Ivan Pop: ADOLF DOBRJANSKÝ

  
DOBRJANSKÝ Adolf (Dobrjanskij, pseudonym A. I. Witsch, K. Lomenský) DOBRJANSKÝ Adolf (Dobrjanskij, pseudonym A. I. Witsch, K. Lomenský) (*18.12.1817 Rudlov, dnes Slo­vensko -  †19. 3.1901, Innsbruck, Rakousko), významný rusínský politik, vůdčí osobnost rusínského národního obro­zení. Studoval na gymnáziu v Levoči, Rožňavě, Miškolci, dokončil v Levoči, filozofii v Košicích, dokončil v Egeru (1833-34), právo v Egeru (1835-36). V letech 1836-40 studoval na Banské a technické akademii v Banské Šťavnici, ro­ku 1847 absolvoval vysoké technické inženýrské učení ve Vídni. V letech 1842-46 vedoucí báňský úředník ve Vindšachtě u Banské Šťavnice. Zajímal se o slovenský národní život, podporoval cíle štúrovského hnutí, spolupracoval s J. M. Hurbanem, A. Radlinským. Za svého pobytu v Čechách 1846-48 se seznámil osobně s E Palac­kým, K. Havlíčkem-Borovským, F. L. Riegerem. Sdílel jejich austroslavistickou koncepci a představy o federalizaci Rakouska. Zároveň byl silně nakloněn ideji slovanské vzájemnosti a rusofilství. Po vypuknutí revoluce 1848 se vrátil do Banské Šťavnice, kde kandidoval ve volbách do uherského sněmu. Avšak poslanci uherského sněmu odmítli uznat jeho mandát a obvinili ho ze šíření panslavismu.

 

Dobrjanský se uchýlil na východní Slovensko a hned se stal vůdčí osobností skupiny rusínských intelektuálů, která se snažila vypracovat národní program Rusínů Uherska v revoluci 1848-49. A. Dobrjanský si byl vědom slabosti postavení Rusínů v Uhrách, jejich rozpolcenosti. Skupina A. Dobrjanského vypracovala vlastní politický program: sjednoce­ní Rusínů Uherské Rusi, východní Haliče a Bukoviny v jednu provincii v rámci habsburské monarchie. Tento program byl v plném souladu s koncepcí austroslavismu, předpokládal dominující politickou úlohu dynastie v reformovaném státě, který poskytne všem národům jejich práva, a tím si zaručí jejich loajalitu. A. Dobrjanský předpokládal, že pro svůj program najde plnou podporu u císařského dvoru.

    

Plán vytvoření rusínské provincie z části území Uher, Haliče a Bukoviny podle představ jeho autora byl vážnou ranou pro hlavního rivala Vídně v té době - maďarskou revoluční vládu. O tomto programu byla informována i Holovna Rus'ka Rada ve Lvově. 29. ledna 1849 A. Dobrjanský v čele delegace „uherských Rusínů" přijel do Vídně. Na audienci u dvoru odevzdal pro panovníka Františka Josefa I. memorandum O sjednocení ruských korunních zemí do jednoho administrativně politického celku. Dynastie byla v těžké situaci, potřebovala jakoukoliv podporu, proto se rusínské delegaci dostalo kladné odpovědi. Po návratu do Prešova A. Dobrjanský a jeho skupina sestavili zvláštní memorandum, určené pro haličskou Holovnu Rusku Radu. Memorandum obsahovalo plán odtržení Podkarpatské (Uherské) Rusi od Uherského království a její sjednocení s Haličskou Rusí a Bukovinou v jednu korunní provincii. A. Dobrjanský odjel do Lvova, doručil memorandum tamějším činitelům národního hnutí a jednal s nimi o dalším postupu na cestě ke sjednocení. V dubnu 1849 se A. Dobrjanský vrátil ze Lvova do Vídně, aby u císaře nebo vjeho blízkém okolí mohl projednat otázku vytvoření jednotné rusínské provincie. Vídeňský dvůr a vládní místa byly ale už zaneprázdněny přípravou rozhodujícího úderu proti Uhrám a o rusínskou věc ztratily zcela zájem. Vytvoření rusínské provincie bylo zamítnuto „ze státních zájmů". Bylo vlastně v protikladu s centralizačními zásadami oktrojované ústavy. Dobrjanský pochopil situaci a svůj plán už dále neprosazoval. V květnu dostal nabídku od rakouského mi­nistra vnitra Alexandra Bacha, aby se stal císařským komisařem ve štábu ruské armády směřující do Uher. Dobrjanský nabídku přijal. 13. července byl jmenován rakouským císařským civilním komisarem u štábu ruského generála T. Růdigera. Po ukončení svého působení v ruském štábu byl jmenován nejvyšším komisařem segedinského okruhu.

 

Začátkem října se vrátil do Prešova. Aktivizovat činnost své skupiny a začal připravovat další jednání ve Vídni ve věci zřízení rusínské provincie a uznání Rusínů jako svébytného národa. Aktivizace této skupiny byla podporována z Vídně. Dobrjanský věděl o centralizačních náladách ve Vídni, proto se vzdal myšlenky na zřízení jednotné rakouské rusínské provincie na území Haliče, Bukoviny a Uherské Rusi. O změně projektu informoval haličské rusínské činitele. Začátkem října 1849 do Vídně přicestovala delegace prešovských Rusínů v čele s A. Dobrjanským. 19. října se konala audience rusínské delegace u císaře Františka Josefa I. Delegace odevzdala císaři Memorandum (Pamjatnyk Rusynov Uhorskych), jehož autorem byl A. Dobrjanský. Memorandum obsahovalo 11 bodů: 1) rozšíření platnosti ústavy 4. března na Rusíny Uherska a uznání rusínské národnosti v uherské korunní zemi, 2) vymezení rusínského území, 3) zavedení rusínského jazyka do škol a úřadů na tomto území, 4) jmenování úředníků a učitelů rusínského původu i jejich platové a postupové zrov­noprávnění, 5) vydávání novin v rusínštině, 6) překlad zákonů a nařízení do rusínštiny, 7) zrušení omezení v tisku knih cyrilicí, 8) zastoupení rusínské národnosti při obsazování důstojnických hodností v armádě a ústředních úřadech ve Vídni, 9) zřízení instituce rusínských polních kaplanů v těch vojenských útvarech, ve kterých většina příslušníků patří k východní církvi, 10) zřízení rusínského gymnázia a právnické akademie v Užhorodě a zpřístupnění Ivovské univerzity pro Rusíny z Uherska. Posledním 11. bodem byl požadavek poměrného zastoupení Rusínů v úřadech těch okresů, kde tvoří Rusíni menšinu. Obdobně měly být na druhou stranu zastoupeny jiné národnostní menšiny v rusínských okresech.

  

Koncem října 1849 byl Dobrjanský jmenován prvním referentem a vedoucím kancelá­ře hlavního administrátora nově zřízeného Užhorodského okruhu. Okruh zahrnoval komitáty Ung, Bereg, Ugoča a Marmaroš. A. Dobijanský ihned začal uskutečňovat Rusínům „prospěšná opatření". Ve městech nařídil nahradit maďarské nápisy trojjazyčnými rusínsko-maďarsko-německými a pokusil se zavést úřadování v rusínštině. Vyhledával vzdělané Rusíny a dosazoval je do různých úřadů v okruhu. Proti tomu protestoval mukačevský biskup. Svůj protest odůvodňoval tím, že postup Dobrjanského bude odcizovat Slováky a Maďary od řeckokatolické církve. Pro uklidnění situace musel Dobrjanský přistoupit na požadavky řeckokatolické hierarchie a dosazovat na úřednická místa nejen Rusíny, ale i Slováky a Maďary „ruské víry", tedy uniaty.

 

28. března 1850 byl Užhorodský okruh zrušen na základě rozhodnutí ministra Alexandra Bacha o likvidaci civilních okruhu v Uhrách. Rusínská inteligence označila tento krok za „katastrofu v Užhorodě". Byla to opravdu katastrofa pro rodící se národní rusínské hnutí, opožděné národní obrození podkarpatských Rusínů. Likvidací už jednou vyčle­něného rusínského území zasadil bachovský absolutismus Rusínům zvlášť citelnou ránu. A. Dobrjanský byl jmenován referentem Košického distriktu (1850-51). V letech 1851-53 tajemník jednotného místodržitelství v Budíně, 1853-60 ministerský rada v Aradu, 1860 až 1861 ministerský rada při uherském místodržitelství. V březnu 1861 se konaly první volby do zemských sněmů včetně uherského. Z řad Rusínů Uherska byly zvoleni A. Dobrjan­ský, J. Markuš a A. Šeregeli. V předvolební kampani Dobrjanský předložil ucelený národ­ní program Rusínů: zřízení rusínského vojvodství podobného srbskému, zvolení rusínského sněmu, volba biskupů podle zvyků řeckých katolíků, zřízení podkarpatorusínského arcibiskupství, sjednocení komitátů obývaných Rusíny do jednotného celku, jmenování rusínských úředníků do vyšších míst, autonomní statut rusínského území.

 

 Na prvním zasedání uherského sněmu skupina madárských poslanců vytkla A. Dobrjanskému jeho působení jako komisaře u ruských intervenčních vojsk v roce 1849, hanlivě ho označila za „moskalského vůdce" a „Pansláva". Jiní poslanci vznesli proti Dobrjanskému  zcela absurdní obvinění z podněcování rusínských voličů proti Maďarům, úředníkům, během předvolební kampaně, vychvalování ruského cara jako ochránce Rusínů a požádali o prozkoumání platnosti jeho mandátu. Mandátová komise prohlásila obvinění vznesené vůči Dobrjanskému za bezdůvodné, přesto však sněmovní výbor zrušil platnost jeho mandátu. Odpovědí A. Dobrjanského na postup uherského sněmu bylo vydání jeho připraveného vystoupení knižní formou (Rededes ungarischen Landtags-Abgeordneten Adolf Ritter von Dobransky in der Adressangelegenheit, Vídeň, 1861). V první části brožury Dobrjanský hodnotí vývoj v Uhrách od začátku 19. století. Jeho hodnocení bylo silně ovlivněno postupem maďarských politiků vůči němu. Činnost maďarské revoluční vlády, zákony schválené maďarským revolučním parlamentem v letech 1848-49 považoval za protizákonné a protiústavní. Z těchto zákonů byl ochotný uznat pouze zákon o zrušení poddanství. Idealizoval feudální doby v Uhrách. V té době měly podle jeho názoru některé národy království samosprávu. V druhé časti brožury Dobrjanský analyzoval postavení Rusínů v Uhrách. Poukazoval na politiku maďarizace, systematicky prováděnou v Uhrách od začátku 19. století. Podle jeho názoru může být rovnoprávnost národů Uherska uskutečněna jedině na územním principu. Navrhoval rozdělení Uher v duchu austroslavismu na pět národních okruhů (maďarsko-německý, srbský, rumunský, slovenský a rusín- ský), vytvoření ryze rusínských žup v místech největší koncentrace Rusínů a autonomní postavení pro rusínské župy. Rusínské, slovenské, rumunské, srbské a maďarské župy na­vrhoval začlenit do jednotlivých okruhů se zvláštními soudními instancemi. Zároveň v Paříži anonymně vydal brožuru Les Slaves ďAutriche et leMagyars, v níž ostře kritizoval maďarskou národnostní politiku. Brožury Dobrjanského vyvolaly ostrou reakci v maďarských politických kruzích.

 

Koncem roku 1861 se Dobrjanský rozhodl sestavit nové memorandum, ale k tomu potřeboval širší zplnomocnění. Do jednotlivých rusínských řeckokatolických farností rozeslal tajný oběžník, ve kterém prosil, aby jemu nebo jiné spolehlivé osobě poslali zplnomocnění pro odevzdání memoranda panovníkovi. Dopis byl koncipován v tvrdém protimaďarském tónu (Je nutné se bezodkladně osvobodit od urozené aristokracie, od latinsko-maďarské církve a od aristokracie maďarského národa... je nutné osvobodit se od maďarského jař­ma..."). A. Dobrjanský znovu přecenil národní uvědomělost rusínského duchovenstva a odhodlanost rusínské inteligence. Na jeho dopis prakticky nikdo neodpověděl, a většina řeckokatolických duchovních se dokonce postavila proti Dobrjanskému. Užhorodská biskupská kancelář prohlásila, že považuje za protiústavní domáhat se uspořádaní rusínských záležitostí ve Vídni a navrhovala čekat na zasedání budoucího uherského sněmu. Řeckokatoličtí duchovní navíc prozradili obsah Dobrjanského dopisu a na stránkách maďarských novin se od něho veřejně distancovali.

 

Uherský královský místodržitel hrabě Pálffy byl pobouřen obsahem Dobrjanského dopisu a radil kancléři Forgácsimu, aby ho ihned propustil z místa rady kanceláře místodržitelství. Přitom poukázal na to, že dopis je v plném rozporu s politikou národního usmíření, uskutečňovanou v říši panovníkem. Na aféru kolem dopisu měl Forgács stejný názor jako místodržitel, ale propustit Dobrjanského se zdráhal kvůli jeho stykům z vídeňským dvo­rem. Omezil se na přísné napomenutí Dobrjanského. Odpovědí Dobrjanského na celou aféru byl jeho dopis místodržiteli hraběti Pálffimu, ve kterém znovu zdůraznil své protimaďarské a výhradně prohabsburské, monarchistické názory: „od maďarské inteligence očekávám pouze ohrožení trůnu a různé úskoky, kterými se získává nemaďarské obyvatelstvo v zájmu maďarské emigrace... Byl jsem to já, kdo usiloval o odbourání maďarského vlivu nejen u Rusínů, ale i u Rumunů, Slováků, a aby namísto něho u vzpomínaných národ­ností zesílila tradiční důvěra k císaři a apoštolskému králi. Byl jsem to já, kdo se odvážil pozdvihnout hlas proti tzv. zákonům z roku 1848 a proti všemu, co zlomyslně směřovalo proti moci a autoritě mého císaře a krále.".

 

V roce 1866 v Užhorodě zahájila svou činnost Společnost sv. Vasilije Velikého (Obščestvo sv. Vasilija Velikohó). Předsedou společnosti byl zvolen A. Dobrjanský. Hlavní úkol společnosti její členové viděli v zabezpečení farnosti Mukačevské a Prešovské diecéze učebnicemi pro rusínské školy, vydávání rusínských novin a literárních almanachů a ročenek. Od roku 1867 začala společnost vydávat první rusínské noviny vycházející v kraji - Svet (1867-71) a první literární ročenku Mesjaceslov. V roce 1871 Dobrjanský vydal brožuru s programem vytvoření tzv. Rakouské Rusí, tedy sjednocení předlitavských provincií Haliče a Bukoviny se zalitavskou Uherskou (Podkarpatskou) Rusí. Zopakoval tak svůj program z roku 1849. Brožura vyvolala ostrou reakci v maďarských politických kruzích. Na Dobrjanského byl dokonce spáchán atentát, v jehož důsledku byl těžce zraněn jeho syn. Po atentátu se Dobrjanský stáhl na svůj statek v Čertižnem v Zemplínu a politického dění v Uhrách se už nezúčastňoval.

  

 V 70. letech pochopil nereálnost orientace na Vídeň, zaměřil se na spolupráci s halič­skými rusofily. V roce 1875 pod tlakem maďarizátorů emigroval do Polska, které bylo tehdy součástí ruského záboru (Kongresówka). Šest let strávil ve Varšavě v rodině svého zetě, profesora varšavské univerzity, Antona Budiloviče (1846-1908), slavjanofila, zakladatele Haličsko-ruské společnosti a jejího předsedy, autora studie o národnostní problematice Podkarpatské Rusi (K voprosu oplemennych otnošenijach v Ugorskoj Rusi). V roce 1881 se přestěhoval do Lvova a pokračoval ve spolupráci s haličskými rusofily. Uherským ministerským předsedou Kálmánem Tiszou byl vyprovokován proti němu, jeho dceři Olze Grabarové a několika Ivovským rusofilům soudní proces (12.6.-29.7.1882). Všichni byli obviněni z velezrady a hrozil jim nejvyšší trest. Na procesu byla prokázána lživost „důkazů" K. Tiszy. Všichni obvinění byli zproštěni viny. Na doporučení rakouské vlády a císařské kanceláře se pak A. Dobrjanský po krátkém pobytu ve Vídni natrvalo usadil v Innsbrucku. Pokračoval ve své publicistické činnosti, rozpracoval další program federalizace Rakouska (Programm zur Durchjuhrung der nationalen Autonomie in Oesterreich, 1885), propagoval ideu kulturní jednoty Rusínů s ruským národem a Ruskem (O sovremennom religiozno-političeskom položenii avstro-uhorskoj Rusi, 1885). Avšak s rodným krajem už žádné spojení neměl.