Vědci o Rusínech a Podkarpatsku

Odbornou literaturu o  Rusínech a  Podkarpatské Rusi obohatily další publikace vydané na Slovensku. Jsou určeny nejen odborné, ale i širší veřejnosti zajímající se o dané téma. Na studii Juraje Žadanského Hospodársky a  sociálny vývoj Podkarpatskej Rusi 1919–1939 jsme upozornili už v minulém čísle PR. 

Vydalo ji Združenie inteligencie Rusínov Slovenska. Jak v úvodu píše Ján Lipinský, vydání inspiroval český historik Jan Rychlík, který se ve své monografii Podkarpatská Rus v  dějinách Československa 1918–1946 pochvalně zmínil o  Žadanského disertační práci. Vydání tak nepřímo reaguje na tuto výzvu. Hospodářský a sociální vývoj podkarpatského regionu zůstával dosud v pozadí zájmu historiků. Žadanského text je tak významným příspěvkem do  „karpatoruské“ tematiky, ale jeho hodnoty spočívají především v  kvalitě uchopení a  zpracování tématu. Autor obhájil svou disertační práci už v devadesátých letech minulého století, ale fakta a analýzy ani po letech nezestárly. 

Kniha je uvedena historickým přehledem o začlenění Podkarpatské Rusi do ČSR a o politickém vývoji regionu. V závěru kapitoly autor případně konstatuje: „Hlavním politickým problémem ve vývoji Podkarpatské Rusi v rámci unitární ČSR byl boj o její smluvní i ústavní zakotvení autonomie. Mezi autonomismem, separatismem a nacionalismem se rozhořel politický zápas o nové uspořádání vnitřních poměrů na Podkarpatské Rusi, který se nebezpečně vyostřil po  nástupu fašismu v Německu a dovedl vývoj na tomto území až k jeho obsazení horthyovským Maďarskem v březnu 1939.“ Většinu knihy věnuje Žadanský hlavnímu předmětu zájmu - ekonomice, tj. zemědělství, průmyslu, domácké výrobě, tržním vztahům. Dále sociálním otázkám, tj. pracovním podmínkám a  mzdám, postojům obyvatel, protestním hnutím ve  20. letech a organizovanému stávkovému hnutí, dopadům hospodářské krize a  vývoji do  konce třicátých let. Zároveň přitom nepomíjí významný pokrok, který přineslo demokratické Československo, snažení úřadů, institucí i humanitárních organizací o zlepšení poměrů a  zvyšování životní, vzdělanostní a  kulturní úrovně lidí. 

Cennou součástí publikace je množství přehledně uspořádaných faktografických údajů a  tabulek zachycujících národnostní a náboženské složení obyvatel, vzdělanost a  složení profesí, vystěhovalectví, výsledky voleb do obecních a zemských zastupitelstev, z nichž vyplývají pozoruhodné závěry o vývoji sociálních poměrů i názorového spektra lidí, o sociální struktuře atd. Nechybí ani přehled názvů sídel doplněný o současná jména v ukrajinštině. Rozsáhlý seznam pramenů a  literatury může čtenářské veřejnosti sloužit i jako orientace pro další studium. Text doplňuje řada vhodně vybraných dobových fotografií.

* * *

O Rusínech v nejvýchodnější části Slovenska jsme dlouho mnoho nevěděli, leda zeměpisný fakt, že region leží zhruba na hranici mezi západní a východní Evropou. O národnostně rozmanitém kraji natočil slovenský režisér Marko Škop před patnácti lety vynikající dokumentární film Jiné světy, který se promítal i  v  našich kinech. Protagonisté snímku reprezentovali jednotlivá etnika, Šarišany, Rusíny, Židy, Romy atd. O své rusínské identitě i o tom, jak vidí její budoucnost, ve filmu tehdy hovořil výtvarník Fedor Vico. Na tento dokument jsem si vzpomněla při četbě sborníku historických studií v publikaci Dejiny Rusínov na Spiši. 

Vydalo jej Múzeum Spiša ve  Spišské Nové Vsi. Jde o  vysoce erudovanou knihu, v  níž čtveřice autorů, Martin Furmanik, Juraj Pavlis, Mária Staňová Michalková a  Miroslav Števík mapují historii regionu skrze významnou část jeho obyvatelstva – Rusíny. Podobná komplexní publikace na toto téma dosud nevyšla. Východiskem knihy je multietnicita kraje, jeho národnostní bohatství. Hlavním tématem jsou zdejší Rusíni, jejich národnostní i konfesionální vývoj, hospodářské poměry, sociální situace, vzdělanost a  kultura. Pozornost je věnována fenoménu vystěhovalectví i dosud málo zpracovanému stěhování do SSSR a reemigrace zpět. 

Autoři sahají v  historickém přehledu až k  přelomu 14. a  15. století. Miroslav Števík klade příchod Rusínů do  regionu již do  tohoto období. Tehdy se podle archivních dokumentů zmiňuje přítomnost Rusínů a Valachů. Autor pojednává osidlování Spiše rusínským obyvatelstvem mezi čtrnáctým a  sedmnáctým stoletím a  přesvědčivě dokládá přítomnost rusínského prvku v jednotlivých místech Spiše; cituje prameny i  literaturu. Podrobně se věnuje vývoji v  jednotlivých obcích, a  souběžně i  vývoji náboženských poměrů v  nich, které charakterizovaly rusínské obyvatelstvo. Uvádí řadu cenných, dosud málo citovaných údajů. Rusínům na Spiši v letech 1848–1918 se věnuje Juraj Pavlis. Svou kapitolu rozčlenil podle jednotlivých obcí (Osturňa, Veĺký Lipník, Stráňany, Jakubany atd.). Velkou pozornost věnuje obci Sulín, v níž žily významné rusínské osobnosti Ivan Andrejovič Stavrovský a Július Ivanovič Stavrovský-Popradov. 

Rusíny na Spiši od r. 1918 – tedy v období první Československé republiky a  později, sleduje Martin Furmanik. V  této době dochází k národnímu vzestupu. Už 7. listopadu 1918 založili Rusíni severovýchodního Slovenska ve Staré Ľubovni první národní radu. Prvními organizátory (nejen) tohoto snažení byli řeckokatoličtí kněží. V  národnostních otázkách vůbec stála církev v popředí, také proto jí věnuje autor velkou pozornost. Už od  začátku se však projevovala „nejednotnost představitelů Rusínů v otázce dalšího osudu rusínského národa,“ připomíná autor. Diskutovali však především předáci, zájem prostých obyvatel o politický život byl zprvu jen vlažný. Furmanik se zabývá kulturními a  osvětovými aktivitami v  jednotlivých obcích, snažením o  školy s  rusínským vyučovacím jazykem aj. A v té souvislosti i sociální a  ekonomickou strukturou lokalit. Uvádí řadu zajímavých archivních dokumentů i  přehledných tabulek. V  pasáži o  období Slovenského štátu připomíná, že „vládnoucí Hlinkova slovenská ľudová strana považovala Rusíny za problémovou skupinu obyvatelstva, a proto se snažila snížit její stav aspoň statisticky.“ 

Rusínský život byl násilně utlumen i  během komunistického režimu, zato ožil po roce 1989. Zvláštní oddíl autor věnuje složitému národnostnímu vývoji v  letech 1989–2020, kdy si Rusíni konečně mohli zvolit a při sčítání zaznamenat svou národnost. 

Závěrečná stať Márie Staňové Michalkové se věnuje spišským Rusínům z etnografického hlediska. Podrobně pojednává o  zemědělství, průmyslu a domáckých řemeslech, o stravování a jídlech všedních i svátečních, o odívání, obřadech a rodinných oslavách či zvykosloví. Každá ze statí obsahuje řadu pozoruhodných skutečností, spolehlivě podložených faktografickými údaji, prameny, archivy i  terénním výzkumem autorů. Jde o  seriózní vědeckou, přitom čtivou publikaci, která dělá autorům i  vydavateli čest a  poskytne čtenářský zážitek z  objevování dosud málo známého.

AGÁTA PILÁTOVÁ