Otec archimandrita Andrej (Kolomacký) – voják, misionář a budovatel chrámů

08.02.2021


Dne 8. února Léta Páně 2016 uplynulo 120 let, co se narodil tento mimořádný muž – otec Andrej, vlastním jménem až do přijetí mnišství dne 30.11.1945 Vsevolod Kolomacký, jehož životní pouť je vskutku unikátní a zasluhuje mimořádné pozornosti.

Tento slavný a mimořádně pracovitý člověk se narodil v roce 1896 v obci Saražinci v Kyjevské gubernii, v rodině místního žalmisty Vladimíra a jeho manželky Serafimy (rozené Bohorodické). Studoval nejprve v církevní škole a potom v Kyjevsko-Podolském duchovním učilišti, ale dar lásky k Bohu k vroucné modlitbě mu byl dán od útlého dětství.

Vsevolod Kolomacký byl přijat na Kyjevský teologický seminář, ale v souvislosti s vypuknutím světové války jako dobrovolník vstoupil do České (Kyjevské) družiny, která se později stala základem Československé armády.

Již během prvních dnů působení 3. roty České družiny na frontě se ukázalo, že Kolomacký je velmi schopný průzkumník. V srpnu 1915 byl odeslán na Kyjevskou vojenskou školu, po jejímž absolvování byl sice jako začínající důstojník přidělen do 15. záložního batalionu ve Vinnici, ale ihned žádal o přeložení k činné armádě. Dne 4. června 1916 nastoupil k 5. rotě 127. Putivlského pluku, v jehož řadách bojoval jako velitel pěšího průzkumu až do konce roku 1917, kdy byl po zranění odvezen zpět do Kyjeva.

V té době měl 21-letý Vsevolod hodnost poručíka, 4x byl raněn a šestkrát byl vyznamenán, mimo jiné řády sv. Stanislava a sv. Anny 3. A 2. stupně, což byly zlaté nebo bohatě pozlacené řády a dvěma záslužnými kříži sv. Jiřího. Dlužno podotknout, že Vsevolod Kolomacký vnímal válku hlavně jako nastolení pravdy a obranu pravoslavných zemí i věřících lidí, jako sebeobětování, tak to alespoň napsal ve svých vzpomínkách.

V roce 1918 vstoupil Vsevolod Kolomacký do řad Bílé armády, aby odhodlaně bojoval proti bolševickým, jak se tehdy říkalo bohoborským, rozuměj bezbožným jednotkám. Za celé období Občanské války v Rusku až do října 1921 byl ještě čtyřikrát raněn a velel 1. pěšímu pluku, nesoucímu jméno generála Markova, byl vyznamenán bělogvardějským řádem sv. Mikuláše 2. třídy (pozn. autora: není bez zajímavosti, že tímto řádem bylo celkově vyznamenáno pouze 337 osob). V hodnosti podplukovníka, kterou získal ještě v září 1920, zůstal Vsevolod Kolomacký příslušníkem Bílé armády až do úplného konce a po porážce bílého hnutí spolu s jinými odplul na lodi na poloostrov Gallipoli v Turecku a poté odjel do Rumunska, odkud se pak dostal do Československa.

Jako voják České družiny obdržel za zásluhy pro republiku čsl. státní občanství a k tomu de facto automaticky tři vojenské metály. Na návrh ministerstva národní obrany a po absolvování požadovaných zkoušek nastoupil v roce 1921 do činné služby u 19. pěšího pluku v Mukačevu.

Je nutno zmínit, že během služby v Bílé armádě se podplukovník Kolomacký velmi sblížil s biskupem Veniaminem (Fedčenko), který byl na osobní žádost generála Petra Wrangela nejvyšším představeným armádních kaplanů u tzv. Zbrojních sil Jihu Ruska. Právě biskup Veniamin byl duchovním mentorem mladého důstojníka, který mu po válce několikrát psal a věnoval mu bohoslužebné knihy tzv. služebník, trebník a časoslov, aby mu tím jemně naznačil, že kněžství je tím směrem, kterým by se měl v životě ubírat.

V dubnu 1923 Vsevolod absolvoval navazující důstojnický kurz v Košicích a otevřela se pro něj slibná vojenská kariéra, jaká po právu patřila vyznamenanému českému legionáři, čerstvému absolventovi důstojnické školy v hodnosti nadporučíka.

Ovšem ve stejné době se přes Německo do země dostává jeho snoubenka Jelisaveta Vlasenko, se kterou se Vsevolod seznámil v roce 1917 v Kyjevě, když se tam zotavoval z jednoho ze svých zranění. Už skoro ani nedoufali, že se znovu uvidí, a přece se zázračným způsobem a za podpory pracovníků Červeného kříže opět setkali. Vsevolod se vroucně modlil za tuto událost a dokonce si dal slib, že pokud se se svou snoubenkou znovu setkají, zanechá vojenské kariéry a přijme kněžské svěcení. Sloužení Bohu rozhodně více naplňovalo tohoto obětavého a laskavého člověka. Je nutno zmínit, že podle dochovaných svědectví jeho spolubojovníků, otec Vsevolod nezabíjel lidi ani za války, byl vynikající průzkumník a pokud bylo třeba, tak zajal nepřátelského vojáka živého a odvlekl ho přes frontovou linii, aby ho jeho velitelé mohli vyslechnout v zázemí. Nebylo nutno zbytečně prolévat lidskou krev.

Vsevolod dobře chápal, že všichni členové Církve jako Ježíšova těla jsou povoláni k misionářské činnosti a apoštolské službě, a to každý podle svých schopností. A věděl i to, že on sám zatím neučinil nic, aby využil pro Boží dílo svých vlastních schopností.

Podivuhodné cesty Páně ho ve stejnou dobu zavedly do Mukačeva i k vladykovi Veniaminovi, který byl právě pověřen duchovní správou Karpatoruské pravoslavné církve a jmenován biskupem Mukačevským.
— Tak už jsi připraven? — zněla první vladykova otázka.
— Jsem! — odpověděl bez zaváhání Vsevolod.

Jelisaveta toto rozhodnutí schválila a byla ochotná se ujmout role matušky a opory pro mladého kněze. Další události se odehrávaly v rychlém sledu. Ještě týž den Vsevolod předkládá žádost o propuštění z vojenské služby. V květnu 1923 se Vsevolod a Jelisaveta v Praze vzali. 14. ledna 1924 vladyka Veniamin vysvětil Vsevoloda na diákona a již 15. ledna 1924 na svátek ctihodného Serafima Sarovského – na kněze.

V té době samotné rozhodnutí zříci se vojenské kariéry se zaručeným příjmem a stát se pravoslavným knězem, který od státu nedostává žádnou hmotnou podporu, natož tak mzdu, bylo vskutku hrdinstvím. Byl to obětavý a smělý čin.

Povahově byl otec Vsevolod člověkem společenským a měl schopnost vést lidi. Na Podkarpatské Rusi bylo v té době většinovou konfesí řecko-katolické vyznání, které nevytvářelo zrovna přátelské prostředí pro pravoslaví, ale mladý kněz se nezalekl těžkostí a promlouval k lidem, přesvědčoval je a nakonec i získával nové pravoslavné věřící. Jeho oblíbenost den ode dne stoupala, nicméně byla to jen část jeho misionářské činnosti. Zaujal ho nápad stavět chrámy. Úplně první dřevěný chrám vystavěl v obci Russkoje u Mukačeva v roce 1926 a o rok později následoval již první zděný chrám v obci Rakošino.

Architekt Nikolaj Paškovský, od kterého se Vsevolod Kolomacký učil stavebnímu umění, byl autorem projektu tohoto chrámu. u všech prací od základů až po chrámové malby byl mladý kněz po boku řemeslníků a proto rychle získával praktické zkušenosti. Jeho nasazení a pracovitost byly extremní, byl schopen pracovat 16 hodin denně a stranou nechával úplně vše: svoje osobní zájmy, rodinu i manželku, která stále častěji bývala nemocná.

Za její uzdravení se modlila celá vznikající církevní obec a zdálo se, jejich modlitby jsou vyslyšeny a i díky častému svatému příjímání bude matuška konečně zdravotně v pořádku. Nadšení a elán z bohulibé práce najednou zastínila náhlá katastrofa. Uzdravující se po těžké meningitidě manželka otce Vsevoloda znovu onemocněla a krátce na to 6. prosince 1927 zemřela v Mukačevské nemocnici. Manželé měli dvě děti, z toho dcerka Klavdije zemřela jako miminko a nyní s otcem zůstal pouze syn Daniel. Manželku otec Vsevolod nechal pohřbít vedle dcerky na pozemku Rakošinského chrámu.

Již od narození trpěl otec Vsevolod krátkozrakostí, kdy na každém oku měl minus 11 dioptrií, nicméně nejen zpracovává projekty, ale i vlastnoručně zhotovuje překrásné chrámové malby, píše ikony a sám šije církevní roucha.

Za 14 let zbudoval na Podkarpatské Rusi tyto chrámy:

1. 1926 — obec Russkoje,
2. 1926-27 — obec Rakošino, první zděný chrám.
3. 1927 — obec Červeněvo
4. 1927 — obec Davydkovo u Mukačeva
5. 1928 — obec Barbovo u Mukačeva
6. 1928 — obec Huklivé, stavební úprava chrámu
7. 1930-32 — Užhorod
8. 1931 — obec Domboki u Mukačeva, přestavba budovy bývalého skladu obilí (dar manželů Karbovanců) v ženský monastýr
9. 1932 — obec Domboki, chrám na pozemku, darovaném manželi Karbovancy
10. 1934-35 — obec Bilky, okres Iršava
11. 1935-36 — Svaljava
12. 1936-38 — Mukačevo, zděný chrám s budovou residence episkopa
13. 1937 — obec Huklivé
14.1937-38 — katedrální chrám ve Velikých Lučkách

Ve stejné době zpracovává Vsevolod Kolomacký projekty chrámů v Tereble, Kanoře a Salbodoši.
Přičemž samotný kněz trpí nouzí a je chudý jako pověstná kostelní myš, ale veškeré své síly napřahuje k misionářství a výstavbě chrámů pro Boží slávu. Tím také popouzí proti sobě odpůrce pravoslavné křesťanské víry. Ve svých pamětech se otec Vsevolod sice nikde nezmiňuje o těžkých životních zkouškách, které musel v tomto období překonávat, ale dějiny jsou plné skutečných lidských tragedií, podobných té, která se přihodila manželům Karbovancovým z Domboku. Tito oddaní Kristovi stoupenci věnovali vlastní stavby a pozemky pro ženský monastýr a sami se přestěhovali ze svého statku do malého domku. Jedné zimní noci jim někdo zákeřně ucpal komín cihlou a tím je udusil kysličníkem uhelnatým. Nad hrobem těchto nových mučedníků pak vystavěl otec Vsevolod s farníky dřevěnou kapličku.

Složitým se ukázal i osobní život otce Vsevoloda. Když zůstal sám s malým synem, sblížil se s Magdalenou Vajmerovou, kterou 4.12.1929 pojal světským sňatkem za svou manželku. V roce 1930 se jim narodil syn Igor a pak i dcera Taťána. Ovšemže otec Vsevolod chápal svůj prohřešek a dokonce požadoval, aby mu byla uložena přísná epitimie. Ve svých pamětech pak zmiňuje důvod toho, že nakonec církevní trest nebyl tak přísný, jak by mohl. Církevní hodnostáři si uvědomovali, že druhého podobného stavitele chrámů nemají a tak ho ze svých řad nevyloučili, ale dali mu možnost si svůj hřích uvědomit a odčinit. Určitou roli zde sehrály i závěry Cařihradského církevního sněmu z roku 1923, na kterém se možnost druhého sňatku pro duchovní osoby připouštěla. (Paměti ze dne 22.11.1945, Olomouc).

I tak uložená epitimie trvala roky, byly to roky tvrdého vnitřního boje a zároveň spasitelné pokory pro duši. Ani během tohoto období neustávala jeho činnost. Po dokončení započatých staveb v roce 1933 přišlo od biskupů Mukačevsko-Prešovského Damaskina a Moravsko-Slezského Gorazda pověření stát se dočasným vojenským kaplanem u Zemského velitelství v Brně, kde tehdy sloužil nemalý počet vojáků pravoslavného vyznání. Vladyka Gorazd mu předal svatý antimins a liturgické nádoby pro bohoslužebné obřady u armádních jednotek. Bylo to znamení určité důvěry ze strany vladyky Gorazda a zmírnění epitimie. Na Moravě otec Vsevolod, opět na žádost vladyky, znovu pokračuje ve stavbě chrámů. Mezitím už plně zvládal všechny postupy během projektování, výstavby a zhotovení chrámových maleb.

Za období 1933 až 1942 protojerej Vsevolod vystavěl na Moravě tyto chrámy:
15. 1933-34 — obec Řimice, okres Litovel
16. 1934-36 — obec Chudobín, okres Litovel
17. 1936-39 — vesnice Střemeníčko, okres Litovel
18. 1937-39 — Olomouc
19. 1937-39 — obec Dolní Kounice
20. 1939-40 — Třebíč
21. 1941-42 — obec Čelechovice na Hané

Kromě toho byly zhotoveny chrámové malby v kostelech ve Štěpánově v roce 1941 a Vilémově v roce 1942.

Ve svých pamětech otec Vsevolod dne 22.11.1945 uvádí: „Veškeré práce jsem prováděl sám, hlavně u těch posledních staveb, kdy vláda vydávala stavební povolení pouze za podmínky, že vše zbudujeme sami a nebudeme moci najmout si dělníky…“

Od roku 1933 vykonávaje službu vojenského kaplana na Moravě, kde služba byla klidná, nejenže se zabýval výstavbou chrámu na tomto území, ale též pravidelně navštěvuje Mukačevskou eparchii, aby i tam dokončil započaté stavby.

V této souvislosti je třeba zmínit rovněž vydavatelskou činnost otce Vsevoloda. V monastýru Iova Počajevského ve vesnici Ladomirová (na území dnešního Slovenska) vznikla díky snaze archimandrity Vitalije (Maximenka) knihtiskařská dílna. Ruské písmo a knihtiskařské stroje dodal výbor Červeno-Ruská Liga. Původně toto zařízeně polní tiskárny patřilo československým legionářům a bylo dopraveno lodí z Ruska přes přístav Vladivostok.

Za značné podpory archimandrity Vitalie začal otec Vsevolod od roku 1928 vydávat časopis s názvem Pravoslavná Lemkovština (sborník o pravoslavném hnutí v Lemkovickém regionu) a časopis Pravoslavná Karpatská Rus (PKR). Jelikož z celého mnišského společenství byl jen on československým státním občanem, bylo vydavatelství zaregistrováno na jeho jméno a rovněž byl šéfredaktorem časopisu. Časopis vycházel dvakrát měsíčně a popisoval život církve v Karpatském regionu, což přesně odpovídalo jeho názvu. Postupně se jeho působnost rozšiřovala a tak v roce 1934 časopis změnil název na Pravoslavná Rus. Tiskovina byla mezi věřícími oblíbena a značně napomáhala pravoslavnému misionářskému hnutí.

V roce 1944 mniši opustili Slovensko, odjeli do USA a otevřeli knihtiskárnu a vydavatelství ve Svatotrojickém monastýru Ruské zahraniční pravoslavné církve v Jordanville a od roku 1947 znovu začal vycházet časopis Pravoslavná Rus. Část mnichů pak odjela do Německa, kde jejich činnost pokračovala v monastýru sv. Jova Počajevského v Mnichově. V tomto monastýru se dodnes tisknou církevní kalendáře a jiná náboženská literatura.

Je pozoruhodné, jak tolik práce stíhal vykonávat jeden muž: budoval a maloval chrámy, vydával časopis, kupoval látky, šil církevní roucha a dokonce i mitry, a to vše s velmi špatným zrakem!

V roce 1935 byl otec jmenován církevním referentem Eparchiálního úřadu České pravoslavné eparchie, ale zároveň zůstal pracovat v Mukačevsko-Prešovské eparchii jako organizátor a budovatel chrámu. Zpracoval projekty a provedl přípravné práce pro výstavbu chrámů v Přerově, Táboře a Kroměříži.

Mnohokrát svatý vladyka Gorazd písemně i ústně prohlašoval, že na náhody věřit nelze a rozhodně není náhoda, že Hospodin vedl kroky otce protojereje na Moravu a ještě dříve, již v roce 1914, si ho vybral při nástupu do České družiny v Kyjevě. V roce 1936 jeho pokání dosáhlo vrcholu, když se rozhodl definitivně se zříci rodinného života a dále pouze duševně a hmotně podporovat svou rodinu, což oficiálně sdělil vladykovi Gorazdovi. Zároveň vladyka Damaskin, vycházející z pokání otce Vsevoloda a vzhledem k dlouhotrvající epitimii, mu dovolil vykonávat bohoslužby a dokonce ho vyznamenal pochvalnou listinou za obětavou práci na Božím díle.

V roce 1936 svolil metropolita Dosifej, aby otec protojerej sloužil spolu s ním při slavnostním vysvěcení chrámu v Chudobíně a zároveň od vladyky Gorazda obdržel povolení k řádným bohoslužbám, jak to k jeho hodnosti protojereje náleží. Začátkem roku 1942 se vladyka Gorazd podrobně vyptával na jeho rodinné poměry a poté otci Vsevolodovi požehnal, aby spolu s ním sloužil při archijerejské liturgii jako starší kněz.

27. května 1942 byl v Praze spáchán atentát na německého protektora Protektorátu Čech a Moravy Reinharda Heydricha. Vojáci parašutistického výsadku se po úspěšně splněné misi ukrývali v chrámu Cyrila a Metoděje v Resslově ulici v Praze a proto se hněv německých fašistů obrátil i na představitele Pravoslavné církve. Po výsleších na gestapu byli 4. září 1942 popraveni vladyka Gorazd a kněží chámu Václav Čikl a Vladimír Petřek spolu s rodinami, jakož i starosta církevní obce Jan Sonnevend. Během tzv. Heydrichiády bylo zatčeno kolem 260 osob, duchovních osob i laiků, mnoho z nich skončilo na popravišti či zemřelo později v koncentračních táborech.

Již 26. září téhož roku byla celá eparchie zrušena, veškeré duchovenstvo skončilo na nucených pracích v Německu a pod trestem smrti bylo zakázáno vykonávat jakékoliv náboženské obřady. Stejný osud postihl i protojereje Vsevoloda Kolomackého. Dne 28. září byl zatčen a uvězněn a po vyšetření případu poslán do Německa, kde byl nasazen na nucené práce v Kantu u Vratislavi. Později mu bylo z důvodu chatrného zdraví a špatného zraku dovoleno vrátit se do Prahy pod podmínkou, že se musí pravidelně hlásit na gestapu.

Ve svých pamětech ze dne 22.11.1945 otec Vsevolod na tyto události vzpomíná takto: „Ne náhodou mi bylo v únoru 1942 shůry dáno, abych koupil, přečetl, nadchl se a nadchnul i jiné kněze pro tištěnou verzi Modlitby Ježíšovy. Jedinou únikovou cestou a velkou oporou byla pro mne tato krátká, ale účinná modlitba jménem a ve jménu našeho Pána Ježíše Krista. A slovo Páně se naplnilo: „Neboj se, jen věř!“ a „Když vás povedou … před vrchnosti a vlády, nestarejte se, čím a jak se máte hájit a co říkat. Duch svatý vás v tu chvíli naučí, co máte říci.“ (Lk 12, 11-12). Ježíšova modlitba mne před samotným výslechem i během něho udržovala v dobré mysli v těch nejhorších okamžicích. Samotný Hospodin mi během dlouhých výslechů pomohl, abych se ve výpovědi nespletl, nikoho neprozradil a naopak obhájil svaté pravoslaví a Ježíšovu Církev“.

Pracovat otce Vsevoloda nechali jako dělníka v cukrovaru, ale posléze se pro něj našla práce kreslíře kreslených filmů ve filmových studiích AFIT, kde se stal spoluautorem prvního animovaného českého filmu „Svatba v Korálovém moři“, takže je docela možné, že to byl právě on, kdo namaloval chobotnici, jak tam tančí „kozáčka“.

 přes přísný zákaz bohoslužeb se spojil otec protojerej s pražskými věřícími a tajně vykonával bohoslužby a náboženské obřady. K těmto účelům mu v období roků 1943-1944 posloužil byt bratra Šembery. Otec Vsevolod zde přednášel na náboženská témata, připravoval budoucí kněze (např. otce Jana Holého aj.), podporoval protifašistický odboj. Na pracovišti, ve společnosti a všude, kde to jen šlo, otec protojerej mluvil, kázal a přednášel jak v duchu svatého Evangelia, tak i za použití příkladů z díla F.M. Dostojevského, jehož tvorbu znal excelentně. Mezitím vytiskl a ilegálně distribuoval knihu o životě ctihodného Serafima Sarovského. Naštěstí ho nikdo neudal nacistům. Věřící ho měli rádi a vážili si ho, když viděli, že se cele věnuje práci pro Církev a církevní obec, naprosto mu věřili a často mu pomáhali v různých životních situacích. Začátkem května 1945 v Praze vypuklo povstání a otec Kolomacký se do něho ihned zapojil. Stavěl barikády a jako bývalý voják se zbraní v ruce bránil českou státnost před německými okupanty.

V roce 1945 československá vláda na návrh zvláštní komise Ministerstva školství a osvěty pověřila protojereje Vsevoloda společně s protojerejem V.Červinou (kterého on vyhledal už v dubnu 1945 a požádal, aby se postavil do čela pražské pravoslavné obce) vedením celé České pravoslavné církve (ČPC). Došlo k tomu z důvodu, že mimo otce Kolomackého v Praze nezůstal vůbec nikdo z členů Eparchiální rady a on jediný během války ilegálně sloužil pražské pravoslavné obci.

Během tohoto období otec Vsevolod mnoho vykonal pro znovuobnovení a úředního uznání všech práv ČPC po jejich zákazu a faktické likvidaci fašisty v roce 1942. Účastnil se jednání se zástupci vlády a vedením jednotlivých měst, spravoval kancelářskou agendu, pomáhal při opravách chrámů, poškozených během válečných událostí včetně katedrálního chrámu Cyrila a Metoděje v Praze. Poté, co od Ruské pravoslavné církve do Prahy přijel jako exarcha arcibiskup Jelevferij (Voroncov), byl v červenci 1946 otec Vsevolod jmenován představeným Chrámu Zesnutí Přesvaté Bohorodice na Olšanských hřbitovech v Praze.

V roce 1945 byl otec Vsevolod nucen učinit definitivní rozhodnutí ohledně svého osobního života, zda zůstat s rodinou jako laik nebo odejít od rodiny a věnovat celý svůj život Církvi. V rámci pokání žádá o rozvod manželství a přijetí do mnišského stavu. Poté 13.12.1945 v monastýru sv. Iova Počajevského přijímá mnišský postřih z rukou archimandrity Savvy (Struve) a jméno Andrej na památku svatého apoštola Ondřeje, v pravoslavné tradici též zvaného Prótoklétos čili První povolaný. Ve svých pamětech z 22.11.1945 uvádí, že jeho duchovním otcem a modlitebníkem byl otec Jiří Novák a po jeho smrti – otec archimandrita Isaakij (Vinogradov).

Repatriace do staré vlasti volyňských Čechů v období let 1946 až 1948 vytvořila pro jeromonacha Andreje nový ušlechtilý cíl – začít s přestavbou a zařízením chrámů, které český stát věnoval pro potřeby pravoslavných volyňských Čechů. V tomto směru svou misionářskou stopu zanechal na více než 30 místech po celé republice.

Od června 1945 otec Andrej navštěvuje Moravu, kde pomáhá opravovat poškozené chrámy a zřizovat jednotlivé církevní obce. Řeší zde otázky nákupu bohoslužebných předmětů, sám šije církevní oblečení, opravuje chrám v Olomouci, těžce poškozený dělostřeleckou palbou, obnovuje vnitřní fresky a v období 1945-46 pozlatil velkou kopuli tohoto chrámu. Do dnešní doby se dochovala pozoruhodná příhoda o tom, jak se otec Andrej během prací v Olomouci zřítil z velké výšky z chatrného lešení, ale nic se mu nestalo a tak jen oprášil šaty, znovu vylezl na lešení a pokračoval v práci. Podobných vyprávění dodnes koluje více, ale aniž by bylo třeba jen jedno po druhém převyprávět, uvěří každý poctivý křesťan v mimořádnost tohoto člověka pro dějiny Církve a tyto zázraky, které ho v životě potkaly, jen dokreslují pohnutí, se kterým lze pozorovat toto Boží dílo. Vskutku ani nemá smysl popisovat jednotlivé zázraky, když celý jeho život byl jedním obrovským zázrakem. Vždyť budoval, opravoval a krášlil chrámy takovou rychlostí, kterou si nelze ani představit. Lze nazvat jinak než zázrakem třeba to, že přes to, že od července 1946, kdy se stal představeným chrámu na Olšanech, otec Andrej pokračoval ve výstavbě chrámů v Olomoucké eparchii?

Během let 1946 až 1950 byly vystavěny tyto chrámy:
22. 1946-48 — Kroměříž
23. 1947-49 — Medzilaborce, velký monumentální chrám-památník
24. 1947-50 — obec Stakčin, okres Snina, velký zděný chrám
25. 1948-49 — obec Ulič-Krivé, přestavba stávajícího chrámu
26. 1948-50 — Prešov, Zděný chrám-památník, katedrální chrám v Prešově.
Kromě toho v roce 1950 rovněž namaloval ikonostas chrámu v Prešově.

V Pražské eparchii v letech 1948-49 otec Andrej budoval ikonostasy a zařizoval vnitřním vybavením chrámy a domácí církve v Litoměřicích, Verneřicích na Děčínsku, Postoloprtech, Mostě a Žatci. Mimoto zpracoval a předal vedení Církve několik projektů pro výstavbu chrámů jak v Pražské, tak i v Olomoucké eparchii.

Poté, co byl v Karlových Varech v roce 1948 otevřen pravoslavný seminář, začal tam otec Andrej přednášet praktickou liturgiku. V roce 1950 se seminář přestěhoval do Prahy a ve stejném roce vznikla ve slovenském Prešově Pravoslavná teologická fakulta. Otec archimandrita přednášel i tam a navíc redigoval a připravoval k tisku církevní literaturu, např. tzv. Ladomirovský „Veliký sborník“.

Dne 19. července 1946 „stavitele chrámu“ povýšili v církevním řebříčku do stavu igumena (opata) a od Velikonoc 1947 dokonce směl používat titul archimandrita. Vynikajícím příkladem jeho práce je Chrám Svatého Ducha v Medzilaborcích na východním Slovensku, 11 km od polských hranic. Jeho výstavba trvala od roku 1947 do roku 1950.

Chrám byl vybudován jako památník padlým hrdinům během druhé světové války, především během bojů v nedalekém Dukelském průsmyku. Státní přejímací komisi hotového díla vedl generál Ludvik Svoboda, pozdější prezident Československé republiky.

Archimandrita Andrej byl oddaným pomocníkem a ctitelem zásluh vladyky Gorazda a jako první namaloval jeho ikonu. Už 4. května 1961 českého biskupa Gorazda uznala za nového mučedníka Srbská Pravoslavná Církev a 27. srpna 1987 i československá PC. Samotný vladyka Gorazd si na otci Kolomackém velice vážil jeho daru víry, jeho věrnosti a oddanosti a rovněž jeho vynikajících misionářských vlastností. Říkával o něm, že je andělem, kterého nám poslal samotný Bůh.

Podle některých údajů se začátkem 50-tých let o otci Andrejovi mluvilo jako o jednom z možných kandidátů na funkci biskupa na Slovensku. Je možné, že právě v této souvislosti se proti němu začaly objevovat různé konspirace a kvůli jeho upřímné povaze a zvyku mluvit otevřeně mu začaly činit překážky i orgány státní moci.

Archimandrita Andrej byl nucen opustit fakultu a pokoušel se vrátit do Prahy. Od tohoto okamžiku až do samotné smrti trvalo pro něj „tulácké“ období. V padesátých letech se na vrchol církevní moci v ČPC dostala skupina lidí, která nepovažovala jeho duchovní a organizátorské kvality za užitečné, dokonce si mysleli, že toho příliš ví. A tak ho nepouštěli do žádné organizační funkce a snažili se, aby působil co nejdál od všeho důležitého. Po návratu do Pražské eparchie v dubnu 1952 ho poslali do Severních Čech, kde ho jmenovali představeným pravoslavné obce v České Lípě a pak v rychlém sledu ho nechali vystřídat ještě několik drobných obcí. Ani neměl vlastní bydlení, přežíval jen jako asketa a tulák, kterého vždycky z lítosti nechal u sebe bydlet někdo z jeho farníků. Ale otec Andrej si nic nepřipouštěl a dál maloval ikony, fresky a ikonostasy. Až v roce 1957, kdy už dosáhl 61 let, mu byla opět svěřena práce na opravě a úpravě chrámu na okraji Rumburku. Jednalo se o starý římsko-katolický kostel sv. Jana Křtitele, který byl ve velmi špatném technickém stavu. Chyběla okna, dveře, podlahy, jen holé zdi a nic víc. Ve stejném stavu se nacházela i maličká fara.

Otci archimandritovi se podařilo ve velmi krátké době dát dohromady na místě církevní obec a za pomoci farníků opravit a zprovoznit oba objekty. Zde potom strávil zbytek života ve společné domácnosti s velmi nemocným synem Danielem. Ačkoliv se doma moc nezdržoval, jako bohulibý a pracovitý člověk si nemohl dovolit jen tak lelkovat, když v tolika chrámech bylo potřeba jeho práce. A tak až do konce života byl věčně na cestách, vždy ve snaze o větší krásu Božích příbytků.

Zde je nutno říct, že otec Andrej měl na stavbě svá pravidla a od každého vyžadoval, aby je dodržoval. Na stavbách se nesmělo kouřit a sprostě mluvit. Každý dělník musel být řádně ustrojen a pokud možno se pravidelně účastnit modliteb. Říkával, že modlitba je dechem duše. Zahájení každé stavby předcházela bohoslužba, kterou celebroval otec Andrej a vysvěcení staveniště. Ke každé činnosti přistupoval velice zbožně, vysvěcoval dokonce nástroje a používané stavební materiály, čímž chtěl všem ukázat, že budování chrámu je veliká mise a poslání, které vyžaduje pochopení její důležitosti pro spasení duše od všech účastníků. Tento pocit zbožnosti vykonávané práce přenášel na každého svého pomocníka.
To byl pro tohoto neúnavného člověka opravdový život, každodenní sebezapření ve snaze co nejvíc vykonat pro dobro Církve.

V roce 1953 otec archimandrita opravil velký starokatolický kostel v Krásné Lípě, ale po nocích tam někdo neustále rozbíjel okna a poškozoval dveře. Mohlo se jednat jen o vandaly, ale je rovněž možné, že tito lidé byli součástí nějaké organizované skupiny. Ať už tak nebo tak, nebylo v lidských silách neustále provádět opravy a tak pravoslavná církevní obec upustila od jeho užívání. V roce 1965 byl chrám z neznámých důvodů komunistickou správou města zbourán.

A právě od srpna 1965 se jméno archimandrity Andreje začalo objevovat v seznamech StB a to ve složce s názvem Nekatolické církve. Archiv bezpečnostních složek potvrzuje, že se tam počínaje rokem 1965 jeho jméno skutečně vyskytuje, ale neexistují žádné dokumenty, které by potvrzovaly jeho spolupráci s komunistickou tajnou službou. Asi tam ani nikdy nebyly a je možné, že StB ho vyslýchala v souvislosti s událostmi v kostele v Krásné Lípě. Cela historka je obestřena jakousi rouškou tajemství, protože neexistuje žádné rozumné vysvětlení toho, proč byl zbourán obrovský překrásný kostel. Též jsou poměrně rozšířeny případy, kdy se někdo dostal do seznamu StB, aniž by o tom měl tušení a tyto případy se pak musely řešit soudně, aby jméno slušného člověka bylo očištěno od nepravdivých obvinění ze spolupráce s StB. V roce 1965 se 70-letý kněz, který neměl v církevní hierarchii žádnou důležitou funkci a žil na maloměstě, najednou ocitl v hledáčku státní bezpečnosti. Je celkem logické, že s touto složkou komunistického režimu nespolupracoval a jakékoliv úvahy tímto směrem jsou jen nepodložené spekulace.

O dětech otce Andreje se ví, že Taťána umřela v 80-tých letech a Daniel v roce 1990, druhý syn Igor Kolomacký pak zesnul v listopadu 2010, bohoslužbu na pohřbu dne 26.11.2010 sloužili archimandrita Sergij (Ivannikov) a protojerej Oleg Machněv.

Křesťanský autor Miroslav F.Hrabec ve svém článku u příležitosti 25. výročí duchovní služby archimandrity Andreje napsal: „Faktem je, že nejednou vyvstávala otázka, proč vlastně a za co je tak ctěn otec Kolomacký. Odpověď bývala sborová „Proto, že Kolomacký staví chrámy“. Byly i další otázky, např. o tom, proč je to taková vzácnost, když ve světě se přece buduje dost a dost chrámů, aniž by nějak zvlášť velebili stavitele. A na odpověď, že na rozdíl od ostatních otec Kolomacký buduje chrámy bezúplatně, vlastnoručně a pomáhá tak chudým, přicházelo hned několik zarážejících a absurdních tvrzení. „No právě to je tom nejvíc podezřelé, že je buduje zadarmo. Buď je to fanatik, tedy blázen, kterých je všude plno a neměli bychom ho jako takového chválit. Anebo je zde druhá možnost, že to blázen není, ale pracuje na něčí pokyn, přičemž něco skrývá a zastírá vše pod rouškou náboženské činnosti!“

Je to ukázka toho, jaké nepřejícné reakce někdy může vyvolat úspěch. Někde v řadách Maďarů došlo i na obvinění z „panslavizmu“, „bolševizmu“ a „piklů Moskvy“, ale byly to jen marné snahy očernit svatou věc. Mnozí nevěděli a ani se nezajímali o to, v jakých podmínkách žije a pracuje otec Kolomacký na staveništích, že i obyčejný zednický přidávač se měl lépe než on! Mezi řecko-katolickou veřejností se dokonce našly osoby, které se neštítily ani udání, plných neuvěřitelných výmyslů a klepů, jen aby mu hodily klacky pod nohy a zabránily mu v podpoře pravoslaví, které považovaly pro sebe za nebezpečné. Ale otec Kolomacký vše trpělivě snášel, protože dělal dobrou věc a lidé byli na jeho straně. (časopis Svět Pravoslaví č. 2/1949, str.5-8).

Ovšemže chrámy, které vyrostly v Čechách, na Moravě, na Slovensku a v Podkarpatské Rusi díky snaze archimandrity Andreje, se značně lišily od místních kostelíků svou architekturou, elegancí a krásou. A tak každý, kdo není lhostejný ke kráse, může se při pohledu na příbytek Boží, který byl otcem Andrejem vytrpěn a zmaterializován z jeho původní myšlenky, mimoděk začít kochat podivnými tvary pozlacených či jinak zdobených cibulovitých kopulí, různě tvarovaných prvků, zvýrazňujících jednotlivé předsazené části stavby. Jako znalec ruského církevního architekturního stylu otec Andrej hojně používal obloukovité polokruhové dekorativní vršky zdí, které jsou obecně známé mezi architekty pod svým ruským názvem „vícenásobné kokošniky“. Těmito „kokošniky“ s oblibou zdobil konzoly i spodní části bubnu, který pak přecházel ve spodní část cibulovité kopule. Do stanové střechy montoval malá ozdobná okénka, u menších staveb používal jednodušší valbové střechy, ale i je rád zdobil různými dekorativními prvky.

Taková láska ke kráse, ztělesněná v těchto nádherných tvarech Božích příbytků, je projevem vnitřního stavu duše a ducha jejich autora. i když v širších souvislostech za skutečného autora můžeme považovat samotného Stvořitele, aby toto Boží puzení bylo vyslyšeno a procítěno, musí mít budovatel citlivé srdce a schopnost spojit se prostřednictvím své duše a svého ducha jako její nejvyšší části s Duchem Svatým. Stejnou schopnost měl například významný ikonopisec a mnich Andrej Rubljov.

Zde je seznam chrámů, ve kterých otec Andrej maloval ikonostasy a zařizoval vnitřní vybavení:
1926 — obec Russkoje
1926-27 — obec Rakošin-Russkoje
1926-27 — obec Davydkovo
1927 — obec Barbovo
1931 — Užgorod
1932 — obec Domboki
1936 — Svaljava
1936 — Mukačevo
1934 — obec Řimice
1936 — obec Chudobín
1937 — obec Střemeníčko
1939 — Olomouc
1940 — Třebíč
1942 — obec Čelechovice na Hané
1948 — Kroměříž
1949 — Medzilaborce
1950 — Prešov
obec Verneřice, okres Děčín
obec Postoloprty
Praha, katedrální chrám v Resslově ulici (kaple sv. Gorazda)
1953 — Most
Litoměřice
Podbořany
1953—58 — Žatec
obec Hořovičky
Opatov, okres Třebíč
Horšovský Týn
Plzeň
Lanškroun
Teplice
Pardubice
Ústí nad Labem
Přerov
obec Krásná Lípa
1959-60 — Liberec
Michalovce
Prešov, fakultní kaple
Česká Lípa
Rumburk, chrám a farní budova
1969 — Prešov, projekt zvonice u chrámu sv. Alexandra Něvského
1971 — Praha, ikonostas kaple v ul. V Jámě 6
1971 — Sokolov
1973 — Františkovy Lázně, malby
1973 — Opava, ikonostas
1974-75 — obec Sudice u Opavy
1976 — Ostrava

Doba pozemského života starce milujícího Boha se pomalu naplňovala. Za svůj život musel hodně strpět a vytrpět. Byl osmkrát raněn, z toho několikrát těžce, jeho staré rány ho nesnesitelně bolely, brzy v životě přišel o manželku a musel se sám starat o těžce nemocného syna. Byl doslova tulákem bez vlastního domova.
Archimandrita Andrej se dožil 84 let a jeho život lze vskutku považovat za vzor obětavosti. Hospodin přijal jeho znavenou duši v Rumburku 13 února 1980 na svátek svatých mučedníků nezištných Kira a Jana z Alexandrie. V předtuše smrti se postaral otec Andrej o poslední zpověď a svaté přijímání, o které požádal kněze Jiřího Minčiče, který vše potřebné vykonal přesně podle pravoslavných tradic.

Odešel k Pánu veliký a pracovitý člověk, otec archimandrita Andrej, o němž se dodnes mezi lidmi říká, že jeho monastýrem bylo celé Československo.

Dne 12. února 2010 se v Ruském centru vědy a kultury za účasti metropolity Kryštofa uskutečnila mezinárodní konference u příležitosti 30. výročí zesnutí archimandrity Andreje Kolomackého.

Paměť o tomto tvůrci ikon, modlitebníkovi, budovateli a misionáři žije dál v lidských srdcích a v lidské paměti bude navždy nazýván budovatelem chrámů.

Věnováno 120. výročí narození

V Plzni dne 6.1.2016
protojerej Oleg Machněv



Zdroj: 
http://info.pravoslaviecz.cz/otec-archimandrita-andrej-kolomacky-vojak-misionar-a-budovatel-chramu/


Literatura:
Paměti otce protojereje Vsevoloda, datované 22.11.1945 (autobiografické)
Krátký popis života a služby archimandrity Andreje (Kolomackého), datovaný 22.3.1950 (autobiografický)
Archiv Pravoslavné církevní obce v Rumburku
Osobní archiv Igora Kolomackého
Podklady mezinárodní konference, věnované archimandritovi Andrejovi,
konané dne 12.2.2010, RSVK, Praha.
Miroslav F. Hrabec. Článek v časopisu Svět Pravoslaví č. 2/1949
Archiv bezpečnostních složek, svazek Nekatolické církve, arch. č: OB-107.
Michal Olexa (později jeromonach Alexij, monastýr Hrubá Vrbka)
Ke stému výročí narození archimandrity Andreje (Kolomackého)
Článek v novinách Jednota Plus ze dne 27. ledna 1996.
Protojerej Antonín Drda. Vyprávění: Archimandrita Andrej (Kolomacký) – stavitel chrámů a zakladatel časopisu Pravoslavná Rus.
Archiv hlavního města Prahy (AHMP)

Foto: 
Chrám, Medzilaboce 

Aktuality

Zobraziť všetky
26.02.2021

O Cenu európskeho občana za rok 2020 zabojovalo aj ZIRS

Laureátom Ceny európskeho občana za rok 2020 sa za Slovensko stala Olympiáda ľudských práv. Táto súťaž stredoškolskej mládeže sústredená na pestovanie demokratického občianstva sa tak ocitne v spoločenstve laureátov, ktorí vzišli z vyhodnotení v…
Kategória: Aktuality
Čítať ďalej
25.02.2021

Demograf o sčítaní: Počet veriacich sa nedá odhadnúť, vieme však, že pribudnú bezdetné ženy

Len za prvé tri dni sa sčítalo 1,3 milióna ľudí. Demograf Branislav Šprocha to považuje za výborné číslo. V rozhovore vysvetľuje, čím sa súčasné sčítanie líši od cenzu pred sto rokmi, ale aj to, prečo v sčítaniach tak výrazne kolíše počet ver…
Kategória: Aktuality
Čítať ďalej
24.02.2021

Hranicu s Poľskom zatarasili kuriózne. Veľkou kopou snehu

Z rušnej cesty sa stala pešia promenáda. PALOTA. Covid opatrenia prinútili Slovenskú republiku obmedziť pohyb na hraniciach so susednými štátmi. Situácia si vyžiadala aj uzavretie väčšiny hraničných priechodov s Poľskom, medzi ktoré patrí …
Kategória: Aktuality
Čítať ďalej
24.02.2021

Zjazdovky v Medvedí sú prázdne. O pár kilometrov ďalej sa však Poliaci lyžujú

Jednu upravili aspoň pre sánkarov. MEDVEDIE. Ani jarné prázdniny a priaznivé snehové podmienky nerozhýbali vleky v lyžiarskom stredisku Medvedie (okres Svidník), ktoré je kvôli protiepidemickým opatreniam pre verejnosť stále zatvorené. Nap…
Kategória: Aktuality
Čítať ďalej
23.02.2021

FÓRUM.  Je ruský sever bremeno či špajza?

Arktický sever je stále zaujímavý, no udržať tam ľudí sa nedarí. Ruský sever mal, oproti centrálnej Rusi, výnimočné postavenie. Na severe nevedeli, čo je nevoľníctvo. V 20. storočí tu rozbudovali sieť gulagov. V tridsiatych rokoch minulého st…
Kategória: Aktuality
Čítať ďalej
23.02.2021

Vojnové cintoríny z Veľkej vojny sú jedinečné. Neexistujú dva rovnaké

Postupne ich vyhlasujú za pamiatky. SVIDNÍK, MEDZILABORCE. Pamiatkový úrad SR na začiatku februára zapísal do Ústredného zoznamu pamiatkového fondu ďalšie dve národné kultúrne pamiatky. Ide o vojnové cintoríny vo Svidníku a v obci Palota v…
Kategória: Aktuality
Čítať ďalej

Naše obce

Zobraziť galérie

Ujko Vasyľ


Aktualnyj styšok z embarguvanoho Ruska:
Čuty stony
pjatoj kolony:
-De mozarella?
-De mascarpone?
Perestaň skuvyňaty,
bezduchyj buržuj!
Syr naš ruskyj
plavenyj (zožalityj) žuj!
Zobraziť viac
Náhľad publikácie

Československý svět v Karpatech

Československý svet v Karpatoch

Čechoslovackyj svit v Karpatach

Reprezentatívna fotopublikácia
Objednať