Jak Vikingové přepsali české dějiny. Skutečné pozadí vraždy patronky sv. Ludmily

Byl to rok odplaty, nenávisti a úkladné vraždy, jejíž obětí byla kněžna Ludmila. Dle data úmrtí léta Páně 921 nejstarší česká svatá. Manželka prvního doloženého českého knížete. A vychovatelka, matka či babička dalších vládců. Mocná žena, jejíž záhubu přinesl střet s ženou ještě ambicióznější, s Drahomírou.

Jejich životy známe jen z legend, ale musely být neuvěřitelně dramatické, včetně něčeho tak zdánlivě nepravděpodobného jako uškrcení Vikingy. Pojďme se ponořit do časů svárů, intrik a souboje o to, kdo otočí kormidlem formujícího se českého státu. Je fascinující sledovat, jak v mnohém povědomá byla už politika před 1 100 lety.

Tetín. Mohutné hradiště na tehdejší desátý věk. Palisády z dubu a buku. Valy z hlíny. Základy z kamene. Vznešená kněžna Ludmila ví, že je v bezpečí. Vydá se odtud do Bavor a pak se slavně vrátí. I se spojenci. Jenže osud tomu chce jinak. Má ho v rukou Drahomíra. 

Co se událo v noci z 15. na 16. září roku 921, víme velice přesně, neboť to detailně vylíčil zásadní pramen pro rané české dějiny konce 10. století, Kristiánova legenda. Mnich Kristián vypráví o tom, kterak Drahomíra poslala značnou tlupu válečníků na Tetín, aby skoncovali s její o generaci starší, ale skutečně dlouholetou sokyní a zároveň tchyní. „Když pak nastal večer, napadli řečení násilníci její dům, a vylomivše bránu, ostatní své společníky ozbrojené meči a štíty postavili venku a jen náčelníci vrahů Tunna a Gommon s několika málo muži, vyrazivše dveře, vnikli s divokým pokřikem do ložnice, kde služebnice Boží odpočívala,“ vypráví mnich. 

Ludmila nechápala, jaké „nenadálé šílenství“ se jich zmocnilo, zvlášť když se k nim chovala jako k vlastním synům a obdarovávala je zlatem, stříbrem a skvostnými šaty. A chtěla vědět, co jim provedla. „Ale oni, jsouce ve své zuřivosti neoblomnější než skály a nedopřávajíce sluchu jejím slovům, neostýchali se vložiti na ni své ruce, a stáhnuvše ji z lože, hodili ji na zemi,“ píše Kristián. Mohla se pomodlit a žádala je, aby ji sťali mečem, leč „neblazí katané nedbali jejích prosebných slov, a vhodivše provaz na hrdlo její, zbavili ji zardoušením života pozemského, aby žila navěky s Pánem Ježíšem Kristem“. 

Proč ale kněžnu zardousili? Nebyl důvod provést vraždu v tichosti, protože se jasně praví o násilném vniknutí do hradu, takže je pravděpodobnější, že mělo jít o potupnou smrt, čemuž by napovídala zmínka o prosbě, aby byla Ludmila zabita mečem. Objevují se dohady historiků, že Drahomíra tenhle způsob vraždy Tunnovi s Gommonem nařídila, aby nebyla prolita její krev a nestala se z ní mučednice. „Striktně vzato stal se totiž mučedníkem jenom ten, kdo pro víru prolil krev, která ovšem při uškrcení netekla,“ píše v knize Počátky Přemyslovců historik Dušan Třeštík, podle něhož byla kněžna uškrcena buď provazem, nebo vlastním závojem, který byl nalezen i v jejím hrobě. 

Jistě, je to legenda, sloužící k oslavě budoucí světice, ale odstup od události není nijak závratný a líčení zní věrohodně. Známe průběh i způsob vraždy. Známe vrahy. Známe původkyni krutého mordu. Co neznáme, jsou skutečné pohnutky. Nepochybně šlo o boj o moc, ale o pozadí politických sporů oné doby se můžeme jen dohadovat. Nejpravděpodobnější je konflikt kvůli zahraničněpolitické orientaci země, což zní takřka aktuálně. 

Osudové rozhodnutí
Situace vznikajícího českého státu první dekády 10. století byla komplikovaná. Pod nájezdy Maďarů zanikla Velkomoravská říše a potácela se i říše Východofranská, zahrnující například Sasko, Švábsko nebo sousední Bavorsko, na kteréžto se česká knížata ponejvíce orientovala. Jenže Bavorsko si časem podrobil saský vládce Jindřich Ptáčník, soused nepochybně nejagresivnější. Ludmila se přesto rozhodla pokračovat v politice manžela i svých synů a se sousedy nejít do konfliktu, což ale tentokrát znamenalo i ústupky Sasům. 

Věděla, co dělá. Byla u zrození českého státu od počátku. Rod Přemyslovců je doložen od roku 872, kdy se chopil vlády Ludmilin manžel kníže Bořivoj. Kronikář Kosmas sice vyjmenovává celou předchozí řadu knížat od Kroka až po Bořivojova otce Hostivíta, ale opírá se jen o bájné vyprávění starců, zatímco o Bořivojovi píšou i franské Fuldské anály. Důležité je, že Bořivojova manželka byla právě Ludmila, která po manželově smrti stála po boku vládnoucích synů Spytihněva a Vratislava. 

První vládnoucí Ludmilin syn Spytihněv byl po smrti otce Bořivoje nezletilý, takže Čechy načas ovládl velkomoravský kníže Svatopluk, leč Spytihněv se ujal vlády v době jeho skonu a rychle se vymanil z nadvlády Velkomoravské říše. Učinil to tak, že se roku 895 v Řezně podřídil bavorskému vévodovi. „Pro budoucnost českých zemí měl tento čin dalekosáhlý význam. Rozhodl totiž, že se české teritorium kulturně i politicky přimkne k civilizaci ‚latinského‘ Západu a pozvolna opustí původní Bořivojovu orientaci na slovanskou liturgii, podporovanou Byzancí. Po celé 10. a velkou část 11. století obě kultury, latinská i staroslověnská, působily v českém státě vedle sebe. Bylo však jen otázkou času, kdy se latinská kultura plně prosadí,“ píše historik Petr Čornej. Je až neuvěřitelné, jak dávné události mohou zanechat ozvěny až do současnosti. 

Kníže a jeho kumpáni
Spytihněv zemřel ve čtyřiceti letech a vlády se chopil jeho bratr Vratislav I. Kníže ovšem padl na bojišti po pouhých šesti letech panování roku 921 při boji s Maďary, jak tedy aspoň tvrdí kronika Činy Hunů a Uhrů Šimona z Kézy. Vratislav zanechal dva nezletilé syny Václava a Boleslava, vychovávané babičkou Ludmilou, která se nemínila vzdát moci. Jejich matka a regentka Drahomíra měla stejné ambice. To se projevilo právě ve sporu o to, jestli se Sasy vycházet i za cenu podvolení, anebo se jim postavit, což si myslela Drahomíra i značná část velmožů.

Je potřeba si uvědomit, že český stát nebyl ještě dobudován a velmož mohl být tehdy i člověk, který měl jen koně, meč a nemusel vlastnit hrad ani kupu osad. „Kůň byl luxusní zboží. Na venkově byl k ničemu, neznali chomout, a kůň se tedy nehodil k tahu. Uživit koně bylo náročné a na to, aby se venkovan dopravil deset kilometrů na trh, ho nepotřeboval. Měli je bojovníci, družiníci a úředníci, které živil kníže. Ten shromažďoval veškerý majetek a z něho je živil, šatil, cvičil a dával jim brnění, zbraně a koně. Za to mu byli věrní a pomáhali mu udržovat moc. To byli ti nejvěrnější, kteří ze svých lebek tvořili most, po němž se chodilo ke knížecímu stolci, jak píše Kosmas. Už Ludmila vyčetla svým vrahům, původně svým družiníkům, které na ni poslala její snacha Drahomíra, že je živila a šatila,“ objasňoval mi archeolog a autor trilogie Po stopách prvních Přemyslovců Michal Lutovský.

Krvávé boje nebo svatost?
Dušan Třeštík píše, že přemyslovské knížectví tvořilo počátkem 10. století přibližně území středních Čech, které „bylo obklopeno po obvodu nově postavenými hrady: Tetínem na Berounce, Lštěním na Sázavě, Libušínem při okraji křivoklátských hvozdů, Mělníkem a Starou Boleslaví na Labi. Ze starších hradišť uvnitř tohoto území přežila jen hradiště budečské a levohradské ve slánské kotlině.“ V pražské kotlině zaniklo několik starších hradišť a vzniklo jedno centrum na místě dnešního Hradu. Podle Třeštíka vybudoval tento státeček Ludmilin syn Spytihněv, který obehnal hradbami posvátný pražský knížecí stolec. 

Desáté století se může jevit jako doba, kdy se politické spory rozhodovaly škrcením, podřezáváním nebo zapichováním. Vraždy Ludmily a knížete Václava (ten byl později zavražděn na popud bratra Boleslava I.) by tomu na první pohled nasvědčovaly. Pokud ale někomu přijdou občasné vraždy českých knížat příliš brutální verzí politiky, nechť si vzpomene, co se tu se špičkami státu dělo za protektorátu nebo třeba v 50. letech minulého století. A to mluvíme o několika málo desetiletích. 

Desáté století je ale i stoletím světců. Tři nejvýznamnější patroni Země české jsou právě z tohoto období. Václav, Vojtěch a Ludmila. A to se přitom Drahomíra opravdu snažila, aby se na Ludmilu zapomnělo. Urputně. Nejenže jí odepřela čestnou smrt mečem, ale na místě její smrti nechala hned poté, co se tam údajně začaly dít nejrůznější zázraky, vystavět kostel svatého Michaela, aby její jméno přebila. Ani mazání jmen z historie není výdobytkem moderního věku...

Původ a život Ludmily
Kdo vlastně byla ona Ludmila, která stála v pozadí vlády knížat skoro půl století? To už tak přesně nevíme. Podle Kristiánovy legendy byla dcerou knížete Pšovanů Slavibora, a pocházela tedy od Mělníka. Jiné prameny uvádějí, že stejně jako Drahomíra měla původ v krajích obývaných slovanskými Srby na území dnešního Německa, na něž pořádal Jindřich Ptáčník brutální nájezdy. Nepochybné je, že pohanských rituálů se odřekla, až když se svým mužem Bořivojem přijala křesťanství. Bořivoje si vzala patrně ve čtrnácti letech a o rok později povila prvního syna. Vnuka Václava potom vychovávala na hradišti Budči, kde ho učil Ludmilin kaplan a nejbližší důvěrník kněz Pavel latinské písmo, a nepochybně pod jejich vlivem se z něj stal muž pevně oddaný křesťanské víře. 

To byl první kámen úrazu. Drahomíra měla podle legendy Crescente fide Ludmile za zlé, že kazí Václava: „Měl být knížetem, ale dal se pokazit od kněží a je z něho mnich.“ Osudové však bylo, že Ludmila se po smrti Bořivoje i svých synů dál mínila podílet na vládě. Podle Michala Lutovského se knězem Pavlem nejspíš „nechala přesvědčit o správnosti postupu bavorského vévody Arnulfa (Arnulf řečený Zlý vládl v letech 907 – 937), který se před hradbami Řezna poddal Jindřichovi. Lpění na probavorské politice ale zároveň znamenalo souhlas s politikou doposud nejnebezpečnějšího souseda – Saska. Pro české předáky v čele s regentkou knížectví Drahomírou to bylo nepřijatelné. Mocenský boj mezi snachou a tchyní vyvrcholil během několika měsíců.“ A vyřídily si to nekompromisně a čistě pohansky. 

Poslední den Ludmily nastal na hradě Tetín, uprostřed stejnojmenného desetihektarového hradiště na strmé skále nad řekou Berounkou. Kosmas ji nazýval Mže a hradiště spojoval s Krokovou dcerou Tetou, proto ten název. I když pravda je, že opevnění je až z přelomu 9. a 10. století. Dnes na místě hradiště najdete stejnojmennou obec a kostely sv. Kateřiny a sv. Ludmily. Knížecí dvorec, kde byla kněžna zavražděna, stál podle doktora Lutovského nejspíš na místě tetínské fary. A kostel sv. Jana Nepomuckého stojí dnes na místě někdejší Drahomířiny pomsty, kostela sv. Michaela, naschvál postaveného „nad Ludmiliným hrobem, aby případné zázraky nad tělem mučednice byly připsány archandělovi Michaelovi“. 

Kristián konec jejich války popisuje tak, že jedenašedesátiletá světice celou událost předvídala: „Vévodkyně Drahomíra poslala své velmože, syny nepravosti, Tunnu a Gommona se silnou tlupou na Tetín, aby zahubili její tchyni. Avšak tato služebnice Kristova, předvídajíc budoucnost, povolala k sobě svrchu jmenovaného kněze Pavla a požádala ho, aby sloužil mši svatou...“ Ludmiliny ostatky nechal roku 925 převézt kníže Václav do Prahy a uložit je v kostele sv. Jiří, jenž se stal pohřebištěm prvních Přemyslovců a dnes je na jeho místě Svatojiřská bazilika. Ludmila byla poté v polovině 12. století svatořečena. Na rozdíl od prokleté sokyně, kterou ze země vypověděl vlastní syn... 

Ďábelská Drahomíra
Vůz se řítí, vrže a duní, zní to jako hřmění, koně ryčí a jejich kopyta jako by se země ani nedotýkala, a tu kočí prudce zatáhne za opratě. „Jeď a nezastavuj, u všech ďasů!“ sykne kněžna. „Ale paní!“ klepe se mu hlas. Skáče z kozlíku a uhání k vratům kostela. A to je jeho konec... 

Na Loretánském náměstí stojí velký renesanční dům U Drahomířina sloupu, který se před ním tyčil ještě v 18. století a na němž byla zobrazena podivuhodná událost. „Podle legendy se tu po kletbě pohanské kněžny Drahomíry otevřela země a spolkla kostel i s kočím, který ji měl odvézt do vyhnanství a chtěl se tam pomodlit. Dobří křesťané se propadli do podsvětí, zlá kněžna to přežila, takže morálně je legenda poněkud pochybná,“ líčil mi znalec Prahy spisovatel Petr Stančík. Roku 1788 byl sloup stržen a rozmlácen napadrť, aby osvícencům nepřipomínal podivné mystické pověry z dávných časů.

Jiná verze téže legendy praví, že Drahomíru po smrti budoucí světice pronásledovaly běsy a přízraky a ona se rozhodla opustit zemi, aby jim unikla. Když se kočí zastavil před zdejším kostelem, proklela jeho i všechny přítomné, zem se otevřela naopak pod ní a Drahomíra prý dodnes o nocích vyjíždí v černém hořícím pekelném kočáře, lomí rukama a prorokuje, že přijdou zlé časy. Děje se tak vždy, když se k něčemu schyluje. 

Drahomíra byla často líčena jako pohanka, ač přijala křest. Legendy tvrdí, že to bylo jen na oko a že v hloubi duše zůstala temná, zlá a divoká. Je to vlastně logické, neboť jak jinak měly křesťanské legendy líčit vražedkyni ctnostné Ludmily? O Drahomíře vůbec koluje mnoho příběhů a stala se neblahou aktérkou řady uměleckých zpracování. Je zpodobněna jako kacířka, ďáblice, vražedkyně, a odtud se patrně odvíjí nepodložené tvrzení, že byla jen matkou Boleslava, nikoliv Václava, jehož Boleslav zabil. 

Jinak ovšem líčí události například Tylova hra Krvavé křtiny aneb Drahomíra a její synové z poloviny 19. století, kde je spor postaven jako fatální střet s němectvím. Když nastoupí po smrti otce na knížecí stolec mírumilovný vzdělaný Václav, Drahomíra ho vyzývá k boji proti Němcům. Mečem. Václav podporovaný Ludmilou oponuje, že bojovat se má duchem. A tak Drahomíra iniciuje postavení vojska, které Sasy porazí. 

Strůjce vítězství Hněvsa se dožaduje na Václavovi dalšího vojska a další války, jenže Václav naopak zaplatí odškodné vyslanci Sasů za újmu, kterou jim porážka způsobila. Ludmila je následně zavražděna a do Čech vtáhne saské vojsko. Drahomíra s Boleslavem naléhají na Václava, aby se Němcům postavil, ovšem ten místo toho zaplatí Jindřichovi Ptáčníkovi tribut. Boleslav se proto chystá na svém hradě Václava zajmout, neboť Drahomíra ho přemluvila, aby mu neublížil. Jenže Václav bratra přemůže, a když to vidí Boleslavovi muži, knížete zabijí. 

Kdo měl nakonec pravdu?
Realita byla taková, že Drahomíra byla představitelka jedné zájmové skupiny, která se sice zbavila úhlavní sokyně, ale ve výsledku prohrála, neboť Václav sledoval politiku podvolení se Jindřichu Ptáčníkovi. Obě zmíněné vraždy měly nejspíš pragmatické politické pozadí, byť v případě Václava mohlo jít opravdu i o nedorozumění. Přesto tu máme obraz vzorného Václava, jehož vzdělávala hodná babička Ludmila, a proti této dvojici stojí krutá matka Drahomíra a proradný Boleslav, ve skutečnosti jeden ze zakladatelů českého státu. 

V případě Ludmilina uškrcení byla zkrátka Drahomíra rychlejší. Jak už od Kristiána víme, vévodkyně poslala velmože Tunnu a Gommona se silnou tlupou na Tetín, aby tchyni zabili. Tihle „krvaví katané vrátili se, když si rozchvátili kořist, k své paní, a přinesli jí přeradostnou zprávu o zavraždění nevinné, domnívajíce se, že jsou provždy obohaceni a že budou navěky žíti, ačkoliv je brzy čekal strašný a neuhasitelný trest ohně pekelného,“ vypráví Kristián. „Zrádná paní zrádců“ Drahomíra pak vládla společně s vrahy, které též obdarovala obrovskou hromadou zlata, stříbra i drahocenného šatstva. 

Jenže zrádné spolčení nemělo dlouhého trvání a „povstala roztržka a převeliká nenávist mezi výše jmenovanými velmoži, totiž Tunnou a Gommonem, a paní jejich, takže se všechny její myšlenky a řeči zabývaly ve dne v noci jejich záhubou. Když to viděl jmenovaný násilník Tunna, přepadl ho hrozný strach, takže se všemi svými příbuznými z té země uprchl...“ A Gommon byl polapen a odsouzen k smrti i se všemi potomky. Šlo evidentně o zásadní roztržku mezi Drahomířinými stoupenci, která vyvrcholila tím, že syn Václav matku vyhnal snad roku 924 ze země.

Vikingové na Labi
Nejpozoruhodnější jsou oni muži na černou práci Tunna a Gommon. Nejspíše Vikingové. Podle českého nordisty Emila Waltera jsou nepochybná švédská jména Tunna a Gommon (později zpotvořená třeba na Tuň a Komoň) pro zdejší slovanské prostředí velice neobvyklá a předpokládá se, že šlo o Varjagy, kteří přišli asi nikoliv ze Skandinávie, ale spíše odkud si z Kyjevské Rusi. Dušan Třeštík navíc píše, že škrcení býval běžný zvyk Varjagů, jak poslat na onen svět vdovu za manželem. 

I podle archeologa Michala Lutovského to měli být určitě Vikingové: „Tady nebylo možné vycvičit tolik elitních bojovníků a takový Boleslav I. jich potřeboval hodně – musel obsadit Čechy, bojovat se saským králem, podnikat výpady na východ. Sehnat hrdlořeza, který vládne mečem a umí jezdit na koni, nebylo jen tak. Výcvik byl náročný, a ne každý se k němu hodil. Vikingové byli zdatní bojovníci, mohli se sem dostat jako doprovod obchodních družin nebo se na severu doslechli, že český kníže shání válečníky a dobře platí, a tak vyjeli.“ 

Procestovat půl Evropy podle něj pro Vikingy žádný problém nebyl, byť to trvalo měsíce: „Platilo, že zvládnutelná je cesta třicet kilometrů za den. Bez ohledu na to, jestli pěšky, na voze, nebo na koni. I vojsko tak rychle táhlo. Samozřejmě posel býval rychlejší.“ 

Tunna s Gommonem pocházeli asi opravdu z Rusi, později nazývané Kyjevská, neboť na území dnešního Ruska hráli švédští Vikingové zásadní úlohu, což dosvědčují severské ságy, a též slovo Rus nejspíš pochází z finského názvu pro švédské vikingské kmeny. Vikingům usídleným na Volze a Dněpru se sice říkalo Varjagové, ovšem místní je zpočátku nazývali i Rusové, tedy veslaři (Finové dodnes říkají Švédům Ruotsi). Prodávali kožešiny Byzantské říši i bagdádskému chalífátu a ovládali okolní Slovany. Založili Kyjev, Smolensk, Novgorod a řadu dalších měst. 

Hned prvním vládcem Rusi byl v 8. století švédský Viking Rurik, kterého si podle všeho Slované sami vyžádali, protože si prý nedokázali sami vládnout, a jeho potomci panovali jako Rurikovci v Rusku do konce 16. století. Všichni ti Olegové (ze severského Helge) a Vladimirové (Valdemar), tvůrci ruských dějin, jsou původem Vikingové. 

Takže představa, že by se po Labi Vikingové nemohli dostat do českých luhů a hájů, když jejich drakary brázdily peřeje řek z dnešního hlediska anglických, francouzských i ruských a když se dostali prokazatelně do Španělska, na Sicílii, do Byzance či do Ameriky, je nejspíš lichá. Že se tu žádná loď nenašla, může znamenat jen to, že se tu žádná nepotopila. Vikingové byli tehdy doslova všude, a že se míchali i do zdejší nejvyšší politiky, je možné, dokonce pravděpodobné. 

Nedávno ostatně našli archeologové hrob vikinského dánského velmože přímo mezi pohřbenými Přemyslovci v areálu Pražského hradu, kam bylo sídlo knížat přeneseno z Levého Hradce. Podle znalkyně románské kultury Anežky Merhautové je i na helmě největšího českého světce nejspíš jeden z nejmocnějších pohanských bohů, samotný nejvyšší severský pohanský bůh Ódin. Přilba sice pochází z rukou zdejších kovářů, ovšem nánosník, na němž je právě onen domnělý Kristus, je vikinským dovozem. 

Tři svatí v jednom století
Právě tahle přilba se vyskytuje v Kristiánově legendě v momentě, kdy si Václav podrobí svého soka Radslava: „Když pak vévodové proti sobě postupovali, chtějíce se utkati, ukázal Bůh kouřimskému vévodovi nebeské vidění, jak totiž svatý Václav má na čele zářící podobu svatého kříže. Jakmile to uviděl, odhodil daleko zbraň, vrhl se mu k nohám a prohlašoval, že nikdo nemůže přemoci toho, komu Bůh takovým znamením pomoc přináší,“ praví mnich Kristián, který vidí ve Václavovi dokonalý vzor křesťanských ctností, na jehož přilbě se zaleskne kříž s domnělým Ježíšem. Z toho Radslav pochopí, že Václav je vyvolený vládce, byť vyhrát tuhle bitvu pomohl budoucímu světci nejspíš Ódin. 

V každém případě pak Václava zabil roku 935 na svém hradě jeho bratr Boleslav, přesněji jeho družiníci, a podle Třeštíka dokonce možná trochu nedopatřením. To už je ale jiný příběh. Bratrovy ostatky brzy nechal biskupem slavně přenést ze Staré Boleslavi do Prahy, čímž z Václava učinil světce, neboť „přenesení“ se tehdy rovnalo dnešní kanonizaci papežem.

Třetím svatým onoho věku byl biskup Vojtěch, který procestoval půl Evropy, ale vůbec neměl lehký život a s vládci se podle Michala Lutovského často dostával do sporů: „Když jel někdo v raném středověku od nás na západ, třeba do Cách, pak si tam sedl na zadek: ‚Ach, to jsou kostely!‘ A když někdo z Cách přijel do Říma a viděl baziliky pětkrát větší než cášský kostel, udělal to samé. Vojtěch tu byl zvolen biskupem a jel si pro odznaky biskupské moci za císařem, který pobýval v Itálii. Ve Veroně viděl antickou arénu, která pojme třicet tisíc lidí. Takový prostor Vojtěch v životě neviděl a šok z antického světa, kde je navíc kostel na každém rohu, ještě zesílil v Římě. Pak se vrací do Čech, do té pohanské hrůzy. Takže se jeho představy diametrálně lišily od toho, co tu vůbec bylo možné, a když se k tomu přidaly osobní spory, zemi opustil. Z toho vidíte, že kontakt s vyspělým světem byl mnohdy přítěží.“ 

Vojtěch, znechucen místními poměry, odjel do Itálie, odkud se po vyvraždění rodu Slavníkovců, z něhož pocházel, vydal na misi i k pohanským Prusům, což se mu ovšem roku 997 stalo osudným. Nechal totiž mýtit pohanské posvátné duby a byl při bohoslužbě či modlitbě na posvátném pohanském místě v háji Kunterna, kam se nesmělo správně ani vkročit, chycen a pohanským knězem Sikkem rituálně probodnut. 

Na Vojtěchově slávě měl tentokrát lví podíl bojovný kníže Břetislav, který si nejprve unesl manželku, pak v čele vojska vtáhl řádit do Uher a nakonec se vydal pokořit polské nepřátele. Po náležitém drancování a vraždění vyzvedl Vojtěchovy ostatky ve Hnězdně, kam je předtím dopravil polský panovník Boleslav Chrabrý, jenž prý světcovo tělo vyvážil zlatem. Břetislav při té příležitosti zakázal mnohoženství, pohanské zvyky i práci v neděli. Vojtěch by mohl být spokojený. 

Ve víru dívčích válek
Střet Ludmily s Drahomírou byl první doložený boj žen o moc v české kotlině, pomineme-li legendy o dívčí válce nebo spor Krokových dcer s machistickými velmoži, narážejícími na „dlouhé vlasy, krátký rozum“. Výrazný zásah s mezinárodním dosahem měla na svědomí až manželka Přemysla Otakara I. Adléta Míšeňská, která do rozvodového sporu vtáhla papeže, císaře i rodné Sasko. Manželská válka trvala třináct let až do Adlétiny smrti roku 1211. Nic nedarovala svému mnohem staršímu choti Zikmundovi Lucemburskému ani Barbora Celjská, která ho podle nedoložených pověstí měla dokonce otrávit. Pravda je, že ji choť opakovaně internoval, aby nezlobila. 

Čajíček to ovšem byl oproti tomu, když se do sebe pustily dvě královny. S počátkem panování Jana Lucemburského se dokonce pojí válka dvou královen. Proti sobě stanuly dva nesmiřitelné tábory zemské aristokracie vedené cílevědomými ženami, jež se vzájemně šíleně nenáviděly. Na jedné straně to byla Eliška Rejčka, dvojnásobná královská vdova po přemyslovském králi Václavovi II. a po jeho nástupci Rudolfovi Habsburském, která byla aktuálně milenkou mocného pána Jindřicha z Lipé. Na straně druhé stála dcera Václava II. Eliška Přemyslovna, již pojal za ženu Jan Lucemburský. Na Eliščině straně stál Vilém Zajíc z Valdeka, který se po nástupu Lucemburků na český trůn léta Páně 1310 stal jejich důležitou oporou. 

Zajíc zajal zmíněného králova odpůrce Jindřicha z Lipé, k čemuž ho ponoukla právě Eliška, která v té době šíbovala nejmocnějšími muži království jako po šachovnici. Tedy do chvíle, kdy se dostala do konfliktu se svým vlastním manželem, proti němuž ponoukala české pány, až došlo k válce. Když se Eliška i s malými dětmi opevnila na Lokti, Jan k němu přitáhl a násilím jí potomky vyrval. Dokonce se pak při mučení nevlastního Eliščina bratra dozvěděl, že ho manželka chce svrhnout z trůnu a nahradit synem Václavem. Utekla před ním, ale král ji donutil vrátit se a držet basu. Na střet Ludmily s Drahomírou ovšem neměl asi nikdo.

Lukáš Kašpar

Zdroj: 
https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/sv-ludmila-ceske-dejiny-svaty-vaclav.A210901_141151_zajimavosti_frum