Leden 1944. Otevřený dopis České národní jednoty v Londýně ministrovi

Leden 1944. Otevřený dopis České národní jednoty v Londýně ministrovi
29.01.2019
Otevřený dopis České národní jednoty v Londýně
Ministru zahraničních věcí Jeho Veličenstva, dvojctihodnému Anthonymu Edenovi

V Londýně 20. ledna 1944

My, níže podepsaní,
stvrzujíce svůj souhlas se všemi opatřeními přijatými k dosažení vítězství Spojenců v této válce, zajištění trvalého míru a svobody v Evropě, bez neustálé hrozby německé agrese, v souladu s programem stanoveným v Atlantické chartě, zdůrazňujíce nevyhnutelnou nutnost nového evropského uspořádání (zejména ve střední Evropě) v nejužší spolupráci se všemi spojeneckými národy a pod vedením spojeneckých velmocí, vítajíce vše, co bratrské národy slovanské žijící ve střední a východní Evropě, jež pokrevní vztahy od nepaměti pojí, mohlo by sblížiti s jinými národy střední a jihovýchodní Evropy, jakož i s význačnými západními demokraciemi, s veškerou vážností prohlašujeme, jménem České národní jednoty v Londýně i jménem vlastním, že

Smlouva
o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci mezi SSSR a Československou republikou,
uzavřená v Moskvě dne 12. prosince 1943 mezi Prezidiem Nejvyššího sovětu SSSR a V. M. Molotovem na straně jedné 
a „prezidentem Československé republiky“ a M. Fierlingerem 1 na straně druhé,

je neplatná

a národ český nikterak nezavazuje.


Důvody odmítnutí

Takovýto jazyk neexistuje

V prvé řadě jsme přesvědčeni, že dr. Edvard Beneš a M. Fierlinger oklamali světovou veřejnost. V dodatku k uvedené smlouvě jest uvedeno: „Sepsáno ve dvou vyhotoveních, každé v jazyce československém a ruském. Obě znění mají stejnou platnost.“ 2

Nemůže být pochyb o tom, že znění tohoto dodatku nemohlo být formulováno bez vědomí dr. Edvarda Beneše a M. Fierlingera. Jazyk československý však neexistuje! Je toliko jazyk český a slovenský.  Druhý text Smlouvy tedy mohl být sepsán buďto v českém, nebo slovenském jazyce.

Oba výše uvedení vyjednavači si tohoto museli býti vědomi, přesto však připustili, aby tato vážná nepravda v dodatku ke Smlouvě byla uvedena.

Neoprávnění vyjednavači
Dále jsme přesvědčeni, že „prezident Československé republiky“ a M. Fierlinger se dopustili ještě vážnějšího mezinárodního podvodu, jenž nemá obdoby. Druhé vysoké smluvní straně předali pověření a vydávali se za zplnomocněné zástupce jedné z vysokých smluvních stran, dr. Edvard Beneš jakožto „prezident Československé republiky“ a M. Fierlinger jakožto jeho „velvyslanec“. Druhá vysoká smluvní strana, Prezidium Nejvyššího sovětu SSSR, shledavši toto pověření v úplném pořádku, tak byla očividně uvedena ve faktický i právní omyl. Jsme proto přesvědčeni, že dr. Edvard Beneš a M. Fierlinger jakožto vyjednavači jednali neoprávněně a neoprávněně též ke smlouvě připojili svou pečeť. Obě tyto osoby mohou v zahraničí zastupovat svou (Benešovu) stranu, kterážto může vyjadřovat vůli nepatrné části občanů bývalé Československé republiky. Nejsou však právně ani politicky oprávněni zastupovati „Československou republiku“ jakožto oprávnění vyjednavači, o to méně pak národ český.

Je dr. E. Beneš prezidentem?
Dr. Edvard Beneš, kterýžto se v Londýně v roce 1940 prohlásil „prezidentem Československé republiky“, zcela svévolně a bez jakéhokoli odůvodnění předstírá, že je prezidentem, a to zcela v rozporu s ustanoveními Ústavní listiny Československé republiky ze dne 29. února 1920, tedy s ustanoveními nepřipouštějícími výjimek.

Článek 2 Ústavní listiny Československé republiky jasně stanoví: „Stát československý jest demokratická republika, jejíž hlavou je volený president.“ 4

Dr. Edvard Beneš byl v roce 1935 skutečně zvolen prezidentem Československé republiky na sedmileté období. Před uplynutím tohoto volebního období, dne 5. října 1938, se však dr. Edvard Beneš v souladu s ústavou svého prezidentského úřadu vzdal (Příloha 1). Tento krok učinil poté, co se nezvratně přesvědčil, že drtivá většina obyvatel Československé republiky požaduje jeho demisi a že toto přání též vyjadřuje masovými demonstracemi, které bylo nutno ze strany státních orgánů potlačit. Poté dr. Edvard Beneš, bývalý prezident Československé republiky, tajně opustil Prahu a letecky odcestoval do Británie, „zanechav svou vlast v zoufalství“. 

Jeho odlet byl takto charakterizován v „Žalobě pro urážku na cti, Prchala versus Beneš“ před vysokým soudním dvorem 12. až 14. října 1943 (Příloha 5). Z Británie, kde pobýval jako soukromá osoba, dr. Edvard Beneš později odjel do Spojených států, kde začal pracovat na univerzitě v Chicagu. Když dne 15. března 1939 Prahu obsadila německá armáda, dr. Edvard Beneš zaslal protestní telegram zástupcům západních velmocí, podepsal jej vlastním jménem a opatřil jej poznámkou „bývalý prezident Československé republiky, profesor University chicagské“. Krátce poté profesor dr. Edvard Beneš založil ve Spojených státech výbor, jehož programem bylo obnovení Československé republiky. V souladu s požadavkem tří úředníků legace při konzulátu Československé republiky ve Spojených státech pak stanul v čele tohoto výboru.

Takto se tedy profesor dr. Edvard Beneš stal vůdcem Benešovy strany a v této roli se v létě roku 1939 vrátil do Londýna, odkud po vypuknutí války bezvýsledně usiloval o to, aby byla prozatímní vláda Československé republiky s ním ve funkci prezidenta uznána ve Francii. Francouzská vláda k tomuto nedala souhlas, vzala však na vědomí, že ve Francii byl ustaven výbor Benešovy strany pod názvem „Československý národní výbor v Paříži“. Tento výbor později vzala na vědomí taktéž britská vláda v Anglii. To vše událo se navzdory námitkám zástupců jiných hnutí usilujících o osvobození Čechů a Slováků od německého útlaku a zejména pak navzdory nesouhlasu zástupců „Česko-Slovenské národní rady v Paříži“. Po pádu Francie se dr. Edvard Beneš těchto nepříjemných protivníků zbavil. Po příjezdu do Anglie jeho zástupci nahlásili členy této rady britským úřadům a tito členové poté byli zatčeni, uvězněni a internováni. Situace, kdy britské vládě ani veřejnosti nebyly poskytnuty správné informace a kdy taktéž bylo vynuceno mlčení ostatních zástupců Čechů a Slováků, pak dr. Edvard Beneš a jeho strana zneužili, a to způsobem nemajícím obdoby. Falešné tvrzení, že všichni lidé doma i v zahraničí stojí za dr. Edvardem Benešem, vedlo britskou vládu k tomu, aby uznala osoby jmenované dr. Edvardem Benešem jako prozatímní vládu Československé republiky, jejímž prezidentem je dr. Edvard Beneš. Bezprostředně poté se dr. Edvard Beneš dopustil dalšího podvodu. Byv uznán jakožto prezident „prozatímní vlády Československé republiky“, začal se nazývat „prezidentem Československé republiky“. V této funkci, již si přisvojil bez jakéhokoli právního nároku, dr. Edvard Beneš od té doby vystupuje ve Velké Británii i ve světě.

Jednaje tímto způsobem, dr. Edvard Beneš zcela popírá výše zmíněnou Ústavní listinu Československé republiky, tedy § 56, který stanoví: 1. President republiky jest volen Národním shromážděním (§ 38),5 třebaže sám vždy poukazuje na právní kontinuitu Československé republiky, pročež sám by měl znění ustanovení základní ch právních předpisů jako první dodržovat.

Skutečná pozice dr. E. Beneše 
Právní pozice dr. Edvarda Beneše s ohledem na Ústavní listinu Československé republiky je taková: Bývalý (abdikovaný) prezident Československé republiky, který se jakožto soukromá osoba postavil do čela své strany v zahraničí, využil nečestných prostředků, aby se zbavil těch, kdo reprezentují vůli lidu doma, hrubě zneužil nedostatečné informovanosti západních velmocí a despoticky a pomocí lstí nezákonně předstírá, že je prezidentem Československé republiky. Veškerá jeho vyjednávání vyplývající z této funkce, již si nezákonně přisvojil, jsou podle práva neplatná, pročež nejsou závazná. Osobní odpovědnost za případné škody, které by mohly jeho jednáním komukoli vzniknout, nese dr. Edvard Beneš, případně osoby jednající jeho jménem.

Práva a povinnosti zákonného prezidenta
Jednání v Moskvě a podepsání výše uvedené smlouvy dne 12. prosince 1943 by byla bývala neplatná podle práva, a tudíž podle ustanovení ústavního zákona Československé republiky, z něhož měla pramenit ústavní moc dr. Edvarda Beneše, nezávazná, i pokud by platnost kontinuity ústavního pořádku Československé republiky byla prokázána, pročež by bylo možno předpokládat, že v důsledku toho je dr. Edvard Beneš zákonným prezidentem Československé republiky v zahraničí, což však odmítáme. Toto jasně vyplývá z ustanovení Ústavní listiny Československé republiky, § 64, který mimo jiné stanoví:
„1. President republiky:
(1) zastupuje stát navenek. Sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy. Smlouvy
obchodní, dále smlouvy, z kterých pro stát neb občany plynou jakákoli břemena majetková nebo osobní, zejména i vojenská, jakož i smlouvy, jimiž se mění státní území,
potřebují souhlasu Národního shromáždění. Pokud jde o změny státního území, souhlas Národního shromáždění se dává formou ústavního zákona (čl. I. uvoz. zák.).“
Ve výše uvedeném článku I uvozovacího zákona je uvedeno:
„1. Zákony odporující ústavní listině, jejím součástkám a zákonům ji měnícím
a doplňujícím jsou neplatné.“
Je nesporné, že smlouva podepsaná v Moskvě dne 12. prosince 1943 ukládá státu
i občanům poplatky a závazky, finanční či osobní, a zejména pak vojenské povinnosti
(článek III moskevské smlouvy).

I pokud by dr. Edvard Beneš byl prezidentem Československé republiky v zahraničí – což odmítáme –, byl by podle § 64 Ústavní listiny Československé republiky povinen žádat o souhlas Národního shromáždění Československé republiky.

V Londýně ani jinde v zahraničí však tohoto Národního shromáždění Československé republiky, u něhož by dr. Edvard Beneš mohl žádat o souhlas s uvedenou mezinárodní smlouvou, není. (Tzv. Státní radu v Londýně, jejíž členy jmenoval dr. Edvard Beneš z členů Benešovy strany, zcela jistě nelze považovat za sbor nejvyšších ústavních činitelů, jak uvádí citovaná Ústavní listina Československé republiky; mimoto v tzv. Státní radě v Londýně nezasedají všichni členové posledního ústavního Národního shromáždění žijící v zahraničí.)

Dr. Edvard Beneš proto není oprávněn žádat o souhlas Národního shromáždění se smlouvou podepsanou v Moskvě dne 12. prosince 1943. Tato smlouva proto rovněž není podle článku I uvozovacího zákona, jenž se týká celého odstavce 1 § 64 Ústavní listiny Československé republiky, platná. Námitka, že situaci vyřešil ústavní dekret (vydaný dne 15. října 1940 dr. Edvardem Benešem a orgány jím jmenovanými, o prozatímním výkonu moci zákonodárné, jenž stanoví: „Dokud nebude možno prováděti ustanovení hlavy druhé ústavní listiny z 29. února 1920 o moci zákonodárné, bude president republiky úkony, které mu ukládá par. 64 č. 1 a č. 3 úst. listiny, pokud k nim je zapotřebí souhlasu Národního shromáždění, vykonávati se souhlasem vlády.“),6  tedy že souhlas, který mělo dát Národní shromáždění, by nyní mohl býti nahrazen souhlasem Benešovy vlády v Londýně, ovšem představuje naprostý výsměch všem racionálním ústavním, právním a demokratickým principům.

Tento ústavní dekret, kterým dr. Edvard Beneš protiústavně, absolutisticky a diktátorsky pozměnil Ústavní listinu Československé republiky, je klasickým příkladem metod, které dr. Edvard Beneš a jeho strana užívají. Světu tvrdil, že je prezidentem v souladu s Ústavní listinou Československé republiky, vnitřně ovšem ruší platnost této listiny v těch paragrafech, které mu nevyhovují, které jsou však zásadní pro celou stavbu listiny. (Jeho tisk zároveň předkládá výmluvy, že toto nouzové opatření vychází ze skutečnosti, že jej i jeho vládu uznáva jí spojenecké velmoci v souladu s mezinárodními zákony.)

Závěr
Platí, že jakákoli jednání a jakékoli zákony Dr. Edvarda Beneše týkající se těchto záležitostí jsou v rozporu s Ústavní listinou Československé republiky, a podle článku I uvozovacího zákona jsou tudíž neplatná, a to i kdybychom připustili, že Dr. Edvard Beneš je ústavním prezidentem Československé republiky v zahraničí, což odmítáme.

Bylo však prokázáno, že Dr. Edvard Beneš si přisvojil funkci prezidenta Československé republiky neoprávněně, a proto není ústavní hlavou státu, nemá právo jmenovat ústavní vládu, státní úředníky a armádní důstojníky a nemá též právo zastupovat kohokoli jiného než svou vlastní stranu. 

Československá ani Česko-Slovenská republika dnes de facto neexistuje (viz Politické shrnutí), z čehož je nutno viniti její bývalé ústavní činitele, a národy tvořící obyvatelstvo těchto republik si musí samy rozhodnout svůj budoucí osud v souladu s podmínkami Atlantické charty. Proto tyto národy nemohou dnes být vázány m ezinárodními dohodami uzavřenými neoprávněnými vyjednavači, a tudíž ani smlouvou  podepsanou v Moskvě dne 12. prosince 1943.7

V Londýně 20. ledna 1944

Generál Lev Prchala D. S. O,
předseda České národní jednoty,
ministr poslední česko-slovenské vlády,
vrchní velitel Legie Čechů a Slováků v Polsku

Vladimír Ležák-Borin,
politický tajemník České národní jednoty,
redaktor Českého slova v Praze

JUDr. Karel Locher,
místopředseda a pokladník České národní jednoty,
bývalý konzul a redaktor v Praze

Ppor. Josef Kratochvíl,
zaměstnanec zbrojní továrny ve Velké Británii

Škpt. baron Robert Hildprant,
D.Agr., D.Sc., soukromý asistent lékařské fakulty university v Praze,
zaměstnanec zbrojní továrny ve Velké Británii*


-------
Poznámky:

1 Správně mělo být Z. Fierlingera, tato chyba se v textu dopisu dále opakuje. 
2 Cit. podle HAUNER, Milan (ed.): Edvard Beneš – Paměti III, Dokumenty. Academia, Praha 2007, s. 536.
3 Ač je evidentní, že „československý jazyk“ neexistuje, československá ústava z roku 1920 tento pojem
v § 131 (Hlava VI) obsahovala.
4 Cit. podle GRONSKÝ, Ján: Komentované dokumenty k ústavním dějinám Československa. Karolinum,
Praha 2005, s. 75.
5 Cit. podle GRONSKÝ, Ján: Komentované dokumenty k ústavním dějinám Československa, s. 88.
6 Cit. podle HAUNER, Milan (ed.): Edvard Beneš – Paměti III, Dokumenty, s. 393.
7 Tento shrnující závěr je v anglickém originále psán velkými písmeny.
* Kromě těchto signatářů se k dopisu připojila Ludmila Balcarová a skrytě dalších pět osob. LEŽÁK
-BORIN, Vladimír: Odešel na věčnost velký člověk. In: Český boj za svobodu a demokracii, 1959, zvláštní
číslo, srpen, s. 1. 




 
www.rusyn.sk
Naspäť na aktuality