Ať žije svobodná Československá republika!“ 

Před 75 lety začaly politické popravy

Pavel Baroch

Slavoj Šádek se stal prvním člověkem, který byl po „vítězství pracujícího lidu“ v únoru 1948 na základě soudního rozhodnutí popraven z politických důvodů. Oběšen byl před 75 lety, rok po komunistickém převratu.

Bylo osm minut po sedmé ráno, sobota 19. února 1949, když na popravčí dvůr věznice na pražské Pankráci vyvedli mladého muže. Za necelý měsíc by mu bylo třiadvacet. Ale narozenin se už nedožije. Čekala ho poprava.

Předtím než ho příslušníci vězeňské stráže předali katovi a ten začal s popravou, stačil ještě zvolat: „Ať žije svobodná Československá republika!“

Dvacet minut po sedmé konstatoval soudní lékař Šádkovu smrt. V dochovaném úředním záznamu se píše, že průběh popravy byl „klidný a důstojný“. Jedinou výjimkou byl přítomný Šádkův bratr, který „při výkonu rozsudku klečel a hlasitě naříkal“.

Jen pár minut po Šádkovi následovala druhá poprava. Kat utáhl oprátku na krku čtyřiadvacetiletému Miloslavu Chocovi, který byl odsouzen k hrdelnímu trestu ve stejném monstrprocesu.

Příběh obou mladých mužů podrobně přibližuje nová publikace Popravení z politických důvodů v komunistickém Československu, jejímž hlavním autorem je historik Petr Mallota z Ústavu pro studium totalitních režimů. O politických popravách se obvykle mluví jako o událostech 50. let. Začaly však už v roce 1949.

Práce na unikátní čtyřsvazkové monografii trvala 15 let. Obsahuje více než 3600 tiskových stran a přináší podrobné informace o 232 popravených osobách z politických důvodů. Jsou zde také příběhy dalších 34 lidí, kteří spáchali kriminální činy, ale komunisté jim přiřadili politický motiv.

Publikace obsahuje rovněž několik tisíc unikátních dobových dokumentů a fotografií, například pracovní smlouvu s pankráckým katem Františkem Skořepou z roku 1950, v níž se například zavázal, že všechny úkony bude vykonávat „svědomitě, podle nejlepšího vědomí a svědomí“.

Zakroutíme vám krkem
Většina příběhů je pro veřejnost prakticky neznámá. Ostatně například zmiňovaný Slavoj Šádek ani nebyl dlouhou dobu považován za první popravenou oběť z politického důvodu. Tou byl původně označován svobodník Ladislav Prieložný.

Omyl vznikl pravděpodobně chybou úředníka Kanceláře prezidenta republiky, který na počátku roku 1950 zaznamenával do speciálního seznamu vykonané popravy. U Prieložného, který ve skutečnosti skončil na šibenici 4. ledna 1950, napsal ještě starý rok 1949.

Kniha Popravení z politických důvodů v komunistickém Československu začíná vypovídajícím citátem tehdejšího komunistického poslance Klementa Gottwalda z jeho prvního parlamentního projevu v prosinci 1929: „A my, my jsme stranou československého proletariátu a naším nejvyšším revolučním štábem je skutečně Moskva. A my se chodíme do Moskvy učit, víte co? My se od ruských bolševiků do Moskvy chodíme učit, jak vám zakroutit krk.“

Na jeho slova došlo po necelých 20 letech, kdy komunistická justice poslala na smrt první nepřátele poúnorového režimu. Brzy následovali další. „Strategický cíl tohoto soudního teroru byl dán předem – upevnit pozice komunistické strany, a to jednak přímou likvidací odpůrců nového režimu, jednak vytvořením paralyzující atmosféry strachu,“ píše v úvodní studii publikace Petr Mallota.

Připomíná, že není náhodou, že nejvíce rozsudků smrti po únoru 1948 bylo vyneseno a vykonáno za prezidentské éry Klementa Gottwalda (asi 76 procent), tedy právě v době konstituování komunistické totalitní moci.

V následujících letech počet hrdelních trestů postupně klesal – 19 procent spadá na období Antonína Zápotockého a pět procent na Antonína Novotného. Specifickým fenoménem poprav z politických důvodů se staly takzvané politické procesy, jejich obětí byl například Rudolf Slánský, někdejší ústřední tajemník ÚV KSČ.

Petr Mallota (1980)
Historik, od roku 2008 působí v Ústavu pro studium totalitních režimů. Zaměření:
-protikomunistický odboj
-politické popravy a represe v komunistickém Československu v 50. letech
-dějiny politického myšlení

První monstrproces
K postihování protistátní činnosti byl po únoru 1948 zřízen speciální Státní soud v Praze s pobočkami v Brně a Bratislavě. Prvními, kdo před ním stanuli, byli právě zmiňovaný Slavoj Šádek a další lidé ze skupiny kolem něj.

Šádek se do protikomunistické činnosti bez váhání zapojil na jaře 1948 prostřednictvím svých známých z národněsocialistické strany. Jeho hlavním úkolem bylo šířit myšlenky odboje a získávání důležitých zpravodajských informací.

Prostřednictvím svého známého se posléze seznámil z Miloslavem Chocem, což se mu brzy stalo osudným. Choc po únoru 1948 emigroval do západního Německa, ale brzy se vrátil, aby bojoval proti komunistickému režimu. Šádek opatřil Chocovi dvě pistole. Choc se mu svěřil, že chce získat od komunistického funkcionáře Augustina Schramma důležité dokumenty.

V osudný den, čtvrtek 27. května ráno, si Šádek s Chocem objednali taxi a vyrazili ke Schrammovu pražskému bytu. Zatímco Šádek zůstal v autě, Choc se vydal do čtvrtého patra domu v ulici V Horní Stromce nedaleko vinohradské nemocnice. Za pár minut byl Schramm zastřelen.

Co se tehdy přesně odehrálo, je dodnes předmětem spekulací a dohadů. Státní bezpečnost každopádně rozjela rozsáhlé vyšetřování a postupně zatkla Miloslava Choce, Slavoje Šádka a další desítky lidí.

„Sám Choc se k vraždě nejprve přiznal, později před soudem svou výpověď odvolal a tvrdil, že vraždu spáchal jakýsi Bauer se svým komplicem, on jim jen poskytl zbraně a následně hlídkoval před Schrammovým domem,“ píše Petr Mallota v publikaci. Novou verzi mu před soudem nepřímo potvrdil i Šádek, když si vzpomněl, že se Choc před vraždou sešel se dvěma neznámými muži. I historik Mallota ale uznává, že toto vysvětlení nebylo příliš věrohodné.

Komunističtí vyšetřovatelé naopak přišli s vlastní verzí, podle níž měl být Augustin Schramm pouze první obětí, následovat měl například ministr národní obrany Ludvík Svoboda nebo předseda vlády Antonín Zápotocký. Měl to být další krok k násilnému povstání – ve spolupráci s americkými zpravodajskými službami.

„Ačkoli toto obvinění působí na první pohled nerealisticky a účelově, ve skutečnosti posloužilo jako nosný pilíř pro konstrukci politického monstrprocesu,“ píše Mallota. Trestní oznámení nakonec dostalo 132 lidí, přičemž prokuratura skupinu rozdělila do pěti menších. Stejně jako ostatní zatčení byl Šádek ve vazbě podroben brutálnímu mučení. Proces s jeho skupinou se uskutečnil v listopadu.

„Poražená reakce si uvědomila, že nemá naděje vlastními silami dobýti ztracené moci a vlastními silami uskutečniti své zrádné politické záměry. Rozhodla se proto uskutečniti své záměry pomocí západních mocností, jejichž postoj k lidově-demokratickému státnímu zřízení v ČSR byl shodný s postojem jejím,“ píše se v rozsudku.

Zamítnutá milost
Vynesené tresty v Šádkově skupině byly neobyčejně tvrdé: sedm trestů smrti – z toho pět v nepřítomnosti –, dvě doživotí a pro zbývajících šest lidí v součtu 113 let těžkého žaláře. Šádka od vynesení nejtěžšího rozsudku nezachránil ani fakt, že se Choc v závěrečné řeči snažil vzít všechnu vinu na sebe s tím, že jeho spolupracovníci v podstatě o ničem nevěděli.

Slavoji Šádkovi nepomohlo ani odvolání k Nejvyššímu soudu v Brně, který na konci ledna 1949 konstatoval, že neexistují polehčující okolnosti tak „závažné, aby u něho činily trest smrti nepřiměřeně přísným“. A milost mu neudělil ani prezident Klement Gottwald. Plné soudní rehabilitace se jeho rodina dočkala až po pádu komunistického režimu v listopadu 1989.

Dlouho ale nebyl znám osud jeho ostatků, o jejichž vydání marně žádali pozůstalí. Záhada se vyřešila až po objevení dosud neznámých záznamů v jedné hřbitovní knize v pražských Ďáblicích na jaře 2023. Vyšlo najevo, že rakev se Šádkovými ostatky skončila v tamním šachtovém hrobu číslo 12, přičemž tam byla uložena jako třiatřicátá v pořadí.

Pavel Baroch

zdroj:
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/magazin-historie-politicke-popravy-50-leta-zacatek-265617

Foto: Miloslav Choc (vlevo) a Slavoj Šádek byli prvními politickými vězni popravenými po roce 1948. 
zdroj: Archiv bezpečnostních složek, Národní archiv a Kabinet dokumentace a historie vězeňské služby, SZ