Pavel Kosatík: "Kdyby Masaryk viděl, co Beneš udělal ze státu, zabil by ho..."

Spisovateli Pavlu Kosatíkovi vychází nová kniha nazvaná O tom Benešovi. Zabývá se v ní hojně diskutovanou postavou našich dějin 20. století Edvardem Benešem. „Nepominutelným způsobem se zasloužil o první československý stát, ten, který vznikl v roce 1918,“ zdůrazňuje. Současně ale na jeho adresu dodává: „Převedení demokracie do čistého negativu je neodpustitelné.“

V rozhovoru Pavel Kosatík mluví i o některých méně známých tématech, která v knize rozebírá a která jsou spojená s někdejším Československem. Mělo se například spojit spíš s Itálií než s Francií? A proč po druhé světové válce neutvořilo konfederaci s Polskem jako hráz proti Sovětskému svazu?

Napsat knihu o Benešovi byl váš dlouhodobý záměr? Nebo k tomu přispěly i přiostřující se debaty o této osobnosti?
Každý, kdo se zabývá novodobými českými dějinami, na Beneše narazí. Ten člověk souvisí se vším, je nepřekročitelný. Od roku 1989 jsem si tedy k němu sbíral knihy a výpisky, zabýval se jím v životopisech TGM, Jana Masaryka atd. Přibývalo případů, kdy jsem si některý fakt vyložil jinak než autoři přede mnou. Ty pak vytvořily kostru této knihy.

Jde o velmi složitou postavu, která se navíc ocitla v nejkomplikovanějším úseku moderních českých dějin, citově extrémně podbarveném, protože mnoho z nás ty události zná z vyprávění rodičů a prarodičů. Navíc ještě žijí poslední pamětníci. Je těch v podstatě už sto let od doby, co Beneš působil, dostatečný odstup?
Nejsem si jist, jestli něco jako dostatečný odstup od událostí vůbec existuje. Beneš byl a je důležitým tématem desítky let. Vždycky to tak bylo a ještě dlouho asi bude. Čekat tedy podle mě není na co. Základní asi je, aby autor reflektoval svůj skutečný poměr k tématu a nepletl se v tom, co doopravdy dělá. Je třeba usilovat o objektivitu, bez ní by psaní o historii nemělo smysl. Zároveň je ale dobré taky vědět, že každý jsme jen subjektem, tj. že naše snažení má limity.

Když bádáme v historii, měli bychom se asi na ni dívat i tehdejšíma očima. Za sto let budou ostatně ti, co přijdou po nás, hodnotit zase naši dobu. Jak těžké je si představit, že se nalézáme ve 20. či 30. letech a nevíme, „jak to všechno dopadlo“?
Určitě to není snadné. Před člověkem je ale vždy rozevřený vějíř možností a prostor, na němž se dá manévrovat. Někdy větší, jindy menší. Tady bych ale chtěl dodat, že i žádoucí autorské převtělování například do lidí žijících mezi válkami má své meze. Je nutné o to usilovat, pokud té době a lidem v ní chceme porozumět, zároveň ale těžko můžeme být někým jiným než lidmi roku 2026.

V souvislosti s Benešem se nejvíc debatuje o Mnichovu a poválečných letech, ale myslím, že co se nestihlo či zanedbalo po vzniku republiky a ve 20. letech, už bylo po nástupu Hitlera těžké napravit. Jaký byl vlastně počáteční postoj Masaryka a Beneše k německé menšině, která proti své vůli zůstala v nové republice? Proč zdejší Němci nedostali právo na sebeurčení a na němčinu jako úřední jazyk, když tu žili od nepaměti? A lišili se Masaryk a Beneš nějak v názoru na české Němce?
Masarykův a Benešův poměr k Němcům obecně – k těm českým zvlášť – se lišil. Masaryk byl synem německé matky, vyrostl v německém prostředí a německé kultuře. Nepřestal Němce respektovat ani potom, co vytvořil novou koncepci češství, opřenou o humanitní ideály, se kterou se ocitl s Němci v rozporu. Bral Němce jako silné partnery, s nimiž lze dělat dohody.

Kdyby po roce 1918 rozhodoval o česko-německém poměru on, stali by se Němci po Češích a Slovácích druhým státním národem a němčina druhým státním jazykem. Převážilo ale hledisko domácích nacionálů, kteří chtěli, aby Němci byli navždy menšinou. Beneš pocházel z Kožlan na Rakovnicku, obce na tehdejším česko-německém jazykovém pomezí, a odnesl si do života pocit, že Němcům nelze věřit v zásadě nikdy, za žádných okolností. Jako ministr zahraničí a jako prezident pronášel náležitě státotvorné projevy, v soukromí však rozvíjel teorie o tom, že Češi se svou tehdy mnohem vyšší porodností Němce přečíslí a ti se v českém moři vlastně rozptýlí a zaniknou. Jejich obavy z postupného počeštění tedy za Beneše nebyly úplně bezdůvodné, bez ohledu na Henleina a Hitlera.

Jak brali zdejší Němce další tehdejší politici?
Na československé straně byla řada politiků, kteří sudetské Němce brali vážně, jako sobě rovné. Reálně politicky ale převážil názor, že sudetských Němců je jenom tři a půl milionu, takže je v parlamentu bude možné vždycky přehlasovat, i kdyby se stavěli na hlavu. Což platilo, i když se Henleinova SdP (Sudetoněmecká strana, německy Sudetendeutsche Partei, neformálně označovaná jako henleinovci, pozn. red.) stala v roce 1935 nejsilnější politickou stranou, skoro všichni ostatní se spojili a zase ji přehlasovali. Což byl jeden z důvodů, proč se sudetští Němci místo hovorů s poněkud bohorovnými československými politiky snažili o přenesení problému na mezinárodní scénu, až se jim to v roce 1938 podařilo.

Meziválečné Německo si spojujeme hlavně s nacistickým režimem. Jaké ale byly vztahy okázale demokratického Československa a konkrétně Beneše k Výmarské republice, která byla pokusem o nějakou demokracii na německém území?
Beneš se za první světové války a na mírové konferenci ve Versailles ztotožnil s francouzským pojetím vítězství. Francie byla válkou zdecimována, celou dobu se bojovalo na jejím území, byla vyvražděna skoro celá její nejmladší mužská generace. Žádali tedy takové pokoření Německa, aby už nikdy nemohlo zdvihnout hlavu. Například válečné náhrady, reparace, měli Němci splácet mnoho desítek let. Benešovi taková představa konvenovala, protože už před rokem 1914 si osvojil představu Němců jako bytostně nedemokratického, panského národa, kterou si podržel i později. Za celou dobu, co byl v politice, vykonal jenom jedinou polooficiální návštěvu Berlína v roce 1928. Předtím a potom se Němcům a Německu vyhýbal – dávno před Hitlerem. Chtěl vidět v Německu méněcenný stát, který se bude učit demokracii a poslouchat. Tuto roli však Německo nikdy nepřijalo.

Přijde mi paradoxní, že jediným sousedním státem, s nímž ČSR neměla napjaté vztahy, bylo Rakousko. Proč vlastně byly chladné vztahy s Polskem? Velký a lidnatý, potažmo slovanský soused… V knize mimo jiné upozorňujete i na polsko-ruský konflikt z roku 1920, v němž se ČSR zachovala vůči Polákům velkopansky. Stálo to za to?
V roce 1918 Beneš snil o tom, že se ČSR stane ideovým centrem střední Evropy, propojeným na severu s Polskem a na jihu s Jugoslávií. Na východ od říše tak měla vzniknout stejná hráz německé rozpínavosti, jakou v té době byla Francie na západě. Sešlo z toho hlavně vlivem nešťastné sedmidenní války o Těšínsko a pak také tím, že se ČSR a Polsko od sebe politicky odklonily. U nás se budovala liberální demokracie, kdežto v Polsku a dalších zemích se začaly upevňovat konzervativní režimy, jejichž představitelé liberálním hodnotám nepřikládali význam.

Pavel Kosatík (63)
Spisovatel a scenárista.
Po studiu na Právnické fakultě UK (absolvoval doktorátem z právní historie) se několik let živil jako právník v agentuře Dilia, redaktor nakladatelství Čs. spisovatel, redaktor a editor Mladé fronty Dnes, zástupce šéfredaktora Reflexu a šéfredaktor revue Národní 3.
Od roku 1996 je autorem ve svobodném povolání.
Mezi jeho nejznámější knihy patří biografie T. G. Masaryka, Jana Masaryka, Ferdinanda Peroutky, Pavla Tigrida, Přemysla Pittera, Olgy Havlové, Pavla Kohouta, Emila Zátopka, Věry Čáslavské a mnoha dalších.
Z esejistických knih vzbudily největší ohlas knihy České snění, Čeští demokraté, Česká inteligence a Slovenské století.

Proč se Beneš tak upnul na Francii, která, jak už jste říkal, utrpěla velké škody za první světové války a vlastně se z nich nevzpamatovala? Cožpak si neuvědomoval, že nebude schopna bojovat?
Slabost Francie se ukázala brzy, už v první polovině dvacátých let. Evropskou agendu dávno před Hitlerem začalo znovu určovat Německo. Beneš ale nebyl orientovaný jenom na Francii, snažil se udržet v chodu celý evropský bezpečnostní systém tehdejší Společnosti národů. Zde mezi válkami vykonal nesmírně mnoho práce, aby udržel solidaritu mezi velkými a malými evropskými demokraciemi. Byl evropským politikem par excellence, naneštěstí v čele toliko středně velkého státu. Velmoci se od systému kolektivní bezpečnosti časem opět přiklonily k budování vlastních zájmových sfér. Menší země se tak z partnerů, kterými na pár let po válce byly, staly opět objekty velmocenského zájmu.

Zajímavá a dnes asi téměř neznámá mi přijde varianta spojenectví, kterou, jak píšete, zastával M. R. Štefánik, totiž orientovat se nikoli na Francii, ale na Itálii. Kde se pak ovšem dostal k moci Mussolini... Byla by nám v porovnání s Francií něco platná Itálie?
Před nástupem Mussoliniho byly i v Itálii ve hře všechny karty a různé scénáře vývoje. ČSR měla s Itálií jeden velmi silný společný zájem, a sice strach z anšlusu Rakouska. Obě země – i když každá z jiných důvodů – si silně přály, aby k němu nedošlo, aby Německo neproniklo tak hluboko do střední Evropy. Mussolini se potom dostal k moci mimo jiné na základě územních nároků na jadranské pobřeží, ve kterých ČSR podpořila Jihoslovany. Jiný přístup k tématu by Mussoliniho nástup k moci přinejmenším ztížil.

Moc se asi také neví, že Štefánik patřil k lidem, které Beneš nejvíc nesnášel. Proč vlastně? Vždyť s Masarykem určitě tvořili dobré trio, doplňovali se…
Názorové rozdíly uvnitř trojice se začaly projevovat v posledním válečném roce. Štefánik například nijak nadšeně nehoroval pro republiku, byla by mu stačila monarchie. Základem sporu bylo však to, kdo se v ČSR stane mužem číslo dvě po Masarykovi. V exilu ideové vedení patřilo Masarykovi a Štefánikovi, Beneš byl úžasně nadaným vykonavatelem jejich plánů. Poté, co se mu povedlo Štefánika v Masarykových očích znemožnit – že je nemocný, neprofesionální apod. –, se zbylí dva členové triumvirátu vraceli do republiky s tím, že Masaryk se stane prezidentem a Beneš předsedou vlády. Zatímco to první se povedlo, na to druhé měla domácí československá politika jiný názor, takže Beneš se stal premiérem až v roce 1921, navíc jenom na rok.

To, čemu rozumím nejhůře, jsou Benešovy vztahy k Sovětskému svazu. I kdyby mu ten režim nebyl sympatický a dělal čistě pragmatickou racionální politiku tváří v tvář nacistickému nebezpečí, jeho víra v evoluční demokratizaci stalinského režimu mi přijde absurdní i z tehdejšího pohledu. I když nebyly internet ani družice, které by vyfotily třeba gulagy, politici přece museli mít informace o tamní brutalitě. Jaké máte vysvětlení?
Zde je zajímavé porovnat odlišný Benešův přístup ke dvěma problematickým státům meziválečné Evropy – Německu a sovětskému Rusku. Zatímco nedůvěry k Německu se Beneš nikdy nezbavil, sovětskému režimu šel naproti ze všech evropských státníků vlastně nejvíc. Jako diplomat byl přesvědčen, že jednat se má se všemi, nejvíc vlastně právě s „uličníky“. S tvrzením, že „toho, z koho jde strach, je lepší mít u jednacího stolu než proti sobě na bojišti“, se dá souhlasit. Beneš ale také věřil, že Stalin ocení pozvání k bohatě prostřenému stolu evropských demokracií, přizpůsobí se jim a přestane dělat potíže.

Fatálně neodhadl trvající imperiální ambice sovětského režimu. Přitom měl k dispozici stejné informace o stalinských represích, politických procesech apod. jako jiní evropští státníci, kteří se kvůli tomu od Stalina odtáhli. Ještě v roce 1936 například v Praze jednal s vysokým sovětským představitelem Nikolajem Bucharinem. O rok později z Moskvy přišla zpráva, že Bucharin plánoval vraždu Lenina a Stalina a byl popraven. Bylo vyloučené, aby tomu Beneš věřil, nikdo s výjimkou skalních komunistů tehdy vyfabulovaným stalinským obviněním nevěřil. Byl ale ochotný odpustit Stalinovi skoro všechno. V srpnu 1939 mu tak odpustil třeba i pakt Molotov-Ribbentrop.

Jaký vztah k Benešovi vlastně měly za první republiky veřejnost a tisk? Dostávalo se mu nějaké zpětné vazby, nebo byl spíš uzavřen ve své bublině?
Beneš byl v politice sólistou, dlouho ani nepatřil k žádné politické straně. Měl v politice mnoho nepřátel, se kterými často sváděl bitvy prostřednictvím tisku nebo celých polemických knih. Na jednu stranu byl tedy vůbec nejnapadanější veřejnou personou, na druhou stranu ho blízkost k Masarykovi činila v podstatě nezničitelným. A zároveň z důvodu této protekce ještě méně milovaným. Když jsem poprvé nahlédl Beneše vcelku, uvědomil jsem si, že byl schopen Masarykem po mnoho let manipulovat: Puritán puritánovi dodával informace, kdo z ministrů se zase oddává jakým prostopášnostem. A Masaryk s oblibou tyto lidi soudil. Beneš i tímto způsobem zůstával tím, kdo byl neustále v prezidentově nejtěsnější blízkosti.

Z toho, jak Beneše popisujete, přede mnou vyvstává neocenitelný a neuvěřitelně výkonný člověk, který exceloval, pokud měl po boku autoritu. Když však zůstal sám, vypluly u něj některé negativní vlastnosti, snad i nedostatek nadhledu, který Masarykovi nechyběl. Dá se to tak říct?
Ano, myslím si, že to tak bylo. Beneš se překonával a často vítězil, pokud mohl pracovat pro někoho jiného, upnout své úsilí k tomu, kdo stál nad ním. Jakmile se sám ocitl na vrcholu, ukázalo se, že si s tak velkou mírou odpovědnosti často neví rady a musí se o ni podělit. O tom je celý Mnichov, ale i pozdější definitivní Benešův úprk do Stalinovy náruče včetně československého vývoje v letech 1945 až 1948.

Z dnešního pohledu je zvláštní, že se udržel ve funkci ministra zahraničí sedmnáct let. Pak byl ještě – včetně exilu – ještě deset let v čele státu. Byla to výhoda, či nevýhoda?
Už jsem to naznačil: Beneš se nikdy neměl stát prezidentem. Nelze ale asi vyčítat Masarykovi, že ho do této pozice celou dobu stavěl, až ho nakonec vyzdvihl. Oba byli individualisté, intelektuálové, oba udělali špatnou zkušenost s českým partajnictvím. Za první světové války v exilu dlouho dělali odboj sami, zatímco česká politika doma vesele kolaborovala s Habsburky. Poté, co v roce 1933 zemřel Antonín Švehla, neměl Masaryk kromě Beneše nikoho, na koho měl chuť se spolehnout.

Když se tedy dostaneme k roku 1938, jak byste odpověděl na kruciální otázku českých dějin: Bojovat, či nebojovat? A jak vidíte Benešovu roli: Udělal co se dalo, selhal, či dokonce zradil?
Státy se brání za všech okolností. Společenství, které se nehodlá bránit, udělá lépe, když vůbec nezaloží stát, ale zůstane toliko národem v nějakém širším společenství. Němci byli vůči ČSR samozřejmě v přesile. Na druhou stranu i slabí se brání třeba tak, že předem hlasitě a nekompromisně dávají najevo, že sáhne-li se na ně, bude zle. Beneš ale ve skutečnosti válčit nechtěl a Hitler to pochopil: sám válkou nepřestával strašit, ale jinak Německo v roce 1938 vůbec nemobilizovalo. Beneš po celý rok 1938 jednal a jednal, nikoli však proto, aby zachránil stát, ale aby ukázal, že udělal maximum, a tím se ocitl z obliga.

Z válečné kapitoly mne zaujala zmínka o návrzích polského exilu ve Velké Británii na vytvoření polsko-české konfederace po druhé světové válce. Proč se tento nápad neuskutečnil?
To je jedna z nejzajímavějších epizod polsko-československých vztahů ve dvacátém století. V roce 1939 se v Londýně polský a československý exil ocitly vedle sebe. Poláci měli mnohem lepší postavení: Právě kvůli nim Anglie vstoupila do války, takže nebylo pochyb, že bude obnovu demokratického Polska podporovat. Kdežto Československo se sice pod tlakem, ale přesto rozpustilo samo, bez války. Beneš odstoupil, novému prezidentovi Háchovi poblahopřál ke zvolení a odletěl do Londýna jako soukromník.

Poláci tedy v letech 1939 až 1942 – než Beneš před Brity obnovil svou exilovou autoritu – jeho věci hodně pomohli. Projekt polsko-československé konfederace byl jejich exilovou ideou: Polsko, v dávnější minulosti třikrát velmocemi rozdělené, bylo v září 1939 Stalinem a Hitlerem roztrženo znovu. Poláci snili o tom, že pokud by vznikl společný polsko-československý stát, byla by jeho příští šance ubránit se novým tlakům z obou stran větší. Beneš tento plán podporoval do roku 1942, kdy se ukázalo, že na rozdíl od Poláků cítí naopak ke Stalinovi velké sympatie a nic si nepřeje víc než společnou hranici se SSSR. Projekt konfederace tím vzal za své, což mělo důsledky. Střední Evropa zůstala labilním prostorem a je jím dodnes.

Když shrneme dění mezi lety 1946 až 1948, do jaké míry na ně ještě měl Beneš skutečný vliv a do jaké už ne? I kvůli svému zdravotnímu stavu... Komunisty jsme si koneckonců zvolili ve volbách sami.
Nevím, nakolik hrál Benešův zdravotní stav roli. Domnívám se, že mnohem víc byl Beneš ve vleku svých vlastních ideových konstrukcí. Jakmile jednou vytvořil tezi, že podstatou Mnichova byla zrada Západu a už skoro nic jiného, vyplynul mu z toho v duchu jeho logiky příklon k Východu. V roce 1943 nebyl žádný důvod odtahovat se od Západu Churchillova a de Gaullova, Beneš však přesto učinil právě to.

Ale i v roce 1945, když se vracel do Československa, měl ještě hodně demokratických trumfů v rukou. Československo až na Podkarpatskou Rus obnovilo své hranice, a že tentýž prostor získává úplně jiný a nedemokratický ideový obsah, si v roce 1945 zdaleka neuvědomoval každý. Beneš, který se o obnovu státu zasloužil víc než kdo jiný, tehdy požíval absolutní společenské autority, větší než kdykoli dřív. Kdyby tenkrát jako „dědic Masarykův“ začal vystupovat v demokratickém duchu, muselo by se to ve společnosti projevit, statisíce lidí nečekaly na nic jiného. On se ale místo toho začal stylizovat do pozice „nadstranického“ prezidenta. V roce 1946 třeba vůbec nešel volit. Prostor, který vyklidil, potom okamžitě obsazovali komunisté.

Pokud jde o poválečné vyhnání Němců, traduje se, že ho velmoci odsouhlasily v Postupimi. Bylo tomu tak? Benešovy ostré výzvy k zúčtování se všemi Němci jsou dnes za hranicí veškeré etiky, ale těsně po nacistických zločinech to asi znělo jinak, ne? Na druhou stranu zrovna od hlavy státu to i v dobovém kontextu působí zvláštně…
V Postupimi odsun po dohodě s Benešem prosazoval Stalin. Spojené státy a Británie se k němu vždy stavěly velmi zdrženlivě. Velmoci se nakonec usnesly, že odsun bude pozastaven a tři státy, které vyhánějí, tedy Polsko, Československo a Maďarsko, předloží spojenecké komisi přesný plán, jak odsun proběhne. A že se tak stane civilizovaným způsobem. Československý ministr zahraničí Jan Masaryk tento plán skutečně předložil, ale až v říjnu 1945. Tedy v době, kdy byl divoký odsun v zásadě u konce, mrtvoly v Postoloprtech, Ústí nad Labem, na Švédských šancích u Přerova a jinde zahrabány.

V knize citujete mimo jiné Václava Černého, který k Benešovým prostalinským postojům jen podotkl: „Bůh mu odpusť.“ Co byste tedy vyzdvihl jako nezpochybnitelný vklad Beneše do československých dějin a co mu naopak nemůžeme odpustit?
Nepominutelným způsobem se zasloužil o první československý stát, ten, který vznikl v roce 1918. Bez Beneše by nebylo ani státu, ani jeho republikánské podoby. A ani jeho hranic, které vyjednal na mírové konferenci v roce 1919. Myslím si ale, že kdyby Masaryk uviděl, co pak Beneš ze státu udělal v rozmezí pouhých deseti let (1938–1948, pozn. red.), že by ho – bez přehánění – zabil. To převedení demokracie do čistého negativu je neodpustitelné.

Zaskočilo mě taky, když jsem si naplno uvědomil, že Beneš je duchovním otcem divokého odsunu Němců. Potom, co si odsun dohodl v prosinci 1943 v Moskvě se Stalinem, mohl dál do vlasti působit nesčetnými demokratickými způsoby. On ale začal v rozhlasových projevech mluvit stylem: Až přijde osvobození, vy povstanete proti Němcům a poteče krev. V tomto duchu mluvil k domovu už od jara 1944. Pro případ, že Británie a USA nebudou s odsunem souhlasit, potřeboval vytvořit faktický stav, kdy Němci budou od nás prchat sami, podobně jako na konci války prchali před Rudou armádou z východního Pruska.

Beneš možná snil o jakýchsi spojených státech evropských s vůdčí úlohou Sovětského svazu, který se bude demokratizovat, o beztřídní společnosti, dosažené evolucí. Neomlouvá ho trochu, že v 90. letech zase mnozí snili, že Rusko se konečně demokratizuje – a zase to byl omyl?
Myslím, že to moc neomlouvá ani Beneše, ani snílky o „evropském“ Rusku na přelomu 20. a 21. století. Je škoda, že není větší vůle trochu víc se Ruskem zabývat. Pak není těžké zjistit, že co Západ vždy považoval ze „evropeizaci“ Ruska, chápali carové a jejich následníci ve 20. století jinak. Petr I. v 18. století povolal Němce a Francouze nikoli proto, aby zavedli západní hodnoty, ale aby zorganizovali společnost k vytvoření silného vojska, schopného vzdorovat západním armádám. Období, kdy Rusko uvažovalo o poevropštění – například za Gorbačova –, byla výjimkami z pravidla. Základní pravidlo ruského vládnutí říká, že se vládne proti Západu, jemuž se ze všech myslitelných i nemyslitelných důvodů nedůvěřuje.

Systém kolektivní bezpečnosti a provázanosti, v němž se Beneš tolik snažil angažovat, ale který se rozpadl, se znovu začal vytvářet po druhé světové válce a v zásadě trvá dodnes. I když... Jak se to vezme. Vzaly si evropské země z meziválečného období ponaučení, nebo naopak znovu opakují chyby?
Uvěřili jsme tomu, že „skončily dějiny“: Tedy že i nezápadní svět uzná, že lepší než válčit je obchodovat, navíc podle liberálních not dodaných Západem. Místo toho se systém kolektivní bezpečnosti, postavený na liberálních základech, rozpadl. Možná ne navždy, ale dnes každopádně neexistuje a zatím všechno nasvědčuje tomu, že svět velmocenských zájmových sfér se obnovuje. My jako malý stát, který zná důsledky podobných procesů, bychom měli před nimi hlasitě varovat a snažit se o integraci všude, kde to jde.

Nevrhá celý ten prvorepublikový systém, kdy tu byl „pan prezident“ se svou gardou a vedle něj premiér a vláda zase s vlastní suitou, odlesky i do české politické současnosti?
Tady se domnívám, že jde o podobnost čistě náhodnou. Důvody dnešního českého marasmu jsou hlubší než ty prvorepublikové. Navíc ve vrcholné politice se dnes běžně a s úspěchem pohybují lidé, které by si tam za první republiky bylo těžké představit.

zdroj:
https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/pavel-kosatik-edvard-benes-masaryk-ceskoslovensko-sudetsti-nemci.A260511_160427_lidicky_kmk

foto: „Zatímco nedůvěry k Německu se Beneš nikdy nezbavil, sovětskému režimu šel naproti ze všech evropských státníků vlastně nejvíc,“ vysvětluje Pavel Kosatík. Na fotografii je Edvard Beneš (zcela vpravo) v Moskvě roku 1935.
autor: Repro: Prostor