Příběh Ivana Mohority. Nebojovali jsme za připojení k SSSR, ale za Československo

Zradili jste nás! 

autor: Mikuláš Kroupa

Československo nás zradilo, tvrdí Rusíni neboli obyvatelé Podkarpatské Rusi, která byla za první republiky součástí země. „Za připojení Podkarpatska k SSSR jsme nebojovali! Bojovali jsme za svobodné Československo,“ říká na nahrávce pro Paměť národa Ivan Mohorita, bývalý vězeň sovětského gulagu, veterán z východní fronty.

Ivan Mohorita pochází z obce Volová u Chustu na Ukrajině, dříve šlo o Podkarpatskou Rus. Jeho otec, československý legionář, zemřel po válce na tuberkulózu.

Rodina ho poslední roky jeho života takřka nevídala, trávil léta v plicních sanatoriích v Československu, léčbu mu platily československé úřady jako reparaci za bojové nasazení. Jeho synové studovali gymnázium v Chustu.

Školu zde zřídily československé úřady. Nadané studenty tu učili čeští úředníci, tělovýchovu vedli českoslovenští důstojníci, organizovali Sokol, kulturní program a zájezdy do hlavního města Prahy.

„Za odměnu za sportovní soutěže jsem byl vybrán a mohl jsem na zájezd až do Prahy. To bylo nejdál, kde jsem byl,“ vypráví dvaaosmdesátiletý Ivan Mohorita na nahrávce, kterou pořídila Saša Dekanová z Post Bellum v roce 2003.

Přes hory do sovětské náruče
Po maturitě Ivan úspěšně složil zkoušky na vojenskou jezdeckou důstojnickou školu do Pardubic. Nastoupil ke studiu, ale po měsíci, na konci března 1939, školu nacisté zavřeli.

Vlastenecky naladěn Ivan Mohorita utekl před maďarskými pořádky zavedenými po okupaci na Podkarpatsku přes hranice do Sovětského svazu.

Po čtyřicetikilometrovém nočním pochodu asi desetičlenné skupiny mladíků je zadržela kdesi v lesích Karpat sovětská vojenská hlídka. Odvlekli je do věznice ve městečku Stanislavov, dnes ukrajinský Ivano-Frankivsk.

„Sovětům jsme vysvětlovali, že chceme pracovat a bojovat. A oni se jen smáli a říkali: ‚Živý budeš, pracovat budeš, ale nic víc!‘ Všichni jsme pro ně byli špioni. Bylo jasné, že nás chtějí odeslat do gulagu, ale potřebovali k tomu rozsudek, který byl vykonán bez soudu. Byl jsem sportovec, tak mi dali hned osm let. A už jsme nabrali směr Vorkuta po řece Pečoře do Pečorlagu. Tam se totiž nacházely nesmírné zásoby uhlí,“ popisoval Ivan Mohorita.

Když vidíte mrtvé každý den, už vám to ani nepřijde. Příběh Jaroslava Grosmana, který se pokusil unést z Československa Prokopa Drtinu
„Mezi Vorkutou a Kotlasem stavěli železnici, aby se uhlí dopravovalo do vnitrozemí. Byla to jedna z nejhorších prací a právě tam jsem byl umístěn i já. Jako vězni jsme si sami museli vybudovat provizorní obydlí jen s pomocí sekyrky. Oblečení jsme byli v kufajkách, vaťácích. V takových podmínkách jsem žil tři a půl roku,“ popisuje hrůzu na severu Ruska.

Mohorita na nahrávce tvrdí, že stejným osudem na Podkarpatské Rusi prošlo minimálně 60 tisíc lidí.

Odborníci po mnohých výzkumech s využitím ukrajinských archivů považují toto číslo za přehnané, podobným osudem v gulagu za války podle nich prošlo asi 10 tisíc Čechoslováků. 

Patnáct dní v dobytčáku
Ivan Mohorita přežil sovětské věznění. Zachránila ho vojenská diplomatická mise Heliodora Píky, který z pověření exilového prezidenta Edvarda Beneše vyjednával na Stalinovi vznik 1. československého armádního sboru v Buzuluku.

„Můj otec bojoval proti mně,“ vzpomíná na válku Rusín Demjan. Prošel gulagem, pak se stal bachařem

„Pak jednoho dne přišli Sověti a řekli, že můžeme vstoupit do armády. Prostě nás naložili do nákladního vlaku s malými kamínky, kam vmontovali pryčny, a na vlak dali ceduli Buzuluk. Dostali jsme kartičky, na základě kterých nám v některých stanicích dovolili udělat si čaj.“

„Jelo se alespoň patnáct dní. V lednu 1943 jsme konečně dorazili do cíle. Vlak zastavil a já uviděl československou vlajku. Úplně jsem se rozbrečel. Stali se z nás zase lidi! Obklopila nás čeština,“ vypráví dojatě Ivan Mohorita.

V Kyjevě
První ostré nasazení v bojích zažil při dobývání Kyjeva v listopadu 1943. Čechoslováci se vyznamenali, prudký tankový útok prorazil rychle do města k Dněpru. Postup překvapil Němce. Českoslovenští vojáci se pak dostali do tvrdých střetů přímo v ulicích Kyjeva.

Hledali ráj na zemi, čekal je gulag. I to patří k východní frontě 2. světové války
Obsadili klíčové uzly, nádraží, kasárna, mosty. Dostali se až na hlavní kyjevskou třídu Chreščatyk. Během několika dramatických dní Čechoslováci v bojích zabili 630 německých vojáků, zničili přes 50 krytů, vyřadili šest tanků a samohybných děl a zničili jeden letoun.

Na straně Čechoslováků padlo pouze 30 mužů, skoro stovka dalších byla zraněna.

„Měli jsme battle-dressy a lidé nevěděli, co si o nás myslet. Věděli, že to nejsou Sověti, a tak před námi utíkali. Dalo nám hodně práce vysvětlit jim, že jsme Čechoslováci. Němci před námi ustupovali a zanechali na nádraží med. Můj pucák ten med našel a chtěl ho nabrat do vědra. Jenže se trochu namočil, tedy spadl do té cisterny téměř celý. Děti se na něj vrhly a med z něj olizovaly,“ říká Mohorita.

„Nejhorší boje nás ale teprve čekaly. Pomalu jsme otupěli, když jsme každý den čelili smrti. Strašné to bylo u Rudy a Bílé Cerkve.“

Záchrana života
Ivan Mohorita utrpěl těžké zranění při dobývání legendární kóty 534 u městečka Dukla. Při nočním útoku mu německý kulometčík takřka ustřelil ruku střelou dum-dum, která způsobuje těžké tržné rány. Zasažený Ivan padnul do jakéhosi příkopu, kterým se snažil pod těžkou palbou z hory pomalu sesunout do údolí.

Bitva o kótu se vedla v září 1944. Vojáci měli na sobě jen košile. Ivan ji s námahou svlékl a udělal si z nich škrtidlo. „Byla to anglická látka, pevná, a to mě zachránilo. Našel jsem klacek, kterým jsem košili utahoval a zastavil krvácení,“ popisuje Ivan Mohorita.

Ležel s obrovskými bolestmi několik hodin až do rána, než ho našli spolubojovníci a odtáhli do polní nemocnice.

V polní nemocnici chtěl chirurg Mohoritovi ruku amputovat. Ivan i přes nesnesitelné bolesti zůstával při vědomí a ztropil scénu, že bez ruky nechce žít!

Jiný lékař se tedy rozhodl, že se mu ji pokusí přišít. Po několikahodinové operaci se to podařilo. Ivan Mohorita pak později po válce dokonce nastoupil do armády jako voják z povolání na místo vedoucího Fakulty tělesné výchovy a sportu.

Rusové uspořádali volby
Ivan Mohorita, i když bývalý komunista, si pro Paměť národa otevřeně stěžoval, že Československo nechalo Podkarpatskou Rus za války a hlavně těsně po válce na holičkách a zradilo Rusíny.

Ze zranění se totiž Ivan zotavoval doma v Chustu na Podkarpatské Rusi a viděl, jak sovětské úřady šíří lži, komunistickou propagandu a zastrašují inteligenci.

„Nelíbilo se mi, jak začali naše lidi psychologicky, psychicky, politicky zpracovávat, aby souhlasili s připojením k SSSR. Připravovali plebiscit. My jsme ale přeci bojovali za Československo, nebojovali jsme za tu myšlenkou připojení. No, a od těch dob jsem domů nepospíchal,“ vysvětluje Ivan Mohorita, proč po válce zůstal v Československu.   

Na Podkarpatsku v listopadu 1944 Sovětský svaz uspořádal jakési zmanipulované volby. Kandidovat v nich mohli jen komunisté zcela loajální k SSSR.

Formálně se připojení Podkarpatské Rusi k SSSR uskutečnilo na základě smlouvy podepsané 29. června 1945 mezi Československem a Sovětským svazem.

Politici a obyvatelé Československa prožívali vděčnost z konce války, z osvobození, o gulazích a zkušenostech Volyňáků a Rusínů nechtěli slyšet.

Smlouva o připojení tohoto území k SSSR se ovšem dohodla a podepsala bez účasti politických zástupců Podkarpatské Rusi. Tuto smlouvu schválilo Prozatímní Národní shromáždění 22. listopadu 1945.

Lidé přeživší sovětské gulagy, historici a badatelé nejednou po roce 1989 poukazovali na nebezpečí ruského imperialismu, ruské svrchovanosti opírající se o jakési osvojované otcovské právo nad tzv. slovanskými národy, snahy Ruska rusifikovat zvláště východní části Ukrajiny. Poukazovali i na historickou zkušenost například právě z území Podkarpatské Rusi. Jeden z nejrespektovanějších historiků zabývající se sovětskými gulagy Vladimír Bystrov napsal v roce 2008 článek s tímto varováním: „Jednoho dne by mohla nastat obdobná situace, pokud by se Rusko rozhodlo expandovat na výrazně rusifikovanou východní Ukrajinu a ocitlo se tváří v tvář západní Ukrajině a Polákům, národně sebevědomým a tradičně otevřeně odmítajícím ruské imperiální zájmy. V takovém případě by už těžko šlo jen o lokální konflikt. Proto se Ruska i nadále musíme bát,“ napsal Vladimír Bystrov v článku pro LN v roce 2008.

autor:
Mikuláš Kroupa

zdroj::
https://plus.rozhlas.cz/nebojovali-jsme-za-pripojeni-k-sssr-ale-za-ceskoslovensko-zradili-jste-nas-9432116

foto: Ivan Mohorita | zdroj: Post Bellum