Konec československé Podkarpatské Rusi

Jiří Plachý

Osvobozením nejvýchodnější části republiky Rudou armádou začal systematický tlak sovětských sil proti činnosti obnovených československých úřadů.

Před pětasedmdesáti lety, 22. ledna 1946, se zřízením Zakarpatské oblasti Ukrajinské sovětské socialistické republiky uzavřela čtrnáctiměsíční historie přechodného kvazistátního útvaru Zakarpatská Ukrajina, ležícího de iure na území třetí Československé republiky. Jeho vyhlášení v listopadu 1944, dobově vydávané za projev svobodné vůle místních obyvatel, bylo ve skutečnosti pouhou zástěrkou pro násilnou anexi téměř desetiny rozlohy našeho státního území ze strany Sovětského svazu.¹

Keď v roce 2014 proběhla ruská anexia Krymu, hovořilo se někdy o „sudetském“ scénáři. Ve skutečnosti by bylo přiléhavější mluvit o scénáři „zakarpatském“. To by však na dnešní Ukrajině nebylo úplně politicky korektní – zcela ahistorická sovětská teorie o „znovusjednocení“, oproštěná o politické aspekty anexe, totiž dodnes zůstává součástí oficiálního ukrajinského historického diskurzu.

Na jaře 1944 se Rudá armáda (RA) v Karpatech přiblížila k předválečné československé státní hranici. V důsledku toho došlo v Moskvě 8. května k podpisu československo-sovětské dohody upravující pobyt sovětských vojsk na československém území. V souladu s ní byl prezidentem Benešem počátkem srpna 1944 jmenován dosavadní ministr pro hospodářskou obnovu exilové vlády, sociálně demokratický politik František Němec, vládním delegátem pro osvobozené území. Do čela vojenského Velitelství osvobozeného území byl postaven divizní generál Antonín Hasal-Nižborský. Na konci měsíce srpna delegace odcestovala do SSSR. Krátce pobývala na Slovensku a před porážkou povstání byla opět evakuována na území pod kontrolou Rudé armády.

V té době dosáhla sovětská vojska československých předválečných hranic nejen v prostoru Dukelského průsmyku, ale i na Podkarpatské Rusi. Německo-maďarským jednotkám zde začalo v důsledku postupu Rudé armády hrozit obklíčení, a zahájily proto ústup. V rámci karpatsko-užhorodské operace zahájené 18. října byla téměř celá země během několika dní osvobozena. Dne 26. října vstoupily sovětské jednotky do Chustu a Mukačeva a 27. října 1944 i do Užhorodu.

Ministr Němec spolu s generálem Hasalem a svými nejbližšími spolupracovníky přijeli do Chustu symbolicky v den československého státního svátku, tedy 28. října 1944. Den předtím se ještě na polském území poprvé setkali s generálem Lvem Zacharovičem Mechlisem, politickým komisařem IV. ukrajinského frontu, který jim sdělil, že do kompetence československého vládního delegáta bude prozatím předáno pět východních okresů Podkarpatské Rusi, vzhledem k tomu, že zbytek osvobozeného území je stále ještě operační zónou prvosledových jednotek. Němec následně napsal telegramy maršálu Stalinovi, prezidentu Benešovi a předsedovi vlády Janu Šrámkovi, v nichž trochu nadneseně oznámil, že „převzal moc“ nad tímto územím.

Němec začal hned po příjezdu úřadovat. Již 28. října vydal vyhlášku, v níž oznámil civilnímu obyvatelstvu vznik Úřadu pro správu osvobozeného území zmocněného vést vnitřní správu na československém státním území v jeho kompetenci. Vymezil také tři hlavní úkoly svého úřadu:

vykonávat prostřednictvím národních výborů (NV) veřejnou správu,

znovuzřídit československou brannou moc a

obnovit klid a pořádek a také očistit veřejný život.²

Němcovi se dostalo vyloženě srdečného přijetí a ve městech i na vesnicích vlály československé vlajky. V den, kdy se nacistům podařilo potlačit Slovenské národní povstání, se v Chustu mohlo zdát, že obnova československé státnosti je na dosah.

Hned druhý den po příjezdu se Němec zúčastnil veřejného tábora lidu na chustském náměstí. Hlavní projev zde přednesl jeho ukrajinský politický poradce, přidělený mu velitelstvím 1. čs. armádního sboru, ppor. Ivan Turjanica, před válkou čelný představitel podkarpatoruských komunistických odborů. Ve své řeči, častokrát přerušované aplausem posluchačů, mluvil o Československu jako o jednotné vlasti tří bratrských národů.

Na tomto lidovém shromáždění však došlo také k události, o níž snad Němec neměl v první chvíli ani čas uvažovat. Sovětský velitel města, gardový major Kruckič, ve svém projevu prohlásil, že národní výbor, který se ujal řízení města, se skládá ze „samozvanců“ s fašistickou minulostí a je věcí občanů, aby si na místě zvolili nový. Následně přečetl jména navržených kandidátů a u každého vznesl dotaz, zda proti němu má někdo nějaké námitky. Pokud se nikdo neozval, byl kandidát automaticky zvolen.³

Následující dny byly pro československé vojáky i civilní úředníky vyplněny intenzivní prací. Jako prioritní se jevilo vybudování sítě národních výborů. Němec předpokládal, že jeho hlavním partnerem v zemi budou právě orgány samosprávy. Během několika dní se podařilo s pomocí aparátu vládního delegáta ustanovit národní výbory ve většině obcí, v nichž ještě neúřadovaly. Pomoc v terénu jim přitom měla poskytnout 36členná skupina npor. Bedřicha Reicina, vyslaná od 1. čs. armádního sboru. To se však ukázalo jako chybný krok. Již v prvních listopadových dnech přicházely do Chustu zprávy o autoritativním ustanovování místních národních výborů a zásazích místních velitelů Rudé armády, ale i Reicinových mužů, vystupujících zcela prosovětsky, do jejich složení. Nebylo to jistě povzbudivé, zatím to však bylo možné připsat na úkor „revoluční“ doby.

Rychle postupovaly také vojenské záležitosti řízené Velitelstvím osvobozeného území. Již 30. října 1944 vydal Němec vyhlášku, na jejímž základě měly národní výbory v „československé zóně“ zahájit soupis vojáků z povolání a záložníků předválečné československé armády a dále bývalých příslušníků československých bezpečnostních sborů a československých občanů, kteří prošli službou v maďarské armádě.⁴ Soupisy měly předcházet vyhlášení mobilizace.

Dne 4. listopadu 1944 si ppor. Ivan Turjanica vyžádal dovolenou k „návštěvě matky“.⁵ Pocházel z osady Rjaped, náležící před válkou k obci Berezovo a vzdálené asi 23 kilometrů severovýchodně od Chustu, v „československé zóně“. Do Chustu se však již nevrátil a odjel přes demarkační linii do Mukačeva. Dalo by se říct, že tímto okamžikem se události daly do pohybu. Ve stejný den se na celém území „československé zóny“ včetně Chustu objevily vyhlášky vylepované na příkaz sovětských vojenských velitelů měst a vyzývající místní občany k dobrovolnému vstupu do Rudé armády.⁶

Komunistická strana Zakarpatské Ukrajiny

Mukačevo, ležící v „sovětské zóně“, se v následujících dnech stalo centrem protičeskoslovenských aktivit. Před druhou světovou válkou v něm byli komunisté nejsilnější politickou stranou. V parlamentních volbách v roce 1935 získali ve městě 27,43 % hlasů, ale například v sousedním Palanoku dokonce 54,41 %. První legální schůze mukačevských komunistů se uskutečnila již posledního říjnového dne, tedy čtvrtý den po osvobození, právě když městem projížděli do Chustu úředníci československé vládní delegatury. První veřejná výzva ke spojení s „bratrským ukrajinským národem“ zde zazněla 3. listopadu 1944 na shromáždění v městském divadle.

Podkarpatoruští komunisté za hranicemi byli přitom v té době vzorem loajality k Československé republice. Jedním ze zástupců KSČ ve Státní radě v Londýně byl od prosince 1942 Ivan Petruščák, který se po přijetí rezignace Pavla Cibereho v březnu 1944 stal jediným zástupcem Podkarpatska v nejvyšších orgánech zahraničního odboje.

Již 5. listopadu 1944 se v deníku intendační služby Velitelství osvobozeného území objevuje zmínka o nechuti orgánů národních výborů ke spolupráci s vládní delegací, která se promítla do zhoršující se situace v zásobování československých úřadů, a to na více místech „československé zóny“. Některé národní výbory také začaly sabotovat vyhlášku ministra Němce o soupise vojenských osob. Jako odpověď na docházející zprávy o odvodech československých občanů do Rudé armády byl 6. listopadu 1944 zahájen nábor dobrovolníků do československé armády. To přineslo další zásobovací obtíže. Československá vojenská velitelství proto postupně přešla na zásobování z místních zdrojů. První dobrovolníci byli přiděleni ke službě v rámci nově vznikajících jednotek přímo na Podkarpatsku.⁷ U Velitelství osvobozeného území vznikla například štábní rota zajišťující jeho chod, jejímž prvním velitelem se stal ppor. Karel Mora, mající se sovětským režimem řadu zkušeností – jako příslušník československé vojenské jednotky strávil více než dva roky v gulagu.⁸

Sedmého listopadu proběhly na osvobozeném území oslavy výročí Velké říjnové socialistické revoluce. Československé úřady zaznamenaly, že prostřednictvím místních, ale i okresních národních výborů jsou organizovány petice za připojení země k Sovětskému svazu. Dne 12. listopadu 1944 proběhly ve většině měst a obcí v obou zónách národními výbory organizované veřejné schůze, které měly vždy stejný výsledek – „spontánní“ žádosti o připojení k SSSR.

Následujícího dne byla předčasně zahájena československá mobilizace. Z důvodu nedostatku dopravních prostředků a omezeného zásobování probíhala postupně v jednotlivých okresech „čs. zóny“ – nejprve v Rachovu, 15. listopadu v Ťačovu, 16. listopadu v okresech Chust a Sevluš a konečně 22. listopadu 1944 ve Volovém.⁹

Po příjezdu do Mukačeva obnovil Ivan Turjanica vydávání komunistického listu Zakarpatska pravda a následně byl kooptován jako místopředseda do mukačevského městského národního výboru. Na 19. listopad 1944 svolal do města I. stranickou konferenci zakarpatských komunistů. Ta se stala v podstatě zakládajícím sjezdem „nezávislé“ Komunistické strany Zakarpatské Ukrajiny (KS ZU) a zúčastnilo se jí 294 řádných delegátů a 124 hostů. Polovinu z nich tvořili rolníci, 35 % dělníci a 15 % příslušníci „pracující inteligence“.¹⁰

Jednání zahájil Turjanica. V úvodním referátu se ani slovem nezmínil o poměru zakarpatských komunistů ke KSČ, k níž do té doby všichni náleželi. KS ZU tedy v podstatě vznikla mlčky, bez diskuse a hlasování. Z konference byly zaslány blahopřejné telegramy J. V. Stalinovi a N. Chruščovovi.

Stalin, Kalinin, Molotov, Chruščov, Kaganovič, Žukov a Vorošilov byli zvoleni do čestného předsednictva sjezdu. Z československých soudruhů, s nimiž účastníky pojila dvě desetiletí společných zápasů proti „buržoazii“, se takovéto pocty nedostalo nikomu. Všechny volby se konaly aklamací.

Hlavní dva body, které měla konference projednávat, byly otázky sjednocení Zakarpatské Ukrajiny se sovětskou Ukrajinou a stranický program.

Referát o sjednocení přednesl Ivan Kerča a podle dochovaného zápisu sklidil od přítomných bouřlivé ovace. Vasil Rusin poté přečetl již připravenou rezoluci v tomto duchu. Dále byl zvolen 24členný ústřední výbor, jehož předsedou se stal Ivan Turjanica.¹¹ Mezi členy ÚV byli další tři dezertéři z řad československé armády – rtm. Ivan Vaš (bratr Karla Vaše), rtm. Ivan Lednej a čet. Michajlo Mackanjuk, všichni ze skupiny npor. Bedřicha Reicina.

Podle programu měla strana pracovat na zlepšení postavení zakarpatských dělníků, rolníků a ostatních obyvatel; vyvlastnit pozemky patřící šlechtě a nadnárodní firmě Latorica a následně přidělit půdu bezzemkům; vyvlastnit továrny, zřídit vysoké školy, obnovit válkou zničená města a obce, vyhnat Němce a Maďary atd. V posledním bodu programu bylo zakotveno svolání sjezdu národních výborů na 26. listopadu 1944 a zvolení národní rady, do níž měli být vybráni „nejlepší synové národa“.¹²

Nikdo, komu je jen trochu jasný způsob práce komunistického hnutí, v tuto chvíli nemohl být na pochybách, jakým směrem se vývoj ubírá a že o osudu Podkarpatské Rusi je již rozhodnuto. Představa, že by řadový funkcionář regionálního významu o své vůli opustil úkol, který dostal, a založil si vlastní komunistickou stranu, je absurdní. Samotné československé komunisty, jak v Moskvě, tak na Podkarpatsku, nová situace zpočátku zaskočila, ale rychle ji akceptovali.

I. sjezd národních výborů a prohlášení „nezávislosti“

V neděli 26. listopadu 1944 se v Mukačevu sešel I. sjezd národních výborů. Zasedal v sále kina Scala a účastnilo se jej 663 delegátů, z nichž 308 přijelo z „československé zóny“. Přísný zákaz překročení demarkační linie v tomto případě neplatil stejně jako v případě stranické konference před týdnem.¹³ Na výběr delegátů bylo velmi málo času a lze předpokládat, že ve většině případů nebyli voleni, ale ustanovováni (opět nevolenými) národními výbory. Podle dochovaných dokumentů se zdá, že některé delegáty vysílaly přímo místní organizace komunistické strany.¹⁴ I tak zastupovali pouze o něco více než polovinu zakarpatských obcí. Namísto některých delegátů, kteří se nemohli dostavit, se sjezdu účastnili náhradníci, údajně z řad mukačevských studentů. Kromě toho bylo na sjezdu 126 hostů, kteří „dohlíželi“ na jeho zdárný průběh. Jedním z nich byl například politruk sovětské 18. armády generálmajor Leonid Iljič Brežněv.

Řada řečníků vystupovala ostře protičeskoslovensky a jejich příspěvky byly plné vědomých lží, které bychom dnes označili jako „fake news“. Například Turjanica v hlavním projevu uvedl nepravdivou zprávu o zastřelení zakarpatského milicionáře českým důstojníkem za to, že nosil na rukávu rudou pásku. Oleksa Timko mj. řekl: [Češi] nám vyhrožovali. Otevřeně říkali: Jestli chcete svobodu, smeteme vás z povrchu země.¹⁵ Jurij Sikura, Rudou armádou dosazený předseda ONV v Chustu, tvrdil: Bez našeho vědomí a přání jsme byli připojeni. Náš národ protestoval, ale jeho hlas nebrali na vědomí. Vedli jsme boj o ubránění naší řeči, naší kultury, kterou znevažovali a kterou utiskovali. Kolik našich nejlepších lidí zahynulo v tomto boji? Kolik jich bylo zastřeleno a uvězněno za dob tak zvané české demokracie?¹⁶ Politicky korektní poselství ministra Františka Němce z 22. listopadu zaslané sjezdu zde samozřejmě zaznít nesmělo.

Nejdůležitějším sjezdovým dokumentem byl Manifest I. sjezdu národních výborů Zakarpatské Ukrajiny pro sjednocení Zakarpatské Ukrajiny se sovětskou Ukrajinou.¹⁷ Jeho přijetím sjezd v podstatě velmi chaoticky odhlasoval vyhlášení „nezávislosti“, respektive vystoupení ze státního svazku Československé republiky. Vzhledem k tomu, že se i mezi zúčastněnými vyskytovaly ojedinělé názory, že změnu státoprávních poměrů je třeba provést jinou formou, se nakonec nehlasovalo tajně ani po jménech, ale „masovou slovní aklamací“. Díky tomu mohlo být docíleno „jednomyslnosti“. Není třeba dodávat, že sjezd k něčemu podobnému neměl oprávnění ani potřebný mandát. Kromě toho sjezd také zvolil 17-člennou Národní radu Zakarpatské Ukrajiny (NR ZU) jako vrcholný orgán nového „státu“. Jinak si komunisté v podstatě nechali schválit svůj týden starý program.

Složení Národní rady Zakarpatské Ukrajiny k 10. lednu 1945
 

Resort	Jméno	Profese
Předseda	Ivan Turjanica
I. náměstek předsedy	Petro Sova	právník
II. náměstek předsedy	Petro Lintur	profesor
Vnitro a bezpečnost	Ivan Vaš	rolník
Finance	JUDr. Jurij Ivaško	právník
Zemědělství	Ing. Michajlo Moldavčuk	inženýr († 20. 2. 1945)
Lesní hospodářství	JUDr. Mikola Cuperjak	právník
Průmysl a obchod	Samuel Weiss­Vajs	úředník
Spravedlnost	JUDr. Štefan Borecký	právník
Osvěta	Ivan Kerča	profesor
Doprava	Gavrilo Rusin	právník
Zdravotnictví	MUDr. Ilko Kelečanik	lékař
Sociální věci	JUDr. Foma Čekan	právník
Člen	Dmitro M. Tarachonič	úředník
Člen	Serena Borkanjuková
Člen	Ivan I. Kopolovič	kněz
Člen	Vasil M. Teslovič	úředník

Rudá armáda v pozadí

Na tomto místě je třeba krátce zmínit obojakou roli, kterou na Podkarpatské Rusi v podzimních měsících roku 1944 sehrála Rudá armáda. Výše zmíněné okolnosti by totiž mohly vyvolávat mylný dojem, že vytvořením „československé zóny“ převzal v pěti východních okresech Podkarpatska Úřad vládního delegáta veškerý výkon veřejné správy. Ve městech a obcích však zůstávali sovětští vojenští velitelé (a samozřejmě i posádky Rudé armády), kteří měli i v otázkách civilní správy poslední slovo.

Právě oni stáli za změnami v personálním složení nově ustavovaných národních výborů. Pokud se členem národního výboru stal člověk, jenž neodpovídal sovětským představám, byl nařčen z nespolehlivosti nebo kolaborace s maďarským režimem. Za tu se dalo považovat v podstatě cokoliv. U „pokrokových“ členů NV však zatížení okupační minulostí nevadilo. Jak už bylo výše popsáno, sám František Němec se hned při svém příjezdu do Chustu stal svědkem (a z neznalosti do jisté míry i aktérem) popsaného divadla.

Ministr Němec a generál Hasal přednášeli od počátku listopadu své stížnosti na velitelství IV. ukrajinského frontu, kde jednali především s jeho velitelem, armádním generálem Ivanem Jefimovičem Petrovem, a jeho zástupcem pro věci politické (tedy politrukem) generálem Mechlisem. Oba s nimi hráli nedůstojnou hru, kdy je ujišťovali, že jsou jejich jedinými politickými partnery, zatímco za jejich zády organizovali „hnutí“ za připojení k SSSR.¹⁸ Stížnosti bagatelizovali, lhali ve spoustě konkrétních věcí a nakonec neváhali svým československým protějškům ukázat, kdo je v zemi skutečným pánem.

Separatistická provincie

Zakarpatští komunisté si uvědomovali, že přes pozici nejsilnější předválečné strany v zemi nemají ve společnosti většinovou podporu. Uplatnili proto taktiku „široké lidové fronty“. Vzhledem k tomu, že na Zakarpatsku nemohla být obnovena činnost jiných politických stran, snažili se přimět ke spolupráci co největší počet nestraníků. Ještě v doplňovacích volbách do Nejvyššího sovětu v únoru 1946 byl na Zakarpatí postaven „volební blok komunistů a bezpartijních“.

Ostatně, podíváme-li se na složení NR ZU jen z pohledu profesí jejích členů, nenapadlo by zřejmě nikoho, že jde o „revoluční“ orgán. Zasedalo v něm šest právníků, dva středoškolští profesoři, kněz, tři úředníci, lékař a inženýr. Kromě Turjanici a Sereny Borkanjukové, vdovy po komunistickém poslanci Oleksovi Borkanjukovi, jehož popravili Maďaři (mimochodem, šlo o jedinou ženu mezi „nejlepšími syny národa“), byl zástupcem „pracujících“ Ivan Vaš, který uvedl, že je profesí rolník. Ke komunistické straně náleželi Turjanica, Vaš, Vajs, Kerča, Teslovič, kteří byli zároveň členy ÚV KS ZU, a dále pak Boreckij a Borkanjuková. Deset (později jedenáct) členů rady bylo pověřeno řízením resortů a tvořili předsednictvo, čtyři (resp. tři) zůstali „bez portfeje“. Turjanica ve svých rukou soustředil všechny významné funkce – byl hlavou státu, předsedou vlády a současně předsedou ÚV KS ZU.

Nestraníky byli oba Turjanicovi zástupci – Petr Sova a Petr Lintur. Sova však po okupaci přijal místo v poradním sboru maďarského komisaře-regenta. Přesto, nebo právě proto, se v listopadu 1944 stal předsedou Městského národního výboru v Užhorodě. Lintur byl profesorem chustského reálného gymnázia. Oba patřili k zastáncům rusínské orientace. Lintur dokonce v prosinci 1944 navštívil s delegací pravoslavné církve Moskvu a snažil se lobbovat za vytvoření Karpatoruské sovětské socialistické republiky, nebo alespoň připojení Zakarpatska přímo k Rusku. Oba údajně brzy prohlédli roli loutek, která jim byla určena. Po dokončení sovětské anexe se stáhli z veřejného života a věnovali se vlastivědné práci.¹⁹

Ze státoprávního hlediska soustředila Národní rada do svých rukou veškerou moc jak legislativní, tak exekutivní a měla přímou kontrolu nad soudnictvím i samosprávou. Jmenovala soudce a kdykoliv mohla odvolat kterýkoliv národní výbor a vypsat nové „volby“. Sovětská historiografie později hrdě hlásala, že na Zakarpatsku došlo k zavržení „buržoazní doktríny“ dělby moci, čímž byla vytvořena jakási „lidová demokracie“ vyššího typu.²⁰ Ve skutečnosti vedla centralizace moci jen k rychlé instalaci totalitního režimu.

Za státní svátek byl prohlášen 26. listopad (dekret č. 9), tedy den, kdy se sešel I. sjezd národních výborů a byla vyhlášena „nezávislost“. Dne 12. ledna 1945 byla kodifikována hymna Zakarpatské Ukrajiny, kterou se „překvapivě“ stala hymna Sovětského svazu. Stejného dne byla uzákoněna i vlajka. Opět se jednalo o vlajku SSSR, tentokrát však „vylepšenou“ zlatým nápisem: Ať žije znovusjednocení Zakarpatské Ukrajiny se sovětskou Ukrajinou.²¹

Svůj (časově mimochodem nijak neohraničený) mandát odvozovala NR ZU od I. sjezdu národních výborů, jehož legitimita však byla značně pochybná. Podle československého práva pak žádný podobný orgán samozřejmě nemohl odhlasovat „vystoupení“ některého regionu z československého státního svazku.

NR ZU vládla pomocí dekretů, které přijímala jako kolektivní orgán. Jednotliví pověřenci, jejichž resortů se nový předpis týkal, ve své kompetenci vydávali prováděcí směrnice, které většinou vycházely současně s dekretem.

Funkci ústavy suploval Manifest I. sjezdu. Ve snaze posílit jeho legitimitu zorganizovala NR ZU rozsáhlou podpisovou akci – do začátku roku 1945 jej údajně podepsalo na čtvrt milionu obyvatel a později prý naprostá většina dospělé populace (někteří, včetně delegátů sjezdu, evidentně i vícekrát). Tento fakt tedy není třeba v totalitní společnosti přeceňovat.

Mezi výčtem resortů bychom marně hledali problematiku zahraničních věcí a obrany. První oblast si ve své kompetenci ponechal opět Turjanica. V tomto případě však byla jeho úloha mimořádně jednoduchá. Zakarpatskou Ukrajinu neuznal žádný stát, ani Sovětský svaz, a neměla tedy ani žádné diplomatické nebo jiné mezinárodní zastoupení, a to ani v Praze nebo Moskvě.

Zajímavou otázkou však bylo zřízení zakarpatské armády. Dne 18. prosince 1944 vznikly dekretem č. 23 NR ZU tzv. Lidové družiny Zakarpatské Ukrajiny. Lidské zdroje země však byly v té době již v podstatě vyčerpány. Do Rudé armády bylo zařazeno až 27 tisíc obyvatel. Okolo 11 tisíc osob dobrovolně vstoupilo do československé zahraniční armády a blíže nezjištěný počet sloužil v maďarské královské armádě a zřejmě i ve Waffen-SS. Prostě nebylo kde brát. Lidové družiny proto měly v podstatě miliční charakter. Byly organizovány na teritoriálním principu – vzniklo celkem 11 okresních velitelství (Berehovo, Volové, Iršava, Mukačevo, Perečín, Rachov, Svaljava, Sevluš, Ťačovo, Užhorod a Chust), stavících místní jednotky maximálně o síle roty. Každá měla svého politického komisaře. Jejich příslušníci přes den vykonávali své občanské povolání a „na vojně“ sloužili po skončení pracovní doby. Ústřední štáb sídlil v Užhorodě a v jeho čele stál důstojník Rudé armády, nositel řádu Hrdina SSSR pplk. Aleksandr Vasilijevič Tkanko, tedy sovětský občan.²²

Na tomto místě je třeba ještě zmínit jeden z důsledků nucených odvodů do RA, jímž byl vysoký počet dezercí. V horách a hlubokých lesích se tvořily ozbrojené bandy a mnozí dezertéři posílili řady Ukrajinské povstalecké armády. Ta na Zakarpatí rozšířila svoji působnost až v roce 1944, kdy zde vytvořila 8. operační oblast s krycím označením „Sribna“, sloučenou v následujícím roce se 4. operační oblastí „Goverla“.

V pravomoci NR ZU se samozřejmě nenacházelo ani řízení tajných služeb – již od října 1944 na Zakarpatí zcela volně operovaly jednotky Smerš, NKVD i GRU, které zde vytvořily stálou organizační strukturu dávno před formálním připojením Zakarpatska k SSSR. Zmocněnec vnitra měl ve svém resortu pouze nepříliš úspěšnou a spolehlivou místní milici, tedy běžné policejní služby. Pod sovětskou správou bylo i šest koncentračních táborů, zřizovaných na zakarpatském území již krátce po osvobození. V největším z nich, ve Svaljavě, bylo na konci roku 1944 vězněno téměř 23 tisíc osob, převážně maďarské a německé národnosti. Teror však směřoval i proti různým skupinám „slovanského“ obyvatelstva a brzy nabyl masových rozměrů.²³

Manifest I. sjezdu národních výborů vyšel v pondělí 27. listopadu 1944 v Zakarpatské pravdě a nejpozději o dva dny později, ve středu 29. listopadu, jeho text dorazil i na Úřad vládního delegáta do Chustu. Posledního listopadového dne vyšel v prvním čísle Věstníku NR ZU, suplujícím sbírku zákonů. Spolu s ním bylo uveřejněno prvních devět dekretů.²⁴ Téhož dne se Turjanica písemně obrátil na ministra Němce. Ve svém dopise neomaleně napsal: Po tomto rozhodnutí Národní rada navrhuje Vám i Vašemu aparátu civilnímu i vojenskému opustit v třídenním termínu území Zakarpatské Ukrajiny. V případě, že se nepodrobíte našemu kategorickému rozhodnutí a naší žádosti, budeme nuceni podniknout další kroky, se všemi z toho pro Vás vyplývajícími následky.²⁵ Z nařízení NR ZU v noci zmizely z většiny veřejných budov v zemi československé vlajky.

Vyžeňte Čechy!

Dne 1. prosince 1944 ve čtyři hodiny odpoledne obdržel ministr Němec Turjanicův dopis. Okamžitě o něm uvědomil velvyslance v Moskvě Zdeňka Fierlingera a požádal o setkání s generálem Petrovem. Třetího prosince poslal NR ZU svoji odpověď. V ní rozhodně odmítl jednat o státoprávním uspořádání Podkarpatské Rusi, nabídl však uznání NR ZU jako zemského národního výboru. Jednoznačně také odmítl ultimátum, které mu NR ZU předložila, a vyslovil lítost nad jeho formulací. Připomněl jen několik týdnů stará Turjanicova slova, která napsal ještě během pobytu v Banské Bystrici: Jaká má být Karpatská Ukrajina? Národ karpatoukrajinský musí býti rovnoprávným k slovenskému a českému bratrovi v Československé republice. Karpatská Ukrajina musí býti národní a plně demokratickou. Na Karpatské Ukrajině má býti pánem karpatoukrajinský národ v bratrském svazku s hrdinským slovenským a českým národem.²⁶

Aby dokázal dobrou vůli, informoval o dva dny později NR ZU o výsledcích dosavadního jednání Úřadu vládního delegáta s velitelstvím IV. ukrajinského frontu o úpravě mezd a cenové hladiny na Podkarpatské Rusi a požádal ji o její stanovisko v této záležitosti. Šlo o velmi důležitou otázku, protože příslušníci Rudé armády byli během služby v Zakarpatí vypláceni v československých korunách. Krátce předtím se také po jistých průtazích podařilo sjednat kurz československé koruny k maďarskému pengö (1 pengö = 2,20 koruny).²⁷ Díky tomu by mohla být provedena výměna peněz, která by uchránila hotovost a vklady místních obyvatel před rychlým znehodnocením.

Turjanica odpověděl dekretem číslo 15 z 5. prosince 1944 přikazujícím národním výborům všech stupňů, aby přerušily veškeré styky s československými úřady. Následujícího dne odeslala NR ZU dopis prezidentu Benešovi, v němž se prohlašovala za jedinou ústřední vládu Zakarpatí. Informovala jej o usnesení sjezdu národních výborů o vystoupení ze svazku ČSR a konečném cíli – sjednocení se sovětskou Ukrajinou. V závěru dopisu jej žádala, aby co nejrychleji nařídil ministru Němcovi opustit zakarpatské území.²⁸ Dne 7. prosince 1944 se Němec naposledy obrátil na NR ZU s nabídkou smírného řešení.²⁹

Dopis však zůstal bez odezvy. Téhož dne odjel Němec z Chustu do Medzilaborců na velitelství IV. ukrajinského frontu a 8. prosince 1944 odletěl do Moskvy, kde se chtěl pokusit vzniklou situaci řešit. Po jeho odjezdu převzali vedení úřadu vládního delegáta kolektivně političtí poradci Msgre František Hála, Fedor Hodža, generál Antonín Hasal-Nižborský, Ervín Pollák a členové Slovenské národní rady (SNR) Vavro Šrobár a Ján Púll.³⁰ Pollák a Púll byli členy KSČ.

Současně s odesláním dopisu Edvardu Benešovi se NR ZU formálně obrátila na generála Petrova s tím, aby veškeré otázky týkající se správy Zakarpatska projednával výhradně s ní. Krátce nato se rada přestěhovala z Mukačeva do Užhorodu, kde začala úřadovat v budově bývalého Zemského úřadu.

Dekrety, znárodnenie, nové pomery

Dekrety, jimiž NR ZU vládla, začaly od základů měnit zakarpatskou společnost.³¹ Již 29. listopadu se s platností od 1. prosince v zemi zaváděl místo středoevropského moskevský čas (dekret č. 5). Došlo tedy k posunu o dvě hodiny (!) směrem dopředu. Probíhalo rozsáhlé vyvlastňování. První sadu znárodňovacích dekretů přijala NR ZU 5. prosince 1944. Veškerý movitý i nemovitý majetek Maďarského království a Československé republiky přešel bez náhrady na Zakarpatskou Ukrajinu (dekret č. 13). Stejným způsobem byl vyvlastněn majetek těm, kteří uprchli spolu s ustupujícími Němci a Maďary. Byla zestátněna výroba alkoholu, dekret č. 12 znárodňoval Schönbornský akciový pivovar v Podhořanech u Mukačeva. Již 29. listopadu 1944 byl přijat dekret, jenž zabavoval zemědělskou půdu Němcům a Maďarům. Ta měla být rozdělena bezzemkům.

Došlo ke znárodnění bank (dekret č. 25 z 21. prosince 1944) a vytvoření Národní banky Zakarpatské Ukrajiny. Do jejího čela byl postaven Isidor Černij, haličský Ukrajinec, který do ČSR přišel s československými legiemi a v meziválečné době působil na Podkarpatské Rusi v bankovním sektoru. Stejného dne byly znárodněny také všechny elektrárny na území Zakarpatska.

Již 5. prosince 1944 určila NR ZU ceny základních potravin. Kilo pšeničné mouky mělo stát 1,14 pengö, kilo žitné mouky 60 fillérů, litr mléka 43 fillérů, kilo másla 8,90 pengö, metrák pšenice nebo ovsa 34 pengö, žita 31 pengö, kukuřice nebo ječmene 30 pengö, metrák brambor podle kvality od 20,50 do 26 pengö atd. Cenová hladina nebyla vysoká, nicméně v celé oblasti se začal projevovat nedostatek potravin způsobený válečnými událostmi. Vyhláška uváděla ceny přepočítané také na koruny, a to s převzetím československého úředního kurzu 1 pengö za 2,20 koruny. V zemi sice nebyl přídělový systém, ceny potravin přesto rychle rostly – v únoru 1945 se například brambory v ťačovském okrese prodávaly za čtyřnásobnou cenu oproti vyhlášce, o měsíc později, v březnu 1945, stála mouka ve Volovém na severu země desetkrát víc, než byla úřední cena, atd.³² Úřad vládního delegáta se pokusil v této věci intervenovat u velitelství IV. ukrajinského frontu s tím, že úřední ceny jsou tak nízké, že vážně poškozují drobné místní zemědělce. Pro RA však byly nízké ceny výhodné při (mnohdy nuceném) výkupu, takže intervence neměla úspěch. Legislativně se omezovaly také osobní svobody a lidská práva – dekretem č. 19 došlo k zavedení cenzury na veškeré periodické i neperiodické tiskoviny.

Změny probíhaly i v oblasti školství – propagačním tahem bylo zřízení vysokých škol dekretem z 5. prosince 1944. Jednalo se o Zakarpatsko-ukrajinskou státní univerzitu v Užhorodě a dále o Lesnický a Zemědělský institut. Svoji činnost zahájila univerzita na podzim roku 1945. Její fakulty (historická, filologická, biologická a lékařská – každá s šedesáti studenty) byly již organizovány podle sovětského vzoru.³³

Zásadní změny proběhly v soudnictví. Již 18. prosince 1944 byl zřízen Zvláštní soud při NR ZU. Měl stíhat nejen ty, kteří se provinili kolaborací s okupačním režimem (šlo tedy v podstatě o obdobu čs. retribučního dekretu), ale i všechny ty, kteří sabotovali opatření Národní rady nebo vedli propagandu a agitaci proti zákonně vytvořené vládě Zakarpatské Ukrajiny a jejím místním orgánům.³⁴ V podstatě tak mohl před soudem skončit každý, u něhož to bylo NR ZU uznáno za nutné. Všechny soudce jmenovala NR ZU, přičemž předpokladem nebylo právní vzdělání, ale důvěra lidu. Soud mohl vyslovit konfiskaci majetku, ukládat tresty odnětí svobody až do výše 20 let, ale vynést i hrdelní trest. Na Zakarpatsku se popravovalo zastřelením.


Jiří Plachý

PhDr. Jiří Plachý, Ph.D. (1975)
vystudoval historii se zaměřením na dějiny východní a jihovýchodní Evropy na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze (1999) a veřejnou správu na Právnické fakultě Západočeské univerzity v Plzni (2008). V letech 2000–2007 pracoval v Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu a od roku 2007 je vědeckým pracovníkem Vojenského historického ústavu v Praze. Specializuje se na dějiny druhého odboje a poúnorový postih jeho účastníků. Je autorem nebo spoluautorem více než dvou desítek knih a více než tří stovek článků a studií. 

zdroj: Paměť a dějiny  2021/01, str.  63-77


foto:  Pamätník v Košiciach. Velitel IV. ukrajinského frontu generál Ivan Jefimovič Petrov
autor. jL



POZNÁMKY

¹ V tomto textu je používáno zákonného označení Podkarpatská Rus ve spojení s činností čs. úřadů v zemi. Označení „Zakarpatská Ukrajina“ pak v pasážích spojených s činností místních separatistických nebo sovětských orgánů.
... Doprovod z větší části prozatím uvázl v Samboru, kde musel čekat na auta vyslaná od 1. čs. armádního sboru, která by ho přepravila na československé území. Hranice překročil až 30. října v Užockém průsmyku a přes Užhorod a Mukačevo dorazil další den odpoledne do Chustu.
² Vojenský ústřední archiv – Vojenský historický archiv (dále jen VÚA – VHA), f. Velitelství osvobozeného území (VOÚ), k. 2, Válečný deník VOÚ.
³ Masarykův ústav – Archiv Akademie věd (dále jen AAV), f. Edvard Beneš, k. 421, Zpráva o vývoji situace na Karpatské Ukrajině v době od 28. října do 10. prosince 1944 (Němcův průvodní dopis je datován 15. prosince 1944, i se zprávou je uložen v opise odeslaném 22. února 1945 kancléřem Jaromírem Smutným ministru vnitra Juraji Slávikovi) – dále jen Zpráva.
⁴ Státní archiv Zakarpatské oblasti Užhorod (dále jen SAZO), f. Prezidium Národní rady Zakarpatské Ukrajiny (dále jen P NR ZU), sign. 1/5, Vyhláška z 30. 10. 1944.
⁵ AAV, f. Edvard Beneš, k. 421, Zpráva.
⁶ Tamtéž.
Poznámky:
⁷ VÚA – VHA, f. VOÚ, k. 2, Válečný deník VOÚ.
⁸ Tamtéž, Sbírka kvalifikačních listin, Karel Mora, nar. 1918. Uvězněn byl v listopadu 1939 jako příslušník Čs. legionu v Polsku.
⁹ VÚA – VHA, f. VOÚ, k. 2, Válečný deník VOÚ.
¹⁰ SAZO, f. Ústřední výbor Komunistické strany Zakarpatské Ukrajiny (dále jen ÚV KS ZU), sign. 1/1, Protokol I. konference KS ZU ze dne 19. listopadu 1944.
¹¹ Tamtéž.
¹² Tamtéž.
¹³ SAZO, f. ÚV KS ZU, sign. 1/1, Soupis delegátů I. konference KS ZU, nedatováno.
¹⁴ Tamtéž, f. P NR ZU, sign. 1/9.
¹⁵ AAV, f. Edvard Beneš, k. 421, Zpráva.
¹⁶ Tamtéž.
¹⁷ SAZO, f. P NR ZU, sign. 1/9.
¹⁸ AAV, f. Edvard Beneš, k. 421, Zpráva.
¹⁹ POP, Ivan: Podkarpatská Rus – osobnosti její historie, vědy a kultury. Libri, Praha 2008, s. 153–154, 231–232.
²⁰ JEVSEJEV, I. F.: Z dějin Zakarpatské Ukrajiny. SNPL, Praha 1956, s. 113–114.
²¹ V originále Хай живе возз‘єднання Закарпатської України з радянською Україною.
²² SAZO, f. P NR ZU, sign. 1/20, dekret č. 23 NR ZU z 18. 12. 1944.
²³ MIŠLANIN, Vasil: Radjanizacija Zakarpattja 1944–1950 rr, s. 140–152.
²⁴ SAZO, f. P NR ZU, sign. 1/1a, Věstník NR ZU č. 1 z 30. 11. 1944.
²⁵ AAV, f. Edvard Beneš, k. 421, Zpráva.
²⁶ Tamtéž.
²⁷ Kurz byl určen čs. exilovým ministerstvem financí v Londýně. Podle vzpomínek Ladislava Feierabenda se Sověti snažili ovlivnit stanovení kurzu ve svůj prospěch (žádali 1:1). Podařilo se jim to však u kurzu rublu, který byl stanoven na 5,50 Kč, a od 1. ledna 1946 dokonce na 9,20 Kčs, byť jeho reálná kupní síla odpovídala maximálně dvěma korunám. FEIERABEND, Ladislav: Soumrak československé demokracie, II. díl. Rozmluvy, Londýn 1988, s. 192–193.
²⁸ SAZO, f. ÚV KS ZU, sign. 1/12.
²⁹ Tamtéž, sign. 1/13.
³⁰ AAV, f. Edvard Beneš, k. 421, Zpráva.
Poznámky:
³¹ SAZO, f. P NR ZU, sign. 1/1a. Pod touto signaturou je uložen Věstník NR ZU z let 1944–1945, v němž byly dekrety uveřejňovány. Také další pasáže týkající se legislativní činnosti NR ZU jsou zpracovány na základě tohoto zdroje. V dalším textu na ně již není zvlášť odkazováno.
³² Tamtéž.
³³ Tamtéž.
³⁴ Tamtéž.