ROZHOVOR. FILM POTOPA

Rozhovor s režisérem Martinem Gondou a představitelkou hlavní postavy Sárou Chripákovou vznikl ještě předtím, než film Potopa dosáhl dalších významných úspěchů doma i v zahraničí.


Celovečerní debut Martina Gondy měl světovou premiéru v hlavní soutěži Mezinárodního filmového festivalu Mar del Plata v Argentině, kde získal cenu SIGNIS za nejlepší film. V červnu 2026 obdržel také Zvláštní cenu poroty na 66. ročníku Zlín Film Festivalu.

Mimořádně úspěšný byl i při udílení slovenských národních filmových cen Slnko v sieti za rok 2025. Z devíti nominací proměnil pět a navíc získal Diváckou cenu. Oceněny byly scénář, zvuk, scénografie, výkon Sáry Chripákové v hlavní roli a výkon Vladimíra Čemy ve vedlejší roli.

Slovenská filmová a televizní akademie 30. července 2026 vybrala Potopu jako slovenského národního kandidáta na Oscara v kategorii nejlepší mezinárodní film. Nejde zatím o oscarovou nominaci – o té rozhodne až americká Akademie filmového umění a věd. Už samotný výběr je však významným uznáním filmu natočeného převážně v rusínštině, s rusínskými herci a o osudu rusínských obcí vysídlených při výstavbě vodárenské nádrže Starina.
 

S Rusíny jsme se smáli i plakali, říká režisér Martin Gonda

Do kin přichází citlivý, skvěle natočený film Potopa, který ukazuje kousek historie Rusínů v Československu. Dodejme, že truchlivé historie. V kostce: v polovině osmdesátých let minulého století bylo rozhodnuto o stavbě vodního díla Starina na severovýchodním Slovensku. V důsledku tohoto rozhodnutí bylo násilně vystěhováno a srovnáno se zemí sedm rusínských obcí. Zatopena přitom byla jenom jedna z nich. Příběh snímku nás zavádí do obce Ruské, dnes už neexistující, ale v té době žijící si svým vlastním životem. Lidé pracovali na polích, na pastvinách, dojížděli do fabrik, mladí chodili do školy a na zábavy. V centru dění snímku jsou mladičká Mara se svými touhami a sny (hraje ji Sára Chripáková) a její otec, staromilský a despotický Alexandr (v podání Jozefa Pantlikáše). Režisérem snímku je Martin Gonda. Rozmlouváme s nimi i se Sárou Chripákovou.

Film Martina Gondy Potopa o osudech rusínské vesnice na východním Slovensku získal řadu prestižních ocenění, v poslední době např. několik cen Slnko v sieti – což je nejvyšší slovenská filmová cena.

Na začátku trošku zeširoka. Při sledování vašeho filmu mi v paměti vytanul snímek Dušana Hanáka Obrazy starého světa. Chápu to tak, že váš snímek je tak trošku o starém světě, který pamatujeme, ovšem byl násilně zničen, a už není?

M. G. Dá se to možná pojmout i takhle, ale úplně bych tímhle způsobem film necharakterizoval. I když – máte pravdu, v zásadě je o zániku malého společenství Rusínů, žijících na severovýchodě Slovenska. A hlavně o zániku jisté části jejich kultury, o zániku identity. Ale zároveň i o vytváření něčeho nového.

Rusíni u nás to neměli za minulého režimu jednoduché, a dá se říct, že celá ta věc kolem stavby přehrady byla dalším hřebíčkem do jejich rakve a jak říkáte, přispěla k zániku určité skupiny, určité kultury. Rusíni tam sice pořád jsou, ale asi to nemají jednoduché ani dnes.

M. G. Já si úplně nemyslím, že by odtamtud stát nebo režim chtěl vyhnat Rusíny, nebo jim dělat nějakým způsobem špatně. Ve skutečnosti celé východní Slovensko už celou dekádu předtím, a tedy i v půlce osmdesátých let, trpělo akutním nedostatkem pitné vody. Té vody bylo opravdu strašně málo a byla na příděl. Stát rozhodl, že se musí postavit vodní přehrada, která by zásobovala vodou velká města jako Košice, Prešov a další. Rozhodnutí padlo právě na tuto Starinskou dolinu. Čili: řekl bych, že to je nešťastná shoda okolností.

Záležitosti, které tomu předcházely, a jak to probíhalo, to už je na jinou debatu, ale v zásadě je to tak, že individuální lidský osud se musí podřídit veřejnému zájmu, a tak tomu bylo i v tomto případě.

Zdá se mi, že stavbu přehrady bráníte. Osobně mám pocit, že váš film, ač se jeho příběh odehrává v 80. letech minulého století, je velmi aktuální. Je mimo jiné o tom, že režim si dělá, co chce a lže lidem. To se děje všude možně dodnes. Podobný příběh by se mohl odehrát kdekoliv a kdykoliv.

M. G. Ano, takových incidentů se dějí stovky ročně na celém světě. A stalo se jich velmi mnoho i v minulosti. I proto náš film přijali skvěle například v Argentině. Lidé se s ním dokázali ztotožnit, protože sami zažili něco podobného. Nemusí to být zrovna vodní přehrada. Může to být kupříkladu stavba dálnice, jaderná elektrárna, kácení pralesů. Takových případů je mnoho. Avšak když jsme film dělali, zavázali jsme se, že nechceme jít úplně do politiky. Chtěli jsme jít k lidem. Chtěli jsme být apolitičtí, ale odmítali jsme být apologetičtí a něco ospravedlňovat. To v žádném případě. Ovšem snažíme se říci, že šlo o veřejný zájem, o nedostatek vody. Ve hře se stavbou přehrady byly na výběr dvě doliny, které režim zvažoval. Samozřejmě to ale neznamená, že nejde o zánik malého společenství a že to lidi nebolelo. A že se nejedná o jedno z největších přesídlení obyvatelstva v našich dějinách, o kterém málokdo ví.

Jak říkám, náš směr byl jít přímo k lidem. Do jejich domácností. Chtěli jsme ukázat, jak to všechno prožívali. Na tom byly založeny i rešerše, a pak celý film. Opravdu jsme se chtěli vyhnout ukazování prstem na někoho, kdo by mohl být na vině. Myslím si, že celé už je to stav, který se udál. Absence vody tam byla. A lidé byli postaveni před takovou volbu, nevolbu.

Sáro, čím je pro vás tato historie onoho jednoho koutku Slovenska?

S. Ch. Já jsem v těchto letech ještě nežila, ale jako pro Rusínku je to pro mě vážně smutné téma. I to, co se stalo, je smutné. Pro Rusíny bylo velmi těžké opustit svou zemi. Já si neumím představit, že bych musela opustit svůj dům s celou svou rodinou, a se všemi obyvateli naší vesnice jít žít někam do bytovky. Tedy že by se stalo něco, na co vůbec nejsme zvyklí.

Ve filmu Potopa zní rusínština prakticky po celou jeho délku. Jak složité bylo natočit film v rusínštině? A bylo těžké přesvědčit producenty, aby vám takový film vůbec prošel?

M. G. Na producenty jsme měli v tomto případě štěstí. Od začátku bylo jasné, že pokud chceme být věrní nebo co nejvíce blízcí realitě a ztvárnění událostí, které se děly, tak musíme být věrní i co se týče jazyka. Je však třeba říci, že rusínština má několik dialektů, v každém údolí se mluví trošku jinak. Ve Starinské dolině se mluví trošku jinak, než jaký jazyk zní ve filmu. Je to proto, že část hereckého castu včetně představitelky hlavní postavy Mary, a představitelky důležité figury Katky jsou neherečky, a mluví trošičku odlišným dialektem než ve Starině. Tak jsme z praktických důvodů rozhodli, že se ve filmu využije jejich rodné nářečí.

A obecně – nemám pocit, že by bylo složitější točit film v rusínštině než třeba ve slovenštině nebo češtině. V rusínských oblastech jsem trávil podstatnou část svého dětství, takže všemu, co herci říkají, dobře rozumím. Bylo to tedy vlastně jednodušší. Každopádně se mi ten jazyk velmi líbí, takže to bylo příjemné.

Sáro, ani vám tedy rusínština nedělá problémy. Dá se říct, že jste se rolí Mary tak trošku vrátila ke svým kořenům?

S. Ch. Rusínština mi skutečně nedělá žádné problémy. A po natáčení jsem z tohoto jazyka ani neodešla. Doma mluvíme s otcem rusínsky, a stejně tak i s prarodiči. Tedy jsem v tom vyrůstala. Sice na tom jazykově už nejsem tak skvěle, jako dřív, občas si tu rusínštinu poslovenštím, ale je to můj rodný jazyk.

Ve vašem kraji se tedy mluví stále rusínsky?

S. Ch. Ano, v naší vesnici i v kraji. Naše vesnice je rusínská, stejně jako je rusínský a samozřejmě rusínsky mluvící i náš kraj. Takže, ať už jdu třeba do kostela nebo se projít po obci, stále si povídáme rusínsky. Slovenština tam nezní, neslyšela jsem ještě tamní lidi mluvit slovensky. Když je někdy zaslechnu říkat něco slovensky, je to opravdu divné. Jsem v naší vesnici zvyklá na rusínštinu.

Řekla jste, že s hlavní hrdinkou Marou, kterou hrajete, máte některé společné rysy, například že i vás to kdysi táhlo z vesnice do města. Ale že jste pochopila, co vám dal venkov. Co všechno?

S. Ch. Je to můj domov. Stále toužím odejít a prozkoumat městský život jinde, i v zahraničí. Ale vždycky je dobré vrátit se domů a být v tichu tam, kde není ruch. Kde kolem sebe máte své lidi a svůj vytvořený klid.

Máte zmapované rusínské hnutí v zahraničí? V okolních státech – v Polsku, Maďarsku, Rumunsku, na Balkáně i u nás v České republice, je poměrně silné, každopádně o sobě dává vědět…

M. G. Úplně podrobně zmapované je nemám, vím o existenci různých diaspor ve státech, které jste zmínil, a také o docela silné komunitě ve Spojených státech, odkud nám i píší, že by náš film rádi viděli. Přemýšlíme tak, jak ho k nim dostat.

Chvilku jsme přemýšleli, že bychom pro náš film zvolili lokace na severu Rumunska – u hranic s Maďarskem, protože tam jsou scénicky velmi pěkné obrázky, a současně je tam početná rusínská diaspora. Nakonec jsme ale natáčeli na východním Slovensku.

Ve filmu vidíme rusínskou svatbu i rusínský pohřeb, a začlenil jste do něj i další folklórní prvky. Čerpal jste z vlastních zkušeností nebo spíš ze studia obyčejů místních Rusínů?

M. G. Z obojího. Práci na filmu předcházelo několik let rešerší. Navštěvovali jsme region, a hledali tu hlavně vysídlence a jejich potomky. A taky ty, kteří pracovali na vodním díle Starina, lidi, kteří je projektovali. A přitom jsme postupně naráželi na různé historky, zvyky i tradice. Tím vším jsme se inspirovali. Strávili jsme tam hodně času, smáli jsme se s lidmi, plakali jsme s nimi, a u toho studovali reálie.

Takže šlo spíš o práci v terénu než v archivech a muzeích?

M. G. Samozřejmě jsme byli i v muzeích, ve vámi zmíněném prešovském a taky třeba ve Vihorlatském muzeu v Humenném, kde nám ohromně pomohli. Velmi nápomocný nám byl takový, řekl bych, záchranářský výzkum zanikajícího světa, který svého času organizovala Mária Mišková v Humenném. Dala dohromady asi deset různých amatérských fotografů, a také filmařů, kteří jako dokumentaristé chodili do vesnic, které se musely vysídlit, a postupně zaznamenávali tamní zanikající svět. Jedná se o stovky fotografií, které jsme měli možnost studovat, inspirovat se jimi, některé záběry jsme přenášeli do filmu. Někdy vás u těch obrázků napadnou konkrétní scény, takže tento obrazový materiál pro nás byl obrovskou pomocí.

Videozáběry z titulků vašeho filmu pocházejí z této kolekce?

M. G. Ano. Titulkové záběry jsou použité z dokumentu Mira Smoláka, který byl v té době studentem dokumentární katedry FAMU. Miro Smolák a jeho bratr, akademický malíř Andrej Smolák, pocházejí ze Stariny. Čili on se tam tedy vrátil a na místě natočil tenhle dokument. No a ten malíř, který je v záběru, je právě jeho bratr Andrej.

Jako představitele filmových postav jste využil několika členů souboru Divadla Alexandra Duchnoviče z Prešova.

M. G. Ano. Když už když jsme věděli, že celý film bude natočen v rusínském jazyce, uvědomili jsme si, že na Slovensku máme divadlo Alexandra Duchnoviče v Prešově, ve kterém se rusínsky mluví. Odtud jsme čerpali většinu profesionálních herců. Neherce jsme měli z celého regionu, a jsme všem velmi vděční, že chodili na naše castingy. Uvědomuji si, že vyžadovalo obrovský kus odvahy jednoduše přijít na konkurs.

Jak vůbec definitivní casting vznikal? Bylo složité nalézt odpovídající herce do jednotlivých rolí? Obě mladé (ne)herečky celým tím konkurzem prošly, je to tak?

M. G. Ano, casting trval tři roky. Vytipovali a našli jsme si místa na severovýchodním a východním Slovensku, kde je nejpočetnější komunita Rusínů, a tam jsme castingy organizovali. Komunita Rusínů na Slovensku má evidovaných asi padesát tisíc příslušníků této národnosti, z toho ženy tvoří polovinu a mladých děvčat je ještě míň, takže počet dívek ve věku, který jsme potřebovali, je relativně malý. A takových, které najdou odvahu a přihlásí se na casting, je ještě méně. Čili snažili jsme se přes různé kanály distribuovat výzvy, hlavně jsem chtěl, aby to byla děvčata bez předchozích hereckých zkušeností, to ideálně, respektive aby bylo jasné, že je není třeba mít. Sára pak opravdu na všechny castingy chodila a vždycky byla výborná. Totéž se týká i Katky Babejové. Nakonec to tedy byla jednoduchá volba.

Ve filmu Potopa vyvažujete depresi s nadějí. Vysloveně depresivní scény jsou ty, kdy je v obci demontována autobusová zastávka, zatímco naději představují čápi hnízdící nad už téměř zdemolovanou vesnicí. A zase: beznaděj zažíváme při exhumaci ostatků z místního hřbitova, a za chvíli opět naděje, že si i vystěhovaní lidé pořád drží svou víru, a když nemají kostel, vybudují si ho v garáži na sídlišti. Cítím to dobře?

M. G. Ano. Vyplývá to jednak z povahy materiálu, který jsme nashromáždili, jednak z povahy toho, co se dělo. Jedna věc týkající se jisté rusínské komunity mi silně utkvěla v hlavě: když ti lidé prožívali nejtěžší chvíle, zpívali si o tom písničku. Ale vesele. To mi zůstalo v hlavě.

V těchto letech jsme měli možnost sledovat opravdu akcelerovanou přeměnu vesnického člověka na člověka městského. A je třeba říci, že mnozí mladí lidé odtud chtěli odejít pryč. Každý, nebo alespoň ti, se kterými jsme mluvili, se chtěl nějak realizovat. Každý měl nějaké sny, nějaké ambice, a mládež měla pocit, že toto místo jí prostor k jejich naplnění nenabízí. Avšak ti staří chtěli zůstat. Nic jiného neznali, rozumím tomu. Protože pokud někdo žije v generačním domě, který postavili jejich rodiče nebo rodiče rodičů, a ten dům přežil dvě světové války, přežil rok 1968, máte k tomu místu vztah. Pak přijde mír. A najednou – vodní nádrž! Někdo vás odtud chce dostat pryč, a to navždy. To ve vás pochopitelně zanechá hlubokou ránu. K tomu ti staří lidé velmi těžko snášeli přesídlení do míst, která pro ně vůbec nebyla vhodná. Byty, do kterých je přesídlili, nazývali dvoupokojovými betonovými rakvemi. Chřadli tam, a mnoho z nich do dvou let odešlo.

Mohli jsme končit náš film pesimisticky. Ale nějak nám – se střihačem Pawlem Laskowskim – ve střižně přišlo, že si žádá naději. Je snadné vytvářet depresivní věci, alespoň podle mě. Ale mám pocit, že jich zažíváme tolik, obzvláště v této době, že je dobré dát na konec něco pozitivního. Ve filmu máme tedy naději, že se leccos dá přežít, a něco může být i dobré.

To je třeba závěrečná scéna svatby na sídlišti, že? Dává naději, že si Rusíni budou stále své zvyky držet, a přežijí téměř v jakémkoli prostředí.

M. G. Přesně tak. Konkrétně tuto scénu svatby mám asi z celého filmu nejraději. Určitě i díky Igoru Lattovi, který hraje ujka Karla a ve filmu říká, že voda je život, a ať dopřejeme radost ze života i jiným. Mám pocit, že tahle řeč vystihuje všechno. Je tam ten smutek, ale už ne silný pocit křivdy. Ona se tam přitom křivda stala! Měli oprávněný pocit ve smyslu: tady žiju, a pak přijde režim, který mě odsud vyhodí. Přitom zatopena byla pouze jedna vesnice, ostatní zatopené nejsou, a přesto musely být vysídlené. Obecně – tohle jsou otázky, které si lidé kladou dodnes.

Obou se vás na konec ptám: jak vidíte budoucnost Rusínů a rusínštiny na Slovensku, případně i v Česku? Udrží se rusínština jako živý jazyk, nezemře, byť v roce 1995 byl na půdě Prešovské univerzity kodifikován spisovný rusínský jazyk? Mám pocit, že rusínsky mluví čím dál tím míň lidí, a to i na Slovensku. Nebo se pletu?

S. Ch. Nedávno jsem nad tím přemýšlela. Ano, rusínštinou mladí lidé už tolik mluvit nechtějí, není tak blízká jejich srdci. Ale Rusíni se určitě neztratí, stále se jich najde dost. Jsou všude po světě. A jejich kořeny jsou hluboké. Když se potkají, ty vztahy tam jsou, cítí je, i když se třeba nikdy v životě neviděli. Jsou to dobří lidé. A věřím, že ani rusínština nezemře.

M. G. Věřím úplně stejně ve stejnou věc. Doufejme, že Rusíni i rusínština tu stále budou a že stále budou mít co říct.


TOMÁŠ PILÁT


foto:   Potopa, prezentace filmu
zdroj: Continental film