Krutý Mnichov. Před 50 lety palestinští teroristé zavraždili 11 izraelských olympioniků

Krutý Mnichov. Před 50 lety palestinští teroristé zavraždili 11 izraelských olympioniků

Tragický únos izraelských sportovců na olympiádě v Mnichově v roce 1972....

Mnichov, hlavní město německé spolkové republiky Bavorsko, se může pyšnit bohatou sportovní tradicí: mimo jiné je domovem slavného a velmi úspěšného fotbalového Bayernu. A také bylo dějištěm olympijských her 1972. Her, které se zapsaly do historie. Bohužel.

Když se řekne Mnichov, lidé si často automaticky vybaví mnichovský diktát z roku 1938. Ta výstraha je dosud živá i v Izraeli, který se nechce ocitnout v situaci, kdy by se musel podřídit vůli mocností, byť i spojeneckých. Na podzim 2001 to připomněl premiér Ariel Šaron projevem, známým také jako „československá řeč“. Když USA po útoku al-Káidy slepovaly koalici proti teroru a pominuly Izrael (aby neodradily arabské země), Šaron řekl, že Izrael nebude Československem, ale bude se bránit.

Letos však hraje Mnichov jinou roli. V pondělí 5. září tomu bude přesně 50 let, kdy na olympijských hrách v Mnichově palestinští teroristé přepadli izraelskou výpravu a po zpackaném zásahu německých úřadů a policie bylo výsledkem jedenáct zavražděných olympioniků a jeden německý policista. Tím získal Mnichov nový význam, a to nejenom v Izraeli.

Mnichov v tomto smyslu znamenal první teroristický útok na olympijské hry. A navíc jediný, který si vyžádal životy sportovců. Znamenal i neblahou stránku přepjaté apolitičnosti her, které po masakru nebyly ani přerušeny. (Což kontrastuje s dneškem, kdy apolitičnost her sice formálně trvá, ale povolují se protirasistická a politicky korektní gesta.) A v neposlední řadě inspiroval Stevena Spielberga k filmu Mnichov. Ten téměř dokumentárně zachytil průběh masakru, ačkoli těžiště snímku leželo na následujícím pronásledování pachatelů ze strany izraelských tajných služeb.

Leckdo by si pomyslel, že 5. září 2022 se jen připomene výročí tragédie. Sejdou se přeživší i pozůstalí po obětech, pohovoří současní státníci a politické osobnosti, historici zveřejní nové informace a média přinesou obsáhlé materiály. Jenže realita je složitější, což je také důvod, proč se to téma rozebíralo už s předstihem.

Tragédie jednoho dne
Základní fakta lze už dlouho považovat za objasněná a nesporná. Večer 4. září byli izraelští olympionici na divadelním představení, vrátili se po půlnoci a hned zalehli. Brzy poté přelezli plot do olympijské vesnice teroristé oblečení do sportovního. Znali dům, kde bydlela izraelská výprava (dva z nich se nechali zaměstnat při stavbě olympijské vesnice), a měli k dispozici ukradené klíče.

Když ve 4 hodiny 30 minut odemykali dveře, šramot probudil rozhodčího zápasu Gutfreunda. Těžkotonážní sportovec dveře zalehl a křikem probudil výpravu, čímž poskytl čas dvěma sportovcům k úniku. Nicméně brzy teroristé ozbrojení kalašnikovy získali devět rukojmích a dva izraelské olympioniky zabili na místě. Nebylo to v jejich plánu, chtěli všechny Izraelce živé, aby je vyměnili za 234 arabských vězňů zadržovaných či odsouzených v Izraeli plus za špičky německé Frakce rudé armády (Meinhofová, Baader), nepočítali však s tím, že někteří z napadených olympioniků se budou účinně bránit.

Pak začalo úřední drama. Německé reakce byly svázány zákony i předpisy, jež neumožňovaly spolkové armádě či policii zasáhnout. Vše tedy bylo na bavorské policii, pro případy tohoto typu nezkušené a nepřipravené. (Únosci v televizním přenosu sledovali přípravy narychlo sestaveného komanda a vymohli si jeho stažení.) Izrael prostřednictvím premiérky Goldy Meirové vyjednávat s únosci odmítl. Německá strana – přesněji bavorské úřady – dosáhla jen prodloužení ultimáta útočníků o několik hodin. Večer vyrazili teroristé s rukojmími k letišti, odkud měli odletět do ciziny, zřejmě do Egypta či Maroka. Dostali se tam autobusem a dvěma přistavenými vrtulníky.

Bavorské úřady chtěly zneškodnit únosce před nástupem do velkého letadla. Ale když dostali odstřelovači rozkaz k palbě, zabili jen jednoho teroristu a zranili druhého. Palestinci vyřadili policií přistavené reflektory, takže se scéna ponořila do tmy. Před půlnocí, když útočnici dospěli k závěru, že prohrávají, hodili do jednoho vrtulníku s rukojmími granát a Izraelce ve druhém stroji postříleli.

Bilance 5. září 1972 v Mnichově tedy vyzněla následovně: při samotném přepadu teroristy byli zabiti Josef Romano (vzpěrač) a Moše Weinberg (trenér zápasníků). Při policejní akci na letišti pak David Berger a Ze’ev Friedman (vzpěrači), Josef Gutfreund (rozhodčí zápasu), Eliezer Halfin a Mark Slavin (zápasníci), Andrej Spitzer (trenér šermířů), Jakov Springer (rozhodčí vzpírání), Amicur Šapira (trenér atletů) a Kehat Šorra (trenér střelců). K tomu německý policista Anton Fliegerbauer. A také pět z osmi teroristů.

Nicméně ani po 50 letech nevládne konsenzus ve věci odpovědnosti za průšvih. O pachatelích je jasno: byla to palestinská skupina Černé září, údajně blízká Fatahu Jásira Arafáta, a důvodem pro útok měl být fakt, že Mezinárodní olympijský výbor nepřipustil na hry palestinskou výpravu. (Ale i kdyby tomu tak skutečně bylo, proč útok nemířil na olympijské bafuňáře?) Jenže jasno není ve věci odpovědnosti za vyjednávání s teroristy, za zpackanou policejní akci k osvobození rukojmích či za to, že tři přeživší teroristé byli už za měsíc propuštěni výměnou za rukojmí z uneseného letadla.

Odpovědnost za útok nesou palestinští teroristé (jak vyplývá z řady později shromážděných indicií, dost možná s podporou Libye), zde je jasno. Spor se vede o rozsah průšvihu a počet obětí. Museli zahynout všichni rukojmí, kdyby byla role německé policie a úřadů profesionálnější? To je otázka sporu, k jehož hlavním aktérům patří rodiny pozůstalých – zejména vdovy po zavražděných olympionicích Ankie Spitzerová a Ilana Romanová. Mají pocit, že Německo se ke své odpovědnosti nehlásí a hlasy pozůstalých opomíjí (myšleno Spolková republika jako stát, Bavorsko jako země odpovědná za policejní zásah a Mnichov coby pořadatelské město), takže vše je poněkud jinak.

V pondělí 5. září má Mnichov přivítat reprezentativní sešlost – od prezidentů Franka-Waltera Steinmeiera a Jicchaka Herzoga až po rodiny obětí v čele se Spitzerovou a Romanovou. Jenže atmosféra mezi pozůstalými a německými úřady se vyhrotila a Spitzerová s Romanovou v srpnu oznámily, že do Mnichova nepojedou – média použila slovo bojkot. A nebudou-li tam rodiny pozůstalých, možná nepřijede ani izraelský prezident. Tuto spekulaci přinesl německý tisk. Takže v polovině srpna byly vyhlídky ve věci piety k 50. výročí krajně nejisté.

Otazník viny
Obraz tohoto napětí je znám už delší čas a píší o něm média izraelská (například Josi Melman v Ha’arecu) i německá (například Alan Posener v Die Welt). V roce 1972 Spolková republika ještě do značné míry žila uvolněnou atmosférou 60. let. Kancléřem byl Willy Brandt, jenž razil „východní politiku“ a o dva roky dříve učinil slavné gesto, když při návštěvě Varšavy poklekl u pomníku ghetta. Proto i olympijské hry v Mnichově byly pojaty jako protipól těch v roce 1936 v nacistickém Berlíně. Měly být otevřené, uvolněné, svobodomyslné. Olympijská vesnice byla střežena jen ležérně a beze zbraní. Když na to vedoucí izraelské výpravy už předem upozorňoval, byl spíše odbyt, a to z míst německých, izraelských i olympijských.

Od toho se až dodnes odvíjejí oficiální narativy. Německo přiznává, že se v září 1972 nechalo zaskočit, ale odmítá odpovědnost za rozsah průšvihu. Izrael zase od počátku odmítal německé hlasy o tom, že k rozsahu průšvihu přispěl sám, když tvrdě odmítal jednat s únosci. Ale i on se dopustil pochybení. V létě 1972 Mosad zachytil zprávu, že jistí Palestinci míří do Evropy. Předal ji kontrarozvědce Šin Bet, ale ta ji pominula (poté byli tři důstojníci Šin Bet odvoláni, což naznačuje uznání faktu, že se dopustili pochybení). Ale nejvýraznější roli hrají pozůstalí: žádají, aby se Německo ke své odpovědnosti přihlásilo.

Některé otázky jsou zkrátka stále otevřené s tím, že názor se může změnit. Třeba ta, zda hry měly po útoku pokračovat. Roku 2017 citoval web i24NEWS tehdejší olympijskou plavkyni Šlomit Nirovou (přežila proto, že ženy byly ubytovány jinde), která také nechápala, jak mohly hry pokračovat. Ale po letech úvah dospěla k tomu, že to bylo správné řešení. Neboť opačný postup by vyzdvihl roli teroristů jako těch, kdo svým činem dokázali přerušit největší sportovní svátek.

Memento pozůstalých
Kdežto pozůstalí, kteří si stále stojí za svým, působí jako věčné memento, ba jako narušitelé atmosféry vzpomínek. V listu Die Welt to popsal již zmíněný Alan Posener: „Německo po letech sporů vyplatilo rodinám obětí ‚bolestné‘, ale odpovědnost nepřevzalo. Je na německé vládě, aby k 50. výročí debaklu – který je všude ve světě, jen ne u nás, známý jako ‚mnichovský masakr‘ – otevřela nové hodnocení role německé politiky.“

Pozůstalí nejsou sami. Mají na své straně i nizozemskou právní firmu Knoops’ Advocaten, jež vypracovala analýzu, podle níž se na přípravě útoku podílela Libye. Odškodné deset milionů eur by tak mohlo čerpat z libyjských fondů, léta zmrazených v Německu. Do toho se ale nechce Německu, neboť puntičkářsky vzato na zmrazené fondy nelze sahat.

Jak to vše dopadne, zda se rodiny obětí na poslední chvíli s německými úřady dohodnou a na pietu do Mnichova přijedou, definitivně uvidíme až 5. září. Ale jistá pachuť, špatně skrývaná pod heslem „apolitičnosti her“, se táhne celých padesát let. Za pozornost stojí už to, že teprve loni, na olympijských hrách v Tokiu, byla držena minuta ticha za izraelské olympioniky zavražděné teroristy na hrách v roce 1972 v Mnichově.

Tento text je rozšířenou verzí článku publikovaného v zářijovém čísle měsíčníku Roš chodeš

zdroj: 
https://www.lidovky.cz/orientace/kruty-mnichov-50-let-palestinsti-teroriste-zavrazdili-11-izraelsti-olympionici.A220904_215459_ln-historie_lros

foto: Pamätná doska, Mníchov 
zdroj: Wikipedia