Rusíni - stateční bojovníci a vlastenci

Historik a spisovatel Karel Richter (1930) je autorem více než šedesáti publikací a stovek statí a článků. Jako badatel i autor se věnuje převážně druhé světové válce, zejména bojům na východní frontě. V této souvislosti si našel a léta zpracovává také téma účasti Rusínů v 1. československém armádním sboru, kterému velel Ludvík Svoboda.  O Rusínech na bojištích napsal řádku knih, např.  Podkarpatští Rusíni v boji za svobodu, několik beletrizovaných monografií o rusínských válečných hrdinech, mj. Účtování s časem - paměti generála Michala Kričfalušiho, či příběh rusínského bojovníka Stepana Vajdy Za tankem číhala smrt. Rusínských bojovníků se ve značné míře dotýká i Apokalypsa v Karpatech zabývající se dukelskou operací

Co vás přivedlo k zájmu o rusínské válečné téma?
Potkala mě velice šťastná okolnost: Ludvík Svoboda mi nabídl spolupráci na svých pamětech. Tím jsem dostal příležitost poznat osobně Ludvíka Svobodu a jeho prostřednictvím se vůbec ponořit do tématu druhé světové války a bojů našich jednotek. Začal jsem obsáhle studovat, bádat v archivech a – což zdůrazňuji především – poznal jsem  Rusíny. Osobně jsem se seznámil s desítkami z nich. Se všemi, pokud ještě žijí, jsme velmi blízkými přáteli. Seznamoval jsem se tedy s celou šíří válečných událostí a posléze psal. Jednak Svobodovy paměti, jednak začal zpracovávat i další poznatky. Mimo jiné i o Rusínech. Odbojová otázka mě nadchla, je to moje celoživotní téma.

Jak se vám jeví rusínská povaha?
Poznal jsem spoustu Rusínů a hodně se o nich dověděl. A studium válečných událostí je v mých očích postavilo do takového světla, že je mám opravdu moc rád. Obdivuji jejich zvláštní lidskou podstatu, která je pro ně příznačná. Jsou báječní, opravdoví a nesmírně srdeční. Když  mají rádi, mají doopravdy rádi. Když nenávidí, tak nenávidí. Líbí se mi jejich lidská vyhraněnost. A kromě toho – jejich bojové zásluhy jsou obrovské. Na bojišti prokazovali statečnost, vykonali velké činy.

S některými Rusíny jste také spolupracoval, třeba s Michalem Kričfalušim.
Generál Michal Kričfaluši byl můj šéf, a znamenitý! Poznal jsem ho i v situacích pro mě obtížných. Odmítl jsem totiž nabídku k vstupu do komunistické strany a dostal se tak do potíží. Na veřejné schůzi komunistů na generálním štábu mě tvrdě kritizovali. Rozhořčovali se: Když sovětskému válečnému hrdinovi Matrosovovi předali stranickou legitimaci, vyrazil do útoku a nalehl hrudí na nepřátelskou střílnu. Zatímco poručík Richter si troufne opovrhnout stranickou nabídkou! Byl jsem v těžkém průšvihu. Tehdy se mě generál Kričfaluši zastal vahou své odbojové i funkční autority. Pak si mě zavolal stranou: „Poslechni, v takovém režimu, v jakém my žijeme, musíš být obezřetně loajální a loajálně obezřetný.“

Sám se tím ale moc neřídil…
Když jsem se s ním pak po sametové revoluci setkal, objal mě a poznamenal: „Vzpomínáš, co jsem ti tehdy říkal? A vidíš, sám jsem se toho nedržel, pro mé postoje mě zbavili mě hodnosti i  a vyhodili s z armády…“

O tom v pamětech vypravuje: v srpnu 1968 nesouhlasil se vstupem vojsk a nechtěl se přátelit se Sověty.
Když jsme se potkali po revoluci, požádal mě, abych mu pomohl zpracovat vzpomínky, což jsem udělal a Společnost přátel Podkarpatské Rusi je vydala jako dvoudílnou publikaci.
Mnozí Rusíni, kteří po zániku republiky odešli na východ, do Ruska, bojovat proti nacistům, uvěřili komunistickým  agitátorům, kteří jim líčili Sovětský svaz v růžových barvách. Zlákali je na vizi „široka strana moja rodnaja…“

Co osobně považujete z té rusínské obtížné anabáze – od jejich útěku z domova, přes uvěznění v gulagu až k zařazení do bojových jednotek  – za nejpozoruhodnější?
Když hodnotíme východní odboj, nejpozoruhodnější na Rusínech je, že jejich zásluhou vznikla brigáda. Právě oni vytvořili její základ. Do rodící se brigády v Novochopersku jich bylo zařazeno přes dva tisíce a tím vůbec mohla 1. československá samostatná brigáda vzniknout. To je úžasné! A pak musím zdůraznit jejich účast při osvobozování Kyjeva a v dalších bojích – u Bílé Cerkve, u Žaškova, a jinde. Tam i mnohde jinde najdeme příklady hrdinských činů. A což teprve na Dukle!

Můžete připomenout některé konkrétní osobnosti?
Například Pavel Derbal, kterého jsem dobře znal. Vynikající chlapík. Otevřený, upřímný. Když vám řekl slovo, mohla jste se spolehnout na to, že je pravdivé, opravdové a poctivě myšlené. Jeho hrdinské činy? Když naši dobyli jednu kótu před Duklou, před československou hranicí, Derbal byl ve skupině vojáků, která tu kótu bránila proti Němcům, když podnikli protiútok. Všichni příslušníci této skupiny postupně padli, Pavel Derbal byl jediný, kdo přežil a nepřestával bojovat. Házel granáty, střílel. Když vystřílel všechny náboje, začal po nich házet kamením. Nakonec to skončilo bitkou na nože,  zlikvidoval ještě několik nepřátel, teprve pak se dal na ústup. Stříleli na něj a těžce ho zasáhli, s těžkým zraněním se dobelhal k našim. Statečně bojoval také Jan Demčík, s nímž jsme napsali Můj útěk do gulagu. Přitom když nastupoval do armády, byl cestou z gulagu znovu zatčen, zařazen do skupiny, která měla uklízet bojiště, byl těžce raněn, v lazaretu se sám vyléčil… I po takovém utrpení bojoval jako lev ve sboru, a nakonec se dostal vítězně až do Prahy. Takoví lidé tvořili náš armádní sbor! V knize Apokalypsa v Karpatech líčím řadu dalších hrdinských činů Rusínů. V ostravské operaci se např. vyznamenali skvělí rusínští tankisti. Spolu s volyňskými Čechy tvořili dvě jádra našeho armádního sboru. Když 17. května pochodovaly jednotky na slavnostní přehlídce Prahou, většinu těch, co byli na východní frontě, tvořili Rusíni.

V některé své stati jste zmínil, že mnozí z Rusínů v gulagu na a dalekém severu nepřežili, vůbec se nedočkali toho, aby mohli být nasazeni do bojů.
Odhaduje se, že uprchlíků, těch, kteří hledal štěstí v Sovětském svazu, bylo okolo 25 tisíc. Do armádního sboru se jich dostalo 5 tisíc. Tak si umíte představit, kolik jich tam zůstalo.

Je pravda, že československou brigádu, nasazovali Sověti do velmi riskantních bojů?
Po pravdě musím říct, že kolem armádního sboru se kupí taky mnoho všelijakých smyšlenek. Zatímco za totality to byl až nekritický obdiv, teď zase je stejně nekritický odsudek. Cesta vede podle mě středem. O celé karpatské operaci se teď tvrdí, že byla zbytečná, že nebyla připravená, že byla schválně vymyšlena tak, aby v ní byl náš československý sbor vyhlazen. Myslím, že to je přehnané. Že tam byly velké ztráty? To byly, ale kvůli ztrátám se nemůže žádná operace zavrhovat, to bychom asi museli zavrhnout celý odboj.

Nedávno vám vyšla kniha o dukelské operaci Apokalypsa v Karpatech. K jakým závěrům jste při jejím hodnocení dospěl? 
Že to byla jedna z největších a nejkrvavějších, ne-li vůbec největší z bitev, kterých se naši vojáci zúčastnili. Že byla nezbytná, protože Slovenské národní povstání se ocitlo ve veliké tísni a my sami jsme naléhavě žádali Sověty o pomoc. S tou pomocí se počítalo už i v plánech SNP. Jenže situace na frontě se vyvíjela tak složitě, že Sověti, kteří původně sami plánovali útok do Československa přes Karpaty, změnili svůj názor v okamžiku, když se jim podařilo proniknout hluboko do německého zápolí v Polsku a kdy se rýsoval postup maďarskou nížinou. Kromě toho ty jednotky byly strašně vyčerpané, potřebovaly si odpočinout, atd. Čili 29. srpna 1944, když vypuklo Povstání. nebyly v situaci, že by mu mohly jít na pomoc. Takže SNP vypuklo pro sovětskou armádu krajně nevhod. I Moskalenko, když dostal rozkaz, že se musí připravit k operaci, namítl, že na to nejsou vůbec připraveni. Přesto Stalin poručil, že operace musí být. Trval na tom, protože potřeboval mít politický vliv na probíhající Povstání. Nemohl připustit, aby něco probíhalo v týlu německé armády, na co by oni neměli politický vliv. Zejména jim byla protivná idea československého povstání, kterým by se naše národy samy osvobodily. Stalin tam potřeboval zasáhnout, aby mohl vykázat, že v nejtěžších chvílích byli tzv. po našem boku, že,  a z tohoto základu tak vyvodit svůj důrazný vliv na vývoj na Slovensku při osvobozování.

Podobně jim záleželo i na Podkarpatské Rusi…
Ano, to známe; při odtržení Podkarpatské Rusi měli připravenou hrozbu, že kdybychom neposlouchali, stejným způsobem by prosadili odtržení Slovenska.  Sověti měli připravenou i variantu – tedy kromě obnovy Československa – že by se Slovensko stalo součástí Sovětského svazu jako Slovenská sovětská svazová republika.

Píšete o tom i v Apokalypse v Karpatech.
Situace byla na sklonku války velmi složitá. Proto v závěru knihy Apokalypsa říkám - a rád bych to tu zopakoval: „S obdivem a pohnutím jsme se zahleděli na obraz trnité cesty českých a slovenských vojáků úskalími východní fronty k hranici vlasti... Není vinou naší východní armády, že osvobození směřovalo k nastolení nesvobody jiného druhu. Nevytýkejme nikomu z čelných účastníků tehdejších událostí názory a činy, které se nám dnes jeví jako pochybení. Neboť plynuly z neznalosti toho, co o tehdejších poměrech víme dnes my. Udržení sovětského spojenectví tehdy, při všech důvodných výhradách, za cenu ústupků politikům i vojákům za to zřejmě stálo. Toho si byl ostatně vědom i prezident Beneš. Politikou odčinění Mnichova, jak napsal historik Karel Kaplan v knize Pravda o Československu, se československý stát velice úzce svázal se Sovětským svazem. Zejména obavy z německého nebezpečí fungovaly jako pouto trvalé a nejpevnější a učinily spojence na věčné časy. Na druhé straně by ovšem Moskva své záměry ve střední Evropě a v československém vojsku tehdy uskutečnila bez ohledu na postoj kterékoliv země své zájmové sféry, a kteréhokoliv politického či vojenského činitele, neboť v té době  neexistovala na světě síla, která by jí v tom mohla nebo měla odvahu zabránit. Tomuto faktu musel chtě nechtě ustoupit ideál plné obnovy československé demokracie a samostatnosti. To je okolnost objasňující a ospravedlňující ve své době i počínání Ludvíka Svobody ve funkci velitele československé vojenské jednotky v SSSR, jako nutnost nevybočující z jeho nesporně poctivého vlastenectví a nikterak nepopírající ani dnes nárok na spravedlivé, byť jakkoliv kritické ocenění jeho zásluh.“
Takhle já se dívám na celý odboj. Přitom podkarpatští Rusíni byli v jiné situaci než všichni ostatní protože oni velmi citelně poznali, co je sovětský teror. A věděli své.

Byli v gulagu…
Ano. A gulag, jak mě například ujišťoval Demčík, byl takovou školou, že i Rusíni se sklonem ke komunismu dobře poznali jeho rub a změnili smýšlení. Není se co divit, že řada z nich původně sympatizovala s komunismem, protože ve své vlasti poznali chudobu. Zjistili však, že řeči o komunismu byly žvásty. I proto jsem obdivoval Rusíny, že to byla pospolitost, která v československé jednotce aspoň trochu udržovala zdravý kritický pohled na dění.

Když skončila válka a rusínští bojovníci, se vraceli, jistě tedy není náhoda, že spousta z nich se nevrátila na Podkarpatskou Rus, do svých původních vesnic a měst, ale rozhodla se zůstat v Čechách, na Moravě a na Slovensku…
Víte, to byl také podnět, který mě vedl k sblížení s vaším spolkem, se Společností přátel Podkarpatské Rusi. V roce 1991 jsem, byl pozván do rodiště Štefana Vajdy, jednoho z rusínských bojovníků druhé světové války, přišli za námi představitelé okresu Ťačovo, tam byla řeč o možnostech znovupřipojení Podkarpatské Rusi k Československu.

Jakých povahových vlastností Rusínů si ještě vážíte?
Jejich lidské opravdovosti. Zásadovost jednání. Aspoň u těch, které jsem poznal. Sám na sobě jsem to zažil, když se mě při mých potížích zastali. Když byli přesvědčení o své pravdě, byli ochotni za ni bojovat. A nebáli se strázní, které z toho plynuly. A ještě jedna důležitá věc: Vždycky jsem si vážil Rusínů pro jejich vztah k československému státu. To je něco úžasného! Občas se mě někdo zeptá, proč píšu o Kričfalušim, Vajdovi a dalších? Vždyť to byli Rusíni! Copak jsme neměli vlastní, české odbojáře? A já odpovídám: Ano, ale my jsme neměli rusínské Čechoslováky! Rusínské československé vlastence. To jsem na nich obdivoval a stále obdivuju. Láká mě opravdové přilnutí Rusínů k našemu státu, jejich československé vlastenectví. Byli a jsou v tom strašně opravdoví. Své  přilnutí k Československu prokázali právě na bojištích. A musím se říct, že to byli nejlepší vojáci. A také proto pak pro mnohé podkarpatské Rusíny nebylo těžké zůstat tady nebo  na Slovensku, vybudovat si tady existenci a k tomuto státu přilnout a pracovat pro něj. To jsem obdivoval, to mě na nich imponovalo. . Představovali – aspoň pro mě – sounáležitost všech etnických celků v rámci předválečné  republiky.  A to vlastenectví u mnoha z nich přetrvalo dlouhá léta, i když byla Podkarpatská Rus připojena k Sovětskému svazu.

K tomu musím poznamenat, že to vlastenectví - vztah k státu, v němž žijí, platí i pro slovenské Rusíny na Prjaševščině, v Bratislavě, či pro ty, kteří žijí v  Česku…

Agáta Plátová, Praha