Ve Vlaku svobody ji napadlo dát ruce vzhůru, ale nechtěla být za blázna

Dne 11. září 1951 prorazil železnou oponu rychlík z Prahy do Aše a převezl 110 cestujících do západního Německa. Seděla v něm i tehdy patnáctiletá Marie Kohoutová, studentka 2. ročníku chebského gymnázia. Přes těžkou nemoc, s níž v současnosti bojuje, se po sedmdesáti letech rozhodla na osudný den zavzpomínat.

Když se řekne Vlak svobody, řada lidí si vybaví husarský kousek, který se povedl v září 1951 několika lidem ze socialistického Československa. Využili situace a z přísně střežené republiky, která stále těsněji utahovala svou železnou oponu, utekli na Západ.

Využili k tomu vlak jedoucí z Prahy do Aše. Souprava tehdy bez zastavení projela cílovou stanicí v Aši a pokračovala až do západoněmeckého Selbu. Na druhé straně hranice se najednou ocitlo 110 cestujících, z nichž 34 se rozhodlo do své vlasti už nevrátit.

Rozhovor pro MF DNES zprostředkovala Vlasta Lišková, dcera Marie Liškové Kohoutové, která o maminku pečuje. 

Událost tehdy obletěla svět a vaše maminka Marie je jedním z posledních žijících účastníků. Proč vlastně tehdy nezůstala za hranicemi?
Zpět ji dovedly obavy o ty, co zůstali na druhé straně hranice. Ona totiž už jako malá holka zažila komunistickou perzekuci. Mého dědečka, jejího tatínka, totiž právě soudruzi vyhodili z armády. Krátce předtím rodinu vystěhovali z bytu v Opavě a odsunuli do Aše.

Byly ty obavy oprávněné? Vzhledem k situaci rodiny asi maminka nebyla nadšená, že je najednou v Německu…
Ten výlet se jí líbil. Ještě když seděla ve vlaku a netušila, co se chystá, si sama pro sebe říkala, jak by to bylo prima, kdyby se jednou podívala za hranice, na Západ. Jenže když tam byla, rychle jí došlo, že pokud se chce vrátit, tak vše, co udělá nebo řekne, by mohlo mít v budoucnu následky. Proto také když přišli z nově založeného rádia Svobodná Evropa dělat rozhovory, nic kloudného jim neřekla. Bála se, aby pak ve vysílání nezaznělo něco, z čeho by její rodina mohla mít v Československu problémy.

Ostatní mluvili?
Myslím, že určitě. Slyšela jsem, že někteří z jejích spolužáků, kteří v Německu zůstali, se nechali strhnout a redaktorům leccos řekli. Jenže když si uvědomili, že se to vysílá i u nás a že je soudruzi určitě slyšeli, báli se vrátit. Věděli, že by je tu komunisté nevítali se slavobránou, a tak raději zůstali v cizině. Možná by tam zůstali i tak, ale určitě i tohle sehrálo svoji roli.

Co vaše maminka, nebála se, když se tak najednou ocitla v „nepřátelské“ zóně?
Členové naší rodiny tehdy byli na komunisty hodně naštvaní. Doma poslouchali cizí rozhlas, orientovali se, a tak věděli, že se jim v Německu nic nestane, že jim tam nic nehrozí. Navíc Američany, kteří tam tehdy po válce byli, měli rádi.

Takže ona vůbec netušila, co se děje? Že tentokrát v Aši nevystoupí?
Vůbec. Když tehdy vlak začal před nádražím najednou zrychlovat, stála už u dveří, protože chtěla vystoupit a přesednout na malý kolejáček, který by ji převezl na nádraží Aš–město. Ale vlak nezastavil. U záchranné brzdy stál tehdy Jaroslav Švec, který jako lékař působil v Aši a v Chebu, a ten všem říkal, že vlak jede přes hranice. Ale prý není třeba panikařit, protože kdo bude chtít, se bude moct vrátit. Dodatečně jsme zjistili, že organizátoři měli tehdy ty záchranné brzdy ve vagonech obšancované. U každé stál někdo s pistolí v ruce a hlídal, aby nikdo nezkoušel vlak brzdit. Maminka pak vyprávěla, že přemýšlela, co bude dělat, když viděla člověka s pistolí. Napadlo ji, že se obvykle v takových případech dávají ruce vzhůru, ale pak si řekla, že přece nebude vypadat jako blázen, a tak jen stála a čekala, co se bude dít.

Kde vlak poprvé zastavil?
Byl to takový drážní domek kousek za hranicemi. Přiběhli tam němečtí železničáři, pak němečtí policisté a nakonec přijeli Američané, protože souprava stála v americké zóně. Vlak tam stál docela dlouho, lidé čekali, co bude. Maminka říkala, že strach neměla, naopak. Výlet se jí líbil. Ale jak sama přiznává, jen tajně. Radost dát najevo nemohla. Už tehdy, v patnácti letech, ji vedla obava o zbytek rodiny. A to byli komunisté u moci jen tři roky.

Co se dělo pak?
Museli čekat. Těm, kteří se chtěli vrátit a cítili se uneseni, zakázali odejít z vlaku. Maminka si vzpomněla, že měla hlad, protože naposledy jedla ráno, před odjezdem do školy, a obědvat měla doma v Aši. Od Němců dostali jen nějaké bonbony. I první noc ti lidé spali ve vlaku.

********
Nejznámější únos vlaku v dějinách
Vlak č. 3717 jel 11. září 1951 na trase z Prahy do Aše. Tady byla jeho cílová stanice. Jenže ten den to bylo jinak. Souprava v cíli nezastavila a dojela až do západoněmeckého Selbu. Plán útěku měli na svědomí tři organizátoři. Strojvedoucí Karel Konvalinka, výpravčí Karel Truksa a lékař Jaroslav Švec. Se samotným nápadem přišel Konvalinka. Trať z Aše do Selbu totiž byla průjezdná, jedinou překážkou byla improvizovaná zábrana na kolejích. Podle historiků a svědků projel vlak ašským nádražím rychlostí zhruba 80 kilometrů v hodině a stále zrychloval. Zastavil až na německém území. Ze 110 cestujících se jich 34  rozhodlo zůstat na druhé straně. Zbytek se po pár dnech vrátil domů. O události tehdy informovala světová média, pro komunisty to byla velká rána a ponížení. Následovala řada soudních procesů mířených i na vzdálené příbuzné či přátele těch, kteří za hranicemi zůstali. Řada nevinných tehdy skončila na mnoho let v žaláři, padl dokonce i trest smrti.

Mnoho z nich mělo posléze problémy ve škole i v zaměstnání, sledovala je StB a sousedé a spolužáci se jim posmívali, že jsou zbabělci, když za čárou nezůstali. Na začátku října pak území Československa zasypaly dva miliony letáků, které přiletěly v balonech z Německa a vysvětlovaly lidem za střeženou hranicí pohnutky "únosců". Komunistickou propagandou byli totiž označeni za teroristy.
Na hranicích zatím, jako reakce, na podařený útěk, režim instaluje těžké závory, výkolejky a další překážky. Vzniká neprostupná železná opona.
A jaké jsou osudy těch, kteří se do vlasti zmítané komunistickým terorem nevrátili? Jedenáct jich dostalo azyl v Kanadě, několik mladých mužů z rychlíku po čase vstoupilo do francouzské cizinecké legie, se kterou se účastnili bojů v Indočíně. Konvalinka s Truksou, kteří se dostali i na stránky časopisu Life, se s rodinami usadili v americkém New Jersey. Tam oba získali práci v továrně firmy Lionel. V továrně, která vyráběla vláčky pro děti.

********

Kde? Na sedačkách?
Někteří na sedačkách, jiní kde se dalo. Maminka si vlezla nahoru, kam se dávaly kufry. Lehla si na dřevěné tyče. Prý to zas tolik netlačilo, nakonec usnula. Druhý den Američané odvezli cestující do svého tábora. Americká vojenská správa v táboře Grafenwöhr převzala za vlak v tehdejší americké okupační zóně Německa zodpovědnost. Tady dostali najíst a maminka získala cennou zkušenost. Zjistila, že když řekne jen Thank you, že dostane přidáno. A přidávat přestali, až když řekla No, thank you. Dostali také od Američanů konzervy, toaletní potřeby a cigarety. Ty odtamtud přivezla svému tatínkovi.

Čím je vezli do tábora?
Nějakým náklaďákem. A i z transportu má maminka úžasný zážitek. Jeden z vojáků potřeboval mít volné ruce, a tak dal jí a její spolužačce podržet svou zbraň. Ony se mu pokusily anglicky říct, že by to neměl dělat, ale se smíchem jim odpověděl, že stejně není nabitá. Jestli to byla skutečně pravda, to maminka nevěděla.

Jak se dostali zpět do republiky?
Američané se všech ptali, jestli chtějí za hranicemi zůstat. Kdo nechtěl, tomu bez problémů návrat umožnili. Maminka mi už dříve vyprávěla, že ve vojenské dřevěné jídelně dostali oběd a pak jim oznámili, že je autobusy zavezou domů, do Čech. K hranicím, kde je čekala předávací procedura, se dostali ve dvou autobusech. Na hranicích pak celá skupina přestoupila do jednoho českého autobusu. Ale ten byl dost plný, proto někteří museli cestou domů stát. V Aši je přivítali a rovnou odvezli k výslechu. To už s maminkou byla moje babička, která na ni čekala a nenechala ji samotnou.

Jak se událost podepsala na rodině, měli jste nějaké potíže?
Pro komunisty byla maminka hrdinka, protože se vrátila. Ale širší rodina doktora Švece, jednoho z organizátorů útěku, ta problémy měla. Pro nás však má Vlak svobody ještě další rozměr. Když spolu moji rodiče začali chodit, zjistili, že tatínek je vlastně synovcem uprchlých manželů Švecových. Ten příběh tak máme v naší rodině prožitý ze dvou různých stran. 

Autor: Jitka Dolanská

Zdroj: 
https://www.idnes.cz/karlovy-vary/zpravy/vlak-svobody-unos-zelezna-opona-vzpominka-marie-liskova.A210909_110446_vary-zpravy_ba?zdroj=otvirak

Foto:
Marie Lišková měla dva roky do maturity, když 11. září 1951 jela Vlakem svobody z Chebu do Aše.
Autor: Martin Stolař, MAFRA