Potopa. Tichý silný film o údělu Rusínů

Tomáš Pilát




V polovině 80. let minulého století bylo rozhodnuto, že kvůli novému vodnímu dílu Starina bude zlikvidováno sedm obcí na severovýchodě Slovenska s převážně rusínským obyvatelstvem. Jednou z nich bylo Ruské, obec, která šla k zemi, ačkoliv hranice vody přehradní nádrže je dvaadvacet kilometrů od ní! Bylo tu ale vyhlášeno ochranné pásmo, a lidé i jejich zvířata museli pryč. Právě o tom film Potopa vypráví.

Snímek režiséra Martina Gondy má dvě hlavní postavy – mladičkou Maru, která si chce užívat života, žít ve městě a stát se pilotkou, a jejího otce, který jí v tom dost neurvale brání, a pro kterého jsou rodový dům a pozemky svaté. Neodešel by odtud ani za nic. Postihne ho však mrtvice, a dcera před ním tají, jak to s obcí je. Tedy – že už není záchrany. Nakonec to ale samozřejmě „praskne“, a i on je nucen smířit se s osudem.

Obě zmíněné figury mají prvotřídní herecké představitele: Jozefa Pantlikáše a Sáru Chripákovou. Obzvláště při sledování výkonu debutující (ne)herečky má divák pusu otevřenou úžasem. Scénář samozřejmě sleduje i další důležité postavy, rodiny, a jejich příběhy. Všechno velmi přirozeně, autenticky, naprosto uvěřitelně. Máte pocit, že se ocitáte v jejich domech, ve škole, na úřadě, na břehu říčky (dokonce i v ní), na pastvinách a v lesích kolem Ruského. Jsme prostě tam a připravujeme se na zásadní zlom v životě.

Rusínština jako prostředek pravdy
Celý film je natočen v rusínštině, což je další pomocník ke zmíněné autenticitě. V inkriminované oblasti existovaly rusínské vesnice, tudíž se tu mluvilo rusínsky. Rusínština je ve filmu tedy na místě, a navíc je to krásný jazyk. Vždycky je radost ho slyšet, a v kinech tolik příležitostí není.

V Potopě jde o čistou místní rusínštinu, všichni herci filmu i pan režisér tímto jazykem mluví, pro některé jde o rodný jazyk, pro jiné o jazyk obživy. Vedle neherců, kteří z oblastí, ve kterých se film odehrává, pocházejí, na plátně excelují i členové souboru Divadla Alexandra Duchnoviče z Prešova, jediné profesionální scény na Slovensku, kde se hraje rusínsky. Jazyk tak představitele jednotlivých rolí ani v nejmenším neomezuje, protože jím všichni přirozeně vládnou. A jak jsme řekli, většina z nich má i rusínské kořeny a se svými blízkými tímhle jazykem dodnes mluví.

Úžasná symbióza herců s neherci
Všechny herecké výkony ve filmu Potopa jsou skvělé, těžko vyzdvihnout jednoho, dva z představitelů zásadních rolí. Přesto: obdiv zaslouží symbióza Jozefa Pantlikáše a Sáry Chripákové. Ve filmu patří od prvních chvil k sobě – ač spolu vedou rodinné války především o Mařinu budoucnost.

Zajímavostí je, že neherci většinou před natáčením jednotlivých obrazů neměli scénář. Od režiséra se dozvěděli, o co v té které scéně jde, tu pak zahráli v rámci improvizace. Tedy tak, jak by se v dané situaci zachovali ve skutečnosti. Tenhle tah Martinu Gondovi vyšel, jeho film by se dal bez nadsázky zařadit do škatulky Cinéma Vérité. A soukromý názor: Sára Chripáková je velkým objevem a příslibem slovenského filmu do budoucna. Snad zůstane přirozená i v jiných jazycích než v rusínštině. Například slovensky mluví celkem obstojně. Což říkám samozřejmě v žertovném duchu.

Autentická obrazová stránka
Pochvalu zaslouží i obrazová stránka snímku Potopa. Tým ve složení lokační – rekvizitář – architekt – kameraman – tvůrci vizuálních efektů – režisér se zapotil, ale výsledek jejich snažení je skvělý. Vznikl obrazově kvalitní a do detailu propracovaný film, ať už jde o exteriéry, interiéry, rekvizity, ale třeba i práci se zvířaty. Člověk má pocit, že obec Ruské stále existuje, že nikdy nezanikla, protože se skrze filmové plátno ocitáme právě tady a teď. Skvělá práce.

Myslím, že pamětníkům vyhnání z Ruského může snímek otevřít staré rány, že pro ně může být hodně bolestivý. Například zničení hřbitova a exhumace ostatků rusínských předků je scéna zcela bez naděje. Symbolizuje zánik důležité součásti rusínské minulosti.

Na druhou stranu – ve filmu je i hodně naděje. Víry v pokračování rusínských tradic, v provozování zvyků a uplatnění jazyka i v nových podmínkách. Ano, Rusíni byli do Sniny vlastně deportováni, ale žijí dál: rusínská svatba se odehrála na travnaté ploše mezi sídlištními paneláky, a nový kostel vznikl v nedaleké garáži. Život – i když v nedobrovolném exilu – může jít dál.

Naděje, beznaděj, bezpráví a smíření – jde to dohromady?
Právě míchání naděje a beznaděje, bezmoci a smíření je silnou devizou Gondova filmu. Když už se zdá, že není pro co žít, zase se něco najde. Koneckonců – jsou tu děti, které by měly nést rusínskou a rodinnou pochodeň dál, ať už kdekoliv.

A navíc: Potopa je filmem s univerzálním příběhem. Za prvé – mezigenerační spory tu byly, jsou a budou v jakékoliv komunitě. A jsou logické. Za druhé – láska k rodné hroudě občas přichází až s věkem. Za třetí – jedinec je v konfrontaci s mocí přeci jenom malým pánem. Neboť moc si vždycky udělá, co chce a na co dosáhne; a občas i to, na co nedosáhne. Za čtvrté – důležitá je lidská soudržnost. A samozřejmě taky zmíněná naděje, i když se třeba nenaplní.

Tímhle vším promlouvá Potopa k současným divákům a je srozumitelná všem po celém světě. I těm, kteří třebas ani nevěděli, že existují nějací Rusíni se svým po staletí trvajícím těžkým osudem.

TOMÁŠ PILÁT, Podkarpatská Rus č.1 / 2026