28. října se národ konečně svobodně nadechl. Se vznikem republiky ale původně nikdo nepočítal

Rok plný osmičkových výročí uzavírá 28. říjen. Ten den se začaly psát novodobé dějiny českých zemí, protože po stoletích pod správou Habsburků vznikl v roce 1918 samostatný československý stát. Republika za těch sto let zažila řadu zvratů i změn politického režimu. Oslavy jejího vzniku by měly být největší ze všech jiných letos připomínaných výročí. Se vznikem republiky ale Češi tehdy příliš nepočítali...

Podle výzkumu společnosti Post Bellum 79 % procent oslovených Čechů ví, co se stalo v roce 1918. Dokázali správně identifikovat, že tehdy skončila první světová válka, rozpadlo se Rakousko-Uhersko a vznikl nový samostatný stát Čechů a Slováků. Tento osmičkový rok tak lidé dle výzkumu znají nejlépe. Kolik z nich ale opravdu chápe okolnosti vzniku Československa a události, které mu předcházely?

Polovina mladých nezná osmičková výročí. Vede je to do náruče extremistů, varují odborníci Polovina mladých nezná osmičková výročí. Vede je to do náruče extremistů, varují odborníci

Vznik Československa si ještě před válkou lidé nedokázali ani představit
Myšlenky autonomie se v myslích tehdejších Čechů objevovaly už několik desetiletí. Proces odstartoval výbušný rok 1848, kdy se i české země chtěly připojit k revolučnímu proudu v Evropě. Nálady tehdy vyústily v pražské červnové povstání, které bylo za velení generála Alfreda Windischgrätze krvavě potlačeno. Myšlenka na samostatnost ovšem přežívala dále. Rozvinout se ovšem mohla až s koncem první světové války.

Prohraná válka degradovala význam Rakouska-Uherska a umožnila československým patriotům, aby opět naplno vzkřísili myšlenku autonomie. Myšlenka vzniku samostatného státu mimo monarchii byla ale nečekaná, protože v takovou míru samostatnosti zřejmě tehdy lidé ani nedoufali.

„Před válkou si jen malé skupinky Čechů dokázaly představit samostatný český stát. Nový stát tak nebyl výsledkem nějakého třistaletého českého boje za samostatnost, ale daleko spíše realistickým oceněním vzniklé situace,“ vysvětlil v rozhovoru pro INFO.CZ historik Ivan Šedivý, který se specializuje na dějiny Československa mezi lety 1918 až 1938. Čechoslováci prostě využili výhodné situace, kterou jim výsledek války přinesl.

Tomáš Garrigue Masaryk nebyl sám
Ve spojení se vznikem státu se zřejmě většině lidí vybaví postava prvního prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka. Ten ovšem nový stát nevybudoval sám. O samostatnost usilovaly dva proudy vlastenců. Jedním z nich byl zahraniční odboj, do kterého patřil právě Masaryk, Edvard Beneš nebo Milan Rastislav Štefánik. Jejich cílem bylo zajistit budoucímu státu mezinárodní uznání, které by podpořilo vznik republiky. Stát Čechů a Slováků například podpořila už v červnu 1918 Francie, v srpnu Velká Británie a v září Spojené státy a Japonsko.

Při jednáních o uznání Československa měli politici v rukou poměrně pádný argument. Byly jím Československé legie, které se vytvořily z českých a slovenských vojáků, kteří dezertovali z rakousko-uherské armády a přidali se k bojům na straně vojsk Dohody. Odhaduje se, že v legiích bojovalo koncem války až kolem 150 tisíc vojáků. Legionáři měli také v nově vzniklé republice vysoké postavení a stali se také základem politické reprezentace až do druhé světové války, ve které se část z nich zapojila do odboje proti nacistům.

Odbojová Maffie bez mafiánů
Kromě zahraničních bojovníků za samostatnost existovali i na území českých zemí v Rakousko-Uhersku lidé, kteří se zapojili do podzemního hnutí. Hlavním orgánem domácího odbojového hnutí byla takzvaná Maffie, výbor, který vznikl krátce po odchodu Masaryka do exilu v roce 1914. Jeho cílem byla především domácí podpora zahraničních akcí budoucího prezidenta. Šlo především o zpravodajskou činnost a o udržování kontaktu se zahraničním odbojem. Do akcí Maffie bylo zapojeno asi 200 lidí včetně poslanců Říšské rady Karla Kramáře a Aloise Rašína, kteří byli v roce 1915 zatčeni a vězněni až do července 1917, kdy jim nový císař Karel udělil amnestii. Jejich hvězdný čas ale teprve přišel.

Pozapomenutí Muži 28. října
„Lide československý! Tvůj odvěký sen stal se skutkem. Stát československý vstoupil dnešního dne v řadu samostatných, svobodných, kulturních států světa,“ stojí v provolání o vzniku republiky z 28. října 1918. Tímto dokumentem oficiálně vznikl nový autonomní stát. Pod provoláním jsou podepsaní takzvaní Muži 28. října, Antonín Švehla, Alois Rašín, Jiří Stříbrný, Vavro Šrobár a František Soukup. Členové Národního výboru československého, kteří už několik měsíců připravovali zákony nového státu a připravovali se k převzetí moci. Téhož dne pětice vydala první zákon o zřízení samostatného státu československého. Předsedou první vlády se 14. listopadu 1918 stal Karel Kramář.

Vyhlášení samostatnosti ale nebylo jediným dokumentem, který upravoval autonomii českých zemí. Vedlo k ní už předtím několik deklarací, které naznačovaly poválečný vývoj v Evropě. Toto jsou ty nejdůležitější z nich.

Tříkrálová deklarace
Jedním z prvních oficiálních prohlášení k budoucí samostatnosti byla deklarace českých poslanců vídeňské říšské rady a zemských sněmů historických zemí Českého království z 6. ledna 1918. Představitelé českého politického života v ní požadovali autonomii a svobodu a odvolávali se na právo na sebeurčení národů, které podle nich mělo být zahrnuto v mírovém jednání o budoucnosti evropských států.

Úryvek z Tříkrálové deklarace
My, poslancové národa českého, prohlašujeme, že mír, který by národu našemu nepřinesl spravedlnost a svobody, nemohl by pro něj býti mírem, nýbrž jen počátkem nového mohutného a důsledného zápasu za státní samostatnost, v němž by národ náš napjal veškeré své síly hmotné i mravní až do krajnosti a v tomto bezohledném boji neustal by až do šťastného konce.

14 bodů prezidenta Wilsona
Jen dva dny po Tříkrálové deklaraci vystoupil s řešením situace na starém kontinentu americký prezident Woodrow Wilson, který na jednání Kongresu 8. ledna 1918 naznačil mezinárodní uspořádání po skončení války. V desátém bodu Wilson zmiňuje, že národy Rakouska-Uherska by měly mít možnost se rozvíjet autonomně, pokud si to budou přát.

Manifest císaře Karla I.
Císař Karel I. věděl, že po prohrané válce nemůže doufat v předválečné obnovení Rakouska-Uherska, nechtěl ale dopustit odtržení Československa. Proto 16. října 1918 v době vrcholícího tlaku přišel s návrhem na federalizaci Rakouska-Uherska a přeměnu monarchie ve spolkový stát složený z jednotlivých států a národů.

Úryvek z Národního manifestu císaře Karla
Mým věrným národům rakouským! Od té doby, co jsem nastoupil na trůn, jest Mou nezdolnou snahou vymoci veškerým Mým národům vytoužený mír, jakož i ukázati národům rakouským cestu, na níž by bez překážek a třenic dali požehnaně rozvinouti svým národním silám a využitkovali jich úspěšně k svému duševnímu a hmotnému blahobytu. (…) Rakousko se má státi, jak tomu chtějí jeho národové, státem spolkovým, v němž každý národní kmen tvoří svůj vlastní státní útvar na území, jež obývá.

Washingtonská deklarace
Na návrh císaře Karla reagoval Masaryk, který předložil Ministerstvu zahraničí Spojených států 18. října deklaraci zahraničního odboje, kterou vyhlašoval vytvoření samostatného československého státu. Následující den vyšel text, na kterém se podílel především sám Masaryk, v novinách. Při jejím psaní se budoucí první československý prezident inspiroval americkou Deklarací nezávislosti a francouzskou Deklarací práv člověka a občana.

Úryvek z Washingtonské deklarace
V této vážné chvíli, kdy Hohenzollernové nabízejí mír, aby zastavili vítězný postup spojeneckých armád a zabránili rozdělení Rakousko-Uherska a Turecka, a kdy Habsburkové slibují federalizaci říše a autonomii nespokojeným národům, podrobeným jejich vládě, my, československá Národní rada, uznaná vládami spojeneckými a vládou americkou za prozatímní vládu československého státu a národa, v plném souhlasu s prohlášením českých poslanců, učiněným v Praze dne 6.ledna 1918 (poznámka č. 1), a vědomi si toho, že federalizace a tím více autonomie neznamenají ničeho pod habsburskou dynastií, činíme a prohlašujeme toto naše prohlášení nezávislosti. Činíme tak, poněvadž věříme, že žádný národ nemůže být nucen žít pod svrchovaností, které neuznává, a poněvadž máme vědomí a pevné přesvědčení, že náš národ nemůže se volně vyvíjet v habsburské lži-federaci, která není než novou formou odnárodňujícího se útisku, pod nímž jsme trpěli minulá tři století.
Masaryk se i přesto, že nebyl jediným vlastencem, stal hlavní postavou přerodu monarchie v samostatný stát a v roce 1930 Národní shromáždění schválilo i takzvaný Lex Masaryk, který obsahuje větu „T. G. Masaryk se zasloužil o stát“. První československý prezident je také stále nejoblíbenějším ze všech hlav českého a československého státu. Dle výzkumu Post Bellum jeho činy hodnotí pozitivně 78 % oslovených.

Masaryk stál v čele státu 17 let. Koncem roku 1935 musel kvůli zdravotnímu stavu abdikovat a nahradil jej jeho přítel a podle některých historiků i „žák“ Edvard Beneš. To bylo ovšem v době, kdy se ve vedlejším Německu už naplno rozmáhal nacismus, který poprvé plně dopadl na obyvatele Československa v září 1938, kdy se museli vzdát pohraničních území. Tímto okamžikem skončila také doba první – masarykovské – republiky.

Aneta Černá

Zdroj:
https://www.info.cz/28-rijna-1918-vznik-ceskoslovenska

Foto:
T.G. Masaryk
WikiMediaCommons