Postřehy ze současného Zakarpatí

V roce 2019 si připomínáme významná výročí. Jedním z nich je příchod sovětské armády na Podkarpatsko v roce 1944. Následovalo „znovusjednocení“ s Ukrajinou, jejíž součástí však Podkarpatí nikdy předtím nebylo. Z pohledu Kyjeva leží země za Karpaty, dostává proto nový název – Zakarpatská oblast.

Třicet let už také uběhlo od demokratizačních změn ve střední a východní Evropě. Na Ukrajině následovaly již v březnu 1990 soutěživé volby do zákonodárného sboru – Nejvyšší rady (Верховна Рада) a orgánů územních samospráv. Je proto čas pro bilancování. Třeba toho, jak se v současném Zakarpatí žije. Chci se pokusit alespoň o několik postřehů. Vycházím částečně z přečteného – z webových stránek Statistického úřadu Ukrajiny (www.ukrstat.gov.ua/), dalších webových stránek, z místního tisku i knih. Zejména však vycházím z rozhovorů s lidmi. Patří mezi ně několik přátel, které vídám každoročně. Většinu svých „zdrojů“ jsem ale potkal náhodou – v taxíku, na zastávce či v okolí městeček a vesnic. Moje postřehy jistě nebudou vyčerpávající. Na Zakarpatí pobývám jen několik dnů za rok a mluvil jsem s několika desítkami lidí. Budu proto rád za každé doplnění či opravu.

1. července 2019 žilo v  Zakarpatské oblasti 1  252  000 obyvatel. O deset let dříve 1 243 000. Podle statistik je tak počet obyvatel setrvalý. Ukrajina jako celek naopak zaznamenává stálý pokles počtu obyvatel, ze 46 v  roce 2009 na  42 milionů lidí o  deset let později. A zdaleka ne celé snížení je možné přičíst na vrub Krymu, jenž byl obsazen Ruskou federací. Na něm totiž v roce 2009 žilo „jen“ necelých 2,4 mil. lidí. Obyvatelé východních částí oblastí Doněcké a Luganské jsou alespoň statisticky stále do celkového počtu obyvatel započítáváni.

Jak „spočítat“ životní úroveň?
Co se ve statistice můžeme dočíst o životní úrovni? Průměrný plat na Ukrajině v červenci 2019 dosahoval 10 971 hřiven. Jak je běžné i jinde, v hlavním městě Kyjevě to je 16 249, kdežto v dalších částech země daleko méně. Na Zakarpatí konkrétně 9 577 hřiven. Samotné číslo nám samozřejmě mnoho neřekne. Ze základních potravin stál kilogram chleba okolo 22, rýže něco přes 25, cukru okolo 17 a  litr mléka k 25 hřivnám. Kilogram kuřete přišel zhruba na 63 a vepřového na 130 hřiven. Litr 95 oktanového benzinu vyšel okolo 29 hřiven. V polední vývařovně „Zakarpatská kuchyně“ v Užhorodě na Sobranecké ulici nedaleko budovy oblastní rady se dal pořídit boršč za 18 hřiven, houbová polévka za 25, většina hlavních jídel stála 25 až 40 a pohanka jako příloha 12 hřiven. Ceny uvádím jen pro hrubé přiblížení. Je z nich patrné, že nejsou o mnoho nižší než třeba v ČR.

S příjmy na Ukrajině je to však trochu netypické. Nemyslím průměrný plat. Ten je pouze částečně vypovídající nejen v tomto regionu. Kamarádka pracuje ve školství za 6 000 hřiven. Rozebírat, zda jde o hrubý či čistý příjem není tolik podstatné. Na Ukrajině k tomu ale přibývá objemná šedá ekonomika. Odhadem 40 až 60% lidí pracuje neoficiálně, alespoň částečně. Jeden z taxikářů v Užhorodě mi řekl, že je oficiálně zaměstnán jinde za zhruba 9 000 hřiven, neoficiálně navíc řídí taxík a tím si vydělá dalších zhruba 10 000. Daně a platby do penzijního fondu ale odvádí jen z oficiálního platu 9 000 hřiven. Mít více zaměstnaní je pro lidi jistě náročné, pro stát navíc v podobném modelu daňově pramálo výhodné. Lidé zpeněžují výsledky své práce různě. Kdo cestuje autobusy v Zakarpatí, jistě si povšiml, že pár metrů za  oficiálními stanicemi autobusy zastavují a  nastupují další cestující. Ti už platí bez účtu a řidič bezpochyby neodvádí celou takto získanou tržbu. Ve školách, samozřejmě vyšších stupňů, je možné zaslechnout řeči o prodeji známek. Stejně tak na Ukrajině není oficiální zdravotní pojištění. Lékařské ošetření je jakoby bezplatné. Na lékařské výkony však existují neoficiální ceníky. Zpeněžovat své zaměstnání „bokem“ je jistě možné jen u některých profesí. Daně samozřejmě neplatí ani ti, kteří byli nedobrou hospodářskou situací „vyhnáni“ pracovat za hranice.

Oficiální čísla a realita
Nepíši to proto, abych snad něco vyčítal „běžným“ Rusínům a Ukrajincům. Chci ilustrovat, že šedá až korupční ekonomika je objemná a stát získává relativně málo příjmů. Nedůvěra obyvatel vůči státu a veřejné moci je značná. Optimalizace daní je běžná všude, nechuť platit daně na Ukrajině je však extrémní. Leckdo zastává názor, že přece nebude platit těm lapkům nahoře. Že se z toho beztak hodně „ztratí“. Výsledkem je poměrně hubený státní rozpočet. Podle webové stránky cost.ua/budget dosahují schválené výdaje státního rozpočtu Ukrajiny na rok 2019 na obyvatele zhruba 27 tisíc hřiven. Výdaje penzijního fondu jsou schváleny zhruba 9,5 tis. hřiven na obyvatele Ukrajiny. Rozpočet počítá s poměrně velkým deficitem a příjmy jsou zhruba 24,7 tisíce hřiven na obyvatele (1 hřivna je podle kurzu necelá 1 Kč). Pro porovnání uveďme, že výdaje státního rozpočtu ČR za  rok 2018 činily podle monitor.statnipokladna.cz bezmála 132 tisíc Kč na obyvatele. Ani v jednom případě nezapočítávám výdaje místních samospráv. Celý ukrajinský stát je tak v začarovaném kruhu. Lidé, pokud to jen trochu jde, neplatí daně. S tím, že se stejně ztratí (rozkradou). Stát má tak relativně málo na své výdaje. Nejen proto, že něco se jistě ztratí (stačí si přečíst v knize Milana Syručka „Rusko-ukrajinské vztahy: mýty a skutečnost“, s jakými zavazadly evakuovali Rusové ukrajinského prezidenta Janukoviče po jeho svržení).

Veřejné investice pak zdaleka nejsou dostatečné. Oprávněně je možné slyšet: podívejte se, jak u nás vypadají silnice, jak u nás vypadá to či ono…. K tomu se přidávají nemalé vojenské výdaje spojené s konfliktem na východě Ukrajiny. Dalo by se říci, že lidé si nějak vždy poradí. Je to do  jisté míry pravda. V domácnostech mají nakonec prakticky všechny spotřebiče jako my. Leckdo si může dovolit i dovolenou u moře. I pro mnohé pracující je však život nelehký. V zimě si ve městech mohou dovolit vytápět jen několik málo týdnů. Po zbytek zimy už ne. Pokud vážně onemocní, je to ještě svízelnější. Ve velice obtížné situaci jsou penzisté. Je poměrně běžné, že penze nedosahuje ani 2  000 hřiven. Na autobusové stanici v Mukačevu prodává občerstvení paní. Po 40 letech zaměstnání pobírá penzi kolem 1 600 hřiven. Manžel i  syn jsou invalidní. Bez práce souběžně s  penzí by se uživila jen stěží. Penzisté tak prodávají, taxikaří… Nakonec lidí na práci je málo, mladí totiž pracují v  České republice, na  Slovensku či Polsku. Na vesnicích samozřejmě lidé chovají zvířectvo, pěstují brambory a podobně. Tím si příjmy částečně vyrovnávají. Politika: euforie a zklamání S  ekonomickou situací souvisí ta politická. Nakonec v  roce 2019 proběhly již dvoje volby, řádné prezidentské 31. března (druhé kolo 21. dubna) a mimořádné parlamentní 21. července 2019. Obecně můžeme opět hovořit o  začarovaném kruhu. Má dvě základní fáze. Nejdříve přichází nadšení. Po volbách, nebo spíše po velké politické změně, jako třeba po „Oranžové revoluci“ v zimě 2004/2005 nebo „Euromajdanu“ v zimě 2013/2014. Zvláště nadšení po svržení prezidenta Viktora Janukoviče v roce 2014 bylo veliké. V létě 2014 se na nábřeží v Užhorodě v improvizovaném stánku fotili zejména mladí lidé před zástavou (ukrajinskou) a nadšeně hovořili o nadějných vyhlídkách Ukrajiny. Za kolik let hospodářsky dožene Českou republiku a  bohdá i  Švýcarsko.

Na  univerzitě studenti prodávali  přívěsky s  vyobrazením podkarpatského medvěda, který třímal pušku. Za rok či dva už to tak slavné nebylo. Naděje zklamané. Dostavila se druhá fáze. Pokud přišla řeč na politiky, odpověď většinou zněla, že jsou to „lumpové a  zloději“. Leccos vypovídají volební výsledky. Oranžová revoluce vynesla do prezidentského paláce Viktora Juščenka. V opakovaném druhém kole voleb 26. 12. 2004 získal 52% hlasů (v Zakarpatí dokonce 67,5 %). V následujících volbách v lednu 2010 se umístil na pěkném pátém místě s 5,5% hlasů (v Zakarpatí získal 5,9 %). Po Euromajdanu zvítězil již v prvním kole mimořádných prezidentských voleb v roce 2014, Petro Porošenko. V roce 2019 s výrazným rozdílem prohrál s Volodymyrem Zelenským. Nemyslím si, že by všichni nastupující politici přicházeli do úřadů bez jakékoli touhy po změnách a zlepšeních. S malým rozpočtem a rozbujelou šedou ekonomikou však jdou veškeré změny ztuha. Zákonitě naráží na ekonomický začarovaný kruh. Nadšení voliči očekávají změny v relativně krátké době. Samozřejmě bez toho, aby své aktivity přesunovali více do ekonomiky oficiální, zdaněné. Relativně rychle přichází rozčarování a hledání dalšího politického „spasitele“. Je pravda, že hledání spasitelů není zdaleka jen záležitost Ukrajiny nebo Zakarpatí.

Nový prezident Volodymyr Zelenský má možná výchozí pozici o něco lepší. Nepřichází po revoluci, ale řádných volbách. Lidé mluví o tom, že je mladý, bez zkušeností. Změny k lepšímu jistě očekávají, ale ne tak „dychtivě“ jako v letech 2005 či 2014. Nový prezident má navíc po mimořádných parlamentních volbách absolutní většinu v Nejvyšší radě. Bez „svého“ parlamentu totiž prezident mnoho nezmůže. Současný systém voleb do Nejvyšší rady (ukrajinského parlamentu) je smíšený. Smíšené volební systémy bývají různé, na Ukrajině je ten nejjednodušší. Polovina poslanců je zvolena v jednom volebním obvodě podle zásad poměrného systému. Každá strana, která překročí hranici 5% odevzdaných hlasů, získá křesla v  poměru k  získaným hlasům. Druhá polovina je zvolena v  relativně malých obvodech, v každém se volí jeden poslanec. Kdo získá prostou většinu hlasů, vítězí. V Zakarpatské oblasti je takových obvodů šest. Tyto malé obvody zajišťují, aby byly v parlamentu zastoupeny významné osobnosti, a to i místní.

Na Zakarpatí k nim rozhodně patří Viktor Baloha, podnikatel a politik. Býval ministrem, kancléřem prezidenta Juščenka, primátorem města Mukačeva. Dlouhou dobu je také poslancem Nejvyšší rady. Hospodářsky bývá spojován se společností „Barva“ (např. supermarkety na Zakarpatí). Mnohými je označován za banditu. Letos to měl složité. Ve svém domovském volebním obvodě č. 69 zahrnujícím město Mukačevo a okolí jen těsně porazil kandidáta prezidentské strany „Sluha lidu“ Edgara Tokara (21 265 hlasů pro Balohu a 20 467 pro Tokara). Kandidátů v tomto volebním obvodu bylo devět. Viktor Baloha se na předvolebních plakátech označoval za jediného lídra Zakarpatí. Poněkud tragikomicky to vyznělo v Mukačevu na prostranství před sovětským tankem. V blízkosti několika předvolebních billboardů spala pod oním tankem v papírových krabicích zbídačená stará paní. 

Hybridní demokracie v praxi
Ukrajina bývá označována jako „hybridní demokracie“. V takových státech leccos s demokratických principů drhne. Oblíbeným sportem je třeba kandidovat tzv. „klony“. Jsou to lidé, kteří se jmenují úplně stejně jako některý z uchazečů o vítězství. Ivan Baloha (bratr Viktora) tak měl ve volebním obvodě 70 protikandidáta stejného jména bydlícího v  Poltavské oblasti. Svůj klon měl i  další významný muž Zakarpatí, šéf strany Maďarů na Ukrajině, Vasil Brenzovič (obvod č. 73 – město Berehovo a okolí). „Klony“ se samozřejmě kandidují proto, aby se případný nepozorný volič ve volební místnosti spletl. Často se mluvívá rovněž o nákupu hlasů. Nakonec ony jednomandátové volební obvody byly před lety zavedeny zejména pro patřičné „ohýbání“ volebních výsledků. V letošním roce to však patrně rozhodující činitel nebyl. Romka v Užhorodě o platbách sice hovořila, ale následně je opět popřela. Známý obličej hrdiny politicko-satirického seriálu „Sluha lidu“ (Слуга народу) Volodymyra Zelenského možná všechny podobné aktivity převážil. A to i v parlamentních volbách. V nich se o mandát jako prezident samozřejmě neucházel, ale předvolební agitace kandidátů prezidentské strany „Sluha lidu“ v  jednotné zelené barvě byla nepřehlédnutelná. Na  billboardech ostatně často stálo „зробимо їх ще раз“ (pojďme to udělat znovu). Na celé Ukrajině získala prezidentská strana 254 mandátů v parlamentu, tj. pohodlnou většinu. Na Zakarpatí pravda pouze jeden přímý mandát ze šesti.

S novým prezidentem nová doba i pro Rusíny?
Že to nebude mít nový prezident jednoduché, je nasnadě. Když jsem byl před parlamentními volbami na  Zakarpatí, zaujal mě krátký šot na  ua-reporter.com. Na  Ukrajině se totiž platí značná suma za přepis státní poznávací značky na automobilu. Mnozí si přivezli automobil ze zahraničí. Označit ho ukrajinskou SPZ je však někdy dražší než samotné auto. Taxikář z Čopu mi říkal, že ho automobil stál 2 500 euro a ukrajinská značka 3 000 euro. Někteří proto raději stále jezdí či donedávna jezdili se slovenskými, českými a jinými značkami. Správně mají každých několik dní překročit státní hranici (jen ukrajinskou). Když však bydlíte někde na horách, je to samozřejmě obtížné. Byli byste stále na cestách k hranici a zpět. Při případné policejní kontrole je možné dát něco bokem policistovi (to je ta šedá ekonomika), ale stále více se mluví o pokutách. Prezident tak v onom šotu stál v hloučku lidí hlasitě požadujících snížení výše poplatku za změnu SPZ. Vypadal dosti nešťastně a stále opakoval, že až bude mít snad po volbách „svůj“ parlament, že to zařídí. Oproti válce na východě země je to samozřejmě lapálie, ale takových budou tisíce…

Další věcí k  řešení je národnostní otázka. Uzná či neuzná nová vláda Rusíny jako národnost? Pokud ano a bude možné se přihlásit svobodně k národnosti v rámci příštího sčítání lidu (v roce 2020?), bude to jistě skvělé. Otázkou je, kolik lidí se k Rusínům opravdu přihlásí. Přece jen jim je od roku 1944/1945 vtloukáno do hlavy, že žádní Rusíni nejsou. Ve školách se učí ukrajinsky. V učebnicích není o Rusínech žádné zmínky. Lidé na  Zakarpatí se k  rusínské národnosti příliš verbálně nehlásí. Možná se bojí, možná je to nepálí. Vždy bylo třeba zajistit nejdříve obživu a pak se starat o podobné podružné věci. Za „Maďarů“, za „Čechů“, no a teď je to stejné. Nemusí to být úplně ztracené. Taxikář ve Svaljavě mi prakticky sám od sebe řekl, že je Rusín. Je však třeba říci, že byl z těch několika desítek lidí, se kterými jsem mluvil, prakticky jediný. Nepočítaje v to samozřejmě mé přátele. Neb někteří z nich jsou opravdoví „národní buditelé“.

Zakončíme trochu česky. Jsme na Zakarpatí stále „vzýváni“. První Československá republika je připomínána jako dobré období. Na druhou stranu i Sovětský svaz je připomínán (byl pořádek, byla práce, levné byty, zboží však nebylo a na vše fronta, taky špehování). ČSR je na tom rozhodně lépe. Na druhou stranu o vojáky východní armády, kteří nestihli či nechtěli po válce odejít do zkráceného Československa, jsme se většinou nijak nepostarali. Řádný konzulát a české kulturní centrum na Podkarpatí stále nezřídili. Mj. tak lidi stále vháníme do rukou „klientů“, kteří jim za nekřesťanské peníze zařídí víza, práci či studium. Příznačný byl rozhovor s jedním pánem ze Zakarpatí pracujícím v ČR: „Pracuji za 250Kč na hodinu, z nich však 100 získá „klient“ a 50 připadne na poplatky a úplatky“. Ty úplatky jsou, obávám se, nejen na Ukrajině. Někteří čeští turisté se také na Podkarpatí přijedou lacino napít a „rozrajtovat“ poloniny na čtyřkolkách. Dodejme, že samozřejmě tu nerajtují jenom Češi…

JAN ČOPÍK