Děkujeme, Republiko!

Je až neuvěřitelné, že my, prvorepublikové děti, kterým je už osmdesát i více let, oslavujeme sté výročí vzniku Československa.



Ve většině případů se zdůrazňuje, že ČSR byla státem dvou národů – Čechů a Slováků. Mnozí přitom zapomínají na třetí národní státotvornou složku státu vzniklého po první světové válce – na Rusíny, jejichž vlast, označovaná versailleskými mírotvorci jako „území jihokarpatských Rusínů“, byla na přání samotných Rusínů připojena k ČSR. Byla to možná i náhoda, ale náhoda šťastná, výjimečná ve strastiplných dějinách regionu. Za její využití my, Rusíni, děkujeme zakladatelům Československé republiky, v první řadě jejímu prvnímu prezidentu T. G. Masarykovi, jenž vynaložil maximum úsilí, aby přesvědčil vítězné mocnosti o nutnosti připojení „kraje jihokarpatských Rusínů“ k ČSR.

Země Rusínů neměla dosud ani jméno. Dostala je od vlády ČSR v dokumentu týkajícím se jejího statutu – v Generálním statutu pro organizaci a administraci Podkarpatské Rusi. Děkujeme za krásný název naší vlasti! Rusíni se ocitli v civilizačně vyspělé československé společnosti, jež dosáhla svého vrcholu v národně emancipačním procesu a vytvořila vlastní stát, i když územně dost zvláštní, neboť sjednotila tři různé národní celky se zcela odlišnou sociální a politickou strukturou. Odlesk pozitivní české národní euforie a urychlený vývoj emancipačního procesu slovenského národa dopadaly i na rusínskou společnost a pomáhaly jí překonávat staleté zaostávání. ČSR získala zanedbaný kraj, jehož obyvatelé, zvláště na venkově, žili na patriarchální úrovni. Vláda ČSR musela urychleně zaplnit tuto mezeru a konsolidovat poměry na Podkarpatské Rusi. Proto sem byly poslány tisíce úředníků, vojáků, ale i lékařů, učitelů, příslušníků divize Čs. červeného kříže, kteří likvidovali nemoci zanechané válkou, a zeměměřičů, kteří přidělovali bezzemkům půdu vyvlastněnou velkostatkářům. Přijížděli národohospodáři, kteří učili rusínské gazdy modernímu hospodaření, snažili se je zapojit do tržních vztahů, a tím je zbavit nekalých praktik lichvářů.

Československá administrativa se soustředila na řešení palčivých sociálních a hospodářských otázek, na rozvoj infrastruktury měst a země jako celku, na výstavbu nemocnic a škol. Výrazné stopy této činnosti existují v podkarpatských městech dodnes. Jsou to celé čtvrti obytných a administrativních budov postavených podle projektů významných českých i slovenských architektů. Také jim patří naše poděkování. Demokratická atmosféra první republiky a její vysoká duchovní úroveň pomohly Rusínům objevovat krásy vlastní země.

Napomohly zrození zvláštního fenoménu v kultuře střední Evropy – podkarpatské malířské školy, která měla evropskou úroveň a zapsala se do dějin jako výraz národního ducha Rusínů. Velký zájem o podkarpatský kraj a jeho lid projevili čeští vědci. Národnostní mozaika, panenská příroda, patriarchální způsob hospodaření, originálnost lidových zvyků a obyčejů, bohatý kolorit lidového umění a vedle toho odvěká chudoba kraje, zvláště jeho horských částí – to vše lákalo české vědce a poskytovalo podněty k jejich postřehům, úvahám a názorům. Čeští odborníci začínali už od roku 1922 s vědeckým výzkumem Podkarpatské Rusi především na poli národopisném, geografickém, archeologickém a historickém. Vydávali encyklopedická díla, sborníky či odborné studie. Děkujeme jim!

Neúnavným propagátorem rusínské kultury a děl rusínských spisovatelů mladé generace byl například český literární kritik A. Hartl. Vydal encyklopedicky koncipované dějiny rusínské literatury, sestavil a přeložil první českou antologii literatury Podkarpatské Rusi a analyzoval jazykovou situaci na Podkarpatské Rusi. V roce 1935 založil český básník a literární kritik J. Zatloukal v Bratislavě Klub přátel Podkarpatské Rusi a Podkarpatské nakladatelství, v roce 1936 pak časopis Podkarpatoruská revue. Prostřednictvím tohoto časopisu byli čtenáři v celém Československu seznamováni s tvorbou mladých rusínských spisovatelů, na stránkách periodika se diskutovalo o problémech rusínské společnosti. Monumentálním dílem, které J. Zatloukal uspořádal a redigoval, se stal encyklopedický almanach Podkarpatská Rus (1936), vydaný pod patronátem vlády ČSR. K vědeckému výzkumu Podkarpatské Rusi přispěl rovněž Slovanský ústav v Praze, jehož součástí se stala Společnost pro výzkum Slovenska a Podkarpatské Rusi, založená profesorem K. Chotkem. Profesor Chotek vypracoval projekt a stal se hlavním redaktorem sborníku Carpatica, na jehož stránkách byly publikovány materiály z dějin, kultury, národopisu a geologie Slovenska a Podkarpatské Rusi. Děkujeme českým vědcům!

Tragický rok 1938 a mnichovská katastrofa předčasně ukončily tento velmi nadějný vývoj malé země v neklidné střední Evropě.

Děkujeme ti, naše první republiko, za těch neopakovatelných dvacet let svobody!

IVAN POP, autor

Foto:
TGM na titulní straně rusínského časopisu z roku 1920 

zdroj: 
Podkarpatská Rus 
Časopis Společnosti přátel Podkarpatské Rusi, č.3|2018


Redakčná poznámka RUSYN.SK: Text zosnulého historika Ivana Popa vznikol pri príležitosti 100. výročia vzniku Československa v roku 2018. Publikujeme ho ako historické svedectvo a osobnú reflexiu autora o dvadsiatich rokoch spoločného štátu Čechov, Slovákov a Rusínov. Text prešiel iba jazykovou korektúrou.