VOLOŠIN Augustin (*1874 †1944)

VOLOŠIN Augustin (*17. 3. 1874 Kelečín, dnes Ukrajina – †19. 7. 1945, Lefortovská věznice, Moskva, Rusko), řeckokatolický duchovní, pedagog, publicista, rusínský politik ukrajinského směru. Studoval na reálném gymnáziu v Užhorodě (1883–1892), teologickém lyceu v Užhorodě a na univerzitě v Budapešti, v roce 1897 byl vysvěcen na kněze. Poté byl jmenován pomocným knězem v Užhorodě-Ceholně, kde působil do roku 1900. V této době studoval soukromě na Vysoké pedagogické škole v Budapešti a získal diplom profesora matematiky a fyziky. V roce 1900 byl jmenován profesorem na řeckokatolickém církevním učitelském ústavu, roku 1917 se stal jeho ředitelem a setrval zde až do 30. 10. 1938. Byl autorem mnoha učebních pomůcek a didaktických příruček. Vícekrát byla vydána jeho Metodická gramatika uhro-ruského literárního jazyka (Metodičeskaja grammatika uhro-russkoho literaturnogo jazyka). Byl také literárně činný – psal lidové povídky a divadelní hry. Byl zakladatelem rusínské vydavatelské společnosti UNIÓ (1902–1919), redaktorem novin Nauka, časopisů Mesjaceslov, Selo, církevních kalendářů a sborníků Slovo božije.

V roce 1915 byl uherskou vládou jmenován členem Ústřední komise řeckokatolické církve, jejímž úkolem byla definitivní maďarizace bohoslužby rusínské církve a školství. Proti tomuto záměru vlády rázně protestoval, ačkoli názorově byl zastáncem uherského vlastenectví. Po rozpadu Rakouska-Uherska v listopadu 1918 stál u zrodu promaďarské Uhro-ruské národní rady v Užhorodě, která vedla s maďarskou vládou jednání o autonomii. Jejich neuspokojivý výsledek obrátil Vološinovu pozornost k Československu. K jeho definitivnímu odklonu od Budapešti přispěl komunistický puč v Maďarsku. V březnu 1919 stanul v čele pročeskoslovenského Ruského klubu, aktivně prosazoval sjednocení všech rusínských rad a na jejich základě vytvoření Centralnoj Ruskoj Narodnoj Rady (CRNR) a schválení deklarace o připojení Podkarpatské Rusi k Československé republice (8. 5. 1919). Byl zvolen členem vedení CRNR a členem rusínské delegace, která měla za úkol požádat československou vládu o připojení Podkarpatské Rusi k Československu.

V letech 1919–1920 byl členem Direktoria, poradního orgánu v čele s G. Žatkovičem. Inicioval vydávání církevního časopisu Blahovistník, novin Rusín, Svoboda. V demokratickém systému první Československé republiky se naplno projevila nadměrná ctižádost Vološina. Toto slabé místo jeho charakteru využili ukrajinští emigranti, zejména radikálové z Haliče, a udělali z něj místního ukrajinského vůdce, za jehož zády prováděli agitační činnost ve smyslu ukrajinizace Rusínů. Z jejich iniciativy se na podzim 1919 od CRNR oddělila ukrajinsky orientovaná část a vytvořila vlastní CRNR v čele s Vološinem. V květnu 1920 byla v Užhorodě založena ukrajinská kulturně vzdělávací společnost Prosvita, jejímž užším vedením byl i Vološin.

Ve skutečnosti Prosvitu řídila úzká skupina haličských emigrantů Paňkevič, Pačovský, Birčak. Politicky se zprvu angažoval v Ruské (ukrajinské) rolnické straně (Ruska chliborobska partija), později v jejím klerikálním křídle, které přejmenoval na Křesťansko-lidovou stranu (Chrystijansko-narodna partija). Roku 1924 splynula s Čs. stranou lidovou, jejímž poslancem ve sněmovně Národního shromáždění byl ve volebním období 1925–1929. Projevoval zájem o hospodářský život v kraji, mj. jako předseda správní rady Podkarpatské banky a člen vedení Družstevního svazu. V době politické krize v roce 1938 byl vedoucí postavou autonomistického hnutí ukrajinské orientace na Podkarpatské Rusi. Dne 11. 10. 1938 byl v první autonomní vládě Podkarpatské Rusi A. Bródyho pověřen agendou zdravotnictví a sociální péče. Po zatčení A. Bródyho a obvinění ze spojení s Maďarskem byl Vološin na důrazné „doporučení“ Berlína jmenován 27. 10. 1938 předsedou druhé, později i třetí a čtvrté autonomní vlády Podkarpatské Rusi. Charge d’affaires německého vyslanectví v Praze A. Hencke, který tlumočil toto „doporučení“, zdůraznil, že názory Berlína jsou zřejmě bližší ukrajinskému směru na Podkarpatské Rusi. Německé tajné služby zahájily dezinformační akci s tzv. ukrajinskou kartou. Jejím cílem bylo demonstrovat východní směr expanze Německa a oklamat západní mocnosti, vystrašit Polsko a znepokojit Stalina. Německá propaganda rozpoutala halasnou kampaň o „budování ukrajinského Piemontu v Karpatech“ (tedy centra budoucího sjednocení ukrajinského státu podle italského vzoru).
A. Vološin se stal figurkou na šachovnici německých tajných služeb. Neústavním způsobem (vyhláškou autonomní vlády) změnil název kraje z Podkarpatské Rusi na Karpatskou Ukrajinu. Německým diplomatům vyložil záměry své vlády: transformovat státní systém Karpatské Ukrajiny autoritativním směrem, vládnout tvrdou rukou, rozpustit všechny strany, pozvat německé odborníky a poradce, za jejich pomoci vytvořit nový systém státního řízení a urychleně nahradit český a jiný ekonomický vliv v Karpatské Ukrajině německým. Na jeho příkaz byl v listopadu v okolí městečka Rachova zřízen koncentrační tábor Dumen, první na území Československa. Dal povolení k vytvoření polovojenské organizace Karpatská Sič po vzoru SS a SA pod patronací Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN). V lednu 1939 stál v čele jednotné strany – Ukrajinské národní sjednocení (UNS) profašistického zaměření. Tato strana získala ve volbách do autonomního sněmu (12. 2. 1939) 92,5 % hlasů, což je výsledek typický pro autoritativní režimy. Přesto ukrajinští nacionalisté považovali A. Vološina za nespolehlivého, pročeskoslovensky orientovaného a byli rozhodnuti jeho vládu odstranit ozbrojenou cestou a nahradit ji skutečně „velkoukrajinskou“ vládou.

Československá zpravodajská služba věděla o činnosti spiklenců a informovala předsedu autonomní vlády, avšak ten se neodhodlal zakročit proti pučistům, protože by musel požádat o pomoc československé četnictvo, policii i armádu. A. Vološin nepodporoval velkoukrajinskou agitaci, a přestože měl ukrajinskou orientaci, byl člověkem středoevropské mentality. Jeho maximálním programem byla autonomie Karpatské Ukrajiny v rámci Československé republiky. V noci ze 13. na 14. března 1939 zahájil tzv. generální štáb Karpatské Síče, složený převážně z haličských nacionalistů, puč proti Vološinově vládě a československým armádním oddílům. Proti pučistům rázně zasáhli vojáci 45. československého pluku pod velením ministra autonomní vlády generála L. Prchaly. Premiér Vološin se uchýlil pod ochranu československého vojska a snažil se přimět pučisty ke složení zbraní. V ranních hodinách 14. března bylo povstání potlačeno. Jeho skutečnými organizátory byly ovšem německé tajné služby, které potřebovaly „důkazy“ o neudržitelné situaci v Československu. Osud Karpatské Ukrajiny a s ní i Vološinovy vlády byl zpečetěn.
Dne 13. března Hitler vzkázal do Budapešti, že Maďarsko má při řešení osudu Karpatské Ukrajiny volné ruce. 14. března zahájily maďarské jednotky útok po celé délce demarkační linie. V poledne se Vološin dozvěděl o vyhlášení nezávislosti Slovenska. V telefonickém rozhovoru sdělil prezidentu E. Háchovi, že v této situaci je jedinou možností vyhlášení nezávislosti Karpatské Ukrajiny. Na závěr posledního rozhovoru s prezidentem poděkoval všem Čechům za dvacet let spolupráce – takové gesto neučinil žádný z vůdců národnostních menšin Československé republiky. Téhož dne ve 20:00 vyhlásil nezávislost Karpatské Ukrajiny.

V noci na 15. března požádal vládu Německa a osobně A. Hitlera o přijetí protektorátu nad Karpatskou Ukrajinou. Hitler však jeho žádosti nevyhověl. Přesto dal Vološin v odpoledních hodinách 15. března svolat první a poslední zasedání sněmu Podkarpatské Rusi – Karpatské Ukrajiny. Sněm vyhlásil nezávislost Karpatské Ukrajiny, Vološina zvolil prezidentem, který jmenoval novou vládu v čele s J. Révayem (in absentia). V pozdních večerních hodinách doručil důstojník maďarského generálního štábu prezidentu ultimátum. A. Vološin svolal zasedání vlády, na kterém bylo rozhodnuto neklást odpor maďarské armádě a vyslat delegaci do Budapešti, Bukurešti a Bratislavy s žádostí o připojení Karpatské Ukrajiny jako autonomního území k Maďarsku, Rumunsku nebo Slovensku. Členové vlády se měli sami rozhodnout, jak budou dál postupovat.

A. Vološin fakticky vládu Karpatské Ukrajiny rozpustil a odjel z Chustu. Těsně před půlnocí z 16. na 17. března přejel pod ochranou československých jednotek rumunské hranice v Ťačovu osobní automobil s poznávací značkou R-1, odvážející do exilu několikahodinového prezidenta Karpatské Ukrajiny Msgre. Augustina Vološina. Přes Rumunsko odjel do Jugoslávie, nějaký čas pobýval v Záhřebu, poté přejel do Prahy okupované Němci, kde požádal protektorátní vládu o udělení domovského práva, avšak premiér Beran jeho žádosti nevyhověl. Pobyt v Praze mu nakonec zajistily německé okupační úřady. V letech 1939–1945 žil v Praze, kde přednášel jako profesor pedagogiky a psychologie na Ukrajinské svobodné univerzitě (1944–1945 její poslední rektor), financované ze zdrojů pražského gestapa.

Za války se distancoval od politické megalomanie ukrajinských nacionalistů, jeho cílem bylo osvobození Karpatské Ukrajiny a její začlenění do obnoveného Československa jako autonomního kraje. Před příchodem Rudé armády byla Ukrajinská svobodná univerzita evakuována do Mnichova, avšak její rektor Vološin zůstal v Praze v naivní víře, že Sověti o něj nebudou mít zájem, neboť se nikdy nezajímal o problémy SSSR. Byl to osudový omyl exprezidenta a rektora USU. Hned po osvobození Prahy byl Vološin několikrát kontaktován agenty sovětské kontrarozvědky SMERŠ. Definitivně byl zatčen 15. 5. 1945, odvlečen do Moskvy a umístěn v nechvalně známé věznici NKVD v Lefortovu. Stařec neunesl brutální výslechy – 10. července byl na doporučení lékaře převezen do vězeňské nemocnice v Butyrkách, kde však už 19. července 1945 zemřel na zástavu srdce.

V nezávislé Ukrajině vytvořili nacionalisté kolem jména Vološina legendu o vůdci ukrajinského národního hnutí a geniálním státníkovi 20. století. Ve skutečnosti byl Vološin v tzv. ukrajinském hnutí na Podkarpatsku v době první a druhé Československé republiky pouze nastrčenou figurkou ukrajinských nacionálních radikálů z Haliče a nacistů, státníkem byl slabým, opovrhovali jím i samotní ukrajinští nacionalisté (V. Birčak: Karpatska Ukrajina. Spomyny i perežyvannja. Praha, 1940). A. Vološin proto může být pozitivně hodnocen pouze jako duchovní a pedagog.

prof. Ivan Pop

foto:  A. Vološin, G. Žatkovič, A. Beskyd