěna doprostřed osady. Z toho je vidět, že slavná škola nevznikla náhodou či zázrakem, ale byla výsledkem konsolidované a naléhavé práce na mnoha úrovních. Nová budova romské školy byla otevřena již 22. prosince 1926. Její plný název zněl takto: „Státní lidová škola s československým jazykem vyučovacím. Cikánská třída“. Nová cihlová stavba měla tři místnosti: učebnu (217 m2), koupelnu (28,7 m2) a byt pro učitele (58 m2). Z formálního pohledu škola byla jednotřídní. V praxi fungovala tři oddělení a pět školních ročníků. V celé škole se vyučovalo ve  slovenském jazyce, což záviselo i na učiteli.

Vybavení a nábytek pro školu darovaly sousední školy. Navzdory tomu, že šlo o použité kusy, splňovalo vybavení všechny normy. Na  druhé straně škola vlastnila až 14 houslí, na kterých se žáci učili hrát podle not. Ve  třídě byla mapa Československa a portréty významných osobností. Vyučování i hygiena Speciální vyučovací systém vypracoval Jozef Šimek. V programu zůstalo čtení, psaní a základní aritmetika, ale studium zároveň zahrnovalo velmi široké spektrum oblastí. Důležité místo měla osvěta, hygienická péče a hudební umění. Z tohoto důvodu nároky na  učitele byly skutečné vysoké. Po  celou dobu existence školy (1926-1938) byli zde zaměstnáni většinou Slováci (pravděpodobné i romského původu) z východoslovenských regionů, kteří si byli vědomi svého společenského úkolu. Za  zmínku stojí obětavé aktivity zaměstnanců školy, kteří měli pro žáky význam jakýchsi druhých rodičů.

Například učitel Cinkovský každý měsíc stříhal dětem vlasy a dohlížel na to, aby se dodržovala hygiena. Další učitel, Ladislav Hegedüs, vedl školní kroniku a organizoval různé akce. Kromě výchovy a vzdělávání dětí byly ve škole zavedeny také večerní kurzy pro dospělé, kde se starší Romové učili číst a psát. Tyto skutečnosti poukazují na sociální a kulturní poslání této malé instituce. Stejnou pozornost si zaslouží žactvo. Výuky se účastnily děti od 6 do 15 let. Například ve školním roce 1930/1931 zde studovalo 44 žáků, v letech 1934/1935 již 55 dětí. Bez ohledu na věkovou pestrost ve třídě se děti cítily velmi komfortně a pravidelně navštěvovaly školu. Docházka byla na svou dobu a místo bezprecedentní: kolem 94-95 % dětí! Před vyučováním měly děti možnost - ale i povinnost - umýt se.

Specifický výukový i mimoškolní program, zahrnující i hudbu, kreslení a vyšívání velmi úspěšně motivoval žáky a pomáhal jim k seberealizaci. Díky svému přístupu a kvalitě škola brzy přerostla hranice osady. Z žáků byl vytvořen romský divadelní a pěvecký kroužek, který se účastnil divadelních představení v Užhorodě a Mukačevě. Soubor byl také pozván na  schůzi Společnosti pro výzkum a řešení cikánské otázky v Košicích. V  repertoáru kroužku byly romské („Muvlas“) a slovenské („Vrť sa dievča“) písně, také divadelní hra ze života Romů („Pytačky“). Kromě vnějších aktivit se dokladem úspěchu školy stali především žáci, kteří úspěšně pokračovali ve studiu na městských školách. Jejich počet dosáhl k roku 1931 celkem 9 dětí. Na svou dobu pozoruhodné výsledky školy lákaly novináře a návštěvníky.

Československý tisk publikoval o škole množství příspěvků. Například v novinách a časopisech Československá republika roku 1930, ve večerníku Lidových novin (v roce 1931), či v Národní politice v r. 1934 byly zveřejněny zajímavé reportáže přímo z Užhorodu. Emil Kleparík, autor článku v Národní politice, zjistil ze školní kroniky jména významných hostů ze zahraničí a informoval, že Romskou školu na  Podkarpatské Rusi navštívily do roku 1934 např. tyto osobnosti: britský publicista R. W. Seton-Watson, novinář z New Yorku Carlo Magnino-Roma, německá novinářka Ilse Stöbe, „král polských cikánů“ Michal Kwiek, host z Maďarska Bakony Csarda atd.

Pověst školy tedy skutečně měla celoevropský rozměr. Docházelo k tomu, že romská škola ovlivňovala veřejné mínění o celé zemi v zahraničí. Dánský časopis Herning Folkeblad v čísle z roku 1934 nazval svůj článek o autonomii Podkarpatské Rusi takto: „Cikánská země bude samostatnou“. Také tento případ potvrzuje obrovský mediální a kulturní vliv romské školy v Užhorodě.

*******
Slovenská špecialita 

Náš slovenský futbalový šport sa môže pochlúbiť niečím veľmi zriedkavým - totiž cigánskym mužstvom, ktoré pekne napreduje.  

Nie je bez zaujímavosti spomenúť že jediná škola slovenská na našom východe je práve škola cigánska v Užhorode. Je to viac než irónia, že práve len Cigáni sa natoľko zmôhli, že si zadovážili školu - ktorá je, ako už spomenuté bolo - jedinou slovenskou. Učiteľ tejto slovenskej rarity slovenský učiteľ  Hegedus, však berie svoje poslanie veľmi vážne. Žiaci vykazujú pekné úspechy v učení. Venuje sa im tak nielen po duševnej stránke. Prišiel na myšlienku i športom ich povzniesť. 

Od myšlienky ku skutku nebolo ďaleko a za krátku dobu nám bolo iž hlásené, že Užhorod má cigánsky klub Š.K. ROMA, ktorý pod vedením pána Hegeduša vykazuje pekné pokroky. 

Cigánsky hráči majú všetky vlastnosti dobrých futbalistov. Ako vidieť z vedľajšieho obrázku, sú to statní chlapci, ktorí chcú ukázať, že i oni vedia čosi.  

Dúfajme že Š.K. ROMA splní v krátkej dobe všetky očakávania. Klubu i trénerovi prajeme mnoho zdaru.

Bav 

zdroj: dobová tlač

*******



Proč právě na Podkarpatsku?
Jak bylo toto všechno možné právě na  Podkarpatské Rusi? Pro lepší pochopení daného fenoménu je třeba zdůraznit několik historických okolností. Za prvé, velkou část úspěchu školy lze přičíst starostovi romské osady.
Juraj Lacko, který byl původem z Pavloviec (Slovensko), byl jedním z mála představitelů romské národnosti, kteří patřili mezi československé legionáře. Díky své autoritě a  organizačním schopnostem dokázal efektivně usměrňovat život romské osady a stal se jejím uznávaným reprezentantem i  ve  vztahu k úřadům. Právě schopnost zprostředkovat a tlumočit zájmy místních Romů je tím hloubkovým faktorem, který umožňoval společné řešení problémů. Za  druhé, multikulturní charakter Podkarpatské Rusi byl pro malé národnostní menšiny velmi příznivým faktorem. Nebyly zde politické překážky pro zakládání vzdělávacích a kulturních institucí romských, německých či rumunských. Navíc zdejší úřady měly v  tomto smyslu „volnější ruce“. Čeští úředníci přinesli do sociálně demoralizovaného regionu své cenné zkušenosti a modernizační impulsy. Za třetí, obyvatelé romské osady na  Bercséniho ulici v Užhorodě sami projevovali vysokou úroveň solidarity, iniciativy a odpovědnosti. Bez jejich svépomocných aktivit mohla jakákoli idea skončit ještě v zárodku, na úrovni pouhých představ a plánů.

Objektivní příčiny vzniku první romské školy v Užhorodě tedy spočívají ve  spolupráci zainteresovaných stran, státu jako platformy, místních úřadů, jako bezprostředních organizátorů a komunity, jako nátlakového elementu.

DMYTRO ERDELI
zdroje: Archiv ČR, fond VA MZV, kart. 1768, 1765; NOVÁKOVÁ, Marie. Cigánska škola v  Užhorode. In CANGÁR, Ján - KRATOCHVÍL, Viliam - LUŽICA, René. Dejepisná čítanka. Pátrame po  minulosti Rómov. Bratislava: Štátny pedagogický ústav, 2016, s. 51-52