Sověti je za odměnu poslali do gulagu

Na podzim 1939 a během roku 1940 uteklo do SSSR přes pět a půl tisíce převážně mladých lidí z Podkarpatské Rusi. Hnala je nenávist k maďarským okupantům a věřili sovětské propagandě, že je čeká komunistický ráj, kde není bída. Ocitli se v pekle – v gulagu.

Štěpán Antonij se narodil v roce 1922 v obci Kanora v údolí v Karpatech jen pár kilometrů od skoro stejně staré Vasiliny Ljachové, později Mesárové. Jejich rodiny hospodařily na malých polích na úpatí hor Podkarpatské Rusi, na autonomním území Československa. Mluvily česky a ukrajinsky.

Když bylo Československo v březnu 1939 přepadeno nacistickým Německem, Slováci se odtrhli a založili Slovenský stát, překročilo maďarské vojsko podkarpatské hranice. Vasilina vzpomíná, že ve vesnici se odehrála hrůzná scéna, maďarští ozbrojenci vyvlekli jejich židovského souseda s celou rodinou a v lese za domem je surově popravili.

Mladé muže maďarští okupanti nutili pracovat a cvičit v maďarských polovojenských jednotkách: „Byli jsme donuceni na gymnáziu v Mukačevě zúčastňovat se mládežnických akcí, říkalo se tomu Levente. Ale my jsme to odmítali, protože to bylo promaďarské,“ vysvětluje Antonij, který z nenávisti k Maďarům zorganizoval malou partu kamarádů, a v zimě 1939 přešli hranice do SSSR.

Nejdřív koblihy, pak zatčení
„Domluvili jsme se tři spolužáci: já, Kohut a Varga. Šli jsme na hranice k člověku, jmenoval se Andrej Čepa a byl mlynářem. Znali jsme ho dobře, protože jsme za první republiky přecházeli tyto hranice bez problémů. Když jsme tam přišli, zavolal svoji manželku, aby nám uvařila nějaké koblihy a mléko. A odešel. Seděli jsme za stolem a najednou vkročili sovětští pohraničníci: ,Ruce vzhůru!‘ Všechno, co jsme měli v kapsách, jsme museli vyndat ven. A oni říkají: ,Vy jste špioni!‘,“ vypráví Štěpán Antonij, kterého odvlekli do věznice v Charkově.

Vasilina se dala dohromady s chlapcem, se kterým se seznámila na tancovačce. Připojila se k nim ještě jedna milenecká dvojice. Přes hranice do SSSR šli v červenci 1940. Měla ruksak s kouskem chleba a letním oblečením na převlečení. Na sebe si vzala krásné vyšívané šaty, na krk své milované korále, upletla si z vlasů cop. Svítalo, když v dálce viděli, jak sedláci s rodinami přichází na polní práce. Mávali si.

Hranici měla takřka za domem. Hlídala ji dvojice maďarských vojáků s flintami. Vasilina vypráví, že se kluci schovali do křoví a vojáky ze zálohy napadli, sebrali jim flinty a svázali je. Jednoho vzali s sebou, přesvědčili ho, aby s nimi šel do SSSR. Sovětská hlídka, které se hned vzdali, je odvedla do menšího dřevěného stavení, kde je drželi pod zámkem týden, pak je transportovali také do věznice v Charkově.

Štěpán Antonij a Vasilina Mesárová toto asi tříměsíční martyrium ve věznicích popisují jako nekonečné bezčasí a čas doufání, že se jim podaří vyšetřovatele NKVD přesvědčit, že chtějí práci a nejsou špioni. V hromadných celách velkých jako asi jedna třída se mačkalo až 150 lidí. Spali na zemi na betonu, jedli jen vodové polévky s kouskem sucharu. Potřebu prováděli do plechového kýble v rohu.

Jak se zacházelo s dívkami, můžeme jen domýšlet. Podle odborné literatury si dozorci z dívek dělali sexuální otrokyně. Vasilina o tom, co se dělo, mluvit nechtěla. Komisaři NKVD s těmito uprchlíky obvykle sepsali obyčejnou tužkou nebo perem protokol, pořídili fotografie a administrativním rozhodnutím bez obhájce je jako špiony, kteří ilegálně překročili státní hranici, odsoudili k trestu tří let v pracovně nápravném táboře – gulagu.

I vot zděs budět vaš dom!
Štěpána a Vasilinu nahnali do dobytčích vagónů a odvezli daleko na východ. Štěpán vypráví, jak se po mnoha týdnech transportu v dobytčáku a po čtyřech dnech úplné tmy v podpalubí lodi zbídačení, utrápení vězni ocitli v lese. Tady jim bachaři dali sekery a řekli: „I vot zděs budět vaš dom!“

V Pečoře na severním Urale, kam později Štěpána odvezli, dodnes stojí zbytky lágru, barák a malý pomníček věnovaný obětem těchto komunistických zločinů.

Pakliže Čechoslováci v gulazích neumřeli hlady, vyčerpáním nebo na kurděje, průjem či tuberkulózu, byli v průběhu roku 1942 či v první půlce roku 1943 osvobozeni. Amnestii pro vězněné Čechoslováky se podařilo vyjednat počátkem roku 1942. S tím měl být zahájen tzv. dobrovolný nábor pro Československou vojenskou jednotku v SSSR.

Tedy propuštění z gulagu mělo podmínku: vstup do armády a odchod na frontu. Zvláště uprchlíci z Podkarpatské Rusi, často Sověty považovaní za maďarské občany, se mnohdy marně dožadovali propuštění. To přišlo až po mnoha měsících urgování české diplomacie.

V únoru 1943 hlásil plukovník Heliodor Píka do Londýna: „Propuštění Podkarpatských Rusů jde pomalu. Jsou odesíláni postupně, ve skupinách jen asi po 40 osobách. Důvodem toho jsou značné dopravní potíže. Odesílání nelze urychliti, i když se v některém táboře nachází několik set Podkarpatorusů.“

„Střílela jsem dobře“
Po dvou až třech letech otrocké práce v lese, na poli nebo při stavbě železnice, podvyživení a nemocemi fyzicky zdevastovaní Čechoslováci a Rusíni nastupovali k Československému armádnímu sboru v Buzuluku, výcvik probíhal v nedalekém Novochopersku.

Střílení se zbraní, pochodová cvičení absolvovala i tenkrát 45 kilo vážící Vasilina Mesárová v červnu 1943: „Střílela jsem dobře, šlo mi to. Také mě hned povýšili.“ V praporním rozkaze č. 41 se objevuje článek 2, podle něhož se ženám zařazeným v československé jednotce přiznává hodnost vojína.

Je to první dokument v historii československé armády, který potvrzuje zařazení žen do vojenské služby. Nejčastější jejich bojové zařazení bylo zdravotnice: „Bylo to strašlivé, když jsem kamarády, se kterými jsem den před tím mluvila, nacházela bez ruky, bez nohy. Vzala jsem je na záda a donesla na obvaziště. Dělala jsem všechno, zastavovala krvácení, obvazovala, odvážela,“ vypráví Vasilina Mesárová, která později na frontě působila v týlu jako lékárnice.

Čtyři měsíce před koncem války otěhotněla se svým snoubencem: „Byl u dělostřelectva, po válce jsme se vzali.“ Konec války ji zastihl v Košicích. Dostala měsíc dovolené a po pěti letech se dostala domů. „Brečeli jsme radostí, ale i lítostí. Maďaři zničili všechno.“

Později žila u Mariánských Lázní, v roce 1960 se přestěhovala do Prahy, pracovala v drůbežářských závodech. O tom, co zažívala v SSSR, o gulazích nemluvila, nechtěla mít potíže s komunistickým režimem

Štěpán Antonij sloužil nejdřív jako písař na rotě. Po výcviku v Novochopersku ho zařadili k radistům. Během bitev na východní frontě byl dvakrát těžce raněn. Poprvé v bitvě u Bílé Cerkve mu prostřelili nohu, po druhé byl potrhán výbuchem granátu na Dukle.

Po válce chtěl pokračovat v armádě, ale vyhodili ho, protože nebyl komunista a mluvil o tom, co zažil v SSSR. Dělal skladníka a do Sovětského svazu se už po válce nevrátil.

Autor textu Mikuláš Kroupa 
působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.

Zdroj:
https://hlidacipes.org/bylo-jim-sedmnact-a-hledali-komunisticky-raj-soveti-je-za-odmenu-poslali-do-gulagu/

Foto:
Vasilina Mesárová
Státní archiv Zakarpatské oblasti, ÚSTR