Podkarpatská Rus: Vladimír Kuštek oživuje historickou paměť 

Československý svět v  Karpatech je záslužná, výpravná a  přitom strhující kniha. Věnuje se městům a městečkům Podkarpatské Rusi za první republiky, jejich rozvoji v onom šťastném, svobodném dvacetiletí, kdy tenhle kraj rostl jak ekonomicky, tak po stránce vzdělanosti i kultury. Přináší ohromné množství zajímavých čísel, ale taky lidské příběhy. Představuje lidi, především Čechy a  Slováky, kterým se tahle země stala domovem a na oplátku jí dali všanc své vědomosti a  schopnosti. Bohužel, jak víme, léta 1938 a 1939 jejich snažení zhatila. Velké dějiny zase jednou po  čase Podkarpatskou Rus převálcovaly, aniž by se kdo Rusínů ptal, co vlastně chtějí.Po  Československu, Češích a Slovácích tu ale dodnes zůstalo množství památek. Současně ti Rusíni, kteří společný stát pamatují, do dnešních dnů s vděčností vzpomínají…
 
Vaše kniha popisuje, jak to všechno začínalo a postupně vzkvétalo. Jak si Podkarpatská Rus a  historické země vzájemně pomáhaly, doplňovaly se, prostě jaká to byla symbióza. Na titulní straně je název uveden dvojjazyčně, slovensky a rusínsky; jazyků, které se v knize vyskytnou, je ale víc.
Kniha má dohromady třicet osm kapitol. Většina z  nich je v  češtině a  pár ve  slovenštině a v rusínštině. Čeština převládá hlavně proto, že původně můj cyklus vycházel v  časopise Podkarpatská Rus, v periodiku české Společnosti přátel Podkarpatské Rusi. Primárně tedy byly kapitoly týkající se jednotlivých měst, městeček a  různých oblastí, orientované na českého čtenáře.
 
Dá se vaše knihy chápat i tak trochu jako historický cestopis po Podkarpatské Rusi?
Ta místa, o kterých píšete, dodnes existují, dají se navštívit. Tedy – alespoň většina z nich. Ano. Je to současně cestopis a zároveň jakási encyklopedie. Chtěli jsme ukázat a  přiblížit život Podkarpatské Rusi za  první Československé republiky nejen z oficiálních tiskovin, tiskových prohlášení a zpráv, ale taky jako reálný život, který tam obyvatelé žili, s radostmi i  starostmi, píšeme, jak se rozvíjela jednotlivá města, jak se rozvíjela kultura, jak rostlo vzdělávání, jak rostla ekonomika. Na to jsme se zaměřili primárně. Samozřejmě se zřetelem na první republiku 
 
Byl jste na  všech místech, o  kterých v knize píšete?
Skoro na každém. Jediné místo, které jsem nenavštívil, jsou Rustury, to je město severně od Usť Čorné, tam jsem se nedostal. Ostatní města jsem si opravdu poctivě oběhl.
 
Kniha nabízí množství historických, statistických a  sociologických údajů, samozřejmě ověřených. Kde všude jste je hledal?
Hlavně v pražských a bratislavských archivech. Čerpal jsem i z dobových novin a časopisů. Hodně mi pomohli samozřejmě taky pamětníci, lidé, kteří ještě první Československou republiku pamatovali. A  cennými prameny mi byla i literatura, krásná literatura, poezie, próza. V mé knize je z těchto zdrojů popsáno hodně záležitostí. Procházel jste i  matriky, kroniky, pamětní knihy a  listiny jednotlivých míst, měst nebo třeba škol? Ano, samozřejmě. Podařilo se mi například získat školní kroniky z Velkého Berezného. Popisují události od roku 1921 do roku 1937. Dostala se mi do ruky i vynikající publikace o škole v Činadijovu. Jejím autorem je jeden badatel, který odvedl dobrou práci. Měl jsem k ruce samozřejmě i různé hospodářské ročenky, kroniky jednotlivých gymnázií – z Chustu, Užhorodu, Mukačeva a dalších měst. To jsou vzácné písemnosti, ve kterých najdete spoustu cenných informací, podrobností o tom, jak se v tom kterém městě rozvíjel život. Důležitou součástí knihy je fotografický doprovod, mnohé fotografie jsou publikované poprvé nebo jsou zveřejněny znovu třeba po  sedmdesáti letech.
 
Kde všude jste je hledal?
Tyto zdroje a materiály je možné získat třeba v  antikvariátech. Některé mi věnovali veteráni, kteří tu kdysi žili. A  čerpal jsem i  z  uměleckých publikací, například o  malířích jako Čoček, Příhoda nebo Bokšay. Za  první republiky vycházely i  celé série uměleckých fotografií s  reprodukcemi děl významných malířů.
 
Dají se dodnes najít v českých či slovenských antikvariátech?
Předpokládám, že v  těch podkarpatoruských jich bude poskrovnu. To je pravda, na Podkarpatské Rusi prakticky nejsou, je jich velmi málo. Když v  roce 1945 došlo ke změně státu, režimu a státní příslušnosti občanů, tyto věci - tedy památky na Československo, se ve velkém likvidovaly. Nebyl zájem uchovat historickou paměť. Ale podobné památky se dají sehnat třeba na různých českých nebo slovenských internetových portálech, tam jich je dost. Spolupracoval jste při práci na  knize s  historiky – ať už československými či ukrajinskými, kontaktoval jste je? Spíš, než že bych je kontaktoval, jsem sledoval jejich práce, jejich tvorbu. Budu jmenovat: Ivan Pop či Jan Rychlík, to jsou renomovaní autoři s řadou zajímavých knih. Četl jsem i  práce podkarpatoruských historiků, regionální monografie z  Perečína, Chustu, Užhorodu, z  dalších míst. Tyto záležitosti jsem samozřejmě studoval. Některé z  nich jsem jako zdroje využil.
 
Komu je vaše kniha určena?
Určitě nejen těm, kteří Podkarpatskou Rus v  rámci Československa pamatují, těch je stále míň a míň. Knihu jsem koncipoval s  jedním hlavním záměrem: aby zájemci z Česka nebo Slovenska, kteří budou chtít navštívit Podkarpatskou Rus, získali základní povědomí o jednotlivých regionech a místech.
 
Prozraďte, prosím, nějaké perličky z vašeho bádání!
Možná se budou čtenáři divit, kolik zajímavostí v souvislosti s naším tématem tahle země nabízí. Na Podkarpatské Rusi byli různí aktivisté; třeba pan Ješátko, rotný 19. pěšího pluku v Mukačevě, ten choval želvy, měl želví farmu. Pan Jirásko byl hoteliérem v Holosiance, tam měl hotel Tajga. A na Užockém průsmyku měl boudu Na Sibiři, to byl bufet především pro turisty. Obdobně v  Jasini na  hraničním přechodu nabízel své služby pan Nedoma. Takových lidí, Čechů nebo Slováků, kteří přijali Podkarpatskou Rus za nový domov a pro tuhle zemi pilně pracovali a zanechali tu své stopy, bylo samozřejmě mnohem víc.
 
Z vaší knihy krásně vyplývají i specifika jednotlivých oblastí Podkarpatské Rusi!
V  oblasti Berehova nebo Seredného byla dobrá vína. V Tjačevě se rodila dobrá jablka. Pozoruhodné jsou samozřejmě i hrady – třeba v Užhorodě, Mukačevě, Královém nad Tisou, v Chustu, Vyškovém nad Tisou… Není jich moc, ale stojí za to. Zájemcům rozhodně doporučuji je navštívit. Chtěl jsem, aby cestovatelé na Podkarpatskou Rus a čtenáři knihy specifika jednotlivých krajů, jednotlivých okresů, znali a procítili.
 
Podkarpatskou Rus velice silně zasáhla první světová válka. Několikrát tu přešla fronta a dodnes jsou tu na ni památky.
Ano, hlavně v letech 1914 a 1915 probíhaly na tomto území tuhé, kruté boje, velké bitvy, zůstalo tu mnoho mrtvých, padlých vojáků. V severním pohraničí se dodnes zachovaly hřbitovy, kde jsou pochováni. Mnoho lidí, laiků i odborníků, tyto hřbitovy navštěvuje a zkoumá.
 
Řekli jsme, že vaše kniha se dá chápat i jako historický cestopis.
Napadá mě, že může být skvělým doplňkem nedávno vydaného průvodce po Podkarpatské Rusi od  Oleny Krušynské. Ty dvě knížky dohromady dají poutavý obrázek o tomhle území.
 
Vaše kniha nás zavede do období mezi lety 1919 a 1938, zmíněný průvodce je současný…
Ano, souhlasím. Paní Krušynská udělala velký kus práce. My ale zkoumáme první republiku. Na  některé záležitosti, které ona opomněla, my klademe důraz. Jde třeba o rozvoj vzdělanosti, kultury, rozvoj jednotlivých míst – o tom píšeme my. Paní Krušynská se na tyhle věci dívá především z dnešního pohledu.
 
TOMÁŠ PILÁT

Foto:
Vlado Kuštek a Jan Lipinský předstabvují novou knihu a filmový dokument. Program moderoval Tomáš Pilát
Autor: Jiří Havel