Ivan Pop: T. G. MASARYK a RUSÍNI

MASARYK Tomáš Garrigue (*7. 3. 1850, Hodonín - †14. 9. 1937, Lány), český filozof, sociolog, politik a státník. V letech 1872-76 studoval filozofii na vídeňské univerzitě a 1876-77 na univerzitě v Lipsku. V letech 1878-82 docent na univerzitě ve Vídni. Od roku 1882 mimořádný, od roku 1897 řádný profesor filozofie na české univerzitě v Praze. Do praktické politiky vstoupil v roce 1889. Za 1. světové války organizátor č. a čs. odboje a spoluzakladatel Čs. republiky. V roce 1918,1920,1927 a 1934 zvolen prezidentem ČSR. V roce 1935 abdikoval. Zajímal se o rusínskou otázku a problém Uherské, resp. Podkarpatské Rusi. V době konání soudního procesu proti pravoslavným Rusínům v Marmarošské Sihoti 1913-14 požádali T. G. Masaryk a slovenský poslanec uherského parlamentu M. Hodža o účast na procesu jako obhájci, avšak od uherských úřadů nedostali povolení. Podkarpatská Rus se poprvé objevuje v plánech Masaryka v souvislosti s postupem ruských vojsk v Haliči na přelomu let 1914-15, když se zdálo, že již vstoupí do střední Evropy a český nebo československý stát bude mít společné hranice s Ruskem. Později se tohoto tématu dotýká v rozhovorech s jihoslovanskými politiky a rumunskými představiteli v emigraci v letech 1916-17.

Po únorové revoluci v Rusku se Masaryk plně zamýšlí nad rusínskou otázkou a píše o tom v dopise ministru zahraničí Ruska P. N. Miljukovovi. Konkrétně se zabýval problémem Podkarpatské Rusi v jednáních s ukrajinskými politickými činiteli během svého pobytu v Kyjevě v letě 1917. V té době ukrajinská politická elita usilovala pouze o autonomii Ukrajiny v rámci federalizovaného Ruska a nároky na území Podkarpatska by byly nelogické. V Kyjevě existovaly určité plány ohledně Haliče a Bukoviny, ale o Podkarpatské Rusi tu žádné informace ani plány nebyly Proto představitelé dočasné ukrajinské vlády, Centrální rady, nic nenamítali proti připojení „Uherské Rusi" k budoucímu československému státu. Hlavní jednání mezi T. G. Masarykem a rusínskými politiky probíhala v roce 1918 v USA. V květnu 1918 v Pittsburghu se s T. G. Masarykem setkal předseda rusínského Greko-katoličeskago objedinenija v USA Nikolaj Pačuta a odevzdal mu memorandum o rusínském problému. N. Pačuta se prezentoval jako důsledný zastánce myšlenky připojení „Uherské Rusi" k Československu. T. G. Masaryk převzal memorandum, i když pochopil, že Pačuta jedná na vlastní pěst a nemá zatím širší podporu rusínských spolků v USA. N. Pačuta byl totiž znám svým rusofilským postojem, v létě 1917 spolu s dalšími rusofily z Haliče a Bukoviny svolal tzv. Russkij kongres v New Yorku, který schválil memorandum o sjednocení Prikarpatskoj Rusi (Haliče, Bukoviny a Uherské Rusi) s Ruskem. Tento dokument vyvolal výraznou nespokojenost dohodových diplomatů ve Washingtonu a také rusínských organizací v USA. Plány rusofilů zmařil bolševický převrat v Rusku a donutil je přeorientovat se na Československo.

Situace v rusínském hnutí v USA se měnila s blížícím se koncem války. V červenci 1918 v Homesteadu (stát Pensylvánie) spojením světských a náboženských organizací vznikla jednotná Amerikanskaja narodnaja rada Uhro-Rusinov (ANRUR). Subjektivním faktorem urychlení se pak stal příchod mladého advokáta firmy General Motors Grigorije Žatkoviče (Gregory Zsatkovich) (1886-1967) do vedení ANRUR. 26. října 1918 ve Philadelphii při podpisu Deklarace všeobecných cílů nezávislých středoevropských národů se G. Žatkvič setkal s T. G. Masarykem a společně posoudili otázku připojení Podkarpatské Rusi k Československu. Masaryk sdělil Žatkovičovi, že pokud se Rusíni rozhodnou připojit k Československé republice, budou mít zaručené autonomní území. Otázka připojení Podkarpatské Rusi k Československu měla velký význam v úvahách T. G. Masaryka o poválečném uspořádaní střední Evropy O tom svědčí jeho telegram E. Benešovi: „Uhro-Rusíni zde navrhují federaci s naším státem. Kdyby bylo možné připojit Uhro-Rusíny k nám, byli bychom sousedy Rumunska." Masaryka v rusínské otázce tedy zajímal především geopolitický aspekt, bezprostřední sousedství s potenciálním spojencem (a jistým protivníkem Maďarů kvůli Sedmihradsku), Rumunskem.

Memorandum jménem „karpatských Rusů" odevzdal Masarykovi i N. Pačuta. V něm požadoval připojení všech „karpatských Rusů" (a to včetně Rusínů-Lemků z Haliče) k Československé republice a poskytnutí autonomie. Požadavky Pačuty ale Masaryk odmítl. Začátkem ledna 1919 bylo na základě rozhodnutí dohodových mocností zahájeno obsazování rusínského území československým vojskem. 12. ledna oddíly československého 31. pluku obsadily Užhorod, ale dále již nepostupovaly. Prezident T. G. Masaryk prohlásil, že obsazení Podkarpatské Rusi nenastane bez předchozího schválení Dohody, Jestliže si toho obyvatelstvo bude velmi žádat". Do Užhorodu T. G. Masaryk vyslal své osobní zástupce, kteří měli odevzdat podkarpatským činitelům memorandum, obsahující zprávu o usnesení amerických Rusínů o připojení Podkarpatska k ČSR. Měli se také pokusit konsolidovat rusínské „národní rady", aby se shodly na připojení Podkarpatské Rusi k Československu. Právě z Masarykovy iniciativy přijela na mírovou konferenci do Paříže delegace amerických Rusínů v čele s G. Žatkovičem. Začátkem března na radu prezidenta Masaryka odjela delegace amerických Rusínů z Paříže do Užhorodu.

Cestou do Užhorodu se Žatkovič setkal v Praze s prezidentem Masarykem a předal mu memorandum ve formě svých Čtrnácti bodů, tedy podmínek připojení Podkarpatské Rusi k Československu. Název memoranda sice připomínal pověstných 14 bodů prezidenta USA pro ukončení války, ale šlo o jiný americký vzor - a to amerického ústavního systému. Příkladem budoucího statutu Podkarpatské Rusi v ČSR bylo pro Žatkoviče právo jednotlivých států v americké federaci, které se však jen těžko dalo uplatnit v tehdejší střední Evropě. Oceňuje memorandum Žatkovičovo, T. G. Masaryk psal E. Benešovi do Paříže: „Jsou to politické děti. Já bych jim to všecko dal, ale odkud na to vzít peníze? Finanční zatížení bude značné; země je zanedbaná a ted vybita." 8. května 1919 se v Užhorodě konala schůzka představitelů politicky aktivních Rusínů. Na této schůzce bylo rozhodnuto o vytvoření Centrální ruské národní rady (CRNR) a schváleno rozhodnutí o připojení Podkarpatské Rusi k ČSR.

CRNR vyslala do Prahy deputaci. Vedoucí představitele delegace přijal prezident T. G. Masaryk. Ve svém projevu však prezident zdůraznil, že otázka státoprávního postavení Podkarpatské Rusi v ČSR není v jeho kompetenci, a proto se setkal s představiteli CRNR nikoliv jako s oficiálními zástupci jihokarpatských Rusínů, ale pouze jako se svými hosty. Tím naznačil, že další rozhodování v otázce státoprávního postavení Podkarpatské Rusi je pouze v kompetenci vlády ČSR. Ve skutečnosti prezident aktivně zasahoval do podkarpatoruského problému, ale tentokrát ze zákulisí, jak se to ukázalo už v průběhu jednání o hranici mezi Slovenskem a Podkarpatskou Rusí.
Během audience u prezidenta v červenci 1919 Žatkovič vyslovil své zklamání z nedodržení dohody z Philadelphie v otázce hranic mezi Slovenskem a Podkarpatskou Rusí. Rozhodl se projednat tuto otázku osobně na mírové konferenci v Paříži. T. G. Masaryk ihned informoval telegramem Beneše o plánech Žatkoviče a navrhl, aby mírová konference stanovila hranici od Užhorodu na sever a zároveň ji prohlásila za dočasnou. V tom případě, jak zdůraznil, nemohou domácí rusínští politici obviňovat Žatkoviče, že „zaprodal" zájmy Rusínů. V souladu s telegramem prezidenta se E. Beneš obrátil na předsedu mírové konference s návrhem, aby konference určila pouze dočasnou hranici mezi Podkarpatskou Rusí a Slovenskem (demarkační linie od Čopu do Užhorodu a odtud podél řeky Už ke hřebenům Karpat) a ponechala čs. vládě možnost její úpravy na základě etnografických a hospodářských principů. Tento návrh byl schválen územní komisí mírové konference a zakotven do definitivního znění mezinárodních mírových dohod.

V září 1919 se v Praze konalo zasedání slovensko-rusínské komise ohledně určení hranice mezi Podkarpatskou Rusí a Slovenskem. Rusínská delegace požadovala připojení celé Zemplínské župy, části Šarišské a části Spišské župy k Podkarpatské Rusi. Požadavky rusínské delegace byly přehnané. Slovenská delegace byla ochotna postoupit menší část Šarišské a Užské župy T. G. Masaryk poradil v zákulisí Slovákům nedávat Rusínům žádné písemné záruky úpravy hranic. Neústupnost rusínských představitelů pak byla využita jako záminka pro ukončení jednání. V lednu 1920 rusínský dočasný správní orgán Direktorium předložil prezidentovi a vládě ve formě ultimáta své požadavky na autonomii. Požadavky byly pro prezidenta a čs. vládu nepřijatelné. Zvláště požadavek jmenování ministra pro Podkarpatskou Rus. Podle názoru prezidenta, by tak jistě brzy ostatní národnosti rovněž vznášely požadavek po ministru krajanovi". 5. května 1920 prezident jmenoval Grigorije Žatkoviče dočasným guvernérem Podkarpatské Rusi, avšak skutečná moc v kraji byla v rukou českého úředníka, viceguvernéra. Po desetiměsíčním guvernérství podal G. Žatkovič demisi. V obsáhlém dopise vysvětlil prezidentovi její příčiny Demise představovala jistou formu protestu proti postupu pražské vlády a prezidenta na Podkarpatské Rusi jak v otázce autonomie, tak i v postavení guvernéra, který „je guvernérem jen svým jménem". Ve svém dopise naznačil rovněž, že by mohl rozpoutat i zahraniční agitaci. Žatkovičova demise nebyla vládou přijata ihned, do konce března o tom vláda dokonce ani neinformovala prezidenta. V dubnu 1921 Žatkovič opětovně žádal o přijetí demise a informoval o tomto svém kroku prezidenta republiky a novináře. 16. dubna prezident republiky T. G. Masaryk přijal Žatkovičovu rezignaci.

2. května 1921 přinesla pražská Tribuna velmi ostrý článek Kríze ústavy, nikoliv guvernéra, který obsahoval výtky proti těm článkům ústavy, které se týkaly Podkarpatské Rusi. Dosah článku byl natolik závažný, že prezident Masaryk doporučil, aby přední právník prof. J. Hótzel jakožto spolutvůrce ústavy na tento článek reagoval. Politická krize na Podkarpatské Rusi prezidenta znepokojovala. Ve svých poznámkách z 24. května T. G. Masaryk psal: „Paralyzování činnosti Žatkovičovy: a) Na Podkarpatské Rusi vytvoření koalice agrárně-socialistické - pokud nemožno, alespoň pasivita předních rusínských pracovníků; b) Paralyzování činnosti Žatkovičovy před cizinou - u Rusínů amerických, u Slováků, event. pozvání členů anglického a amerického vyslanectví na Podkarpatskou Rus." V září 1921 prezident T. G. Masaryk navštívil Podkarpatskou Rus a snažil se vysvětlit rusínským politikům předčasnost jejich požadavku na uskutečnění autonomie v plném rozsahu. Prezident se obával, že ústupky Rusínům v otázce autonomie mohou vyprovokovat stejné požadavky od dalších národnostních menšin, což podle jeho názoru mohlo úplně destabilizovat mladý stát.

Později prezident T. G. Masaryk nezasahoval do politického řešení podkarpatoruského problému, finančně však podporoval rusínské kulturní a vzdělávací spolky všech směrů. V rámci oslav 10. výročí vzniku Čs. republiky byl v Užhorodě odhalen impozantní pomník prezidentu T. G. Masarykovi od rusínské sochařky Oleny Mandičové. Po odstoupení Užhorodu Maďarsku v důsledku Vídeňské arbitráže (2. 11. 1938) byl pomník maďarskými úřady demontován. 26. března 2001 z iniciativy Společnosti české kultury (Užhorod), Klubu T. G. Masaryka (Užhorod), Společnosti podkarpatských Rusínů (Užhorod) a Společnosti přátel Podkarpatské Rusi byl navzdory protestům ukrajinských nacionalistů v Užhorodu odhalen nový pomník T. G. Masaryka.

prof. Ivan Pop

Foto: cs.wikipedia.org