Rusínští vojáci čs. armády umírali za Československo

Na přelomu října a listopadu 1938 se těžiště bojových střetnutí defi nitivně přesunulo z českého pohraničí na jižní Slovensko a Podkarpatskou Rus. Nic na tom nezměnila ani Vídeňská arbitráž a čs.-maďarská hranice zůstala zónou neklidu až do března 1939. Boje o nejvýchodnější část naší republiky v tomto období se především v posledních dvou desetiletích těší poměrně značné pozornosti českých historiků i publicistů. Poněkud stranou však zůstává skutečnost, že rusínští (resp. podkarpatští) vojáci československé armády plnili svoji občanskou povinnost po celé délce hranic republiky a nejméně dvě desítky jich v době od vyhlášení mimořádných opatření na obranu státu v květnu 1938 do obsazení a ukončení bojů s Maďary v březnu 1939 přišly ve službě o život.

Čtyři z nich padli přímo během bojů (ze 47 jmenovitě známých padlých). Prvním z nich byl vojín 3. roty pěšího pluku 22 „Argonského“ Daniel Balla (nar. 28. září 1915 v Zapsoni), který se během henleinovského povstání 22. září 1938 dostal v obci Janovice-Hodkovičky v Broumovském výběžku do zajetí. Byl zastřelen sudeto-německými vzbouřenci, když se během protiútoku čs. jednotek snažil ze zajetí uprchnout. Je pohřben v Josefově. Vojín 11. roty pěšího pluku 36 Šimon Chuda (nar. 26. ledna 1906 ve Velkém Rakovci), v civilu zemědělský dělník, padl 25. října 1938, jako vojenská posila užhorodského praporu SOS při útoku maďarských teroristů na kótu 116 u obce Pálenisko. Pohřben byl o tři dny později v Užhorodě. Další vojín pěšího pluku 36 (1. rota) Eliáš Kolačuk (nar. 28. července 1915 v Rachovu), v civilu také zemědělský dělník, byl jednou ze čtyř obětí celodenních bojů, které se mezi československými jednotkami a Maďary rozhořely 6. ledna 1939 na mukačevském předměstí Rozvegovo. Spolu se svými českými kamarády byl pohřben v Sevljuši. Posledním padlým byl slovenský Rusín, četař aspirant Juraj Pjesčák, učitel z Velkého Lipníku u Spišské Staré Vsi (nar. 14. března 1914), abiturient Ruského učitelského ústavu v Prešově a absolvent Školy na výchovu důstojníků pěchoty v záloze 17. pěší divize v Popradu. Padl jako zástupce velitele mi-nometné čety roty doprovodných zbraní horského pěšího pluku 3 dne 1. listopadu 1938 v boji s maďarskými záškodníky na Běhuňském vrchu.

Dalších pět rusínských vojáků utrpělo v důsledku různých nehod během výkonu služby tak těžká zranění, že jejich následkům podlehli. Jednalo se o vojína Vladimíra Bugjoše, kmenově příslušného k 5. rotě pěšího pluku 3 „Jana Žižky z Trocnova“ (nar. 29. srpna 1914 v Bekeni), zemědělského dělníka, který se stal 12. června 1938 obětí dopravní nehody u Plumlova. Zemřel při převozu do nemocnice a je pohřben v Prostějově. V důsledku dopravní nehody zemřel i Alexander Molnár, mobilizovaný rolník z Rafajnova (nar. 14. srpna 1904 tamtéž). Zemřel 14. října 1938 v Olomouci a je tam i pohřben. Mobilizovaný vojín 2. roty pěšího pluku 34 „Střelce Jana Čapka“, berní elév ze Svaljavy, Michal Canyko (nar. 2. září 1909) byl 9. října 1938 během střežení železniční trati Polom-Bělotín nešťastnou náhodou zachycen vlakem. Je pohřben v Hranicích na Moravě. Vojín náhradní korouhve dragounského pluku 10 Vasil Luták (nar. 12. listopadu 1914), rolník z Kraljovy Martinky u Iršavy se 19. ledna 1939 utopil v rozvodněné Uži, poté, co se na něj převrátil vůz, který řídil. Pohřben je v Perečíně. Vyloženě nešťastnou náhodou zemřel nováček (na vojně byl teprve deset dní) Fedor Husár, dělník z Paseky Tuří v okr. Perečín. Dne 11. března 1939 spadl do studny německé evangelické fary ve Velké u Popradu. Pohřbili ho tamtéž.

Přestože úmrtí v důsledku nemocí nelze ve všech případech označit jako důsledek vojenské služby, je mimo jakoukoliv pochybnost, že pobyt v polních podmínkách a zhoršená dostupnost odborné lékařské péče ke zhoršení zdravotního stavu těchto vojáků přinejmenším přispěly. Nemocím podlehli čtyři podkarpatští vojáci: dva zemřeli na tyfus (mobilizovaný vojín dragoun-ského pluku 10, dělník z Ardovce v okr. Sevljuš, Jan Kvak, nar. 12. června 1905, zemřel 13. října 1938 v Prešově, kde byl i pohřben. O necelý měsíc později, 10. listopadu 1938 v Levoči, zemřel vojín stejného pluku, Jiří Zekaň, dělník z Imstičeva v okr. Iršava, (nar. 29. června 1910 a pohřbený v Levoči), jeden na srdeční slabost (Jan Michalec, nar. 20. března 1907 v Sevljuši, v civilu dělník, vojín v záloze 2. náhradní roty pěšího pluku 29 „Plk. J. J. Švece“, zemřel 13. října 1938 v Českých Budějovicích, pohřben byl tamtéž) a jeden na zánět pobřišnice (Evžen Steinfeld, nar. 4. února 1915 ve Vyloku, okr. Berehovo, v civilu krejčí, vojín 3. roty pěšího pluku 3 „Jana Žižky z Trocnova“, zemřel 3. listopadu 1938 v Brně a pohřben byl na brněnském židovském hřbitově).

Jedním z tragických průvodních znaků let 1938–1939 byla vysoká sebevražednost v armádě. Více než dvě desítky vojáků si dobrovolně vzaly život v důsledku kapitulace a následných politických změn. Dva z nich byli rusínské národnosti. Jiří Senevič, dělník z obce Lipča v okrese Chust, vojín Sborového proviantního skladu 11 se zastřelil 28. února 1939. Téhož dne měl být propuštěn do civilu. Senevič však odmítl návrat do svého domova, který byl mezitím obsazen Maďary. V důsledku tohoto a několika dalších případů pak bylo Ministerstvem národní obrany v Praze povoleno vojákům ze zabraného území zůstat v další dobrovolné činné službě v čs. armádě až do 30. září 1939. Druhým případem byl obuvník Ondrej Meško, rodák z Hrušova v okr. Terešava (nar. 6. listopadu 1902), slovenské národnosti, mobilizovaný desátník 3. náhradní roty pěšího pluku 36, který se 3. listopadu 1938 zastřelil v rozrušení ze zprávy, že Užhorod má být obsazen Maďary. Pohřben byl v Užhorodu.

Byly ovšem i případy sebevražd podkarpatských vojáků z osobních důvodů: Četař délesloužící náhradního praporu (mobilizačního) pěšího pluku 70 Petr Mikita z Rakošína, okr. Mukačevo a vojín roty pomocného zdravotnictva Pavel Toth ze Sasova v okr. Sevljuš. U několika desítek sebevražd vojáků zůstaly v těchto tragických měsících důvody jejich odchodu ze světa nezjištěny. V celé čs. armádě je doposud známo 562 případů padlých a zemřelých vojáků v době od 21. května 1938 do konce března 1939. Podkarpatská Rus je tedy s dvěma desítkama mrtvých zastoupena 3,56 % z celkových čs. ztrát. Ve skutečnosti však je toto číslo (především u padlých) mnohem vyšší. Důvodem je jednak torzovitost dochovaných archivních materiálů a především pak skutečnost, že neexistuje jmenný seznam ztrát z ústupových bojů čs. jednotek na Podkarpatské Rusi ve dnech 14.–18. března 1939. Právě tam sloužila celá řada místních občanů, z nichž zde mnozí položili život. Spolu se svými českými a slovenskými kamarády se tak stali posledními nositeli a obránci dočasně potlačené československé státnosti.

JIŘÍ PLACHÝ, Vojenský historický ústav Praha
Pozn.: Vlastní a místní jména jsou ponechána v původní (tedy většinou počeštěné) podobě, v níž jsou uváděna v archivních materiálech.