Evropská etnika bez státu

Jaké jsou jejich největší problémy a proč o některých nemůžeme mluvit jako o menšinách?

Na přelomu roku vyšla nová kniha profesora Leoše Šatavy, etnologa, jenž dlouhodobě zkoumá osudy národnostních menšin v Evropě i ohrožených malých jazyků. V nejnovější knížce podává padesátku kazuistik, kde a jak postupuje asimilace či revitalizace „malých“ etnik a kultur.

Bylo to před deseti lety. Psal se květen 2013 a v ospalém městečku Drumnadrochit, obci na skotské Vysočině u břehu jezera Loch Ness (ten den bez viditelné příšery), se kluci ve žlutých a červených dresech chystali ke sportovnímu mači. Měli sice stulpny a kopačky, ale kupodivu nehráli fotbal.

Vzali do rukou zvláštní klacky – hokejky, nasadili si helmy a začali klání v shinty. Jde o lokální hru, gaelsky zvanou camanachd či iomain, již hrával už Cúchulainn, legendární keltský hrdina. Kluci hrají, pokřikují na sebe skoro nesrozumitelnou skotskou angličtinou anebo ještě nesrozumitelněji gaelsky, hodně „chrochtavě“, tak jak čtete dvojjazyčně nápisy v okolí. Ostatně: název obce, u níž se tyčí rozlehlý hrad, zní ve skotské gaelštině Druim na Drochaid a vodní plocha se jmenuje Loch Nis – „jezero řeky Nis“.

O Skotech, Gaelech i menších
Kdo by se chtěl dozvědět více o Skotech a také Gaelech, může sáhnout po nové knize Leoše Šatavy s plným názvem Etnika bez státu a regionální jazyky v Evropě (Epocha 2022). Autor, známý etnolog a sorabista (znalec lužickosrbské kultury a jazyka), v ní podává fundovaný přehled mnoha evropských menšin i jazykově vymezených populací. A to ve třech odlišných kategoriích i skupinách profilů.

Prvně píše o tuctu „kulturně a politicky zformovaných etnik“, kam řadí abecedně Basky, Faeřany, Gagauzy, Galicijce, Gróňany, Katalánce, Lužické Srby, Rétoromány, Sámy (Laponce), zmíněné Skoty, Velšany a Západní Frísy. Pro ty je typická jistá míra autonomie, široké možnosti užití vlastního jazyka a „národní uvědomění“.

Druhou skupinou nestátních etnik či uskupení jsou dle Šatavy „jazykové a regionální skupiny s omezenou mírou etnicity“. Tam ve své publikaci zařadil 23 entit, které jsou již méně známé a patří mezi ně kultury znějící čtenářům až trochu exoticky. O které Evropany jde?

Řazení opět podle abecedy: Álanďané, Aromuni, Astuřané, Bretonci, Burgenlandští Chorvati, Cornwallané alias Korňané, Friulové čili Furlánci, Gaelové, Gorani (Goranci), Karaimové, Kašubové, Korsičané, Kvenové, Ladinové, Lipované, Maňané (Manxané), Pomaci, Romové, Rusíni, Sarakačani či Karakačani, Sardové (Sardiňané), Sefardové a Severní Frísové. Tato největší skupina populací je trochu nesourodá, jak také autor upřímně přiznává, neboť mívají především jazyková a kulturní specifika, lze je definovat i nábožensky či sociálně, ovšem pojí je rozhodně „spíše malá či zcela absentující politická rovina opírající se o etnicitu“.

A konečně třetí grupou či oddílem knihy jsou „jazykově definované populace“. Těch je patnáct. Patří mezi ně postupně: Cakónové, Dolnoněmci, Istrorumuni, Latgalové, Livové, Meglenorumuni, Miranďané, Moliští Chorvati, Okcitánci, Rezijci, Tornedalští Finové, Vilamovičané, Võrové/Setové, Východní, respektive Saterlandští Frísové, i prakticky neznámí Žemaiťané (Žmuďané v Litvě). Jsou početně spoří, hlavní odlišujícím znakem je jazyk.

Proč Šatava takovou knihu psal? „Ačkoliv jsou mezi populacemi značné rozdíly co do početnosti, míry etnicity, (ne)existence kulturní či politické autonomie, společenského nebo ekonomického významu či stupně asimilace (respektive revitalizace), přesto mají mnohé společné. Jedná se především o určitou míru handicapu, pokud jde o zjevné či latentní limity možností užití svého jazyka, diskriminaci, praktické problémy při volbě partnera či výchově dětí... Cílem textu je tedy umožnit pohlédnout na evropský kontinent z jiné perspektivy, než bývá obvyklé,“ píše v úvodu Šatava. A ukazuje jinou mapu Evropy – s „ostrůvky“ etnik.

Tiší Slované mezi Němci
Letošní jaro. Sluníčko se dere mezi mraky, aby prohřálo malebný Budyšín, lužickosrbsky Budyšin, polsky Budziszyn a německy Bautzen. To, že je tu na východě Německa „něco jinak“, naznačí už žluté dvojjazyčné cedule při vjezdu do města o 38 tisících obyvatelích. Město věží, jež se ve 14. století dostalo pod českou správu (a císař Karel IV. tam třeba roku 1371 trávil celé vánoční svátky), je známé soužitím dvou kultur.

Lužičtí Srbové dnes tvoří asi desetinu tamní populace, na hradě mají své kulturní centrum, muzeum, názvy veřejných ulic a prostranství jsou vyvedeny dvojmo – podobně jako v Chotěbuzi, kde pod německou Lausitzer Strasse figuruje i slovanská Łužyska droga. Tu a tam lze zaslechnout srbštinu, v obchodech se nesměle doplňuje s dominantní němčinou a klidně i polštinou anebo češtinou příchozích.

Lužičtí Srbové mají v nové knize jedno z nejdelších hesel. Jejich profil zahrnuje – stejně jako u dalších 49 jmenovaných enkláv – lokalizaci (Německo, respektive historické oblasti Horní a Dolní Lužice v Sasku a Braniborsku), počet příslušníků (asi 30 až 40 tisíc podle etnického vědomí), autochtonní čili původní jazyky (hornolužickou a dolnolužickou srbštinu), počet mluvících (hornolužicky patnáct tisíc a dolnolužicky jeden až dva tisíce osob) a bodově hodnocený přehled kulturních možností, míru autonomie, úrovně školství a médií, takže se dozvíme, že základní školství je tu hodně rozvinuté a střední slušně, tak jako média.

Za úvodními údaji vždy následuje historický přehled i vhled do aktuální situace daného etnika či populace. „Dnes se Lužičtí Srbové nacházejí v komplikované situaci. Dědictví minulosti se mnohde projevuje nevyhraněností národního vědomí a nepředáváním jazyka a kulturních specifik dalším generacím. Na rovině etnické identity je výrazně rozšířená podvojná, lužicko-srbsko-německá identita,“ upozorňuje profesor Šatava. Situaci ve Zhořelci, Žitavě či přímo Budyšíně skvěle zná – v uvedené lužické metropoli byl v letech 1996 až 2001 vědeckým pracovníkem Lužickosrbského institutu (Serbski institut/Sorbisches Institut), a jak Lidovky recenzovaly, před pár lety vydal obsáhlou monografii Lužičtí Srbové (Epocha 2020).

Jakou mají budoucnost? Uchovají si svoji kulturu? „Stojí před zřejmě poslední šancí přetrvat jako svébytné malé etnikum. Zhruba od roku 2000 zesílily některé aktivity. Po vzoru jiných etnojazykových minorit vznikla síť Witaj školek, ve kterých jsou i děti z již asimilovaných či ryze německých rodin vyučovány za použití imerzní metody s cílem dosáhnout plné dvojjazyčnosti. Sílí i podpora dalších jazykových aktivit, stále se však nedaří na rozdíl od rozhlasu prosadit výraznější televizní vysílání v obou variantách jazyka... Přes postupující asimilaci a snižující se počet mluvčích mají Lužičtí Srbové stále šanci přetrvat,“ míní autor nové 312stránkové knížky s tím, že od roku 2018 existuje i Serbski sejm – parlament.

Pyšně i s hvězdnou vlajkou
Šlo o příjemnou procházku dubnovou Barcelonou. Chvíli se projít po promenádě La Rambla, mrknout, jak v roce 2012 povyrostla Gaudího fascinující katedrála Sagrada Família vznikající od roku 1882 (!), posadit se a vychutnat si některá z místních katalánských jídel či drobných tapas a těšit se na večerní fotbal, kdy se na legendární Camp Nou valí ulicemi barcelonští fanoušci.

A k tomu všemu na zdech visí plakáty politiků a političek s hesly v katalánštině, přičemž z leckterého balkonku v centru města hrdě vlály červeno-žlutě pruhované vlajky – třeba i „hvězdnaté“ zástavy estelada s modrým klínem a bílou hvězdou navíc, jež symbolizují přívržence úplné suverenity... Taková byla a stále je Barcelona, centrum Katalánců.

Je jich totiž docela hodně. Přímo ve Španělsku jde o šest až sedm milionů lidí, ve Francii je dalších 200 tisíc katalánsky mluvících či cítících se osob (plus Andorra), takže není divu, že jsou i hlasití. Jak píše Šatava v „jejich“ kapitole, Katalánci jsou největší evropský národ bez státu: „Hovořit o Kataláncích jako o menšině je problematické. Je jich více než příslušníků mnohých jiných etnik, které své národní státy mají: například Slováci, Slovinci, Norové či Albánci. Stejně tak území o ploše 65 tisíc km2 je výrazně větší nežli mnohé samostatné státy Evropy.“

V hodnoticích kritériích dostali nejvyšší počet „hvězdiček“ u kultury, autonomie v rámci státu, základního a středního školství i tištěných médií, rozhlasu a televize.

Co jim tak asi ještě chybí? Vlastní státní útvar, pochopitelně! Jak známo, čas od času takové touhy zesílí a přetavují se do – právně neplatných – referend. Roku 2014 se zhruba osmdesát procent oprávněných voličů Katalánska vyslovilo pro nezávislost na španělském státě.

Zvláště divoký a kontroverzní průběh mělo pak referendum před šesti lety, kdy pro samostatnost velmi hrdého (a bohatého) regionu hlasovaly dva miliony voličů (90,18 procenta účastníků) a jen 178 tisíc lidí (7,83 procenta) se vyslovilo proti. „I když španělská centrální vláda odmítla výsledky akceptovat, a některé vůdčí politiky dokonce uvěznila či jinak perzekvovala, je myšlenka na nezávislost v Katalánsku živá. V budoucnu bude trend snah o osamostatnění regionu zřejmě dále posilovat,“ předvídá etnolog Šatava.

Po jeho předchozí encyklopedii Národnostní menšiny v Evropě (1994) – sestavené po státních útvarech – a etnolingvistické studii Jazyk a identita etnických menšin (2001, rozšířeně 2009) jde v případě knihy Etnika bez státu o pozoruhodný příspěvek k pochopení kulturní pestrosti našeho světadílu.

Ač Evropská unie ráda zmiňuje „kulturní rozmanitost“ svých členských států, nedávno vydaná kniha je připomínkou, že lze jít na ještě důkladnější „mikro“ úroveň. Leoš Šatava píše: „Nejpozději praxe devadesátých let jasně ukázala, že etnická, kulturní a jazyková různorodost lidstva, používaná jako prvek sebeidentifikace, není ničím zastaralým, nedůležitým či přežilým.“

Martin Rychlík
Autor je etnolog a vědecký novinář, působí na Univerzitě Karlově. Vydal knihu Dějiny lidí (2022).

zdroj: 
https://www.lidovky.cz/orientace/katalanci-los-satava-etnolog-mala-etnika-etnika-bez-statu-a-regionalni-jazyky-v-evrope.A230612_115237_ln_orientacer_ape