Svobodné zednářství na Podkarpatské Rusi: vzestup a úpadek

Dmytro Erdeli

Dnes jen málokdo opravdu rozumí tomu, co zednářské hnutí představuje. Ještě méně lidí zná jeho historii — a téměř nikdo si ho nespojuje s takovým regionem, jako je Podkarpatská Rus. Nejprve je třeba si vyjasnit, co svobodní zednáři vlastně znamenají. Jedná se o tajné filozoficko-etické hnutí s náboženským podtextem, jehož stoupenci se sdružují na základě myšlenek morálního zdokonalování, bratrství, vzájemné pomoci a dobročinnosti.

Samotné termíny „zednář“ a „svobodný zednář“ pocházejí z francouzštiny (*maçon*, *franc-maçon*). O původu samotných zednářských organizací — lóží — existuje mnoho teorií. Jedna z nich je spojuje s templářským řádem, pravděpodobnější však je, že hnutí vychází z tradice středověkých stavebních a cechovních spolků. Právě od nich převzalo svou symboliku i terminologii.

Od 18. století vznikaly lóže podřízené Velkým lóžím. Navzdory jejich utajenému charakteru nebyly vnitřně jednotné — sdružovaly zástupce různých národů, kultur a náboženství. Mezi známé svobodné zednáře patřili např. Edvard Beneš či Karel Čapek, ze zahraničí pak Hegel, Beethoven či Voltaire. Hnutí spojovaly ideály kosmopolitismu, sekularizované vědy, humanismu, ale také výrazný ritualismus a symbolismus, což mu dodávalo jistou tajemnost.

Počátky: rusínští emigranti v Rusku

Území Podkarpatské Rusi bylo zpočátku spojeno se zednářstvím jen nepřímo. V 18. a na začátku 19. století emigrovali mnozí rusínští intelektuálové z Uherského království do ciziny — nejčastěji do carského Ruska, které nabízelo nové možnosti.

Například Mychajlo Baludianskyj (1769–1847), syn rusínského kněze, se stal rektorem Petrohradské univerzity. Peter Lodij (1764–1829), Ivan Orlaj (1771–1829) a Vasyl Kukolnyk (1765–1821) také dosáhli vysokých akademických či státních postů. Všichni tito muži se v Rusku stali svobodnými zednáři — Orlaj byl členem lóže „Alexander“, Baludianskyj lóže „Petr“. Aktivně se podíleli na veřejném životě a byli svědky rozmachu liberalismu i děkabristického hnutí.

Autokratická politika carské vlády však taková „nepohodlná“ hnutí brzy potlačila. Lóže v Rusku se dostaly do krize kvůli represím, mysticismu i vnitřním konfliktům. Téměř celá generace rusínských „bratrů“, která v první třetině 19. století dosáhla v Rusku úspěchů, byla postupně vytlačena z veřejného života. Následovalo dlouhé období stagnace.

Meziválečné období: oživení a střet elit

Druhá etapa zednářství na Podkarpatské Rusi se odehrála v první polovině 20. století. Polský historik Ludwik Hass v této souvislosti zmiňuje založení tří lóží: v Mukačevu („Progressio“, 1902), Užhorodu („Kárpáth“, 1913) a Berehově („Pro Libertate“, 1913), které spadaly pod Velkou symbolickou lóži Uherska. Tyto lóže byly maďarské či maďarsko-německé, a Rusíni v nich prakticky chyběli — svědčí to o kulturním útlaku a důsledcích maďarizace.

Po roce 1919 se Podkarpatská Rus stala součástí Československa. Maďarské a německé elity ztratily svůj předchozí vliv a spolu s tím „usnuly“ i staré lóže. Naopak československé zednářství zaznamenalo rozmach — vzniklo přes 60 lóží. Staré maďarsko-německé struktury však vytvořily opozici vůči českému vlivu a obnovily svou činnost ve 30. letech v rámci tzv. Velké lóže národnostních menšin („Lessing zu den drei Ringen“). Připojily se k ní i staré podkarpatoruské lóže: užhorodská (1930), mukačevská (1934) a berehovská (1936). Ani zde však Rusíni nefigurovali.

Prvním pokusem o československý zednářský projekt v regionu byla lóže „Centrum Securitatis“, která vznikla roku 1934 v Užhorodě. Zpočátku fungovala jako kroužek, koncem roku 1935 byla přijata do Velké lóže Československa. Sdružovala především české úředníky a inteligenci, pravděpodobně i z bezpečnostních struktur — tomu odpovídá i název „Centrum bezpečnosti“.

Zásadní bylo, že lóže dostala za úkol přiblížit se místnímu rusínskému obyvatelstvu. Jedním z jejích pracovních jazyků byla rusínština a je doloženo, že se do lóže zapojilo i několik Rusínů — byť jejich jména dnes nejsou známa. I tak šlo o výjimečný jev v dějinách regionu: zednářské lóže se zde staly prostorem střetu ideologií i kulturních zájmů.

Konec a ticho

Nástup druhé světové války znamenal rychlý konec. Svobodní zednáři byli ve střední a východní Evropě perzekvováni — lóže se buď samy rozpustily, nebo byly násilně uzavřeny. Po válce a nástupu komunistických režimů už zednářství na Podkarpatské Rusi nikdy neobnovilo svou činnost.

Podle oficiálních údajů dnes na území Zakarpatské oblasti Ukrajiny neexistuje žádná aktivní lóže ani buňka. Zednářské hnutí zde mělo pouze dvě výrazné etapy: první spojenou s rusínskými intelektuály působícími v Rusku na počátku 19. století, druhou ve 20. století, kdy na Podkarpatské Rusi vznikly maďarsko-německé lóže, k nimž se později přidala i jedna československá s účastí Rusínů. Obě fáze skončily v důsledku politických změn — a místní zednářství zůstává dodnes kapitolou uzavřenou.

-de-

obr.: ilustrační