Druhá republika? ‚Malá, ale naše.‘ Ve zmenšeném prostoru však brzy začalo být těsno

PRAHA Uplynulo devět dní od podpisu mnichovské dohody, jež přinutila Československo vzdát se ve prospěch Německa velké části svého území, a tři dny od demise Hitlerem nenáviděného prezidenta Edvarda Beneše. I tak si ještě někteří henleinovci chtěli s Čechy zaválčit.

V sobotu 8. října 1938 jedna z jejich jednotek na demarkační čáře u Nové Vsi u Kdyně na Domažlicku nejprve postřelila a poté umučila desátníka v záloze Vojtěcha Reta. Hlídka pohraniční Stráže obrany státu, která Reta hledala, byla také napadena a její velitel, jednatřicetiletý četnický štábní strážmistr Jaroslav Lauda, smrtelně postřelen. Umíral se slovy: „Hoši, chraňte republiku!“

Jeho republika již v tu chvíli ve své původní podobě neexistovala. Zmrzačený stát bude brzy chápan a označován jako „druhá republika“, bez naděje na přežití, jíž dějiny po Benešově abdikaci vyměří už jen pouhých 161 dní...

Klikaté cesty z deprese
Češi byli Mnichovem otřeseni a atmosféru těch dní symbolizuje sladkobolná píseň Františka Voborského a Josefa Daleckého Chaloupky pod horami, kde se zpívá „co se to stalo s vámi, byly jste takové hezké, vy naše chaloupky české. Smutně teď jdeme světem, štěstí je zvadlým květem...“

Dlužno říci, že z hurávlastence Františka Voborského se za pár měsíců stane udavač gestapa, horlivý kreslíř hloupých pronacistických vtipů a autor stejně hloupých rozhlasových skečů.

Útěchou všem má být nově heslo „Malá, ale naše“!. V té „zmenšené“ republice s ochromenou dopravou, narušeným průmyslem, desetitisíci uprchlíky, obranyschopností na nule začalo být těsno především duševně. Spodina hledala cestu k fašistům, intelektuálové začínali obdivovat obraz sovětského diktátora Stalina. Nastoupila cenzura, ze škol mizely obrazy T. G. Masaryka, přetíraly se legionářské tradice. Vše se svádělo na Edvarda Beneše, parlamentní demokracii a jeden z kulturních symbolů Masarykovy republiky spisovatel Karel Čapek byl do konce roku doslova uštván k smrti. Chladný rozum si tehdy dokázali uchovat právě jen běžní „čapkovští lidé“ (viz profil Jana Karla) – vlastenci bez patosu.

Ve zmenšené zemi sice dál pokračoval vývoj prototypů moderních zbraní, ovšem s otázkou, zda ochromené armádě k něčemu budou. Hořkým symbolem této snahy byla 22. listopadu 1938 smrt pilota četaře Arnošta Kavalce, který zahynul při zalétávání prototypu moderní stíhačky Avia B-35.

Dalším neblahým symbolem druhé republiky byla devastace parlamentního systému, kdy se začala prostřednictvím zmocňovacích zákonů preferovat nadřazenost vlády nad zákonodárným sborem. Atmosféra doby spolu s tichými aktivitami německých diplomatů byla skvělým podhoubím pro eskalaci sporů mezi Čechy, Slováky, Maďary a Rusíny, z nichž mnozí začali podléhat velkoukrajinskému nacionalismu, opět živenému Berlínem. Objevily se první antisemitské dekrety diskriminující židovské lékaře, právníky i některé státní zaměstnance.

Vyhlášením autonomie Slovenska a Podkarpatské Rusi se napětí mezi národnostmi nevyřešilo. Republiku, která začínala pomalu být spíše konfederací, teď hlavně k radosti slovenských luďáků krášlila od vydání ústavního zákona č. 299/1938 Sb. z 22. listopadu 1938 pomlčka v názvech Česko–Slovensko a Česko–Slovenská republika.

V českých zemích nyní existovaly pouze dvě české politické strany – vládní Strana národní jednotky a mírně opoziční a mírně levicová Národní strana práce. Obě strany vznikly v rámci „zjednodušení politického systému“ slučováním stran, přičemž komunistická strana byla zakázána. Na Slovensku si moc uzurpovala Hlinkova slovenská ľudová strana – Strana slovenskej národnej jednoty, která v prosinci spolkla většinu slovenských stran, a na Podkarpatské Rusi monopol moci získala Ukrajinská národní jednota. Luďáci si zřídili Hlinkovu gardu a Ukrajinci Karpatskou Sič – polovojenské skupiny, které nápadně připomínaly německé SA z roku 1933.

Život jde dál…
Když byl 21. ledna 1939 ministr zahraničních věcí František Chvalkovský přijat v Berlíně Hitlerem, naivně se domníval, že bude pochválen za to, jak nová republika normalizuje poměry podle německého vzoru. Jeho oficiální návštěva se ale zvrhla v „peskování“, když mu nespokojený Hitler vyčinil, že politika Prahy se ubírá příliš pomalu směrem, který si přál. V únoru 1939 se začalo zjišťovat v Praze i to, kdo z důstojníků československé armády je židovského původu, zatímco v odtrženém pohraničí (nyní v říšské župě Sudetengau) bylo přes 300 000 Čechů zbaveno občanských práv.

Ve zbytku republiky však zatím většina lidí stále žila po svém, chodili tančit, smáli se v kině u filmu Škola základ života (premiéra 11. listopadu 1938) studentům Ádovi Čuřilovi a Krhounkovi s tvářemi Ladislava Peška a Františka Filipovského a nechtěli si připustit, že se radují na palubě středoevropského Titaniku.

A čeští chlapci tehdy dostali velký dárek, který osloví i generace nadšenců po nich. Od 17. prosince 1938 začaly v časopise Mladý hlasatel vycházet kreslené příběhy Rychlých šípů – party, pro niž čest, slušnost a odvaha byly samozřejmostí, protože hatit podrazy Bratrstva kočičí pracky je třeba v každé době.


Kurýr odboje od spacích vozů
Mezi mobilizovanými vojáky, kteří se po mnichovském diktátu vraceli do civilu s vírou, že uloupené české pohraničí se jednou opět vrátí republice, byl i devětadvacetiletý rodák z Vídně, průvodčí spacích vozů na trase Praha–Bělehrad–Istanbul Jan Karel.Proto se za okupace ochotně stal kurýrem odboje. Pracoval především pro dnes již legendárního podplukovníka Josefa Balabána, jehož zprávy většinou převážel.

V lůžkových vozech se však tajně přepravovaly i součástky k vysílačkám či rozbušky. V květnu 1940 byli někteří čeští průvodčí propuštěni jako nespolehliví a kurýrní spojení s cizinou udržoval nyní jen Jan Karel. Ten také v prosinci 1940 převzal v bytě bývalého kolegy legionáře Jiřího Zemana kufr s pekelným strojem, který dopravil na Anhaltské nádraží v Berlíně, kde jej nechal 30. prosince 1940 odpálit. V té době měl na nádraží přijet vlak s Heinrichem Himmlerem, ale kvůli poruše na trati byl odkloněn na jiné nádraží. I tak vyvolala exploze v centru Berlína velký rozruch. Dne 4. března 1941 byl po příjezdu rychlíku z Paříže na Wilsonově nádraží Jan Karel zatčen.

Nacistům se sice podařilo dokázat mu jen jeho činnost kurýra, ale i tak byl stanným soudem odsouzen k smrti a 30. června 1942 spolu s kolegou Jiřím Zemanem zastřelen na Kobyliské střelnici.

Ze spojenců zbylo už jen Rumunsko
Po Mnichovu se okamžitě také přiostřily vztahy Česko-Slovenska s jeho sousedy. Poklidných zůstalo jen 201 kilometrů s posledním spojencem, královským Rumunskem.

Nejagresivnějším sousedem se stalo horthyovské Maďarsko, které své požadavky na revizi hranic prosazovalo četnými vojenskými a záškodnickými útoky.

K prvním bojům na hranicích došlo již 5. října 1938 jižně od Rimavské Soboty, kdy k odražení útočníků musely být na československé straně nasazeny dokonce tanky. K dalšímu incidentu došlo v městě Parkaň (dnešní Štúrovo) o dva dny později – 7. října 1938. Přes Dunaj se tehdy chtěla přeplavit skupina honvédů, která měla za úkol z týlu obsadit uzavřený most do maďarské Ostřihomi.

Ve dvě hodiny ráno však strážný pohraniční čety Stráže obrany státu (SOS) zaslechl pleskání vesel o hladinu. Vystřelená světlice odhalila na řece deset pramic se šedesáti honvédy, kteří se chystali přistát na československé straně Dunaje. Kulomety hraničářů ihned zahájily palbu, z druhé strany jim odpověděly kulomety maďarské...

Přesná palba československých obránců však přinesla výsledky. Několik pramic bylo zasaženo a potápělo se. Na řece se ozýval křik a nadávky. Dvě z loděk však úspěšně dorazily na břeh a jejich posádky zaútočily proti postavení příslušníků SOS. V boji zblízka Čechoslováci za použití granátů útok nakonec odrazili. Zajali několik honvédů i s jejich poručíkem a rotmistrem.

O tři dny později však začala pro změnu útočit na Podkarpatské Rusi teroristická organizace Szabadcsapatok. Její větší akce však tvrdě odrazila československá armáda.

Tehdy přišlo na pomoc Maďarům také beckovské Polsko, které již 1. října ultimativně získalo československou část Těšínska. Nyní od 23. října 1938 rozpoutalo pohraniční válku na severní hranici Podkarpatské Rusi (Akcja „Łom“). Nakonec se i zde podařilo československým jednotkám do konce listopadu 1938 útočníky eliminovat.

Vídeňská arbitráž

Budapešti již 2. listopadu 1938 přišla ve Vídni na pomoc evropská mnichovanská diplomacie v podobě „arbitráže“, která přiřkla Maďarsku značnou část jižního Slovenska i Podkarpatské Rusi. I za této situace však dál docházelo ke konfliktům. Největší proběhl u Mukačeva 6. ledna 1939, kdy několik čet československých vojáků a příslušníků SOS odpovědělo na obsazení časti území Maďary nad rámec vídeňské arbitráže rázným protiútokem. Ten však následně posloužil horthyovské propagandě k vyvolání mediální hysterie, která obletěla celou Evropu a pronikla i do novin v USA.

Ze souboje středoevropských „gladiátorů“ však mělo tehdy užitek především hitlerovské Německo..


JINDŘICH MAREK, AUTOR JE HISTORIKEM VHÚ PRAHA

Zdroj: 
https://www.lidovky.cz/domov/druha-republika-mala-ale-nase-ve-zmensenem-prostoru-vsak-brzy-zacalo-byt-tesno.A190807_152052_ln_domov_rkj

Foto: 
Až v březnu roku 1939 si na Podkarpatské Rusi mohli podat ruku maďarský a polský voják (vlevo) u hraničního sloupu zlikvidované republiky... Autor: VHÚ