THEODOR ROMŽA *1911 †1947

(* 11. 4. 1911 Veliký Byčkov, Ukrajina, † 1. 11. 1947, Mukačevo, Ukrajina), biskup řeckokatolické Mukačevské diecéze (eparchie), blahořečený řeckokatolické církve.









Studoval na chustském gymnáziu. V roce 1930 biskup Mukačevské diecéze Petro Gebej poslal Romžu ke studiu do Vatikánu. Studoval na papežském kolegiu Germanicum-Hungaricum a později na kolegiu Russicum, studia ukončil na Gregoriánské univerzitě. Po vysvěcení v Římě byl vyslán jako kněz do Berezova a Nižného Bystrého v chustském okrese. Během svého působení v zapadlých podkarpatských vesnicích bořil mladý kněz stereotypní představu řeckokatolického duchovního. Byl moderním člověkem, lyžoval, jezdil na motocyklu, hrál fotbal. Neustále studoval teologii, stýskalo se mu po římském studijním prostředí.

Škrt v jeho studijních plánech udělala československá krize v roce 1938. Dne 22. září kněz z Berezova narukoval do čs. armády. Po rozpadu republiky a okupaci Podkarpatské Rusi Maďarskem v září 1939 byl jmenován profesorem užhorodského duchovního semináře a v září 1944, po smrti biskupa Alexandra Stojky, biskupem. Záhy po příchodu Rudé armády na Podkarpatsko na podzim 1944 se dostává do konfliktu s novými sovětskými vládci. Jako hluboce věřící člověk chtěl zůstat mimo politické dění. Na návrh, aby podepsal tzv. Manifest o opětovném jednocení Zakarpatské Ukrajiny se sovětskou Ukrajinou, odpovídá krátce a rázně: „Manifest je politickým dokumentem a biskup by se neměl politicky angažovat.“ Organizátoři „znovusjednocení“ to však považovali za protisovětský čin. Osud biskupa byl zpečetěn.

Po skončení války dala Moskva jasně najevo, že nebude tolerovat „odnož Vatikánu“, řeckokatolickou církev v nově uloupené zemi. Stalinův místodržitel na Ukrajině, první tajemník ÚV KSU N. S. Chruščov, neviděl rozdíl mezi řeckokatolickou církví v Haliči, podporující Ukrajinskou povstaleckou armádu (UPA, banderovské hnutí), a zcela apolitickou podkarpatskou řeckokatolickou církví. Naléhal na urychlenou pravoslavizaci Zakarpatské oblasti i přesto, že státní komunistickou pravoslavizaci odmítá nejen většina řeckokatolických duchovních, ale i místní autority pravoslavné církve, včetně jejího zakladatele archimandrity Alexije (Kabaljuka) a administrátora Feofana (Sabova).

Avšak Feofan byl zavražděn „neznámými pachateli“, desítky řeckokatolických duchovních byly zatčeny a odvlečeny na východ. A našli se mezi nimi povolnější, dokonce vysoce postavení, kanovník I. Kondratovič a jiní. Jeden ze zrádců radil: „Získejte Romžu, získáte i většinu řeckokatolických kněží.“ Konvertování k pravoslaví je ale pro biskupa nepřijatelné, přísahal věrnost papeži, své církvi. Energicky se zastával uvězněných kněží, o jejich osudu jednal se „sjednotitelem“ Zakarpatské Ukrajiny se sovětskou Ukrajinou, prvním tajemníkem oblastního výboru VKS(b) Ivanem Turjanicou. Marně, Turjanica byl pouhou loutkou Moskvy, agentem NKVD (předchůdce KGB), který působil pod krycím jménem „Turef“ v 1. čs. sboru v SSSR. Pověřenec Ruské pravoslavné církve I. Romer ve své zprávě v září 1947 píše: „Biskup Romža musí být co nejdříve za použití té či jiné formy zbaven možnosti pokračovat v tom, aby téměř půl milionu sovětských občanů Zakarpatské oblasti vedl do Říma.“

Tento závěr odpovídal i záměru N. S. Chruščova, který chtěl likvidovat „teroristické hnízdo“ v Zakarpatské oblasti, a požádal dokonce Stalina o souhlas k odstranění biskupa a vyslání komanda z Moskvy. Do Užhorodu přijíždí šéf 4. výzvědně-diverzního oddílu NKVD generál Pavel Sudoplatov s komandem zabijáků. Romžu neustále sledují. Dne 26. října 1947 se biskup účastní svěcení chrámu ve vsi Lávky u Mukačeva. Druhý den se v doprovodu dvou kněží a seminaristů vydává na cestu do Užhorodu. Zhruba dva kilometry za vesnicí do jejich bryčky v plné rychlosti narazí nákladní auto. Z auta vyskakují agenti NKVD a kovovými tyčemi dobíjejí zraněné. „Akci“ narušuje blížící se poštovní vůz. Komando Sudoplatova prchá, zranění jsou odvezeni do mukačevské nemocnice. Biskup má nadvakrát přelomenou čelist, rány na noze i po celém těle, ale jeho mladý organismus sportovce rychle zaceluje rány. Operace NKVD je zpackána.

„Chruščov zpanikařil a znovu se obrátil na Stalina,“ píše ve svých vzpomínkách generál Sudoplatov. Na příkaz Stalina do Užhorodu přijíždějí ministr státní bezpečnosti Ukrajiny Savčenko a šéf toxikologické laboratoře Marjanovskij s rozkazem zabít biskupa. V nemocnici se u lůžka zotavujícího se biskupa neustále střídají členky řádu basiliánek, které v nemocnici pracují jako zdravotní sestry. K provedení vraždy nastupuje do nemocnice jako zdravotní sestra agentka bezpečnosti pod krycím jménem „Odarka“. V noci 1. listopadu jsou jeptišky povolány k hlavnímu lékaři. Jak udává Sudoplatov, biskup byl zabit injekcí s jedem kurare, kterou mu vpíchla agentka „Odarka“. Jeho poslední slova byla: „Ó, Ježíši!“

Tělo biskupa bylo z Mukačeva do Užhorodu převezeno v noci. V den pohřbu 4. listopadu 1947 byl Užhorod obklíčen jednotkami NKVD, vlakové i automobilové spojení bylo zrušeno. Řeckokatoličtí věřící se modlili za svého biskupa na nádvoří uzamčených kostelů.

Po smrti biskupa Romži byla struktura řeckokatolické církve rozbita, 130 kněží, kteří odmítli konvertovat k pravoslaví, bylo odsouzeno a putovalo do Gulagu. V 60. letech iniciovala byzantská rutenská katolická církev v USA zahájení procesu blahořečení biskupa-mučedníka T. Romži, který byl ukončen v roce 2001.

prof. Ivan Pop

foto: Teodor Romža.
Obraz v baziliánskom monastieri Glen Cove, USA. 
autor: misko3