Smysl Československa a jeho zmizení

Tento text neusiluje o přesnou rekonstrukci procesů, které se odehrály v minulosti, nebo komplexní výčet událostí a postav, které v příběhu Československa sehrály svou roli, je „pouze“ krátkým a možná trochu provokativním zamyšlením nad tím, co vlastně předcházelo vzniku samostatného českého (a slovenského) státu před třiceti lety. Kulaté výročí, které si letos připomínáme, vybízí nejenom k úvahám, proč Československo zaniklo, ale také jak vlastně na tento stát nahlížet v naší historii – jaký byl jeho smysl a kde a kdy se vytratil.

Manželství z rozumu
O Československu roku 1918 se někdy tvrdí, že se zrodil umělý stát. Tato teze je mírně přehnaná, ale jisté opodstatnění má. Samozřejmě proti ní hovoří jazyková blízkost mezi Čechy a Slováky, stejně jako pocit určité sounáležitosti, který se projevoval už před první světovou válkou ve vzájemných společenských kontaktech. Avšak oba národy žily před vznikem Československa ve velmi odlišném politickém a kulturním prostředí, díky čemuž vykazovaly velké rozdíly. Češi byli průmyslově vyspělou, už silně městskou a národně sebevědomou společností s rozvinutým občanským životem, což umožnila otevřenost a postupující demokratizace pozdního Rakouska, jehož byli součástí. Slováci naopak představovali převážně zemědělskou společnost a národ „v mrákotách“, decimovaný v posledních desetiletích před Velkou válkou brutální maďarizací, která v poměrech Uherska ohrožovala jejich národní existenci.

Pro Tomáše G. Masaryka a další české politiky spočíval za první světové války smysl spojení Čechů a Slováků v jednom státě minimálně zčásti v lepší obhajitelnosti tohoto celku v očích západních mocností, tedy Velké Británie, Francie a USA. Podstatou se přitom fakticky jednalo o zvětšení českých zemí o Slovensko (a také trochu neplánovaně a, jak se ukázalo, jen přechodně o Podkarpatskou Rus). Rodící se stát zkrátka neměl vypadat jako malý a bezvýznamný útvar kdesi na okraji Evropy. Spojení Čechů se Slováky navíc zajišťovalo převahu nad menšinami, kterých v novém státě nebylo málo. Pro slovenské politiky mělo zase Československo přínos v podobě vhodného prostředí pro restart budování slovenského národa, a možná dokonce jeho záchranu před hrozícím zánikem.

Československo tak v první řadě nebylo manželstvím z lásky, ale z rozumu. Na věci nic nemění, že se v tomto svazku objevovaly také idealistické a romantické tóny o česko-slovenské vzájemnosti.

Střetávání a nesoulad
Během meziválečné éry se ovšem rychle projevilo rozcházení vzájemných představ. Český centralismus, vyjádřený nejzřetelněji státní doktrínou jednotného československého národa, narazil na rychle postupující slovenskou národní emancipaci a dohánění budování moderního národa na východ od řeky Moravy. Důsledkem se stalo volání po autonomii Slovenska, které se ovšem v realitě dočkalo naplnění v nešťastný okamžik kolapsu prvorepublikové demokracie po mnichovské dohodě na podzim 1938.

Následovala slovenská zkušenost se samostatností, i když pod striktním Hitlerovým dohledem, která myšlenku vlastního národního sebeurčení potvrdila. Slovenské národní povstání (SNP) na konci války, kterým se Slováci postavili proti Němcům a znovu se přihlásili k Československu, znamenalo přesun na stranu vítězů. Znovu se tím prokázal smysl Československa pro Slováky, což exilovým politikům v čele s Edvardem Benešem nesporně vyhovovalo. Avšak idea slovenského národního sebeurčení tím nezmizela, i když její naplnění prostřednictvím vlastního státu na dlouho ustoupilo do pozadí.

U českých politiků v té době přežívala nedůvěra k slovenským ambicím, což souviselo se vzpomínkou na pomnichovskou dobu. Proto v období do komunistického převratu v únoru 1948 docílily tyto ambice jen omezeného úspěchu. Nicméně slovenský tlak na národní svébytnost s ústavní oporou, respektive na federalizaci Československa (s menší přetržkou ve stalinském období) trval i v době komunistického režimu. Úspěch se dostavil na konci 60. let, kdy praskající komunistickou rigiditu načas vystřídal náběh na pluralismus. Příznačné přitom je, že hlavní požadavky reformních slovenských komunistů v této době nesměřovaly do oblasti individuálních občanských práv, ale šlo o požadavky na vlastní instituce a ústavní garance národní rovnoprávnosti. Éru takzvané normalizace proto Slováci nevnímali jen negativně prizmatem okupace vojsky Varšavské smlouvy a opětovného dusivého „obnovení pořádku“, ale i pozitivně díky federalizaci. Faktem ale také je, že pozdní komunistický režim 70. a 80. let si zachoval vysokou míru centralizace a orgánům obou nově vzniklých národních republik poskytl jen malé pravomoci. O Československu se proto v této době běžně hovoří jako o nominální, a nikoliv reálné federaci.

Důsledkem federalizace byl dále poměrně komplikovaný ústavní systém, se třemi vládami (československou, českou a slovenskou) a třemi parlamenty, z nichž ten československý byl dvoukomorový a formálně se v něm uplatňoval zákaz majorizace. Tedy stručně řečeno potřeba, aby s určitými návrhy zákonů souhlasila absolutní většina poslanců jak v české, tak ve slovenské části jedné z parlamentních komor, která odrážela národní princip (u ústavních zákonů byla nutná dokonce třípětinová poslanecká většina). Malá poslanecká menšina tak mohla zákon snadno zablokovat. Celé to mohlo hladce fungovat jen díky faktické koncentraci moci v rukou komunistické strany, respektive jejího vedení. Avšak po roce 1989 při velké pestrosti demokraticky volené politické reprezentace se tento ústavní systém mohl snadno ocitnout v paralýze. V předvečer zániku Československa to skutečně nastalo.

Vytrácení smyslu
Demokratický přelom roku 1989 znovu otevřel otázku, jak má vypadat vztah Čechů a Slováků. Velkou roli přitom sehrála symbolika, která se naplno projevila už během jara roku 1990, kdy vypukla takzvaná „pomlčková válka“, tedy spor, jak se má společný stát vlastně nazývat. Pomlčka vložená mezi Česko a Slovensko, která pro Slováky a jejich politickou reprezentaci byla přirozeným projevem vzájemné rovnoprávnosti, se Čechům jevila jako nepřijatelná ozvěna krátkého a negativně vnímaného období po mnichovské dohodě, kdy pomlčka v názvu státu byla. Klopotně dojednaný kompromis, který mnohé vypovídal o vyhlídkách Československa na přežití, byl gramaticky nesprávný název Česká a Slovenská Federativní Republika.

Reálně se přitom rychle projevilo vzdalování obou národů, které mělo kořeny už v minulosti a nová demokratická realita ho akcelerovala. Za zmínku stojí například rozdílné nahlížení řady kapitol či postav z minulosti, o kterých se mohlo nyní svobodně debatovat. Značně rozdílné bylo kupříkladu vnímání meziválečné demokracie. S mírným zjednodušením řečeno, pro Čechy šlo o (idealizovaný) vzor, pro Slováky o období, kdy jejich národní požadavky zůstaly nenaplněny.

Podobně odlišné byly představy o tom, jak má probíhat ekonomická transformace, tedy přechod z dosavadního centrálně plánovaného hospodářství na tržní. Slovensko mělo kvůli struktuře hospodářství (především přítomnosti mnoha podniků těžkého průmyslu včetně zbrojního, který měl obrovské problémy najít odbyt pro svou produkci) zřetelně horší vyhlídky na hladkou transformaci. Vcelku logicky proto ve východní části státu získalo mnohem větší podporu volání po zpomalení ekonomické transformace a její „sociálnější“ podobě.

Zásadní role v procesu rozpadu Československa je často přisuzována Vladimíru Mečiarovi a Václavu Klausovi, lídrům Hnutí za demokratické Slovensko a Občanské demokratické strany, jež zvítězily v parlamentních volbách roku 1992. Oba nepochybně hráli klíčovou roli při rychlé demontáži Československa po volbách roku 1992. Trochu se ale zapomíná, že rychlost (pouhý půlrok) a hladkost procesu demontáže společného státu by byly nepředstavitelné bez předchozího téměř dvouletého období bezvýsledného vyjednávání. Česká, slovenská a federální politická reprezentace se marně snažily najít nový ústavní modus vivendi, který by fungování a přežití Československa zajistil. To, co se při tom naplno ukázalo, byl zjevný nesoulad vzájemných představ. Trochu zjednodušeně řečeno, čeští (a většinou i federální) politici si pod výrazem společný stát představovali stát se silným centrem. Naopak pro slovenské politiky byla na prvním místě svrchovanost obou národních republik a státní centrum mělo mít jen minimum pravomocí. Prakticky tento rozpor ztělesňovala na Slovensku hojně sdílená představa o vlastní mezinárodněprávní subjektivitě, která by v praxi znamenala (téměř) nezávislou slovenskou zahraniční politiku. Nejenom pro Václava Klause to bylo nepřijatelné a česká ochota jít do rizika „zmenšení státu“ vytvořeného kdysi Masarykem stoupala. Neslučitelnost představ o tom, jak má vypadat „společný stát“, potvrzovaly i výzkumy veřejného mínění mezi obyvateli obou částí státu, a nešlo proto pouze o problém politických elit.

V době rozdělení Československa byla podle sociologických výzkumů většina Čechů a Slováků proti tomuto kroku, ovšem současně chyběl elementární politický konsensus, jak by měl společný stát vypadat a fungovat. Pravděpodobně by Československo bylo možné udržet, ale jen za cenu kompromisů, které by navíc nebyly jednorázové, nýbrž opakované, protože definitivně vyřešit vše nejde. (Evropská unie se svým neustálým hledáním kompromisních řešení vyvstávajících problémů je v této souvislosti výmluvným aktuálním příkladem.) Politická vůle ke kompromisům ale už před volbami roku 1992 klesala. Naopak rostla únava a (hlavně na české straně) netrpělivost.

Smysl Československa se tedy na začátku 90. let postupně vytrácel, i když se nedá říct, že by zmizel úplně. Trefný je v této souvislosti postřeh anglosaské autorky Carol Skalnikové Leffové, že „Československo bylo státem, který každý chtěl, ale nikdo ho nechtěl dost“. Mezi českými politiky sílila představa, že Slováci už nepředstavují přínos jako za Masarykových časů, ale spíše komplikovanou zátěž. Poměřováno na pomyslných miskách vah začalo dávat smysl se jich zbavit. Příznačně proto hlavní roli aktivního motoru rozdělení Československa nesehrál Mečiar, ale Klaus. Česká trpělivost hledat nová řešení vzájemného vztahu došla a je mnoho pravdy na názoru, že Slováci byli k samostatnosti dotlačeni.

Ovšem dávný smysl Československa se významně zmenšil také v očích slovenských politiků, jak ukazuje jejich snaha o vyprázdnění většiny společné podstaty, tedy o přesun maxima pravomocí na národní orgány a minimalizaci významu státního centra. V podstatě jim šlo o zachování formálního rámce nazvaného stále Československo, aniž by v něm zbyl větší reálný obsah.

Nastíněnou úvahu o ztrátě většiny smyslu Československa potvrzuje vývoj po roce 1993, v němž se nikdy neobjevila seriózní snaha o jeho obnovu. Je také dobré připomenout sociologické výzkumy, které ve starších a částečně i středních generacích v Česku (a podobně na Slovensku) dodnes ukazují silnou nostalgii po společném státě a spíše nesouhlas s jeho koncem, zatímco značná část mladých lidí, kteří Československo nezažili, nemá na věc vyhraněný názor a u dalších je hodnocení rozdělení viditelně pozitivnější než u jejich rodičů a prarodičů. Pro mladší generace jde o cizí historický příběh, který se jich příliš netýká.

Lubomír Kopeček
POLITIKA & SPOLEČNOST / Historie

KONTEXTY č.5/2023

zdroj:
https://casopiskontexty.cz/smysl-ceskoslovenska-a-jeho-zmizeni/

foto:
Manifestace pražského lidu na Václavském náměstí, 28.října 1918
zdroj: Wikipedia Commons