FENCIK Štěpán (*1892 †1946)

FENCIK Štěpán (* 13.10.1892 Veliké Lučky, dnes Ukrajina, †30.3.1946 užhorodská věznice, Ukrajina), řeckokatolický kněz, publicista, rusínský politik, autonomista. Vnuk E. Fencika. Studoval na gymnáziích v Užhorodě a Berehovu. Filozofii a teologii studoval na univerzitách v Budapešti a Vídni (PhDr., ThDr., 1916). Před 1. světovou válkou studoval práva v Paříži a hudební nauku ve Vídni, Šarišském Potoku a Debrecenu.

Po ukončení studia působil v Užhorodě jako profesor na učitelském semináři (1916–1918), duchovním semináři (1918–1922) a gymnáziu (1922–1926). Byl sbormistrem užhorodského biskupského sboru Harmonie (1917–1920), členem diecézní konzistoře, prorektorem užhorodského duchovního semináře a redaktorem novin Naš put (1935–1938), Molodaja Rus (1938) a Karpatorusskij golos (1932–1944). Ambiciózní politik, který nikdy neměl ucelený program, pohyboval se mezi radikálním autonomismem a fašismem italského směru. Neváhal přijmout finanční „sponzorský dar“ od polských, maďarských nebo amerických protičeskoslovenských kruhů. Pro své politické ambice využíval rusofilskou kulturně-osvětovou společnost A. Duchnoviče, jejímž byl dlouholetým předsedou. Zúčastnil se konferencí a kongresů představitelů národnostních menšin v Paříži (1926), Bělehradě (1928), Lvově (1928, 1929), Rize (1929), Sofii (1930), Bukurešti (1930) a Římě (1931).

V roce 1931 měl nárok na uvolněné křeslo biskupa Mukačevské řeckokatolické diecéze, avšak pro většinu podkarpatských duchovních byla jeho kandidatura nepřijatelná. V roce 1934 byl dokonce pro „nekněžské chování“ vyloučen z kněžského stavu. Na přelomu let 1934–1935 uskutečnil cestu do USA. Ve svých vystoupeních na schůzích rusínských krajanských spolků ostře kritizoval politiku čs. vlády v otázce autonomie Podkarpatské Rusi. Podařilo se mu shromáždit určité peněžní prostředky pro vlastní politickou činnost na domácí půdě. Při návratu z USA byl zatčen čs. policií po překročení hranic v Chebu na nádraží a obviněn z podvratné činnosti. Policie také věděla o jeho kontaktech s polskými diplomaty. V souladu s instrukcemi Fencika vyhlásili jeho přívrženci vznik nové ruské autonomní strany (Russkaja nacionalno-avtonomnaja partija, RNAP) a jeho samotného navrhli za kandidáta této strany ve volbách do parlamentu, což ho zachránilo před vězením.

Do Národního shromáždění byl zvolen na společné kandidátce RNAP a českého krajně pravicového Národního sjednocení. V roce 1937 odmítl uznat zákon č. 172 o autonomii Podkarpatské Rusi jako neodpovídající ústavě ČSR a mezinárodním závazkům čs. vlády. V době politické krize roku 1938 se pokusil vytvořit jednotnou autonomistickou karpatoruskou stranu, což se mu však nepodařilo. Po Mnichovu měl nárok stát se předsedou autonomní vlády, ale konkurenční boj s A. Bródym prohrál. Dne 11. 10. 1938 byl jmenován ministrem hospodářství a zplnomocněncem autonomní vlády A. Bródyho pro delimitaci hranice mezi Podkarpatskou Rusí a Slovenskem. Na východním Slovensku vyvinul velkou iredentistickou agitaci za připojení Prešovska k Podkarpatské Rusi a byl vyhoštěn slovenskými úřady. Dne 26. 10. 1938 byl spolu s předsedou autonomní vlády Bródym obviněn z protistátní činnosti ve prospěch Maďarska, na něj byl vydán zatykač, ale stačil utéct do Budapešti.

Po Vídeňské arbitráži (2. 11. 1938) na území Podkarpatské Rusi připojeném k Maďarsku organizoval z řad lumpenizované mládeže teroristické bojůvky, jejichž úkolem bylo destabilizovat situaci na Podkarpatské Rusi (Karpatské Ukrajině). Po definitivním obsazení Podkarpatské Rusi Maďarskem roku 1939 byl jmenován poslancem maďarského parlamentu, kde však stejně jako ostatní podkarpatští poslanci zůstal pouze dekorativní figurkou. Jeho pokusy iniciovat v budapešťském parlamentu diskusi o problému podkarpatské autonomie byly maďarskými politiky ignorovány.

Po vypuknutí protifašistického povstání na Slovensku v srpnu 1944 se pokusil navázat spojení s představiteli SSSR a nabízel jim své služby, ale marně. Dne 30. 1. 1945 byl zatčen sovětskou protišpionážní službou SMERS. Se začátkem „pravoslavizace“ Podkarpatské Rusi se sovětská NKVD pokusila využít autority Fencika a nabídla mu významné místo v pravoslavné eparchii jako odměnu za přechod k pravoslaví. Tuto nabídku Fencik rázně odmítl. V jeho politické kariéře to byl snad jediný čestný a odvážný čin. V následujících měsících byl v procesu proti tzv. kolaborantům „lidovým soudem“ odsouzen k trestu smrti a zastřelen ve vězeňské cele 30. 3. 1946 v Užhorodě. Rehabilitován byl dne 20. 4. 1992.

prof. Ivan Pop