Malá církev přinesla velkou oběť

Skrývala ve svém chrámu parašutisty hledané nacistickou mašinerií

Výnosem říšského protektora pro Čechy a Moravu z 27. září 1942 se s okamžitou platností zavíraly všechny české pravoslavné kostely a zabavoval jejich majetek. Pravoslavní kněží byli posláni na nucené práce v Německu. Tehdejší česká pravoslavná církev byla téměř zničena.

Vše bylo důsledkem soudu se členy České pravoslavné církve z 3. září 1942, kdy nacisté odsoudili biskupa Gorazda, faráře Václava Čikla, předsedu rady starších Jana Sonnevenda a ThDr. Vladimíra Petřeka k trestu smrti zastřelením.

K tomu došlo u prvních tří následujícího dne na kobyliské střelnici, zatímco Vladimír Petřek byl popraven 5. září. Ještě 24. října bylo zastřeleno devět členů katedrální kongregace této církve. Šlo o mstu za pomoc při ukrývání parašutistů v Praze v době největšího německého teroru po útoku na Heydricha…

Tak trochu „legionářská“ církev
Dnešní pravoslavná církev v českých zemích má něco přes dvacet tisíc věřících. Panslavismem ovlivněné pokusy vytvářet v českých zemích v době rakousko-uherské monarchie zázemí pro pravoslavné vyznání nenacházely patřičnou odezvu ani pochopení u státu ani dominantní římskokatolické církve.

Při vzniku Československa a návratu čs. legií z Ruska se zde však otevřel prostor pro tuto křesťanskou variantu vyznání, protože řada legionářů, včetně nejednoho budoucího generála československé armády, přijala za války pravoslaví a někteří z nich si přivezli do vlasti i ruskou manželku. Novou církev posílili navíc i někteří zastánci katolické moderny, kteří nenašli prostor v rovněž nové Československé církvi husitské. Jedním z nich byl i první biskup českého pravoslaví Gorazd (Matěj Pavlík).

Tyto proudy v nové církvi tak nevytvářely žádnou izolovanou komunitu sektářského charakteru, ale naopak byly plně integrovány do české občanské společnosti Masarykovy republiky.

Chrám s bohatou minulostí
K prvním citlivým problémům, se kterými se mladá československá pravoslavná církev na svém počátku potýkala, patřil nedostatek prostor pro konání bohoslužeb a absence ústředního chrámu pro jejího biskupa. Nakonec malá církev získala v roce 1935 jako hlavní chrám Metropolitní rady České pravoslavné eparchie v podobě bývalého barokního kostela patrona nemocných sv. Karla Boromejského na rohu ulic Resslovy a Na Zderaze na pražském Novém Městě.

Dílo architektů Kiliána Ignáce Dientzenhofera a Pavla Ignáce Bayera z let 1730–1736 bylo zpočátku spojeno se sousedním ústavním domovem pro kněze na penzi a jde o klasickou barokní jednolodní sálovou stavbu s postranními emporami. Již v roce 1783 byl však kostel v rámci josefinských reforem zrušen a začal sloužit jako kasárna a skladiště. V roce 1866 se budova stala součástí Českého polytechnického ústavu království Českého (dnes ČVUT).

Kostel stojí na břidlicové skále, která se dnes jeví jako tři až čtyři metry vyvýšená terasa proti ulici a protějším budovám. Je to však jen výsledek asanace staré Prahy, při níž v závěru 19. století došlo při sloučení osady Zderaz s Novým Městem k odbourání skály a demolicí zrušené státní trestnice (kdysi kláštera augustiniánů bosáků) došlo k vzniku dnešní Resslovy ulice.

V květnu 1942 byl chrám vybrán k úkrytu mužů, po kterých zuřivě pátrala obrovská okupační mašinerie.

Pro ilegální pobyt v chrámu v době heydrichiády to sice nebylo příliš konformní místo, ale ve dnech německých razií po bytech šlo přece jen o místo, které slibovalo při dodržení zásad konspirace variantu nabízející nejvyšší možné procento utajení.

----
Biskup statečné církve
Málokdo i dnes ví, že pravoslavný biskup český a moravskoslezský Gorazd II. se narodil jako Matěj Pavlík (26. 5. 1879 – 4. 9. 1942).

Po maturitě na kroměřížském gymnáziu pokračoval ve studiu na olomoucké bohoslovecké fakultě. Krátce po studiích přijal místo duchovního správce v nemocnici pro duševně choré v Kroměříži, kde působil 15 let.

Za první světové války se jako citlivý člověk i stoupenec katolické moderny ideově rozešel s katolickou církví. Přijal pravoslaví a v roce 1925 byl v Bělehradě vysvěcen na prvního biskupa české pravoslavné církve. Tehdy také přijal jméno Gorazd.

Jeho zásluhou získala česká pravoslavná církev odsvěcený bývalý kostel sv. Karla Boromejského v pražské Resslově ulici.

Od počátku okupace pomáhal Gorazd II. příslušníkům protinacistického odboje. V chrámu se skrýval například mjr. Jan Sadílek, jeden z blízkých spolupracovníků pplk. Mašína. O úkrytu parašutistů se dozvěděl v den zničení Lidic, ale neprozradil je.

Nacisté ho zatkli 25. června 1942, následně mučili a po soudu 3. září již druhý den popravili na kobyliské střelnici. V září 1987 byl svatořečen v Olomouci.
----

Psanci přicházejí…
Azyl v chrámu parašutistům nabídl na žádost hlavního koordinátora úkrytů parašutistů v Praze Jana Zelenky-Hajského předseda pravoslavné náboženské obce a předseda sboru starších chrámu sv. Cyrila a Metoděje Jan Sonnevend, který v odboji působil aktivně od počátku okupace. Učinil to se souhlasem kaplana ThDr. Vladimíra Petřeka, který o tom uvědomil děkana Václava Čikla a kostelníka Václava Ornesta.

Jako první dorazil do studených prostor krypty pod chrámem již druhý den po útoku na Heydricha rotný Jaroslav Švarc z dvoučlenného výsadku Tin, jehož prioritním úkolem byla likvidace krále všech kolaborantů s okupanty ministra Emanuela Moravce.

O den později sem dorazil Jan Kubiš a po něm Josef Valčík a také Josef Bublík a Jan Hrubý – oba ze skupiny Bioscop. V sobotu 30. května se objevil i nadporučík Adolf Opálka, který se stal automaticky velitelem celé skupiny. Tuto skupinu jako poslední sedmý v pondělí 1. června doplnil Josef Gabčík, který se dosud ukrýval u své přítelkyně Anny Malinové.

Do kanceláře kostela všech sedm vojáků a štvaných psanců přiváděli postupně Jan Zelenka-Hajský s Aloisií Weinzettlovou. Jídlo pro sedm mužů obstarávali potom hlavně dva libeňští sokolové: hostinský František Jarolímek a pekař Josef Kyncl. Další do odboje zapojené sokolské rodiny potom přes Zelenku-Hajského dodaly parašutistům teplé oblečení, deky, lihové vařiče a vše k přežití v nezvyklém úkrytu.

V Praze byl však ještě nedávno i osmý parašutista, ten však mezitím zmizel hledat úkryt doma v jižních Čechách. Jmenoval se Karel Čurda…

Davidova hvězda ve stínu heydrichiády
Období Heydrichova teroru i tvrdých represí po jeho smrti si připomínáme jako jedno z nejtěžších v moderních českých dějinách. Zapomínáme však přitom, že paralelně začal ještě Heydrichem akcelerovaný hořký osud českých občanů židovského původu.

Těch žilo podle nacistických kritérií v březnu 1939 v době vzniku protektorátu Čechy a Morava u nás 118 310. Nacisté se snažili zpočátku prostřednictvím tzv. Ústředny pro židovské vystěhovalectví české Židy donutit k emigraci, což využilo asi 30 000 osob, které však musely zaplatit při opuštění protektorátu „vystěhovaleckou daň“, jež činila čtvrtinu jejich jmění.

Vzniká terezínské ghetto

Ostatní již potom čekalo jen terezínské ghetto a poslední cesta do vyhlazovacích táborů.

Již od počátku okupace byli Židé bezohledně vyřazováni z hospodářského a společenského života, ale brutální zlom nastal s příchodem Reinharda Heydricha do Prahy. Za jeho panování bylo zřízeno terezínské ghetto a 13. října 1941 odjel z nádraží Praha-Bubny první židovský transport do polské Lodže.

Heydrich také vydal nařízení, že s těmi Čechy, kteří budou jakkoliv sympatizovat s Židy a podporovat je, bude zacházeno jako s Židy a budou odesláni do koncentračních táborů.

Nedat příležitost k perzekuci

Vrcholem jeho aktivit se potom stala 20. ledna 1942 neblaze proslulá konference ve Wannsee, na které byly pod Heydrichovým vedením dokončeny plány „konečného řešení židovské otázky“ a vytvořen tak německy pedantský systém vyhlazení Židů v Evropě.

Výsledkem toho byla v českých zemích hrůzná skutečnost, že tyto plány přežilo jen asi 10 500 českých Židů…

Ve Velké Británii se při výběru československých parašutistů do speciálních operací dbalo na to, aby mezi nimi nebyli vojáci židovského původu. Jedním z řady důvodů bylo, aby toho nemohli nacisté zneužít k další tvrdé perzekuci židovského obyvatelstva v protektorátu. Marně. Staré české přísloví hovoří o tom, že když chce někdo psa bít, hůl si vždy najde.

Uštěkaný Moravec
Demagogové potom umí najít vždy jakýkoliv argument k prosazení svých cílů, jako například protektorátní ministr školství a národní osvěty Emanuel Moravec, když na veřejných „slibech věrnosti Říši“ na náměstích českých měst štěkavým hlasem po Heydrichově smrti pateticky prohlašoval: „Také mezi atentátníky, které k nám Beneš poslal v britských letadlech, nebyl ani jediný Žid. Pro takové hloupé pošetilosti je totiž Židů škoda. Žid je přece k tomu, aby vládl, vysával, z lidské hlouposti tyl a jiné na smrt posílal. Bude dobré, když se také nad touto skutečností trochu zamyslíte…“

Autor: Jindřich Marek

Zdroj: 
https://www.lidovky.cz/serialy/bestie-heydrich-reinhard-heydrich-atentat-heydrichiada-kat-ceskeho-naroda-teror-cirkev.A220530_144426_ln_specialy_ape

Foto: 
Pravoslavný chrám sv. Cyrila a Metoděje – symbol společného hrdinství československých vojáků i obětavých odbojářů.
Zdroj: VHÚ