Ivan Kováč - Z Prahy do gulagu za Solženicynem

Před lety, 28. prosince 1973, v pařížském vydavatelství Ymca Press spatřil světlo světa první díl legendárního „Souostroví Gulag“. Alexandr Solženicyn v něm definitivně odhalil zrůdný systém pracovních táborů, poprav, deportací a dalších forem represí, na nichž za Stalinovy vlády do značné míry stál celý sovětský systém.

In English, english HERE: #engl. 

O pobytu Solženicyna v táborech Gulagu i o vzniku jeho knih od té doby bylo napsáno mnoho, jakož i o jeho pozdějším příklonu k Vladimiru Putinovi a k idei ruského imperialismu. Některé detaily a důležité momenty ale dlouho zůstávaly skryty. Jedním z nich je i příběh slovenského právníka Ivana Kováče, kterého NKVD v roce 1948 unesla z Prahy do Sovětského svazu, kde se v pracovních lágrech setkal se Solženicynem. Kováč pro něj byl zdrojem informací o životě v Evropě a možná i jedním z předobrazů hlavního hrdiny Jednoho dne Ivana Děnisoviče, legendární povídky zobrazující běžný pracovní den v lágru.

Osud Ivana Kováče, který se kromě jiného postavil do čela úspěšné stávky vězňů Gulagu, je zcela unikátní a české veřejnosti prakticky neznámý. Gulag.cz jej publikuje díky mnohaletému badatelskému úsilí slovenského spisovatele Petra Juščáka.

Osvobození Československa sovětskou armádou provázely rozsáhlé deportace našich občanů do pracovních táborů v Sovětském svazu. Nejhůře byly postiženy oblasti východního Slovenska, kde byli z jednotlivých vesnic po stovkách odváženi lidé maďarské nebo německé národnosti. Do tohoto soukolí se ale dostal i bezpočet Slováků. Sovětská NKVD navenek hledala kolaboranty fašistického režimu, ale ze záznamů je zřejmé, že v rámci plnění kvót brala kohokoli. Známy jsou i případy, kdy byli na ulici sebráni náhodní kolemjdoucí. Celkem bylo na nucené práce do Sovětského svazu odvlečeno na deset tisíc slovenských občanů. V českých zemích orgány NKVD řádily už s menší měrou a zaměřily se především na ruské či ukrajinské emigranty. Celkem bylo z Čech a Moravy do Sovětského svazu po válce za tichého souhlasu československých orgánů odvlečeno přes 300 osob.

Náš karpatoruský hlas
Příběh Ivana Kováče se od tisíců podobných příběhů liší tím, že se odehrál až tři roky po skončení války. A jeho internace byla už dílem přímé spolupráce československé státní bezpečnosti a sovětské NKVD. Čím si jako občan vysloužil takovou pozornost, že ho orgány vlastního státu vydaly do rukou sovětských represivních složek?

Ivan Kováč je pozoruhodnou osobností již od svých středoškolských let. Narodil se 2. června 1912 v Zaričevo (Záříčí) na Podkarpatské Rusi, ještě v Rakousku-Uhersku. Jeho rodiče pocházeli ze Slovenska z Oravy, byli to vzdělaní lidé, otec i dědeček pracovali jako učitelé a všichni čtyři bratři Kováčovi získali dobré vzdělání. Ivan se od gymnaziálních let zapojil do mládežnického hnutí, na gymnáziu v Mukačevu ho učili profesoři z ruských univerzit, uprchlíci před Leninovou revolucí. Student Ivan byl předsedou Svazu rusínské mládeže a vedl časopis Náš karpatoruský hlas.

Ve 30. letech se vydal do Prahy a na Karlově univerzitě vystudoval práva, díky čemuž se naučil i plynně česky. Po promoci se vrátil domů a pracoval jako právník v dřevařské továrně.


Ivan Kováč (čtvrtý zleva dole) v roce 1934 během studií v Praze před internátem karpatoruských studentů, v jejichž čele působil. Foto: Archiv P. Juščáka


Po začátku války v roce 1939 se odhadem až osm tisíc osob z Podkarpatí rozhodlo k útěku do Sovětského svazu, kde však byli záhy zatčeni a posláni do táborů Gulagu. Ivan Kováč i díky svým gymnaziálním profesorům nejspíš věděl, co by ho mohlo v SSSR čekat, a tak se rozhodl zůstat na území okupovaném Maďarskem. V červenci 1942 byl pak maďarskými orgány jako nespolehlivý občan internován ve vojenském pracovním táboře v Chustu. Počátkem listopadu 1944 vyjednal přeběhnutí celé roty k partyzánům a po čase byli začleněni do sovětské armády. Stal se tlumočníkem Druhého ukrajinského frontu, podílel se na osvobozování jižního Slovenska, Budapešti a Bratislavy. V té době se Kováč také oženil, vzal si dceru ruských prvorepublikových emigrantů a narodil se jim syn.

Těsně před připojením Podkarpatské Rusi k SSSR v listopadu 1945 raději odešel s manželkou a synem do severních Čech a získal práci podnikového právníka v Jeníkově u Duchcova. Stihli to jen chvíli předtím, než se nově vzniklá hranice mezi Sovětským svazem a Československem stala neprostupnou. Nedbal varování své ženy že sovětští vojáci jsou vždy a všude hrozbou, a její obavy bezstarostně přehlížel. Byl mladý, suverénní, zocelený válečnými událostmi, cítil se pánem své budoucnosti.

Ve spárech NKVD

Zlom nastal 4. listopadu 1947, tedy ještě několik měsíců před komunistickým pučem v Československu. Tajná policie StB však už v té době byla plně pod kontrolou komunistické strany. Byl zatčen v Jeníkově přímo na ulici cestou z práce. Z dokumentů Archivu bezpečnostních složek víme, že se tak stalo na udání agenta StB, že je nespolehlivý živel a bývalý maďarský agent.

Důvody jeho zatčení mu však nesdělili, věznili ho v Praze a nutili ho, aby znovu a znovu psal svůj životopis. Možná vyšetřovatelé doufali, že se jednoho dne konečně splete a nahlédnou do jeho "temné" minulosti. U soudu mu vinu prokázat nemohli, a tak ho 25. února 1948, paradoxně v den vyvrcholení komunistického puče, zprostili viny. Svoboda však trvala jen několik minut, protože na cestě z budovy byl znovu zatčen. Estébáci ho odvedli na Letnou, kde v té době sídlilo velitelství sovětské NKVD. Kováč vzpomínal, že na vstupní bráně do zlověstné instituce měli křiklavý nápis Vítejte. "Kdo tam jednou přivítal, tak se na svobodu hned tak nedostal," vyprávěl po letech v rozhovorech s autorem tohoto textu.

Po několika dnech formálního vyšetřování a obvinění z nepřátelství vůči Sovětskému svazu byl spolu se skupinou mužů a žen naložen na otevřený nákladní vůz, spoután železným řetězem s rukama za zády a v chladném jarním počasí odvezen na jih do Rakouska. Projeli Vídní a byli nasměrováni do lázeňského města Baden, kde sídlila sovětská kontrarozvědka.

Tam byl obviněn ze služby v nepřátelské maďarské armádě. Označili ho za ruského emigranta, bělogvardějce, přestože v době Leninovy revoluce mu bylo sotva pět let a narodil se v Rakousku-Uhersku. Z bádenského velitelství SMERŠ ho pak převezli dál na východ. "Odvezli nás v nákladních vagonech. Vnitřek rozdělili ostnatým drátem na dvě části. Díra vyříznutá uprostřed vagonu sloužila jako záchod. Putovali jsme společně, muži a ženy, a mezi námi byla síť z ostnatého drátu. Tak se synové a dcery evropských národů, kteří byli zajati v různých zemích, začali seznamovat s novými pořádky," napsal Kováč v roce 1986 pro americký časopis Svobodnoje Slovo Rusi, kam se mu podařilo poslat své vzpomínky.

Další rok strávil ve vyšetřovací vazbě v Kyjevě. Tam už zažil hlad, zimu, nedostatek jídla, psychické týrání a bití. Stále nechápal, proč se má přiznat ke zločinům nepřátelství vůči Sovětskému svazu. Teprve postupně mu docházelo, že vyšetřovatelům nejde o pravdu, ale o zlomení vězně, přiznání a udání ostatních. Dne 10. května 1950 mu byl oznámen rozsudek ztráty svobody na deset let v pracovně-nápravných táborech a konfiskace osobního majetku.

Jistý Alexandr Solženicyn

Po dalších útrapách v přesídlovacích táborech cestou na místo výkonu trestu Ivan Kováč dorazil do Pavlodaru na území dnešního Kazachstánu. V rozdělovacím táboře nebyl příliš přísný režim. "Psal se rok 1950 a babí léto bylo mimořádně příjemné. Celé dny jsme seděli na dvoře věznice a povídali si. Vězni vyprávěli své osudy, a když jsem začal mluvit já, Čechoslovák, všichni ztichli a poslouchali. Byli to většinou intelektuálové z Moskvy a Leningradu, mezi nimi studenti, kteří protestovali proti Stalinovu diktátu. Ptali se, toužili po tom, aby i v Rusku zavládla demokracie, ale věděli o marnosti těchto tužeb."

Po jedné diskusi vyhledal Kováče spoluvězeň, jeden z vězeňských učenců, jistý Alexandr Solženicyn. I on se zajímal o život v zahraničí a v Československu. Setkávali se častěji a na konci léta byla skupina deportována z Pavlodaru na západ do Ekibastuzu v Kazachstánu.


Pozůstatky vězeňského baráku v jednom z gulagů v centrálním Kazachstánu. Foto: Štěpán Černoušek, Gulag.cz

V tomto táboře se ještě předtím zformovala skupina vzdělaných maďarských vězňů, kteří se scházeli, diskutovali, vzpomínali a hledali způsob, jak v táboře žít, aniž by ztratili zdravý rozum. Jeden z jejích členů, pozdější spisovatel János Rózsas, popsal příjezd nového transportu ve své knize Hořké mládí: "Byli to většinou k záhubě odsouzení vzdělanci z Moskvy a Leningradu. S nimi přišel i advokát Ivan Kováč ze Slovenska. Byl to člověk s širokým vzděláním a často navštěvoval naši skupinu. Ve stejném transportu přijel i Alexandr Solženicyn, i on se cítil v tomto vězeňském prostředí cizincem. Večery s Kováčem příjemně ubíhaly a my, jeho pozorní posluchači, jsme mohli čerpat i z jeho bohatých znalostí. Byl to veselý a vtipný člověk, který nás navzdory okolní mizérii dokázal rozveselit."

Kováč, Solženicyn a maďarský vězeň János Rózsas se spřátelili. Kováč na jejich setkání vzpomínal takto: "Solženicyn chápal, že Západ prošel revolučními proměnami, které se Ruska nedotkly, že demokracie tam má hluboké kořeny. Jednou v této souvislosti řekl, že Stalin udělal dvě chyby - ukázal svůj národ Evropě a Evropu svému národu. A národ poznal, jak se žije v Evropě. Nabádal nás, pamatujte si všechno, co vidíte a co prožíváte, jednou se vrátíte domů a vydáte o tom svědectví."

Jeden den Ivana Kováče
Právě v táboře v Ekibastuzu, kde vězni museli dennodenně pracovat na stavbách, v zimě 1950-1951 Solženicyna napadl námět povídky Jeden den Ivana Děnisoviče, která popisuje jeden obyčejný den vězně Gulagu. Povídku Solženicyn sepsal v roce 1959 a tiskem vyšla o tři roky později v časopise Novyj Mir. V té době už osud zavál každého ze tří táborových přátel do jiného koutu světa. V Sovětském svazu vrcholilo období takzvaného Chruščovova tání a Jeden den Ivana Děnisoviče se stal senzací. Už v roce 1963 povídka vyšla v českém překladu a když si ji Ivan Kováč přečetl, měl údajně neodbytný pocit, že předobrazem Ivana Děnisoviče byl právě on. Stejná myšlenka prý napadla i Jánose Rózsase. Solženicyn evidentně do svého textu vpravil mnohé ze společného času stráveného se svými lágrovými přáteli na stavbách v Ekibastuzu.

Ivan Kováč se Solženicyna snažil přes redakci Nového Miru kontaktovat hned po vydání Jednoho dne Ivana Děnisoviče, ale nepodařilo se mu to. Narozdíl od Jánose Rózsase, jehož pokus byl úspěšnější. Solženicyn poté Rózsasovy poznámky přímo začlenil do Souostroví Gulag. Kováčovi se podařilo doručit své lágrové vzpomínky Solženicynovi po mnoha peripetiích až do amerického exilu v roce 1987. V krátké odpovědi Solženicyn děkuje Kováčovi za zásilku a slibuje mu, že ji zařadí do Všeruské memoárové knihovny.


Poděkování Alexandra Solženicyna Ivanu Kováčovi za zaslané materiály. Zdroj: Archiv P. Juščáka

Z dochoďjágy vůdcem stávky
Zatímco Solženicyn se v lágrech severního Kazachstánu začátkem roku 1953 dočkal osvobození, Ivan Kováč si musel projít trnitější cestou. Na jaře 1951, po těžké zimě, jej s mnoha dalšími vězni stihla dystrofie, nemoc z hladu a vyčerpání. Stal se z něj takzvaný „dochoďjága“, dodělávající vězeň nedlouho před padnutím… Spolu se skupinou podobně stižených spoluvězňů byl proto poslán 350 kilometrů na jih do táborů pro invalidy ve Spassku a Sarani nedaleko Karagandy, kde se mu podařilo postupně nabrat znovu síly. Musel však znovu tvrdě pracovat za neustálé šikany ze strany dozorců a kriminálních vězňů.


Na území vězeňského hřbitova tábora ve Spassku se dnes nachází unikátní memoriální komplex připomínající oběti sovětských represí mnoha národností. Jedním z tří desítek památníků je i ten slovenský. Foto: Štěpán Černoušek, Gulag.cz

V táboře v Sarani vládly zločinecké skupiny složené z kriminálníků, kteří se neštítili vražd a násilí. Nechodili do práce, normy za ně museli plnit ostatní vězni, a po večerech hráli karty - drsné hry, při nichž mohli vsadit hlavu spoluvězně nebo i dozorce. Kdo prohrál, musel si najít místo a čas, kdy nic netušícího vězně, který byl „vsazen“, připraví o život. „Mezi soupeřící skupiny kriminálníků se báli vkročit i dozorci,“ vzpomínal Ivan Kováč, podle něhož byla další táborovou mafií ta gruzínská. „Gruzíni vyhráli boj o kuchyň a naběračku. Kdo ji má v rukou, ten žije. Rozděluje stravu pro tisíce vězňů a myslí především na sebe a svoji skupinu. Gruzíni ovládali i sklad s potravinami, šmelili s čajem, mandarinkami, paprikou a nikdo je neměl v lásce, i kvůli jejich krajanovi Stalinovi.“ Po smrti Stalina v březnu 1953 se leccos začalo v táborech měnit, všichni cítili změnu. A změnilo se i postavení neohrožených Gruzínů. „Uběhlo pár dní a jednoho rána našli v baráku šest členů gruzínského gangu v kalužích krve. Každý z nich byl probodnutý ocelovou tyčí,“ vzpomínal Ivan Kováč.

V zimě na konci roku 1953 pracovala Kováčova brigáda na výstavbě ústřední transformační stanice v Sarani. Za práci v extrémních mrazech dostávali tzv. zimní koeficienty, díky nimž se jim zkracoval trest. V táborech však kriminálníci i dozorci vězně okrádali, kde se dalo, i o tyto odpočty. Jejich nespokojenost rostla, a tak se rozhodli stávkovat, pokud vedení s okrádáním nepřestane. Kováč se postavil do čela této stávky. Nebylo to snadné rozhodnutí. Vzpoury, stávky a hromadná neposlušnost se v táborech trestaly velmi přísně, ačkoli v té době, po smrti Stalina, se podobné případy objevovaly stále častěji a do jisté míry předznamenaly konec reálného souostroví Gulag.

Vězni měli strach. Někteří říkali, že se Kováč zbláznil, jiní ho považovali za provokatéra, další mu naopak jako cizinci důvěřovali a dávali mu za pravdu. Kováč napsal dopis s výzvou veliteli tábora, aby splnil jejich požadavky, jinak přestanou pracovat. A začali stávkovat. Vedení tábora zuřilo; s takovým dopisem se ještě nikdy nesetkalo. Slíbili nápravu, ale svůj slib nedodrželi. Stávkovalo dva a půl tisíce vězňů. Kováč věděl, že jeho cesta za trest povede na samotku, a tak se také stalo. Stávkující ho navzdory výhrůžkám podpořili a řekli vedení tábora, že do práce půjdou jen na Kováčův rozkaz. Kováč na samotce nelenil, napsal dopis okresnímu prokurátorovi a požádal ho, aby celou věc prošetřil. To se opravdu stalo a vyšetřování překvapivě dopadlo ve prospěch stávkujících a vedení tábora bylo přinuceno přiznat jim ukradené koeficienty zkracující délku trestu.

"Bylo to velké nadšení, po letech v táboře to bylo poprvé, co nám naši tyrani museli přiznat pravdu. Kluci mě popadli a vzrušeně mě vyhodili do vzduchu. Tak jsem letěl mezi nebem a zemí a nemohl jsem uvěřit, že jsme vyhráli. Byl to nejšťastnější den mého života v táboře,“ vzpomínal později Kováč. Tomu se podařil ještě jeden husarský kousek - některé dokumenty včetně dopisu od prokurátora dokázal později propašovat přes hranice do Československa a dnes slouží jako důkaz pravdivosti Kováčových slov.


Část dopisu, který Ivan Kováč napsal vedení tábora s požadavky stávkujících a na nějž pověřený zástupce vedení napsal příslib řešení situace. Zdroj: Archiv P. Juščáka

Domů, znovu za mříže…
O pár měsíců později, 14. července 1954, byl zveřejněn výnos Nejvyššího sovětu SSSR o zahájení podmíněného propuštění vězňů z táborů. O propuštění požádal také Kováč. Vedení tábora ho ignorovalo a mstilo se mu za předchozí ponížení před celým táborem. Takto uplynul další rok. Koncem srpna 1955 jim bylo oznámeno rozhodnutí sovětské vlády, že cizinci budou vráceni do vlasti. Některým byla udělena amnestie, jiným ne. Kovač skončil ve skupině bez oficiální amnestie, což opět vnímal jako pomstu za organizování stávky. Rozradostnění propuštění vězni nastoupili do vlaku a dvakrát se nezamýšleli nad zlověstným dokumentem, který si ti neamnestovaní vezli domů. Vlak se rozjel a po několika dnech, 20. září 1955, zastavil v Čopu na hranicích s Československem. Dozorci provedli poslední kontrolní procedury a vlak se rozjel směrem k hranicím.

"V pět hodin večer jsme byli pěšky převedeni přes hraniční pásmo. Ve skupině byl i jeden Róm se svými neodmyslitelnými houslemi. Vzal smyčec a zahrál slavný Rákócziho pochod, hodilo se, abychom pochodovali slavnostním pochodem. Takto zvesela jsme dorazili na československou hranici".

Jaké to však bylo zklamání! Na chodbě na ně čekala ozbrojená pohraniční stráž. Patnáct neamnestovaných mužů, včetně Kováče, a tři ženy posadili do černých antonů a vyrazili. V Praze je umístili do ruzyňské věznice na samotku. Ukázalo se, že všechno začíná nanovo; Kováče chtěli znovu postavit před soud. Vyšetřující prokurátor se ho ptal, za co byl zatčen a souzen. "Najednou se mi všechno to utrpení znovu promítlo jako na filmovém pásu. Ponížení, strádání, okrádání, všechno to bezpráví, smrt tolika lidí, kteří se kolem mě jen tak náhodou mihli. Jeho otázky mě pobouřily. Ptal jsem se, jakým právem jste mě jako československého občana předal orgánům NKVD? Prokurátor mě začal uklidňovat, ale odpovědi jsem se nedočkal...".

Spolu s dalšími navrátilci zůstal v pražském vězení celý rok. Poté dostal dokument, že byl propuštěn, protože "pominuly důvody jeho zadržení". Jaké to byly důvody? Proč a kdy pominuly? Na tuto otázku Ivan Kováč nedostal odpověď. Propuštěn byl 1. června 1956 a začal pátrat po své rodině, s níž neměl kontakt.


Ivan Kováč a Cecílie Kleinová, druhá Kováčova žena, krátce po propuštění z věznice v Praze Ruzyni. Foto: Archiv P. Juščáka

Podezření neprokázáno
"O osudu svého syna a své ženy jsem se dozvěděl až po letech na svobodě. Před deportací jsme se viděli ve věznici na Pankráci. Pak se po mně slehla zem a žena se po roce dozvěděla, že jsem byl deportován do SSSR. Po pronásledování a vyhrožování za dramatických okolností emigrovala s malým Jurajem do USA. Se synem jsme se znovu setkali až v roce 1967 v Budapešti. Přijel za mnou, abychom se po dvaceti letech mohli alespoň na pár dní vidět."


Ivan Kováč se synem Jurajem (Georgem) v roce 2002. Foto: Peter Juščák

Ivan Kováč se nakonec s manželkou po dohodě na dálku rozvedl. Znovu se oženil a vzal si Cecílii Kleinovou, s níž se seznámil na cestě do pražské věznice. Ta zase prošla tábory v Osvětimi i v sovětské Vorkutě, ale to už je jiný příběh…

Ivan Kováč se poté léta domáhal vysvětlení svého odvlečení do sovětských lágrů na nejvyšších místech. V přezkumném vyjádření generální prokuratury ze dne 5. února 1965 se píše: "JUDr. Ivan Kováč byl (…) předán sovětským orgánům, neboť bylo zjištěno, že obviněný patří do Zakarpatské oblasti SSSR. Trestná činnost obviněného měla spočívat v tom, že se vedoucím způsobem podílel na činnosti několika mládežnických organizací. V roce 1935 vstoupil do Ruské národní autonomní strany působící v Československu a zúčastnil se volební kampaně do parlamentu na podporu této strany. V letech 1934-35 vydával protisovětsky zaměřený časopis Náš karpatský hlas. Po odpykání trestu 7 let, 10 měsíců a 6 dní byl předán československým úřadům. KS StB v Praze IK opět zadržela a na základě výše uvedených materiálů bylo proti obviněnému zahájeno trestní stíhání pro trestný čin vojenské zrady, neboť existovalo podezření, že trestnou činností, za kterou byl odsouzen v SSSR, poškodil i zájmy Československé republiky v době jejího ohrožení. Vyšetřování, které trvalo do 1. června 1956, toto podezření neprokázalo, proto GP toto trestní stíhání zastavila."

Ani tento dokument ale nezměnil nic na tom, že Ivan Kováč nesměl až do důchodu vykonávat advokátní praxi a režim s ním zacházel jako s občanem druhé kategorie. Po listopadu 1989 se z archivních dokumentů zjistilo, že šlo o "omyl" československých bezpečnostních orgánů, v němž dominovalo značné úsilí jistého majora StB Veselého, který vydal rozkaz k jeho zatčení. Ten pak pokračoval v přesvědčování sovětských agentů NKVD v Praze o nutnosti Kováčovy "repatriace" jako nepřítele Sovětského svazu. Tento muž spáchal v roce 1964 sebevraždu…

Ivan Kováč zemřel v Košicích ve věku 90 let v roce 2002.


Příběh Ivana Kováče byl publikován díky spolupráci autora se sdružením Gulag.cz a je též podrobně zpracován v nejnovější knize Petra Juščáka „Desaťkrát Gulag“ vydané v Bratislavě prosinci 2023.

Peter Juščák, 28. 12. 2023

zdroj:
https://gulag.online/people/48?locale=cs

foto: János Rózsás, Ivan Kováč a Alexandr Solženicyn - dávní lágroví přátelé z Ekibastuzu.


***************

The Real Ivan Denisovich - Story of a Rusyn Lawyer Caught Up In Soviet Intrigue

Ivan Kováč: From Prague to the Gulag to Meet Solzhenitsyn

On 28 December 1973, the first volume of the legendary The Gulag Archipelago was published by the Parisian publishing house YMCA Press. In it, Aleksandr Solzhenitsyn definitively exposed the monstrous system of labour camps, executions, deportations and other forms of repression on which the entire Soviet system was based during Stalin's rule.

Much has been written since then about Solzhenitsyn's time in the Gulag camps and how he wrote his books, as well as about his later support for Vladimir Putin and Russian imperialism. However, some details and important moments remained hidden for a long time. One such detail is the story of Slovak lawyer Ivan Kováč, who was abducted by the NKVD from Prague to the Soviet Union in 1948. There, he met Solzhenitsyn in a labour camp. Kováč was a source of information for Solzhenitsyn about life in Europe and was possibly one of the inspirations for the protagonist of the legendary novella One Day in the Life of Ivan Denisovich, which depicts an ordinary working day in a camp.

Kováč's fate is entirely unique and practically unknown to the Czech public: he led a successful strike of Gulag prisoners. Gulag.cz is publishing his story thanks to the many years of research by the Slovak writer Peter Juščák.

The Soviet army's liberation of Czechoslovakia was accompanied by the extensive deportation of our citizens to labour camps in the Soviet Union. Eastern Slovakia was hit the hardest, with hundreds of people of Hungarian or German nationality being taken from individual villages. However, countless Slovaks were also caught up in this process. While the Soviet NKVD officially sought collaborators of the fascist regime, records show that, in order to fulfil quotas, they took anyone. There are also documented cases of random passers-by being picked up in the street. In total, around ten thousand Slovak citizens were forcibly sent to work in the Soviet Union. In the Czech lands, the NKVD authorities operated to a lesser extent, focusing mainly on Russian or Ukrainian émigrés. Over 300 people were taken from Bohemia and Moravia to the Soviet Union after the war, with the tacit consent of the Czechoslovak authorities.

Our Carpatho-Russian Voice
The story of Ivan Kováč differs from thousands of similar stories in that it took place three years after the war ended. His internment was the result of direct collaboration between the Czechoslovak State Security (StB) and the Soviet NKVD. What had he done to deserve such attention that the authorities of his own state handed him over to the Soviet repressive services?

Ivan Kováč was a remarkable figure from his time at high school. Born on 2 June 1912 in Zaričevo (Záříčí) in Subcarpathian Ruthenia, which was then part of Austria-Hungary, he came from a family of teachers. His parents were from Orava in Slovakia and were well-educated; his father and grandfather were teachers, and all four Kováč brothers received a good education. Ivan became involved in the youth movement during his time at grammar school; at the gymnasium in Mukachevo, he was taught by professors from Russian universities who had fled Lenin's revolution. During his time as a student, Ivan was the chairman of the Union of Ruthenian Youth and edited the magazine Náš karpatoruský hlas (Our Carpatho-Russian Voice).

In the 1930s, he moved to Prague, where he graduated with a law degree from Charles University. It was here that he also became fluent in Czech. After graduating, he returned home and worked as a lawyer in a timber factory.

When the war began in 1939, it is estimated that around eight thousand people from Subcarpathia decided to flee to the Soviet Union. However, they were soon arrested and sent to Gulag camps. Thanks in part to his gymnasium professors, Ivan Kováč probably knew what might await him in the USSR, so he decided to remain in territory occupied by Hungary. In July 1942, the Hungarian authorities interned him as an 'unreliable citizen' in a military labour camp in Khust. In early November 1944, he negotiated the defection of his entire company to the partisans. After some time, they were integrated into the Soviet army. He became an interpreter for the Second Ukrainian Front, participating in the liberation of southern Slovakia, Budapest and Bratislava. During this time, Kováč also married the daughter of Russian émigrés from the First Republic and they had a son.

Shortly before Subcarpathian Ruthenia was annexed to the USSR in November 1945, he decided to move with his wife and son to northern Bohemia, where he found work as a corporate lawyer in Jeníkov, near Duchcov. They arrived just before the newly created border between the Soviet Union and Czechoslovakia became impassable. Ignoring his wife's warnings that Soviet soldiers posed a constant threat, he carelessly dismissed her fears. He was young and self-assured, hardened by the events of the war, and felt that he was the master of his own future.

In the Clutches of the NKVD
The turning point came on 4 November 1947, several months before the communist coup in Czechoslovakia. However, the secret police, the StB, were already fully under the control of the Communist Party by then. He was arrested in Jeníkov in the street on his way home from work. Based on documents from the Security Services Archive, we know that this happened as a result of a denunciation by an StB agent who claimed that he was an 'unreliable element' and a former Hungarian agent.

They did not tell him the reasons for his arrest, though, and imprisoned him in Prague, forcing him to repeatedly write his life story. Perhaps the investigators hoped that he would eventually make a mistake and reveal his 'dark' past. They could not prove his guilt in court and, on 25 February 1948 — the day the communist coup culminated — he was acquitted. However, his freedom lasted only a few minutes as he was arrested again on his way out of the building. StB agents took him to Letná, where the Soviet NKVD headquarters were located at the time. Kováč recalled that on the entrance gate to the sinister institution was a garish sign reading 'Welcome'. 'Those who were welcomed there did not leave for freedom so quickly,' he recounted years later in interviews with the author of this text.

Following a formal investigation lasting several days and accusations of hostility towards the Soviet Union, he and a group of men and women were loaded onto an open truck. His hands were bound behind his back with an iron chain and he was driven south to Austria in the cold spring weather. They passed through Vienna and were taken to the spa town of Baden, which was the headquarters of Soviet counter-intelligence.

There, he was accused of serving in the Hungarian army, which was considered to be an enemy force. Despite being born in Austria-Hungary and being barely five years old at the time of Lenin's revolution, they labelled him a Russian émigré and a White Guardist. From the SMERSh headquarters in Baden, he was transported further east. 'They took us away in freight wagons. The interior was divided into two parts by barbed wire. There was a hole cut in the middle of the wagon that served as a toilet. Men and women travelled together, separated only by a net of barbed wire. This is how the sons and daughters of European nations, captured in various countries, began to acquaint themselves with the new order,' he wrote in 1986 for the American magazine Svobodnoje Slovo Rusi (Free Word of Rus'), to which he had managed to send his memoirs.

He spent the next year in pre-trial detention in Kyiv. There, he experienced hunger, the cold, a lack of food, psychological torture and beatings. He still did not understand why he was supposed to confess to crimes of hostility towards the Soviet Union. Only gradually did he realise that the investigators were not interested in the truth, but in breaking the prisoner and obtaining denunciations of others. On 10 May 1950, he was informed of his sentence: ten years' loss of liberty in corrective labour camps and confiscation of his personal property.

Aleksandr Solzhenitsyn
After enduring further hardships in transit camps en route to his place of exile, Ivan Kováč arrived in Pavlodar, in present-day Kazakhstan. The regime in the transit camp was not very strict. 'It was 1950, and the Indian summer was exceptionally pleasant.' We sat in the prison yard all day, talking. The prisoners told their life stories, and when I, a Czechoslovak, began to speak, everyone fell silent and listened. Most of them were intellectuals from Moscow and Leningrad, including students who had protested against Stalin's dictates. They asked questions; they longed for democracy to prevail in Russia, too, but they knew how futile these desires were.'

After one such discussion, Kováč was approached by a fellow prisoner — a certain Aleksandr Solzhenitsyn, one of the prison scholars. He was also interested in life abroad and in Czechoslovakia. They met more often and, by the end of the summer, the group had been deported from Pavlodar to Ekibastuz in western Kazakhstan.

There was already a group of educated Hungarian prisoners in this camp who would meet, discuss, reminisce and search for a way to live in the camp without losing their sanity. One of its members, the future writer János Rózsas, described the arrival of a new transport in his book Bitter Youth: 'They were mostly intellectuals from Moscow and Leningrad, condemned to perish. Among them was the Slovakian lawyer Ivan Kováč. He was highly educated and often visited our group. Aleksandr Solzhenitsyn arrived on the same transport; he too felt like a foreigner in this prison environment. We enjoyed the evenings with Kováč, and his attentive listeners could also benefit from his extensive knowledge. Despite the surrounding misery, he was a cheerful and witty man who managed to cheer us up."

Kováč, Solzhenitsyn and János Rózsas, a Hungarian prisoner, became friends. Kováč recalled their meetings as follows: 'Solzhenitsyn understood that the West had undergone revolutionary transformations that had not touched Russia; democracy there had deep roots.' In this context, he once said that Stalin had made two mistakes: he had shown his nation Europe, and Europe his nation. The nation learned how people live in Europe. He urged us to remember everything we saw and experienced, because one day we would return home and bear witness to it."

One Day in the Life of Ivan Kováč
It was in Ekibastuz labour camp, where prisoners had to work on construction sites day after day in winter 1950–51, that Solzhenitsyn conceived the idea for his novella One Day in the Life of Ivan Denisovich, which describes an ordinary day in the life of a Gulag prisoner. He wrote it in 1959 and it was published three years later in the magazine Novy Mir. By that time, fate had scattered the three friends from the camp to different corners of the world. In the Soviet Union, the period of the so-called Khrushchev Thaw was at its peak, and One Day in the Life of Ivan Denisovich became a sensation. A Czech translation of the novella was published as early as 1963, and when Ivan Kováč read it, he reportedly had the persistent feeling that he was the model for Ivan Denisovich. The same thought had also occurred to János Rózsas. Solzhenitsyn had evidently woven much of the time he spent with his camp friends on construction sites in Ekibastuz into his text.


Right after the publication of One Day in the Life of Ivan Denisovich, Ivan Kováč tried to contact Solzhenitsyn through the editorial office of Novy Mir, but he did not succeed. János Rózsas, however, was more successful in his attempt. Solzhenitsyn then incorporated Rózsas's notes directly into The Gulag Archipelago. After many tribulations, Kováč finally managed to deliver his camp memoirs to Solzhenitsyn during his American exile in 1987. In a brief reply, Solzhenitsyn thanked Kováč for the shipment and promised to include it in the All-Russian Memoir Library.

From a 'Dochodyaga' to a Strike Leader
While Solzhenitsyn was liberated from the camps in northern Kazakhstan at the beginning of 1953, Kováč endured a more arduous path. In the spring of 1951, after a harsh winter, he and many other prisoners fell victim to dystrophy, a disease characterised by hunger and exhaustion. He became a "dochodyaga", a prisoner on his last legs, not far from collapse. Along with a group of similarly afflicted prisoners, he was sent 350 kilometres south to invalids' camps in Spassk and Saran, near Karaganda. There, he gradually regained his strength. However, he had to work hard amidst constant harassment from the guards and the criminal prisoners.

In the Saran camp, criminal gangs ruled. They were composed of convicts who were not afraid to commit murder and violence. They did not work; other prisoners had to fulfil the quotas for them. In the evenings, they played brutal card games in which they could bet the life of a fellow prisoner or even a guard. The loser had to find a time and place to kill the unsuspecting prisoner who had been 'wagered'. 'Even the guards were afraid to step between the rival groups of criminals,' recalled Ivan Kováč, who said that the Georgian mafia was another power in the camp. 'The Georgians won the fight for the kitchen and the ladle. Whoever holds it, lives. They distribute food for thousands of prisoners and think primarily of themselves and their group. They also controlled the food warehouse and trafficked tea, tangerines and peppers. No one liked them, partly because of their countryman Stalin." After Stalin's death in March 1953, things began to change in the camps — everyone could feel it. The position of the fearless Georgians also changed. 'A few days passed, and one morning, six members of the Georgian gang were found in the barracks in pools of blood. Each of them had been stabbed with a steel rod,' recalled Ivan Kováč.

At the end of 1953, Kováč's brigade was working on the construction of a central transformer station in Saran during the winter. For working in extreme frost, they received "winter coefficients", which reduced their sentences. However, in the camps, criminals and guards robbed the prisoners of these deductions wherever they could. The prisoners became increasingly dissatisfied and decided to go on strike if the management did not stop the thefts. Kováč led this strike. It was not an easy decision. Riots, strikes and mass disobedience were severely punished in the camps. However, similar cases were becoming increasingly common after Stalin's death and foreshadowed the end of the Gulag archipelago.

The prisoners were afraid. Some said Kováč had gone mad; others considered him a provocateur; while others trusted him as a foreigner and agreed with him. Kováč wrote a letter appealing to the camp commander to meet their demands; otherwise, they would stop working. They began to strike. The camp management were furious; they had never encountered such a letter before. They promised to rectify the situation, but did not keep their promise. Two and a half thousand prisoners went on strike. Kováč knew that he would be punished with solitary confinement, and so it happened. Despite the threats they received, the strikers supported him, telling the camp management that they would only go to work on Kováč's orders. While in solitary confinement, Kováč wrote a letter to the district prosecutor, asking him to investigate the matter. The investigation actually took place and surprisingly came out in favour of the strikers. The camp management was forced to grant them the stolen coefficients that had shortened their sentences.

'It was a moment of great elation. After years in the camp, it was the first time that our tyrants had to admit that we were right.' The boys grabbed me and threw me excitedly into the air. I was flying between heaven and earth, unable to believe that we had won. That was the happiest day of my life in the camp,' Kováč later recalled. He achieved another daring feat when he later smuggled documents, including the letter from the prosecutor, across the border into Czechoslovakia. Today, these documents serve as proof of Kováč's words.

Home, and Behind Bars Again…
A few months later, on 14 July 1954, the Supreme Soviet of the USSR published a decree on the conditional release of prisoners from the camps. Kováč applied for release too. However, the camp management ignored him and took revenge for the previous humiliation in front of the whole camp. Another year passed this way. At the end of August 1955, they were informed of the Soviet government's decision to return foreigners to their home countries. Some were granted amnesty; others were not. Kováč ended up in the latter group, which he again perceived as revenge for organising the strike. The released prisoners, overjoyed, boarded the train and gave no thought to the ominous document that those without amnesty were taking home with them. After a few days, on 20 September 1955, the train stopped in Chop, on the border with Czechoslovakia. The guards carried out the final control procedures and the train moved towards the border.

At five in the evening, they were led across the border zone on foot. In the group was a Romani man with his inseparable violin. He picked up his bow and played the famous Rákóczi March — it seemed fitting that we should march in a ceremonial procession. We arrived at the Czechoslovak border in this cheerful manner.

But what a disappointment it was! Armed border guards were waiting for them in the corridor. Fifteen men who had not been granted amnesty, including Kováč, and three women were put into black police vans and driven off. They were placed in solitary confinement in Ruzyně prison in Prague. It turned out that it was all starting again; they wanted to put Kováč on trial once more. The investigating prosecutor asked him what he had been arrested and tried for. Suddenly, all that suffering flashed before his eyes again, like a film reel. The humiliation, the hardship, the theft, all the injustice, the deaths of so many innocent bystanders. His questions outraged me. I asked him what right he, as a Czechoslovak citizen, had to hand me over to the NKVD authorities. The prosecutor began to calm me down, but I did not receive an answer.'

He remained in Prague prison for a whole year alongside other returnees. Then he received a document stating that he was being released because 'the reasons for his detention had ceased to exist'. What were those reasons? Why and when did they cease to exist? Ivan Kováč never received an answer to these questions. Released on 1 June 1956, he began searching for his family, with whom he had had no contact.

Suspicion Not Proven
'It was years later, after I was free, that I learned about the fate of my son and wife. We saw each other in Pankrác prison before the deportation. Then I vanished without a trace, and a year later my wife learned that I had been deported to the USSR. After being persecuted and threatened, she emigrated to the USA with little Juraj under dramatic circumstances. My son and I only met again in 1967 in Budapest. He came to see me so that we could spend at least a few days together after twenty years apart.'

Ivan Kováč and his wife eventually divorced by mutual agreement, despite being long-distance. He remarried, taking Cecília Kleinová as his wife. He had met her on his way to Prague prison. She, in turn, had survived the Auschwitz and Vorkuta camps, but that is another story.

For years afterwards, Ivan Kováč demanded an explanation from the highest authorities for his abduction to the Soviet camps. A review statement from the General Prosecutor's Office dated 5 February 1965 reads: 'JUDr. Ivan Kováč was handed over to the Soviet authorities because it was established that he belonged to the Transcarpathian region of the USSR.' The accused's criminal activity was alleged to consist of his leading participation in the activities of several youth organisations.' In 1935, he joined the Russian National Autonomous Party, which was active in Czechoslovakia, and participated in the parliamentary election campaign in support of the party. Between 1934 and 1935, he published the anti-Soviet magazine Náš Karpatský Hlas (Our Carpathian Voice). After serving a sentence of seven years, ten months and six days, he was handed over to the Czechoslovak authorities. The Prague KS StB detained him again and, on the basis of the aforementioned materials, initiated criminal proceedings against him for military treason. This was due to suspicions that, through the criminal activity for which he had been convicted in the USSR, he had also harmed the interests of the Czechoslovak Republic at a time when it was under threat. However, the investigation, which lasted until 1 June 1956, did not prove this suspicion; therefore, the GP (General Prosecutor's Office) halted the criminal prosecution.

However, even this document did not change the fact that Ivan Kováč was not permitted to practise law until he retired, and the regime treated him as a second-class citizen. After November 1989, archival documents revealed that it had all been a 'mistake' by the Czechoslovak security authorities, driven by the considerable efforts of StB Major Veselý, who had issued the order for Kováč's arrest. He then convinced the NKVD agents in Prague that Kováč's 'repatriation' was necessary because he was an enemy of the Soviet Union. This man committed suicide in 1964.

Ivan Kováč died in Košice in 2002 at the age of 90.




Ten Times Gulag
His story was published thanks to the author's collaboration with the Gulag.cz association, and is detailed in Peter Juščák's latest book, Desaťkrát Gulag (Ten Times Gulag), which was published in Bratislava in December 2023.


Peter Juščák

source:
https://gulag.online/people/48?locale=cs

photo:
János Rózsás, Ivan Kováč and Alexandr Solzhenitsyn – old camp friends from Ekibastuz